Klub 9- v Krase

Říká se, že jenom ženský dokážou dělat více věcí zárověň. Jako jeden z mála chlapů jsem dokázal vytrénovat svojí jemnou motoriku na takovou úroveň, že zvládnu zároveň jistit a natáčet foťákem. No ale konec chvástání- stejně mi to nevěříte.

O čem tento příspěvek bude? No v poslední době mám pocit, že všichni lidí z mého okolí lezou jak cvičené opice, ale mají respekt z první 9-kové cesty. A to zejména v Krase. Tak pro Vás dotyčné mám pár tipů.Z vlastní zkušenosti bych doporučil 3 lehčí 9-, kde každá má trochu odlišný lezecký charakter.

Pro siláky z boulderových stěn bude asi nejschůdnější cesta Schody do nebe na Byčí skále kde po jediném boulderu u 1. jištění lezec pádluje delšími kroky po velkých policích až ke slaňáku.

Schody do nebe a unikátní foto Jóžina z Bážin.

Pro technické fajnšmekry čeká cesta Schizofrenie v pravé části Indie, kde se po šestkovém začátku končí v madle a nad ním následuje 2metrová pasáž cca 8-/8 za bočáky bekendové bočáko-spoďáky- když nalezete do místa, kde jste v prdeli ( jelikož chyty končí), musíte přepadnout jednou rukou za sebe do rozporu a rozporem nahoru k řetězu. Jde jen o to, si pasáž nad madlem pěkně vymyslet.Btw: Byla to první Čokova 9-, Liškut ji přelezl po skvělém vyrazení na flash.(hádejte kdo radil:-))

No a poslední cesta se jmenuje Zlodějina- v sektoru Za záchody ve Sloupu. Zde se jedná o lehce morfo 2 kroky, první ze spoďáčku pod převisem nad převis do dvouprstovky, z ní pak na rozpětí doprava do bočáků....

Podobně jako kroky v Honzíkově cestě IXc v Labáku, ale mnohem lehčí.

Jsou to fakt pěkné pohyby- pocit Sharmovského rozpětí a kruté síly zde zažije naprosto každý.

Pokáč po uspěšném přelezu Zlodějiny.

Zde je Pokačovo včerejší inkriminované video ze Zlodějiny:

Prostě to zkuste a uvidíte. Jo, že ty cesty jsou asi lehčí- to sere pes, jsou prostě lehčí 9- cesty a těžší 9- cesty. Epita je taky lehká 9ka a nezhazuje se klasifikace.

Věru sympatický chlapec.

Tak držím palce k přelezům, fotky postupně asi budu dodávat.Možná...

Petrohradské padání 2009

Většina lezců se shodla no tom, že tento ročník PP byl nejpovedenější ze všech a to po všech stránkách - je třeba uznat, že to byl nezapomenutelný zážitek. Naše úderná skupina ve složení Pokáč já a Liškut bejčila na hrubé žule co to šlo a co kůže dovolila. Výsledkem bylo Liškutovo a Pokáčovo zlomení boulderové hranice 7A v ČR, kterou však již dříve překonali na Zélandu v Castle Hillu.

Já jsem byl též spokojen a nějaké ty sedmičkové bouldery si odvezl. Nejvíce na mne zapůsobil boulder "Na značky" 6A v Růžové zahradě, kdy bylo potřeba skočit z předskalí do jediné díry a poté naprosto bez noh se "přešukat" přes druhou malou dirku na vrchol s pocitem, že by potenciální pád nemusel dopadnout vůbec dobře. Hned opodál byl mužký bonusový boulder "Štěpánova hrana" 7A ve kterém rozhodovala psychika, když nad nepříliš dobrým dopadem musel lezec balancovat v 6B obtížnosti na špatných stupech a oblé ubíhající hraně. A o pády a hysteráky zde nebyla nouze. Jó mám takovéto záležitostí rád:)

Chcete mne? Jsem malý přítulný a rád se toulám za samičkama.

Vzhledem k tomu, že celé klání bylo pod drobnohledem profesionálních fotografů a celkové výsledky jsou známé - na obsáhlejší článek se můžete těšit na stránkách http://www.lezec.cz/

Fotky budu postupně aktualizovat- doufám, že se teslácký "fotograf" Míra uvolí mi sem něco převzít a vložit. Pěkné fotky má i Mrnda na stránkách http://www.lezba.net/foto/Petrohradske_PADani_25.4.09/album/index.html

I když se povětšinou tento víkend skládal z pozitivně laděných událostí, byli jsme s kluky svědky nepříjemného a smolného momentu nejlepšího lezce současnosti- Adama Ondry. První den závodu se Adam pokoušel zdolat boulder "Perný den 8B" va věž Průchod v oblasti Brána a ve svém pokusu si v posledním kroku do madla roztrhl dva prsty na takové hajzl oblině. Prý do chytu moc tlačil. Z vloženého videa je zřetelně poznat, že život profesionálního lezce není žádný med. Shodou okolností toto zranění zřejmě způsobilo, že Adámek přišel o vítěžství v tomto ročníku Petrohradského padání.

Závody mne a Pokáče také velice inspirovaly k avizovaným boulder závodům nedaleko Brna. Namrskáme tam nějaký 7A bouldery ať je co lézt a koncem května nebo v Červnu se máte na co těšit.

Malý kvíz č.2- níže je nový příspěvek!!

Zdravíčko, tak nějak v poslední době přibylo plno nových zážitků.

Za prvé se velice povedl Prachovský výjezd, ze kterého mi ale ješte nejsou dodány fotky, tak si budu muset do pondělí s článkem počkat.

Za druhé se mi podařilo vytvořil první ozajstný prvovýstup na českém písku a to rovnou ve společnosti dvou největších legend Adršpašsko-teplických skal.

Co mne ale při psaní diplomky pobavilo- pěkné fotky jednoho našeho kamaráda. A to je malý kvíz č.2. Zdalipak jej poznáte? Nechci z blogu dělat nějaký bulvár , ale nešlo odolat:-))

PS: Najdi 5 rozdílů:-)

Když už jsem u těch známých, vzpomněl jsem si, že náš dobrý kamarád Slépa se už hodně dlouho nikomu neozval a svádí to prý na diplomku. Další Střeličák Quido mi na otázku dal také odpověď a poslal mi tento výmluvný leták. Prosím domluvte mu. Spáry a širočiny jsou přece jenom lepší než království nebeské. Haleluja bůh ťa miluje.

Prachov- Jarda Havlík

Již tradiční výjezd na Prachovské skály patřil k těm nezapomenutelným. Stihlo nás vynikající počasí, skvělá parta, každý si zalezl a okusil o čem že to pískovcové lezení je. Následné bujaré debaty týkající se vylezených cest, které se strhly v hospůce v kempu a následně v teple u krbu na hájence, jenom podtrhly kladnými emocemi nabitou atmosféru naší povedené partičky.

Bylo by ode mne asi zbytečné zaznamenávat zde události a historky, které se přes velikonoce zadařily- lepší si je poslechnout u pivečka od známých, ale chtěl bych zmínit jednu osobnost, která mne pomyslně doprovázela všemi lezeckými dny a tou byl Jaroslav Havlík.

Havlíkovy cesty totiž patří k těm nejpěknějším a nejvyhlášenějším na Prachově.

Babinec.

Jak je psáno v Horolezeckém průvodci Prachovské skály 2007.

"Jaroslav Havlík- legenda mezi prachovskými prvovýstupci. Množství nádherných cest mu umožnila souhra výborného lezeckého umění, velký cit pro prvovýstupy a doposud celá řada volných stěn. Jeho cesty z konce 50. a počátku 60. let bez diskuzí patří a zcela jistě ještě dlouhou dobu budou patřit mezi všeobecně nejoblíbenější výstupy."

A opravdu jeho jméno je zárukou krásy dané cesty. Z vlastní zkušenosti doporučuji tyto jeho perly k přelezení:

Nová cesta VI- Náprstková věž. Snad 40metrová příjemně lezitelná línie po velikých chytech. 3 kruhy + borovice jsou ideálně rozmístněné tak, aby se člověk nebál.

Stará cesta V- věž Babinský. Vynikají lehký rajbuňk přes 2Q.(určitě by šel vyjet na kole:-)) Druholezci to mají lehce nepříjemné kvůli hrozícímu kyvadlu.

Východní cesta VII- Obelisk. Ultramega klasika. 3Q, lahůdka. (Houmles kdysi vylezl na sólo!)

Obelisk- Východní cesta. Vlevo je vidět lezce jak sedí v 2.Q Jížního traversu.

Jižní travers VII- Obelisk. Na pohled vypadá strašidelně k 1Q, ale je zde tutové hnízdo na bambuli a dvoje bytelné hodiny. Nebát se a nastoupit- poté je to labůžo. nedoporučuji variantu diretissimy za VIIIb- to smrdí průserem.

Východní cesta VII-Táborská věž. Dlouhá parádní stěnovka. Nad 2.Q je hotové hodinářství.

Táborská věž se svojí znamenitou cestou vpravo.

Mladej Švihy u 2.Q Východní cesty.

Východní stěna V (VII)- Relativně krátká, ale příjemná cesta přes 1Q jak se dostat na vrchol Malého Zbrojnoše. Doporučuji narovnání nástupu za VII. Na stejnou věž stojí za to Stará cesta V- tříkrokový zajištěný rajbuňk k popukání. Asu ví...:-)

Údolní cesta VII- na Skalku. Jedna z nejhezčích VII na Prachově. Madlovitý sokolíčci k 1.Q skrývají spoustu hnízd na dojištění. Nad 2.Q ve stěnce jsou bezva hodiny. Prostě pamlsek.

Petra Bertíková v neznáme cestě.

Severní cesta VIIc-Čerova věž. Lehce převislou voštinovou stěnu protína diagonálně tento skvělý čtyřkruhový výstup. Počítejte s tím, že vám nateče jak prase, ale chrochtačka až nahoru. Pro divočáky lze nastoupit silově-gymnastickou variantou- Nová vlna VIIIc přes 1Q od Marka Havlíka-syna zmiňovaného lezce a dlouholetého reprezentanta v lezení.

Západní hrana VIIIb- Prachovská jehla. Luxusní vzdušná záležitost přes 2 kruhy pro trochu zkušenější lezce. Je zde plno hodina a lezení je fakt prvotřídní- bočáky, vykulování jejejé. Nejhezčí cesta na jehlu co jsem lezl.

Západní hrana na Jehlu- rok 1972.

Západní hrana VII-Krákorka. To lezou babky s nůší. Chytů jak nadrbaných, ale může ti v převísku natéct. Dva kruhy-ten druhý není vidět, ale včas se ukáže. Velice povedený směr.

Žery pod 1.Q v Západní hraně na Krákorku.

Severní stěna VIIIa- Bertova severní věž. Ke kruhu je to koloběžka a dá se zajistit. Od kruhu člověk zadře 2 malé chyty a skočí do dobré hrany a je to v suchu. Z vrcholu vede pěkný přeskok za 3- ten si dejte za odměnu a máte odpracováno.

Jaroslav Havlík

Toto povídání jsem převzal z brožury "Z Prachova po Himálaj - 90 let LKP", která vyšla v roce 1997.

Poprvé na Prachově (Jarda Havlík *1936)
Vzpomínky na moje první seznámení se skálou spadají do padesátých let. Jako třináctiletý kluk jsem toužil po dobrodružství. Dobrodružstvím, určitě jako pro mnoho jiných jičíňáků, se staly Prachovské skály.
Tam jsem se svými kamarády podnikal výpravy a zdolávali jsme některé lehčí skalky. Také jsme tam vybírali kavky a několik jsem měl doma na zahradě ochočených. V těchto letech nebylo snadné se o horolezectví něco dozvědět. Horolezecký oddíl plně nefungoval. Janebův průvodce po skalách nebyl k sehnání. Obchody neprodávaly žádnou horolezeckou výzbroj.
Pamatuji si, že mojí první lezeckou výzbrojí byl provaz, který jsem našel na půdě u dědy na Blatech. Byl asi 15 m dlouhý a na konci opatřen železným kruhem. Děda ho měl na přivazování kozy a krávy. Toto lano jsme pak používali k sestupu ze skály. Že bylo opatřeno kruhem, se náramně hodilo. Železný kruh totiž neprošel slaňovacím kruhem a tak pomocí prádelní šňůry se lano dalo stáhnout ze skály dolů. Několik hasičských karabin jsem sehnal v železářství u Knotků. S touto výzbrojí se nám podařilo zdolat nespočet jednoduchých výstupů.
Na jeden však nemohu zapomenout. Byl to výstup na Malého Skauta (doba normalizace ho přejmenovala na Malou pionýrskou věž), pro mě tenkrát nejtěžší výstup a hodně jsem se tam vybál. Podle nového průvodce je to Jižní spára klasifikace VI. - nejištěno - prvovýstup Zdeněk. Koťátko, V. Müller, 1962. Popis: spárou přes převis na Z balkon a na vrchol. Pamatuji si, že ten převis mě dal co proto, asi dvě hodiny jsem přebýval v rozšířené spáře pod vrcholovým převisem, zajištění žádné, leč cesta dolů nevedla, musel jsem nahoru...
V té době se dal ve skalách potkat jen Vláďa Krupička se svými lezci, leč tomuto setkání jsme se úzkostlivě vyhýbali. Jednou nám totiž hodně vynadal.
Pravidelným lezcem byl pan Zábranský z Jičína, který předváděl výstup komínem na Mnicha pro turistické výpravy a za peníze. Byl první, který nám poradil, jak se jistí, že se používají smyčky a sedačky.
O několik let později jsem měl již lepší výzbroj - sisalové lano z Polska, bylo sice tvrdé, ale bylo to horolezecké lano. Později pak pletené konopné lano, systém Lützner z NDR. V Drážďanech se také daly sehnat velké železné karabiny Haseney a smyčky.
Lezl jsem hodně a lezení po skalách se pro mě stalo drogou. Nebyl to již jenom Prachov, ale zejména Příhrazy, Drábské světničky, Sušky a Skalák. Později i Adršpach, Tisá, Klokočí a Sasko.
Při lezení jsem poznal mnoho dobrých kamarádů a přátel.
Jako jičínského a prachovského patriota mě "štvalo", že Prachovské skály nebyly tolik navštěvovány a byly stranou zájmu horolezců. Lezecký sport nejvíce provozovali turnováci, liberečáci a pražáci. Pro ty byl na prvním místě Skalák, Příhrazy, pak dlouho nic a na konci zájmu Prachov. V Prachovských skalách byly opravdu stěnové a slaňovací kruhy v žalostném stavu. Byly to pozůstatky německých lezců a průkopníka lezení v Prachovských skalách ze třicátých let Josefa Janeby.

Pustil jsem se tedy do obnovy, vyměňoval jsem staré stěnové i slaňovací kruhy. Zhotovoval jsem vrcholové krabice a umisťoval nové vrcholové knížky. Od roku 1957 jsem zkusil i některé prvovýstupy. Odměnou mě bylo, že mám trošičku zásluhy na tom, že Prachovské skály se staly doceněnou oblastí, kam zajížděli lezci zrovna tak rádi jako do Skaláku nebo do Příhraz.
To už moje činnost byla v Horolezeckém oddíle Jičín. Mimo skály jsem lyžoval, běhal, hrál kopanou a zdolával i velehorské štíty, nejprve Tatry, potom reprezentace a s ní Alpy, Pyreneje. S Honzou Mazáčkem jsem byl iniciátorem zakoupení chaty Yetti v Krkonoších.
Musím se také zmínit o tom, proč jsem po dvaceti letech zapáleného lezení toto opustil. Byla to snad i přibývající léta, ale nejvíce mě poznamenalo, že desítky kamarádů v tomto období zahynuly. Byli to všichni členové Expedice Peru, s kterými jsem se dobře znal, Bambiťák byl spolužák, Ulvr můj osobní lékař, Rasl, Matras, Nejedlo i Vilda Heckel moji kamarádi. Dále pak zahynuli další moji spolulezci, zejména Franta Kroupa, Pepík Čihula, Ilja Špitálský, Pavel Černík a Zdeněk Studnička, se kterými jsem rok před jejich pádem bojoval na Grand Kapucínu v masívu Mont Blanc. Bylo to smutné období a zcela určitě bylo příčinou, že jsem začal provozovat nově se rozvíjející sportovní odvětví - orientační běh.
Musím říci, že jsem vždy lezl, jen na co jsem stačil a nikdy jsem ve své horolezecké éře nespadl. Bylo to možná také tím, že nebyla důvěra k lanu a pak ohled na spolulezce, neboť při tehdejší technice jištění většinou trpěl spolulezec. Přinejmenším měl spálené ruce nebo prsty vražené do karabiny, při nepozornosti i rozbité čelo a nos. Možná, že v dobrém se má opatrnost projevila na prvovýstupech, které jsem v Prachovských skalách udělal. Myslím si, že jsou bezpečné a zajištěné. Nikdy na horolezectví nemohu zapomenout, protože pocity při lezení se nedají ničím nahradit. Bylo to krásné uchopit skálu a dokázat se na ní udržet, bylo to dobrodružné objevování, cesta neznámým a do neznáma. Byly to překrásné chvíle prožité s přáteli v horách i na skále.

Jo lidi, zkuste Bič- je pěkný! Ale v místě pod 2 kruhem, kde je na fotce neznámý lezec a já nepadat!! Co se stane když spadneš zjistíš v článku "Prásknutí bičem" na lezci. viz. http://www.lezec.cz/clanky.php?key=3811 Doporučuji si pozorně přečíst komentář pod článkem s nadpisem "Bič ve třech před 20ti roky"- následná dvojitá reakce je fakt mazec:-))Velmi mne to pobavilo.

Cizí borec pod 2.Q kde vyhučel.

Já pod 2.Q

Lhánické baby-naostro

Tento slunný víkend byl jako stvořen pro avizovaný lezecký sjezd na Lhánických Babách. Sešlo se nás tu požehnaně, což svědčí o dobrém kolektivu okolo oddílu HO Tesla Brno. Každý si zde našel to své, holky si zde mohly táhnout pěkné cesty lehčího kalibru i rybařit v těch těžších kouscích okolo stupně VI a VII. Pro mne osobně byl z lezeckého hlediska největším lákadlem navrtaný projekt, vedoucí přímo středem výrazného pilíře Velké Baby.

Velká Baba.

Po nechtěném 4km výletu v plné polní díky špatně zaparkovaným autům (kdo za to asi mohl?) jsme se usadili okolo dvou pěkných ohniští, u kterých jsme následující večer jedli, pili a hodovali.

Počasí vskutku bylo ideální, sluníčko svítilo, pivečka se chladila a polezení po nahřáté skále byla ideální náplast na překližkové bolístky. Projekt také po nacvičení padl a podařilo se mi tak vytvořit pěkný těžký směr, kterých není nikdy dost.

Úspěšný prvovýstup.

Po prvním přelezu vmžiku Liškut přidal druhé opakování a byly i nadějné pokusy o další přelez. Žeronýmo ukázal zač je toho loket a po boji u nadlezené třetí expresky si namotal tlamu až 20cm nad samotný jistící balkón. Jojo má to chlapec štěstí. Jeho jističku Zuzku (která se cestou na druhém docela prošla) pád trochu rozladil a z podobného místa spadla taky, ale nenamotala tolik.

Žeronýmo a Fešák Hubert.

Došlo i na přelezení pěkného boulderového směru Studený čumák na východním úpatí Velké Baby, přímá varianta je za SD 5C, zprava SD 5B.

Přímý čumák

Někteří chlapci se vzorně starali o výuku metodiky začínajících lezců, za co si jistě zaslouží Tomáš a Hilfák poklonu. Je pěkné něco udělat pro druhé- někteří by si mohli z toho vzít příklad.

Hilfák metodí na Malé Babě.

Večer se vskutku docela příjemně divočilo- ke stěstí chyběla pouze kytara, ale to však na Prachově napravíme. Heslo "Večer šuhaj, ráno šuhaj" si každý nevzal k srdci a třeba Liškut nevypadal zrovna nejčerstvěji:-) V neděli se pomalu dolézalo, wegetilo a koupalo. A tradá domů. Však za nedlouho bude Prachov- jejejé.

Lezení na babách

Na Velkou babu se leze ze tří stran- od západu z jihu a východu. Na Malou babu kolem dokolem všade samé cesty.

V západní stěně je oblíbený Černý komín tak za 3, který lze dojistit po svém, ale ke štěstí stačí i ty rozumně rozmístněné borháky. Hned od něj nalevo stojí za to si vylézt Hranu IV, která je sice střídmě vyskobovaná, ale hodí se mít po ruce nějakou tu smyčku. Středem západní stěny vedou pěkné stěnové cesty obtížnostně okolo pětky. Jenom pozor na nástup z výrazného koutu, kde klíčové místo je hned pod prvním jištěním. Není to sice vysoko, ale člověk nikdy neví. Pěkně vypečený je také Motejlův komín V, který nepatří k těm nejlehčím a dokáže připravit i zkušeným lezcům nejednu dramatickou situaci. Diagonálně doprava po výrazných balkónech vede prý Stromovka V (ale kurvy jsem žádný neviděl), která nabízí velice pěkné výhledy.

Z balkónu v půlce stěny vede přes 4bh nejtěžší cesta Lhánických Bab Fešák Hubert 8, pojmenovaná po maskotu výjezdu- jezevčíku Hubertovi z Hýskovy fořtovny. Však si také musel vytrpět s nájezdy nadržených čivav:-)) viz.video.


V jižní stěně se nastupuje z nasluněného balkónu, kde vede pěkná Fata morgána psaná za V, ale spíš 6UIAA. Vpravo ve výrazném koutě se nastupuje do cesty No coment V, která je střídmě odskobovaná, ale dá se pěkně dojistit frendy a smyčkami. Doporučuji!

Stejně tak doporučuji nádhernou sedmičkovou cestu dále vpravo začínající z průchodu mezi pilířem a Velkou babou. Technické lezení po malých lištách vás pečlivě prověří po všech lezeckých stránkách.

Liškut a nádherná sedmička.

Ve východní stěně vedou u sebe cesty Apokalypsa VI, s místem u druhého kruhu tak za 7. Břéťova V(6) s narovnanou variantou Tří chlapová V, tak za 6+. Vlevo od nich je ještě Diretissima VI. Všechny zmiňované cesty jsou opravdu parádní a stojí za to si je vylézt.
Jarek v Apokalypse.

Na Malé babě je nejpopulárnější východní stěna s nabídkou cest až do stupně 7(cesta Memento Mori). Cesty jsou dost namačkané na sobě a tak lépe uděláte, prohlídnete si nákres v příloze článku. Tyto cesty také vřele doporučuji.
Macík- Malá Bába.

Nakonec jsme se všichni shodli na tom, že šlo o nádherný sjezd lezců - co chce člověk víc?
Pár nákresů skal ke stažení:

http://uloz.to/1584002/P4050275.JPG
http://uloz.to/1584005/P4050237.JPG
http://uloz.to/1584004/P4050239.JPG

http://uloz.to/1584003/P4050240.JPG

Rudické propadání

Aktualizace- obrázek boulderů ke stažení http://uloz.to/1643416/P4030173.JPG

Konečně první parádní víkend po dlouhém aprílovém nečase. Většina lezců z oddechem opouští svá překližková doupata. Vyměňují hydraulickou sílu za jemnou techniku a trpělivé zkoušení cest, které byly hlavní motivácí pro zimní trénink. Jó teď na jaře se ukáže...

Málokdy se najde jedinec, který dbá rad R. Tefelnera a i v parném létě navštěvuje minimálně 2x, 3x umělu stěnu na udržení síly. Většina výkonostních lezců si přes léto postačí s prohřátou skálou a silový handicap z absence umělé stěny se snaží vyrovnat vylezeností a jinými (pro mne dosud neznámými) fintami. To je také důvod proč lezci z mého okolí pokusují projekty v Krase hlavně v prvních týdnech jara.

Jarní pohoda

Tento slunečný pátek po dlouhé době rozkvetly Rudice svítivými softšelkami, značkovým vercajkem a jinými pestrými udělátky ve výbavě mnohých lezců.

My jsme nezůstali pozadu- ve složení Leošák, Žeronýmo a já jsme vyrazili k Rudickému propadání a dobře jsme udělali. Po uvodním rozlezení na laně jsme jakožto lichá skupina začali popolézat po pěkných boulderových směrech okolo propadání. Skála zde je díky své struktuře dosti odlišná a bouldery přes ohlazená vápencová žebra byly fakt prvotřídní. Tyto bouldříky nebyly zdaleka panenské a kdekdo po nich již popolézal, avšak řekli jsme si, že to můžeme dát trochu do pořádku- pojmenovat a oklasifikovat (ať se lezou) a případně se autoři mohou ozvat a změníme to.

Naprostý rudický propadák

První přišel na řadu delší silový kousek Rudický propadák SD, 6b+ kdy se leze v oblých sokolích a výlez přes pozitivní bočáky není úplně zadarmo.

Rudický propadák.

Vpravo od něj je pěkný lehký silový kousek Madlovník SD, 4-5A kdy se přelézá ze spáry do velkých chytů a hore přes dlouhé dobré chyty n.v.

Velikou výzvou pro nás byl i boulder z nástupu Rudického propadáku doleva přes oblou vlnu a bez hrany nahoru, avšak byl zatím nad naše síly. Chuť jsme si spravili Lachtanem, 5C+ kdy se nastupuje právě ze zmiňované vlny a leze se přímo nahoru (bez spáry vlevo) do velkých chytů.

Žeronýmův lachtan.

Úplně poslední kousek z nástupu Propadáku přímo přes sokolík a všivý výlez nahoru, název je Sokolský sleď SD, 6A+ a není vůbec zadarmo. Nahoře jsou špatné nohy- pro kolečka blbý terén. Leošák ví...

Sokolský sleď.

Když už jsme sebou měli ty bouldermatky napadlo mne se podívat na slavný projekt Žanda Slap- narovnání nástupu do cesty Žandova 8-. jelikož je nástup takový blbý po zabordelené římse je tento směr ideální. Ideální ovšem není to, že ve variantě není zatím borhák a dopad z klíčového skoku do hrany cca 5m nad zemí by lehce mohl skončit sklouznutím po šikmo svažujícím se listí do bezedné propasti, kdy by člověk vylezl asi až na Býčí skále.

Směr Žanda Slapu.

Po krátkém TR nazkoušení, já spadl 2x z pěti skoků do hrany, Žeronýmo 5x z 6 pokusů jsem si řekl, proč to nezkusit na sólo. Museli jsme ale ošéfovat dopad a pomocí lan jsme vytvořili fix pro jističe, který by mne chytal v případě sklouzávání do jeskyně a fixnout bouldermatku a hurá do toho. Ostrej pokus šel jak po másle a poslední velký problém krasu:-) padl - Žanda Slab 8. Doporučuji moc pěkné, ale do budoucna bych přidal 1bh, ať se to leze.

Díra jak do pekel ( spíš do prdele)

Zábradlí pro důchodce:-)