pátek 30. září 2011

Pospolitost

Jaká že vlastnost odvěká, od věků dělá z člověka lidskou bytost?

Dyž se Tlamolep a Pyčinka vydaj za humna do Krysu, je téměř jisté, že to špatně dopadne. Často se muckaj s první kerou potkaj a někeré budou snad do skonání znásilňovat, nebo se aspoň pokoušet oject ňákou další, dick s těma dajnýma je to taky často přestává bavit…

Může za to ona blbá souměrnost? Je pravda, žeš právě křivky dělaj první dojem a podmiňují zájem o další rendez-vous. Nadruhou stranu, najdou se i tací, keří by do toho už rádi píchli a nechali se jen unášet vizí jistot a pohodlí, bez vidin nevázaných zážitků a bouřlivých prožitků, často bez zbytků soudnosti a tudíž rozvážnosti…. To pak nejeden člověk skončí v oné magické a bez balastu a rozmaru chlácholí právě ty rozvážnější, protože mu to onou chvílí bylo dáno do vínku…..

Ať je to k víře, či nevíře, je to ona opatrnost, či rozvaha, keré nás sic drží nad kalnou vodou nejistot okolního světa, na stranu druhou však dusí rozpálenou duši v horké krvi…. Jistota! Jistota!!......Jistota!!!!!!! Copak musí být fše na pohodu a klid? Nejsou právě zaváhání oním kořením, jež nám cestu klikatí a my ji o to víc vychutnáváme, či naopak o to víc trpíme… K čemu by však bylo uklidňování, keré stejně jako sud piva je pouze vstupenkou na chvilkové lebedění, nebo berlička, kerá samotná daný problém nevyřeší… S tím se musí chtít(!) poprat daný člověk sám….

Nož co je krásné na mezilidských vztazích je právě jejich nevyspytatelnost, matematická nezdůvodnitelnost a (ne)řešitelsnost. A právě ony snahy o řešení, konfrontace a rady blízkých tvarují z každého člověka ony lidské bytosti, dále působící jako již jasněji definovatelné.

Sou to právě výčepy kteréšto sou určené nekonečným diskuzím, je to jakýs protípól uklidňování duše alkoholem. Né nadarmo se říká, že kdo moc přemýšlí a tudíž ví, je méně štastný, jelikož ho ono vědomí (čehokolif) tíží ….Furt v jakéms kruhu…

Když byl onen večer jeden narozeninový oslavenec postaven před Hornickou smršť, bylo příjemné pozorovat, jak se dotyčný snaží rozpoznat jednotlivé ingredience a tedy rozšířit své vědomí o další z nápojů tišící hořkost duše. No na druhou stranu když sme se s guru snažili před Průmkou vyřešit problém filtrace politúry, došli sme jen k polovičnímu uspokojení ohlodaného rozumu tím, že sice v Rusku ví každý jak se ona politúra filtruje, nož my můžem být odkázání pouze na kámoše, věnující se intenzivně zkoumání par z toulenu a jelikož těch moc neznáme (resp. neznáme, nebo to nejsou kamarádí), nemůžeme onen problém dořešit a tedy ani stvořit nápoj pro milovanou duši…. Zas kruh a neukojená duše…

Chm, krásně je každá věc podmíněná jinou a možná právě poznání, že jistota v pjůr stavu neexistuje, by samotnou tužbu srdce sice uklidnit mohlo, ale když by té naší pospolitosti nevládl strach a obavy právě z nejistot, tak by bylo vše moc snadné, než? (taže zase kruh a nula bodou…)

Shrnuto: Má to cenu? …… Nemá!!!....... (anebo, že by jo?)

PS: Chtěl jsem psát o včerejším a ještě jednom večeru, ale chod mysli ve spolupráci s prsty mě spíš dotáh k výše napsanému automatickému pseudoúvahovému textu. Tedy případná obava z toho, že jsem špatně zfitroval politúru je opravdu lichá…. Čačačača!

pondělí 26. září 2011

MetoDicka - Iontové nápoje

Je jen slyšet obavy, že snad máme v předpeklí upito, já vim jen jistě, že v álejích zas bude nablito…

Jak jsem již slovy mistra Venedikta předeslal v jednom z dubnových článku: Pít jednoduše jen vodku, třebas rovnou z láhve, to je marnost nad marnost a trápení duše. Míchat vodku s kolínskou je sice známý rozmar, ale není v tom nic patetického. No dát si stakan Balzámu Kanaánského, v tom je i rozmar, i idea, i patos a navíc ještě nádech metafyziky!.....

Jistě není dobré být zajatcem svého vlastního těla, či se nechát brát na milost. Někdy je sice dobré své tělo poslouchat a nechat se poddat, ale mnohdy potřebuje duše rozlet, který mu už tak dost poničená schránka nenabídne. Protože potřebuje regenerovat i ona, nabízím vám několik tipů na iontové nápoje, keré jistě vaši duši rozjiskří, či dost možná i rozkřešou…

Nuže nejprve pár rozhicováků v podobě Polibků (červené víno a vodka – 1:1):

První polibek (Mladický ostych) – bikaver, kubáňská (nebo papriková)

Násilný polibek (Polibek bez lásky, či Naděžda Krupská) – samohonka, ovocné víno 33

Polibek tety Klavy – vodka, ovocné růžové (jeho chuťové vlastnosti jsou nevalné a dělá se po něm velmi zle, je snad vhodnější s ním zalévat fíkus, ale co dělat, když není ani červené víno ani fíkus?)

Chrlický polibek – to asi každý zná….

A teď už opravdové nápoje:

Bostonský škrtič – Jedna se specialit místních matadorů, nakolik na první pohled působí bez patosu, natolik po druhé sklenici má duše volné pole působnosti. V neumírněném množství knokautuje i sebezkušenějšího pijáka k zemi a lehce restartuje veškere do té doby zachované smysly… Jak na to? Asi o decku upité pivo dolejeme šampaňským... Jak snadné, že?

Kanaánsky balzám – Nebo také svůdná Mulatka. Nápoj tmavohnědé barvy, umírněné síly a výrazného, opravdu výrazného, aromatu. De nám přeci i o chuťový požitek, než? Po vypití v člověku dozrává vulgarita a temné síly, pročež je také označován jako hymna demokratické mládeže. Proti dozrávání temných sil existují dva obranné prostředky: nepít Kanaánský balzám, či místo něj pít nápoj Duch Ženevy (podrobněji viz níže)… Nejhodnotnější složkou balzámu je denaturovaný líh, jakožto objekt inspirace, který je však sám inspirace zbaven. Nápoj mícháme v poměru: 1dcl denaturáku, 2dcl oblíbeného tmavého ležáku a 1dcl filtrované politúry na nábytek.

Duch Ženevy – V nápoji sice není ani špetka ušlechtilosti, ale zato oplývá záhadným buketem. Základní a nenahraditelnou složkou je parfém bílý šeřík. A protože ve světě komponent nejsou ekvivalenty, nesmí se šeřík nahrazovat ani jasmínem, ani konvalinkou, ani fialkou. Kupříkladu samotný parfém konvalinka stříbrná degraduje mravní aspekt bílého šeříku, když aktiviuje rozum, znepokojuje svědomí a upevňuje víru v právo. Člověk pak pláče, vybavují se mu vzpomínky a je melancholický. Bílý šeřík naopak uklidňuje svědomí, smiřuje člověka s životními jizvami, probouzí v člověku idiotský smích a zapomnění… Komponenty: Bílý šeřík 0,5 dcl, prostředek proti pocení nohou 0,5dcl (pokusit se tuto komponentu nahradit konvalinkou stříbrnou je jen k smíchu!), pivo (těžší) 2dcl, lak lihový 1,5 dcl.

Slza komsomolčina – Obsahuje 15 ml levandule, 15ml Verbeny, 30ml kolínské Lesní vánek, 2ml laku na nehty, 150ml ústní vody a 150ml oblíbené limonády. Směs je třeba dvacet minut míchat větvičkou zimolezu. Ani v nejkrajnějším případě není možné zimozel zaměnit kokoticí. To je trestuhodný omyl! Následky pití Slzy komsomolčiny jsou přímo komické: vypiješ deci a paměť zůstává skvělá, rozum zdravý jako nikdy předtím. Dáš si ještě deci a nemůžeš se vynadivit odkud se v tobě vzalo tolik pronikavého rozumu a kam se poděla tvá dokonalá paměť. Slza je libovonná a hotový koktejl může znecitlivět smysly, dokonce i přechodně zbavit vědomí.

Čupčí pajšl – (pokud to někoho uráží může použít název Kněžčino lůno) Stejně jako je koruna práci nejvyšší odměnou a boj za osvobození lidstva je jistě nejkrásnější na světě, tak podobně, ba možná i víc, bude duše nabohacena tímto nápojem. Všechny ostatní nápoje jsou proti němu ponořeny ve tmě! Není to totiž obyčejný nápoj, ale dokonalá hudba sfér. Můžete jej pít beze studu před Bohem a lidmi, v přítomnosti lidí a ve jménu Boha. Nápoj se pije s východem první hvězdy a velkými hlty. Již po dvou pohárech se člověk stává natolik oduševnělím, že je možné se k němu přiblížit a půl hodiny mu ze vzdálenosti 1,5m flustat do xichtu aniž by cokoliv řekl. Na rozdíl od mnohých koktejlů vám navíc nehrozí, že se utopíte ve vlastních vlasech…. Tato ambrózie hodna bohů obsahuje: pivo (težší) 1dcl, šampón kupec Sadko – bohatý host 30ml, šampón proti lupům 70 ml (oba šampóny jsou v dnešní době těžce nahraditelné uspokojivou komponentou), lepidlo BF 15 ml a dezinfekci proti lezoucímu hmyzu 20ml. Vše je potřeba dopředu na týden naložit do tabáku z cigaretových vajglů (nejlépe balených cigaret bez filtru) a pak už jen užívat!

Na bratrství děťátka! Ergo bibamus!!!

čtvrtek 22. září 2011

The Schengen Files - filmová čajotéka

Ne každý má možnost se přes den ulejvat ve stínu stromů a osvěžující přírody. Dnešní čerství vánek z Fontu vás může těšit u kafíčka nebo silného Puerhu příjemných 20 minut. A je to one man show Paula Robinsona - jednoho z těch top 5 nejlepších boulderistů světa v přírodě. Jeho skalpy z filmu:
8C~

1. angama
2. trip hop
3. story of 2 worlds
8B+~
4.la force du destin
5.kheops assis
8B~
6.Sideways Daze
7.Le Tajine
8.l'apparemment depart en bas 9.elephunk
8A/A+
10.karma

Je to zajímavé jak po desetiletí vznikají filmy čistě jen z Fontu kde se lezou ty samé fenomenální bouldery jako Karma, FatMan aj.

Napřed to byli Moon a Moffat v kultovním filmu "The Real Thing"...

...po letech vyprášili Fontáč zase Angličané (The Outsiders final) a hlavně Tyler Landman ve filmu "Between the Trees."

A teď Robinson a "The Schengen files" a jedny z nejtěžších boulderů na světě.


Tak papejte: http://www.uloz.to/10340129/the-schengen-files-by-paul-robinson-mp4
heslo: casacaj

středa 21. září 2011

České hrany - Ostaš - Cesta Mlynáře Holínky

Čas od času s radostí sesmolím krátký medailonek věnovaný pěkným pískovcovým hranám. Doteď to byly vždy moravské kousky, ale studna se pomalu vyčerpává a tak začnu stáčet nevysychající pramen té české pramenité.
Vybrané hrany mě oslovily vždy něčím specifickým a toto subjektivní zaujetí opravdu nemusíte sdílet. Proto se nelekejte některých úchylnějších kousků, třeba jako v dnešním článku. Začnu pěkně od podlahy prefikanou cestou na Ostašského "Zrádce" s veselým názvem "Cesta Mlynáře Holínky". 
O víkendu jsme se v dobrém rozpoložení toulali bez průvodce Horním Ostašem a náhodně jsme se dostali pod známý útvar " Zrádce", který z náhorní strany obdivují turisté a fotí si zrádcův skalní špičatý nos. Na pěkném plácku z údolí a mě koukla hrana jak vystřižená ze Stanage, s jemnými vlnkami a jedním kroužkem.
Narozeniny už jsem měl, tak jsem rychle v lezečkách valil teto dárek rozbalit. Tři kroky - tlama - a potom ještě jedna když mi smýklo kopyto zpod kruhu v jemné římse. Kýho šlaka nasraný jsem to tam foukl a doma zjistil, že cesta je ohodnocena pouze tajemným stupněm VIIc.

Dopad je příjemný, nástup vypečený, prověří kvalitní techniku i lepičku. Nad kruhem kromě dvou jemných kroků jsou ještě hodiny jak blázen lehký terén k vrcholu. Inu veselohra jak má být. Na pískařích má dvě hvězdičky**.


Nemyslete si, že budu prezentovat jen lehké cesty - nejsem sice drsnej, ale doma máme tvrdou vodu - takže příště Xa ať nežeru :)
Čaj.

úterý 20. září 2011

A day in the life

We will talking about the space between us all and the people with glimps of truth, to see that the time will come when you see we're all one, and life flows on within you and without you….

Rozhodně to byl punk, když Cassin se svými druhy došel na chatu Leschaux, kde se jen otázal na svou stěnu, v níž vzápětí zmizel, aby ji prostoupil a zas se vrátil dom. Dobrej počin v nelehké stěně… Každopádně ještě stylověji to provedli bratři Schmidtové, když dojeli na kolech z Mnichova do 500km vzdáleného Zermattu, aby i oni nekompromisně prostoupili svou severku. Dobrej počin. V takovém stylu, aby to nebylo na medaily, samozřejmě olympíjskou!

Čas od čaje se potřebuji trochu přiblížit něčemu naoko nejistému, prostě se něčemu jen tak poddat, cítit vítr v zádech, nebo aspoň sucho v hubě…. Když sem se tak nějak psychicky připravoval na Rybu netušil sem, že nakonec by to byla jen marná snaha a sice proto, že nejsou spolulezci. Těžce nabytou rovnováhu odhodlání a síly je jistě zbytečné nechat proklouznout jen tak mezi prsty a když sem jak blesk z čistajasna dostal echo, že právě ve Schmidtech má být podmínka, ihned sem přistoupil na hru ukaž co umíš v mezích haluze a náhody….

Ukecat Petra nebyl problém. Nejistoty se spíš vyskytli až v hodině odjezdu. Spousta otázek mučících hlavu i přes těžce vydobytý rádobyklid duše houpe s miskama vah – odjet, neodjet…. Jako zásadní vnímám aklimatizaci. Na ní nás už na Brnčále upozorňoval Špicál, když v jednom z pokusů kvůli ní zlihali… Paradoxně rozhoduje Petříček: Ste přece aklimatizovaní z Marmoši, ne?? … Nejsem lékař a měsíc proluka mi příde jako hodně dlouha doba už nebýt v tom, ale na druhou stranu se takto jedna z misek převážila na jednoznačný a nekompromisní odjezd na ono švýcarsko-italské pomezí….

S ubývajícími kilometry nabývám z poslední noci ztracený enthusiasmus, kerý naopak vyprchává z Petra. Říkám si, že dyž už hraju za všechny prachy, tak pořádně. Mám-li prohrát, ať se spálím! To mi dodává kuráže. A nakonec i síly být Petrovi rovnocenným partnerem. Přeci jen v zimě má o level navrch a nerad bych se v takovém questu musel nechat vozit na ocásku…

Cítím však, že borec je víc a víc nerozhodný. Moc tomu nedodává ani náročný výstup k bivaku. Mě naopak nakopává rozmluva s parádním Švýcarem, kerý nám radí eliminovat matroš na minimum a rozhodně se vykašlat na spacáky. Jeho nadšení ve mně probouzí jakousi jistotu a cítím se jak dybych tu noc spal pod Vaňousi. Pjótr navíc trochu pookřehne a vypadá, že se opět s oním podnikem smiřuje. Že by posekáno???

Probouzím se půl hodiny před budíkem, noc je krásná, trochu mrazivá. Měsíc září, jak dybych byl pod světly jakéhos boulevardu, nezbývá než dodat: über alles Gipfeln ist Ruh…. Tam jo, ale cítím, že srdce toliko klidné není. Nevadí, hlava se drží…. Ve tři ráno už jümaruji po fixu na ledovec, Petr naposled váhá, ale pak se v něm něco zlomí a jde do toho se mnou….. Zpočátku se cítíme pomalí, hned v první délce nás předbíhaj dvě dvojky, ale nakonec je stěna příznivá a my pádíme o sto šest… Krom asi dvou krátkých délek lezem souběžně dalších 500 metrů, zajišťujem se až na Rampě a kolem desáté sme už za půlkou. Vše vypadá nadějně, podminká dobrá, nálada opět na plné palbě. V hlavě si říkám, že nejpozději v pět, šest sme na vrcholu, ale….

tady sme my měli firn (ph by Mišo)

Ale chyba lávky, podmínka se začíná horšit, vítr přiostřovat a potom co se necháme zlákat ledem, kerý si pamatuji z Mišových a Jankových fotek z jara, přichází na řadu zkouška mentální odolnosti…. Led se tříští a zpomaluje postup, použitelných šroubů ubývá a nakonec sem po delším odlezu nucen štandovat jen pověšen za hroty svých piklů… Kromě jednoho z nejnejistějších štandů prožívám i muka podstoupena ostrým větrem, kerý se samozřejmě ničeho nebojí. V hlavě sem ale smířen. Co se má stát, to bude. Vím, že mám v tu chvíli převahu a to mě naplňuje…

tímhle ledem ne! ještě traverzuj délku za hranu... (ph by Mišo)

Dál nás Petr vyvadí z toho nepříjemného přemrzlého ledu a chvíli to zas vypadá, že to bude na cajk…. Sme ale pomalí, tvorba štandů nás každého zdržuje na 20minut a je jasné, že s vrcholem, to nebude vůbec lehké… Po jedné z délek, kdy borec odleze celou štreku bez zajištění mu začínám vidět na tváři únavu a obavy. Bude dost silný???...

Koukám dál a je jasné, že budu muset sundat rukavky. V této suché délce potkávám na třech metrech víc skob, než za celý náš postup, což jistě svědčí o obtížích. Kupodivu si ale ten rozchrast užívám a vlastně ani neváhám. Přišel sem na systém jak ty volné šutry na sobě leží a jak to zneužít k postupu. Navíc nacházím dvě plošinky, na kerých vzápětí Petrovi navrhuji přečkat noc…. Petr je zničen, ale myslím, že víc psychicky, lýtka pálí z věčného stání na předních hrotech a teplota se ani zdaleka nepřibližuje plusovým hodnotám….Chápu jak se cítí, a vzpomínám jak sem na jeho místě byl před šesti lety v Žehličce. Snažím se pomoct ho z toho dostat, ale proti přemýšlivé hlavě nezmůžu nic. Nechávám tedy volbu na něm, s nabídkou, že můžem prožít trochu horší bivak, nož s vidinou naděje v dny budoucí…

Stejně jak já onehdy se však rozhoduje pro vrtuly. Tážu se ho jak Koloucha, zda si je jistý a nechávám mu ještě chvíli na spořádání myšlenek…. Rozhodnuto! Po několika telefonátech a hodině čekání se dozvídáme, že nás (naštěstí) nemůžou zachránit, nož v dovětku nám radí kudy dál…. Do rozchrastu už se mi nechce, ale člověk se musí překonávat. Opatrně bouldruji a po dlouhě době nakonec nacházím i dobré místo na štand a nad sebou vidinu rychlé cesty k hřebenu. Když ho dosahuji sem překvapen měsícem. Je krvavý a výraznější než slunce, které tam za půl dne bude vycházet… Atmosféra je opět poklidná, měsíc dodáva jistoty, světla i naděje. Petr je klidnější, zato já přecházím do módu letargie. Už jen chvíli a budem na Solvayi, uklidňujem se.

vrtule na pomoc

Přesto, že oba víme, že Solvayka je na konci třetiny severní stěny, pokračujem vzhůru. Dech se sice krátí a nohy motaj, no hlava je přesvědčena o pravdě, že Solvayka je už blízko, tam někde nahoře, na tom pilířku, nebo tom dalším…. Dosahujem firnového pole a začíná nám docházet, že sme kousek od vrcholu, deset, možná jen pět minut… Už sme smíření. Už jen vrcholový hřebínek. Jedno téměř fatální zaškobrtnutí, kdy se v malátnosti na úzkém chodníčku podívám do jížní stěny a už stojíme na sněhové převěji pár metrů od hlavního vrcholu. Rozhodujem se že ho necháme bohům a odvážem se na sestup. Petr začíná mít problém s plícemi, já prozměnu kašlu jak tuberák, ale výškovce se nepoddáme, šak už za chvíli pudem jen dolů, ne???

Trochu fouká, nož je to docela příjemné sedět v jednu ráno na vršku, nebýt dalších ale. Sme znavení a jen spánek nás z toho může dostat… I když bychom už oba rádi zalehli, nespěcháme. Soustředění teď sice bolí, je však jedinou jistotou jak dostat těla ve zdraví dolů. Festina lente, ne-liž?.... Kupodivu za chvíli sme tam, kde sme načali hřeben. Uklidňujem se, že už to jistě je jen kousek, jen malinko, co by člověk párkrát lahváčem pohodil…

Cítím, že co chvíli usínám. Přestávám rozlišovat co je realita a co sen. Hledání slanění tak nechávám na Petrovi, znovu ožil a má lepší zrak. Vede nás dobře, i když sme ztratili oficiální slaňáky. Mě už se nic nechce, přestává mě to bavit, ale v té apatii zjišťuji, že je mi to už všechno jedno. Vláčej se mnou Petře sem a tam a já jako pes budu poslouchat….

Uběhlo opět dost času a pak mi jen borec řekne: tady je Solvay…. Možná ani neodvětím, už skoro nevnímám, najdu postel, nechám se obsloužit krajícem chleba, kerý ani nedojím a snažím se spát i přes nepříjemnou žížeň a pálení očí. Po 27 hodinách končí hlavní dějství. Vysněná Solvayka krom dvou chobotů nikoho neukrývá a zhuntované tělo ani nedokáže té krásné měsíční noci snít.

……..

Nechápu kámoše Švýcara, kerý si už při našem probuzení štráduje z vrcholu dolů. Včera tam vylez Schmidty a dnes normálkou, kde bere tu sílu?? Každopádně opět plný nadšení dodává sílu i nám a navíc nás obrňuje před spoustou jiných, nepříjemnějších vůdců, keří vláčí své klienty z vrcholu. … To nás pak jeden dostane otázkou: Kde ste se učili vůdcovství?, když ho údajně brzdíme v pro nás neznámem terénu na sestupu. Co k tomu říct? Pouštíme ho před sebe a rači myslíme na vysněnou vodu…

originál červeně, náš průstup oranžově

Pomalu se vše končí a tak i my se opět navracíme k Feličitě a postupně domů s příjemným pocitem, že to jde…. Cítím se spíše v lezení jako sprinter a ty maratóny mě docela ničí, no nadruhou stranu, vždy když zvládnu podobný zaběhnout, mám z toho příjemný pocit. Člověk se mnohému naučí a extrémní situace tříbí i vztahy mezi lezci, člověk si pak musí být jistý buď sebou nebo tím druhým, každopádně to však nejde bez rovnocennosti. Sem proto ráth, že sem opět jednou v zimě rovnocenným být moh a navíc, že sme to zvládli, i když tak jaxi jinak…

Dovětek: Cestou sme se ještě stavili ve Vaduzu, což je opravdu parádní město! Byl sem ohromen střízlivostí, no na druhou stranu zajimavým pojetím spojení moderní a klasické zástavby a doplněním o famózní bronzové sochy asi místního typa…. To, že naše kroky po návratu směřovali téměř okamžitě na Holštejn párty je snad samozřejmé, mrzí mě však, že nezůstalo více lidí z osazenstva a tím se to nezvrhlo na nějakou rutiku, kerá by rozjitřila naše už dost zničené těla…..

před radnicí ve Vaduzu

Tímto také skončila sázková sezóna v poměru 3:3 s tím, že jedna sázka byla odsunuta na další rok.… Petr sice tvrdí, že se sázej jen výpitci a malé děti, no bez někerých heců by to moc dobře nešlo…. Co se týká večírku za letos neuskutečněnou Rybu, počítejte s bečkou Plzně, kerou zařídí Čaj a vše se nejspíš uskuteční u Hilfáka na chatce na Príglu. …… papalalulu asu

P.S.: Pár fotek ze stěny z jara od Miša s Jankem zde: http://james.sk/articles.asp?pageid=1&portal_id=1&id_dependency=5481 a video ze stěny od francouzů zde: http://vimeo.com/5050983


středa 14. září 2011

A Muerte! - lezecké příslušenství

Kdysi jsme se Svištěm plkali na téma domácích shybovaček a dostali se až k vtipnému postřehu. Buď jsou tací lezci, co si posilovací lišty a desku vybrousí a pověsí sami, nebo si desku koupí, ale tím věc skončí a deska leží někde ve skříni. Prý proto prodávání dřevěných lišt nebo desek nemá budoucnost.









Naštěstí si lezci z Čeladné myslí opak a tak bych vás rád upozornil na nově rozvíjející se značku A MUERTE. Není to žádná placená reklama, takže zůstaňte v klidu a koukněte se na jejich webovky www.amuerte.cz



Je zde ke koupi pestrý sortiment drobných zlepšováku, dárků, lištiček a panelů na výrobu vlastní posilovací desky. Už jsem se setkal se zajímavými samodomo trhači šlach ( u Sinka, Šviháků...) a tak se někdy hodí  spíš za kilo koupit lipovou lištu, než smolit na koleni zázraky.


Nejvíc mě potěšil nový krém na regeneraci kůže ve stylu Climb on. Krém Climbing Balm používám je super, za 150,- máte odbytý dárek na Vánoce a ušetříte krupicu na zimní Thajsko :)

Tak choboti hrňte cesty pod tlakem a kdyby se dělala nějaká kamarádská větší objednávka, tak mi tam přihoďte jednu za kilo DP1 desku, ať mám na čem divočit. Věci seženete buď na e-shopu amuerte.cz nebo na Klajdě.

 Čaj.

středa 7. září 2011

Nová doba

Už se zjevují vrcholky ještě špatně vystouplé z nicoty, jež však náhle mají přes zámlky dálek prestiž a odpovědnost hor. A dál za nimi? Nic jen vánek….

Vždy když hodím na záda těžký baťoh, začnu sebe a vše kolem proklínat. Proč to dělám? K čemu je dobré se ťarchať s tím báglem po dolině…Je-li ale přede mnou už od začátku pořádná štreka do kopce, nemám už ani jen na chobotiny pomyšlení a poslušně jak beránek krok za krokem stoupám vzhůru…..

de lezení do kytek???

Tentokrát jsem dost překvapen, místo suti v dolině jen krásný anglický trávník, pár krav, chatky a poslušní turisti. Chata jako zastávka se snad nikdy nedá vynechat, ať už jen kvůli výdechu, či jen tak pozorování ruchu kolem a kolem….. Na druhé kotrči sem zcela zaujat jednou ladnou a postupně pak všichni nahlas uvažujem, jak by nám jistě příjemně krátila bivak, či rozptylovala mysl na úkor podrážděného, či sevřeného žaludku v očekávání výstupu… Vlastně podobné myšlenky nám docela krátí cestu a pod stěnou sme tak co by Čaj kamenem z Ryby dohodil.

Sou asi čtyři odpo a my prolézáme první metry túry. Mariacher si tu jistě spravil chuť po vyfouknuté Rybě. Krom první délky to dal celé na OS, včetně zatloukání skob. Co dodat, respekt a parádní nástin, kam by se mělo lezení ubírat….. Prej je dobré si klíčovou délku porenčovat, a tak se opičíme po těch, kdož to za ty léta tak moudře vymyslili…Technika je slovo ke kerému mám daleko, ale pač se jedná o nejtěžší délku cesty, přidávám i špetku chrlické síly, bych nekazil styl (jak říká Vilém, vylézt to stejně, nebo v lepším stylu, nic jiného se nepočítá, to je krok zpět)…. Postupně všichni na ostrém konci dosahujem prvního opravdového štandu a fičíme dolů… Už sou nám v patách Rakušáci, ale po domluvě, že vstanem dřív, nám prej nechaj další den náskok. Chvíli je pozorujem z dálky a pomalu uleháme pod první šutr co vypadá, že nás ochrání před děštěm, či rosou. Než usnu, stěna se jak milenka odhalí do celé své krásy, no vzhlížet na ty křivky bez brýlí má pražádnou cenu a nakonec usínám bez myšlenek s myslí rozbitou v nic netížícím nekonečnu…

klíč všichni na ostrém konci

Zase čtvrtá, ale ráno, borci sežerou cos ze zajíce, kerého lapli včera. Já na takové věci nemám žaludek a zůstávám u müsli a pomyšlení na ranní jümaring….. Vše de vcelku rychle, první délky krátí Jupa a až na jedno vynechání štandu, za což dostane jakožto nováček v horách pjekně za ušiska se leze na pohodu…. Traverso dellicatto vychází na mě. Traverz vodopádem stejně jak v Cassinovi taky a já si jen říkám, že už mi do sbírky snad chybí jen ten Božský

traverso dellicatto

Plotny sou dál nejdřív na klid, později trochu přituhuje. To už je ale Pjótrova část a tak vede on. Nutno seznat, že na něj vyšla nejhezčí délka první půlky. Delikátní odlezy v dírkách, kde vedou směr jen vzdálené skoby, ale lezec kličkuje jak zajíc před polapením a nakonec lavparádový rigoll zakončený příjemným sokolem. Srdce zaplesá… Pak ještě kus na polici a zas kolem třetí, čtvrté už posedáváme v bivaku a oddechujem před porenčem další délky…

po první půlce

Chvíli má člověk i možnost kouknout do údolí a zároveň s větrem tak na člověka dýchá i příjemná, přátelská atmosféra mohutné Marmelády… Krávy dole necinkaj o stošest, jak ty v Grindelwaldu a aspoň tak nemusím nabývat toho pocitu, že se maj líp než já, že budou spát pohodlněji a že maj dost vody a jídla… cink-cink, to mi znělo mi před lety celou noc v uších, cink-cink, dole je přeci líp, cink, cink…až bych se z toho zbláznil…… Tady naštěstí jen vítr a veselá kompanie…


supertechnická délka

V šest se do toho pouštíme znovu, opět Jupova část a já jen tupě civím, jak může být položený kout hladký. V duchu si říkám, že techničtější délku sem v horách nelez, ale což, aspoň se člověk čemuž naučí. Převis už je za hubičku a tak jen fix a hurá na večeři do bivaku….. Není toho moc, každý krajíc chleba a dva hryzy ementálu. Jím co nejpomaleji, abych si toho co nejvíc užil. Natahovat se to sice nedá, ale chuťově to nakonec bylo 15 minut blaha. Jako dezért kus čokolády a potom co najdem cirúček vody, se koná i opojný maratón s tím, že každý si musí doslova vnutit aspoň litr vody. A dál? - Už jen spát, jen spát…..

Jupova předvečerní seance

Kupodivu sem se od bivaků minulých vyspal, Pjótr sice klepe trochu kosu, ale zatl zuby a nakonec nás až se sluncem vyhání z pytlů ven. Jupa má squělý způsob na odkřehnutí těla (viz zde: http://doskokotos.rajce.idnes.cz/dolomity/#dolomity_131.jpg) a po ranním ocasení na laně je za chvíli každý zahřátý jak při ňákým tropickým hicu. Ruka, noha, ruka, noha, taková na pohled bezúčelná onanie, no ale čert to vem, lepší než přemýšlet hlavou po ránu v té supertechnické délce!

před usnutím

Dál prej plotny, Jupa tvrdí, že je to na cajk a i dyž to nevypadá za čtyři, jak píšou v topu, tak mu věříme, vede přeci teď on….No… Věřit sme neměli. Po 30 metrové sedmové plotně nás s Petrem čekal 20 metrový traverz s vidinou ještě krásnějšího kyvadla. Chvílí šílím, ale po záchraně situace Petrovou kličkou jen zatnutě držím jazyk za zuby a poslušně se nechám vést na ocásku stěnou dál…. Po moři ploten přebírám štafetu a držím se spár a zářezů. K tomu jeden bouldr v převisu a ještě že prej jeden traverz a bude změna.

Dle topa jednoznačný 40 metrový traverz mě vyhání do nevratných kroků, ale v hlavě omluvených tím, že už tam za hranou to bude lehké a bude na mě čekat štand….. Chyba lávky, zoufale se točím horem dolem a nakonec to vzdávám…. Záchrana však přichází s počátkem mého zoufalství. Že prej se mám vrátit… sakra…. slovo do pranice… ale těmi rajbáky?... ani omylem… Štěstí přichází taky v čas a sice v podobě tak dobře založeného čoka, že nejde vytáhnout a tudíž se báječně hodí pro můj kyvadlový traverz. A dál? Klasika, prostě zpět k lidem…. Doběhli nás Tyroláci, keří prej to metaj od rána z dola, a tvrdí, že místo 40 metrového traverzu je to jen pět a pak 30 přímo vzhůru… Necháváme je jít před náma…… Dál to ještě takhle chvíli de, ale pak se ztratí i neomylní Tyroláci, s Jupou uklidňujem střídajícího Petra a na rozdíl od borců ho nutíme do moře ploten, keré jdou sotva v té mlze vidět… Dobrá, ale i špatná volba. Trefujem směr, ale při první možnosti to Petra hodí přesně tam, kde je v topu nakreslen velký vykřičník a jasná poznámka vlevo! To však zpočátku nikdo nevíme, a až potom, co Petra s ze strachu pokřiveným obličejem zpustíme z ňáke šlingy, trefujem definitivně náš směr a Tyroláky necháváme napospas Extrem varinatu, kerý je sice lehčí, ale hnusnější…

moře ploten

Tušíme v mlíku závěrečný headwall a poslední obtíže. Delikátní lezení v kolmém vápně s občasným bouldrem a úžasnou expozicí. Jediné co nepochopím sou štandy, vyhnané vždy o 4-5 metrů nad výhodnou poličku, či níšu. Ale čert to vem, s hodinou devátou končí první část dobrodružství, a to doslova za pět dvanáct. Přišla tma a lézt ty dardy už nemá smysl….

závěr nejhezčí délky a průstup stěnou

Sestup trefujem, ledovec slajdujem a dyž už myslíme, že máme na asfaltce vyhráno, přichází opravdový očistec. Několik kilometrů zpět k cáře, to ale netušíme, a tak nejdřív nadšeně tvrdíme: Tam! Už za tamtou zatáčkou!…. Než, než, ještě dlouho, dlouho…..dlouho….ještě kus….a pak - Malga Ciapela!, takže ještě půl hoďky….do kopca…. Večeři, či snídani(?) sním z posledních sil a nechápu borce, že to štrádujou ještě do spacáků pod stěnu. Jistě inspirace Magnuskem (víc zde: http://www.lezec.cz/clanek.php?key=741&nazev=marmolada), ale taky možná mladická nerozvážnost… Já usínám ve Feličitě a neprobudí mě ani milion brzkých turistů, spěšících na výhledy a procházy a zasloužená piva a kdo ví co ještě…. Nojo nová doba! Ale ať si to užijou, já si rači počkám na borce a odpolední zasloženou pizzu.

myslí ten hoch na Batmany?

pátek 2. září 2011

na hAdr

Intro – Chumaj starý, bodaj by ťa porantalo….

Chčije už druhý den a popíjet s Pantátou v cáře, nebo u Tona v baráku už nás přestává bavit. Zpestření na Podspádoch U Dzurila v podobě galerie sice s výčepem, ale v konečném důsledku jen s lahváči, dodává pocit kulturního místa, nož stejně musíš doplňovat krom vitamínů i ádrnalín….. Ob den se budím v chatce v Bielovodské a cítím, že poctivě nadobyté několikadenní hladinky se nezbavím ani rázným přesenum pod stěnu. Do Mlynárika navíc pere sonce, a tak je o zábavu se zbytkáčem postaráno. V druhé délce přihořívá a po střídačce a celkově asi třech hodinách lezby zjišťujem, že sme pomalí a balíme. Po cestě diskutujem důvod zpoždění a docházíme k závěru, že Slováky avizované 8- platí pouze v případě využití naprosto nevýhodného původního Šmíďákova štandu, kerý se ale nachází přesně v půlce klíčového bouldru a lezbec sa tu môže akurát tak hompáľať. V opačném případě platí polských devět a nám tak krom lavparádového argumentu na naší neschopnost zůstává v stěně smrdutý pytel do příště….

Dějství první - Nech z džbánku vtisknout žilám onen pocit, a dál ať tě navždy vede jeho tiché volání...

Jó tak to sou ty Ádršpachy? Vypadaj sic rozmrzele, ale na odpůldní vycház to stačit bude. Tuším, že Kerst přibalila flašku místní plachetnice, a tak se člověk jistě smyslně roztříbí. Pískovna je pustá, voda studená, ale něco mi říká, že bych měl trochu poplavat…. V pičasí lepčíme a hezčíme styl v Saltu mortale, ale dál než na jeden odsed to nedotáhnem, taže nula…. Další den se děti pustí do Pettingového turnaje a já si tak akorát dopřeji nevázané Rozkoše s vlasy hore dupkom. Den končíme expedicí na Štěpánskou a hurá do putyky. Týpek s kytárou působí nejdřív na cajk, ale později je moc vlezlej. Potom co nás naučí novou hospodskou: My baby ´v´got a pussy like a sleepingbag, to balíme a kolem druhé v noci pokračujem na Studentskou dvojspáru z keré je opravdu těžké vypadnout i dyž motorika už nikomu nic neříká….

a dyž už tam ta nacvakávačka ležela...

bukanýři cukrblikují komín

Následuje dalších pár expedic. V rozhicovaném sonci ubíjíme Cukrovarák, Karbaníka a Kibice a já bych dal flek na hru, dybych si zas mohl zahrát kilo proti….Krása bez závoje na Krasavici mi pak připomíná dětská léta, kdy právě koupí onoho disku sem si vydělal prvních pět pětek a nekompromisně moh všem tehdejším rádobyodvážlivcům vytřít zrak. Doba se ale mění a tady tak akorát bojují s jednoprdama a vosím rojením v zádech, samozřejmě na tupém konci lana. Borcům už jen doporučuji Vlnkovou na Vévodu a usínám spánkem spravedlivých…..

Vlnková - Vévoda

Intermezzo – Five minutes… sex minutes… ladies and gentlemen, he swallow his tongue….

Vracím se do karsu s očekáváním Stračenova vítězství nad Spárou. On však čeká až na mě. Mám prej právo prvního pokusu…. Končím sice dva kroky od řetězu (o pár dnů později v posledním kroku), ale top to není. K němu se probojuje až v zápětí Stračen….Co nazbyt budu plavat, nož žúr si nenechám ujít: Z Holštýna nás vyprovodí sice už v osm, ale rutika nastává až ve Sloupu… Od posledního výčepu co nás vyhazujou berem ještě pár lahvoňů a u Martiny jen očekáváme jak se Zbuřil popere se špagáty….no…. Nebýt půl kila pepře, byly by delikátní….. Já už znaven jen zkrášlím záhonek a pár květinačů paní pod náma a usínám….Ráno je pro mne plné překvapení: nejenže se nebudím na bouldrmámě, na keré sem usl, nož krom toho v Stračenově obětí a bez mých slepeckých brýlí, keré pak rozpoutaj as půlhodinovou bojovku…. Nakonec boduje Martina a jakožto totálně rozdupané od Papeže s Cassiem je s Janisovou pomocí tejpuju do původního tvaru. (optikovi pak nalhávám, že sem dostal přes držku, ale že v tom byli ženské, tak snad bude mít pochopení…)…. Bohužel tady nic nekončí – paní se zkrášlenej záhonek nelíbí, mě i s bonboniérou odmítá vpustit ve svůj byt a nakonec vše musí žehlit až Martina….Čert aby se v těch ženskejch vyznal, nož hlavně že se práší za kočárem….

vrána k vráně sedá.... šak i na tu Spáru zase dojde!

Dějství druhé – O smažitbě v Nádoru, kouzelném Petem a plavení na Styxu…

Ta že prej pokračování na sportovkách v Lábuňku. Jo dokopca to je, háků pokokot, v Labské pivko za hubičku, tak co víc si přát…. S Pjótrem naplníme minuloroční vizi a přelézáme na Prezidenta další questík v podobě chrstačky Piva na hrad, s Koněvem zevlíme, čekujem quaky, a tak spokojeně působí nejen squadra, ale i Tomajda a sic, že se mu lezou cesty, keré prej ani neměly být…. K úplnému štěstí je však potřeba naplnit trest za sázku (nebo za lásku?)…. Ještě než však dorazíme k přívozu, oslňuje mě, jak ve snu, skopčácké auto s SPZtkou: VIE-RA ….. a tak mám naprosto jasno - vše dobře dopadne! Na Koněfofy pokyny tempuji a nakonec dosahuji obou břehů bez větší úhony. Jedině snad proud nás při taškařici zahnal o ¾ kiláku dál, než by plavec chtěl a samotný olejový povlak se z těla nesmíval zrovna nejlíp, ale co k čemu. Hlavně, že sem nemusel strkat 50 centimů pod jazyk, či objednávat si Koloucha za plavčíka….

Pokračuje se do Mekky, ale kolbiště s velikány je provlhlé. Záložní plán, tak dopřává aspoň větrného údolí s paprikama a feťákamaDařit se je hodně silné slovo, keré nikdo krom Petra nevyslovuje a tak požitek z posvátného libida, jež nám bylo dáno dnes a pak každý den, mě aspoň i přes zaškobrtnutí dostává do stavu rigorextáze… Večerem prej dost smažíme. Nutno seznat, že pouštět hudební produkci ve dvě ráno v ospalé dědině není zrovna košér, ale každý musí být aspoň někdy trochu sobec, že?... Sme ale tolerantní sobci, tudíž ne víc než dvě upozornění nám stačí k přesunu na haltestelle, kde výdatně cvičíme s netopýry sebeobranu. Jak na zavolanou, pak dobíhá místní dobrák s kouzelnou hůlkou. Na taškařice s taktovkou ale nejsme cvičeni a šoků dostávám při lezbě toliko, že po těch elektrických netoužím… Kurňa, mi řekni, že se před 20 lety nekalilo, či co? Dnes jako by už ani svobodně člověk nemoh udělat bordel a dostat regulerni ručně(!) přes držku… ach jo… Ráno se už jen hážou smažky a feťáci do jednoho pytle a to já myslel, že su takovej docela nevinej skoropankáč, hold nová doba!! …. A to sem měl koupený dva lístky na pařbu u ňákyho Sarumana….. P.S.: Pro zájemce více o kvalitě smažení zde: http://www.smazky.cz/

Intermezzo – What does Suzy said??... Eldorado!

Že sou pšoni trochu mimo sem pochopil už dávno, to kvůli tomu ani nemuseli zavřít Sperlongu, ale dyž na rychlostní dvouproudové silnici najednou do protivky vlítne kamión, tak nepochopíte nic….Je to už pár let co sem navštívil místní Juru, a tak sem zpočátku překvapen, že na rozdíl od minula mi to teď vůbec nejde…. S Petrem pokoušíme nástup do Svišťovi Mandaly života, ale v těch plytkých jednoprstech to balíme a já sem navíc tak zřízen, že za zbytek výjezdu už nepořeším víc než méně sedm a někdy se zatnutýma zubama bojuji bych nesed, bo by ma nepřelezla Krista s Honzou…. Težký úděl je sportovního lezbca s lehkým náběhem k ješitnosti…

Dějství třetí – Slopem, Slopeš, Slopeme……

Že vraj, keď phijů fšeci, ta my tiež….Ráno se probouzím pod freskou Železo, krv republiky a je mi jasno, že sem krutě na východě. Nož na Muráňskou se mnohdy vracím rači než do Tater, přece jen tu není tolik lidí a dyž už sou, tak na cajk….. Byl to jistě Krá, kdo mě tak trochu přiměl. Přece jen vize ukazovat a vodit Slováky po jejích jeskyních je natolik bizarní, že de lezba stranou…. Ne kecám! Hlavní lákadlo je vždy(!) M-2, v keré sem od objevu závěrečného sifonu nebyl (více zde: http://casnacaj.blogspot.com/2009/10/v-temnych-vetikalach.html ) a taky ten zatracený vizionář Lukáš! Kdo ví, ten ví, ale mít, krom vizí, jen špetku toho jeho enthusiasmu, dávno bych byl jinde vystřelen……

Dostává mě místní výstavka okolitých jeskyní, kde na polovině fotek je Krá a na další ¼ sme my, či Lukáš. Že by na to Slovačiska jebali??... Mno titulka periodika Slovenského krasu s Krákorá úsměvem as mluví za vše……. Každopádně dyž je na večírku pivo zadax asi víte jak to vypadá, nož zavřou-li, je potřeba nějak jinak se (sebe)realizovati… S Kerstin končíme na jakési svatbě, pač hrajou fakt dobře, ale z tama nás velice rychle vyhodí (sako si do děr fakt nenosím)… Nuž nezbývá jiná, než skončit tam, kdes sem kdys začal a sice u Vladka. Dyž je člověk vysokéj k bustě se vyštverá ladně a na cajk, s Kristininou výškou je to už ale quest. Borka se jak vítr ničeho nebojí a nakonec borca na dobrou políbí… Vyčítám ji jen nefrancouzské pojetí a za trest upíjím půlku posledního kalíšku na cestu… Ráno, ráničko už se třesu na Žltku v M-2. Že prej ani exkurze tam nebyla, tak se musí náprava ukonati… Vody je tak akorát, tedy pouze pseudo kaňoning a rychlá akce. Pokračujem k závěru, Meander tekutých ľudí dáva klasickou sadu a už to pádíme k polosifonům…. Moc se mi nechce, vody je víc, hukot pekelný, ale nakonec vůle není zas tak slabá. K infarktu přicházím snad jen u závěrečného sifonu, kerý od posledně vystoupal o 15 m(!) a než sem to stačil zmerčit málem sem v něm skončil…..Stejně jako posledně se mi na tom mystickém místě těžce dýchá, ale to je možná jen sugescí. Zpátky už jen prolézt jakýs komín s otazníčkem, nož ten se zpětně stočí do Flašky na krysy a tak při nepřijemným výlezu do propasti mi musí Kerst nahazovat lano, bez něhož by to bylo za nula…..

Vladko - buildboulder

Líbí se mi pohled místních, dyž seznaj jak bezrespektu a vlastně poprvé na lanech Kristína jako první ženská Žltkou M-2jky proběhla. Snad je to nahecuje též, přece jen je s podivem, že v závěru krom Lukáše byli jen samí Jeseničáci….Celkový dojem? Zas tři body z jednoho, lukcusus jak chceš!

Intermezzo – Není nad pořádného Batmana!

Marmoša je trochu quest a někeří maj navíc obavy…. Tak nakonec to štrádujem jen ve třech a samotnou stěnou taky, tak nějak ve stejném tempu. Občasný výdech na štandu, či bivaku jen umocňuje pohodu a celkově, to pak možná byla i lepší volba. Že by se začalo blýskat na lepší časy? Rozhodopádně po delší době únik a nejiskřivá atmosféra, prostě takové posezení u kafe, keré znovu člověka dobije….Procház Cortínou a návštěva gelaterie je navíc za odměnu a nebýt toho zoufalství na Tofáně, je vše až nad míru dokonalé….

lezení, či bloudění - Tofana

V Jesu, resp. v Ludvíkově experimentuji se sólolezením, tedy spíš tím, co mysl a paže vydrží. Není tedy s podivem, že by se v tom kvantu cest pokušitel nedostal do pasti. Jedna taková droga mi již nedovolí vrátit se stejnou cestou a po jediné možnosti odskokopoletu, toho všeho raději na nějaký pátek nechávám, každopádně fyzicky i psychicky se člověk zboří jak chceš. … My jen připomíná Šmíďáka - je pak člověk opravdu lepší?... Nevím, možná aspoň pokornější….

Další dějství – Já! Vím! Že ten! Jez! Sjéédu!

Nejdřív schytám v Pšondlandu Mandata (ne Jindřicha!), ale Karneho. Že prej na rovných silnicích se nejezdí přes 130, ale jen devade. Při pohledu na fotečku s rychlostí není možno namítat a v duchu si jen říkám, že být v Norwegu, tak to mám za 600 stovek….

Pak už jen húrá na rest z minulého roku v Baťovi, kde pod druhým opět váhám, ale vůle nakonec silnější….Pjótr hecuje Krvavé spárky, ale asi 4x se vrátí z třetiny cesty. Já prozměnu nedolezu výš než do tří metrů….Tatuš nedochází a tak plánovaný Slunovrat v jeho podání padá….Nož, tak my pokračujem v Jezerku. Pegas vypadá dobře, ale přechod z trhlin do širočiny ve Staré mě dává takovou sadu, že nebýt borců a lana nade mnou už bych se houpal v bambuli hlouběji podemnou (ještě raz borci dík!)…. Nakonec expedice jak chceš a v sedmi i s pohodaborci z Prahý (keré sme měli znát už jarní Hrubice) doslova bojujem o vrchol. Satisfakce Petrovi, pač jinej na tu širočinu asi neměl….

údolka na Štěpánskou

Večírky ve Stodole sou každý rok vostřácký a potom, co čtvrteční Peňák vypadal jak na PodNebí, tak si páteční i sobotní žúr nezadá s podobnou akcí v Brně. Subotní kapely jsou fajajne, ale při repro hudbě to při věčném Michealovi balím a dávám prostor nevybouřenějším…. Subjektivní pohled chobota: čtvrtek jeden bod, pátek dva body, sobota jeden a čtvrt (a to jen proto, že sem dostal přes držku….…od ženské…..co dodat……. byla to fakt pi.a!! (omlouvám se, chtěl sem říct knežka)…. hm, paradoxně sem s tím vším neměl víc společného, než s Petrem registrované partnerství) …Jediné co sem večerem né úplně pochopil je Zburilovo rozlévané pivo, myslel sem, že se tak dějě pouze u vína ve IV. cenové skupině, nož…. ještě asi nejsem světazběhlí….. Každopádně druhý den do skal a po dvou teplických stěnovkách seznává tělo takovou sadu, že v extatickém zřežbení totalně na hAdr usínám v poloze vzdávajícího se psa……Budí mě jen zakopnuvší Špáník, prej ňákej Dani….

Outro - Love, War, Freedom, Happiness! Asuso dell Jeso….