wtf

?

No to je hnus velebnosti.

Zímní pouť na Komínky

Sláva nazdar zimnímu výletu!

Navzdory všem teplomilům, musím podotknout, že zima na lezení je príma.

Já, Asu, Berny a velká kocovina jsme se vydali na výlet směrem Chřibská Lidomorna - Komínky.

Byla by to tuze pěkná výprávěnka, kdyby se na nás po cestě nepřilepila dvojitá sračka, houser šíje, ústící ve strnulost velice mrzutou, v připadě, že škrontneš nohama o bazmek v terénu a jiné nemilé neduhy.

Mezi nejčasteji vnímanou schválnost od Matky Přírody byl po gébišu dlouhej dištánc mezi chyty, občas namrdlá polička, velice špatné stupe, postupně z ničehonic přicházející sněžení a a zničeho nic rostoucí mrazení.

Výsledky: Dvakrát přelez cesty "Zlom vaz" 8+ ( Kdysi dávno jsme to zkoušeli v cruxu s pravou patou a pravou dlaní plácáš do obliny, teď můj milý bratr z Uher vymyslel vzorovou šmelinu alá Janis = pata miliónová, boulder degradován.)

Jednou přelez cesty "Manikúra 9-/9 Ej, ultra morfo, kdy já byl na hranici možného, Asu 10cm pod hranicí.Já křeč, pata, roztržené kalhoty, kotník, škráblý kvadriceps femoris a jednou pendl tlama metr nd zem. Je to přísné, kroky nádherné, ale potvrzuji klasifikaci - lehký skalp ani omylem.

Bojkot a sic!téměř zkrokovaného "Finale Liguere" 9. Moc zima na kousavé dirky bez kloudných nohou. Tak zase někdy a sejdeme se jako obvykle. Nějaké ty štěky tam ná nášince ještě čekají.

Čačača

Jai Guru Dev

Než ozářilo sonce v čtvrteční ráno mou tvář, četl jsem, ještě ne úplně s plným vědomím, vzkaz: mily a skvely bhikkhu, stezka filosofu a osvicenych jest jiste vedena pres mista moudrosti, jako jsou Nebesa a Viera, avsak netreba ji kraceti kazdym dnem, ba ani tydnem. minuly tyden jsem na stezce moudrosti setrval drahny cas, pricemz tyden tento jest zasvecen zdokonalovani tela, by bylo dosahnuto idealni jednoty duse a tela, povestna to καλοκαγαθία. at ty se vsak rozhodnes tak ci onak, rozhodnuti to jiste bude spravne a v myslenkach svych setrvam s tebou... v dokonale ucte J… Myšlenka spojení východní moudrosti a antického ideálu je dosti inspirativní a tedy i já, sic svojsky, rozděluji den na dvě části, bych opravdu posíli dnem tělo a nocí mysl a potěšil bych neknečnost své duše….

Pak už jako obvykle vypluli sme do vod, kde ani ne před měsícem Stračes zkrotil Phar Lapa a kde na mě bylo, bych-by jako správny chobot, vrátil úder, co nejstylověji a sice Sloňákem… Když by vanul vítr od skal, nelapil bych jistě nic nebo v nejlepším případě jen něco málo, protože takový vítr nezná lítost a křídla jeho by byla černá a v ústrety by mi vzdouval sílou neurvatelné, provlhlé chyty. Ale naštěstí vanul vítr z polí, a tak mohl jsem pečlivě ozbrojen Moonovy zaklínadly zatínat své chabé svaly a znovu a znovu nahazovat sítě. Až jednou opravdu jsem byl blízko polapení, nož kolečka zlihala a já za strašného proklínání mohl tak akorát bojovat nanovo. Nečekaným protestpokusem sem i přes druhotné selhání nohou, jak Ježíš na kříži, vypružením zad zradu udolal a kořist již nepustil.

Nejen mořské proudy jsou nevyzpytatelné, a tak v chabém světlu dne končíme nejdřív ještě na Lidomorně a podvečerem už šlapeme stezku na Špilberk. Vše svědčí tomu, že jsme vybrali dobře a tak se obracíme nejdřív k Východu. Z Východu totiž přichází všechna moudrost a i my zabředli do úvah. A stejně jako při pohledu do zrcadla moudrosti, protože není jiného Boha, než ono zrcadlo, hleděli sme dlouze na všudypřítomné Brno, které ten večer zrcadlilo vše, co je na nebi a na zemi a jen naše tváře se nezrcadlili, protože při oněch pohledech jsme zjistili, že už moudří jsme. Kolem bylo navíc mnoho dalších zrcadel, ale to byly jen zrcadla domněnek. Jedině to město pod našíma nohama, bylo to jediné, které odráželo pochyby a ti, kdož v tu chvíli hleděli s námi, zvěděli pravdu také, nic totiž nebylo před nikým skryto.

Pak nezbývalo, než udělat něco neslýchaného, ale na tom už nezáleží, co jsme udělali, důležité je, že jsme popošli, obrátili se tváří k Jihu a stoupajíc vydali jsme se touto cestou… Z Jihu přichází všechno drahocenné. A i my hleděli na spln měsíce, jako na nějaký klenot a uvažovali, což i nám je nejdražší. A co zůstává časem stejně drahocené a neklesá na ceně. Někdo by křičel, žeš tělesná láska je nestoudná a nestoudné a špatné jsou pohanské bytosti, jimž Bůh trpí, aby se potulovaly po jeho světě. Zlořečeni byli by faunové z lesních končin, zlořečeni byli by mořští pěvci, kteří v nočním čase, pokoušejí se odlákat od poviností, ťukajíc na okno a smějíc se, šeptem vyprávějící do uší o svých hazardních radovánkách, svádějící všemi svody a neustále se pošklebujíc. Pro ty zatracence prý není ani nebe ani pekla, ni v nebi ni v pekle nevelebili by totiž toho, kdož je stvořil…. No my seznali, že tito zatracenci jsou obdařeni tím nejdražším a neskvostnějším a sic svou svobodou těla i ducha a odproštěností se od všednosti lidských problémů.

Pak sme udělali opět něco neslýchaného, ale na tom už nezáleží, co jsem udělali, důležité je, že naše tváře sme nechali ozařovat tím mohutným měsícem a vydali se směrem k Západu, kde chtěli sme se nabažit veškeré krásy, která od tama pochází. A já Stračatelovi vyprávěl jak jen v takové dny může se bezvěrec odprostit od své duše. Chvilku jsem mlčel a v té suché barvě měsíčního svitu mi bledým obličejem jen na okamžik přeletěl výraz hrůzy. Pak jsem z čela odhrnul vlasy a s podivným úsměvem zahovořil k druhovi a vyprávěl o tom, že to co lidé považují za stín těla, že to není stín těla, ale tělo duše. A postavil-li by se zády k onomu mohutnému měsíci a od obrysu chodidel odříznul by svůj stín, kterýž je tělem jeho duše, nožíkem se zelenou střenkou, a požádal svou duši, aby ho opustila, tak by jej opustila. Možná by to vše znělo jako rouhání, no co dělat, když se mysl stkví v nekonečnosti universa se snahou uchopit každou nitku, kteráž se objeví.

Pak sme ještě párkrát popošli a seznali spoustu fomulí a mouder minulých i právě uchopených, ale to už přicházela hodina deváta a my tak pomalu sestupovali za již rozjařenou osádkou na to místo, které nebylo vzdáleno víc než pár minut z pod toho Brněnského hradu… A oni tam již postávali jako staří námořníci, popíjeli dvojí víno, každé jiné barvy, chmelené nápoje a jedli ječný obložený chléb, nebo-li panini, jak tu pochoutku v oněch místech nazývají, a jak tam tak seděli a vesele si povídali, objevila se čas od času i jakás dívka a ta byla všem pro potěšení. Byla snad jak milovaná, že se k ní musel člověk vracet? Na světě je přeci mnoho větších krásek než byla ona. Třeba jak ta tanečnice ze S., která tančí po způsobu všelikých ptáků a zvířat. Nožky si natíra henou a v rukou držívá měděné zvonečky. Směje se při tanci a ten její smích zní tak jasně jako smích vody... Nož jaképak trápení nad hříšnými skutky a pomyšleními? Cožpak chutná jídla nejsou stvořena pro jedlíky?

Nocí sme pak v hojné squadře pokročili i na další zábavu a tam se vířili v kole rychleji a rychleji, až měl člověk dojem, že se mu země prudce točí pod nohama, mozek se už mátl a kamkoli se kdo stočil v tanci, neustále bylo slyšet smích a povyk, a tak popadali sme děvčata v pase a divoce je roztáčeli a roztáčeli, tak že mohl každou chvíli kdos shlédnout šarlatové podpatky jejich střevíčků…. Pak ale jako když utne, vše skončilo a každý se dopotácel do své postele, aby i další den mohl užívat co nejplnějšími doušky!

Poznámka pod čarou:

Děkuji Sinkovi a Čajovi za geniální aptgrejd bodyšotu. Martině za poštovního holuba. Mistru W. za inspiraci. A všem zúčastněným jak za čtvrteční rutiku, tak i za páteční Sloupský večírek. Nož mám obavy, že ni třetího dne nebude vynechána procházka Stezskou filosofů, sic v Hobitovi, ale Eiger se neptá a nečeká, a je tedy nutné tužit vůli i mysl!

Jo a proč po nás chtěli ti floydi občanky??

Jaro v lednu

Teplý vánek po poli zas pohrává si čile, a z těla Kmeta - jaký div! skály jsou již bílé.

To jako měla být zas jednou sešna a tudíž se dalo předpokládat, že se počás sesype do něčeho, co nebude ani ryba, ani rak… Nakonec tak za deště končíme s Dálou v Ondřejovicích s cílem pokusit se o poslední projekt v dachu. Nož střecha je zateklá a tak zevlíme jen v lehčích cestách a sílíme prsty v těch hnidách…. Zpestřením je večerní návštěva Rumáku, kde sem už aspoň půl roku nebyl. Vojtin vychytal parádní místo na zewl, a tak zatím co se snažím prolézt spleť komínů a vůbec celého ementálu v závěru jeskyně a Dála bojuje za sifonem v stísněných plazivech, borec nám navaří polévky dle chuti jak od maminky a jako dezert těstoviny s jakous omáčkou, což vše příde samozřejmě nenasytným žaludkům objevitelů vhod. Po práci ještě menší meditace na promáčených sintrech, nož za zvuku Jimiho Hendrixe. Z minulosti se vyvalí smršť vzpomínek, jak vše vlastně probíhalo, než sme se dostali až sem. Měla to být tehdy vlastně poslední akce, kdy sem ukecal borce, abychom ještě aspoň jednou navštívili tu suťovou hrůzu v začátcích jeskyně a metodou kdo s koho se porvali se sutí. Závěrečný hec o to kdo podleze levitující šutr, a kdo proleze poslední průlizku, nakonec vyhrál v prvním případě Vojtin a v druhém já, za což mi bylo odměnou možnost vstoupit v Rumák jako první a vychutnant si nepopsatelné pocity ….To už ale hraje psychadelický Bílý králíček, čimž mě Dála a jeho repertoár úplně dostává a nařadu přichází povinost vrátit se na povrch…

v Rumáku

Další den se marně snažím zakousnout do Svišťova bouldru na Větrné hůrce, je asi příliš teplo, nebo spíš su strašně slabý a tak až v pondělí decimuji své tělo s Pjótrem a Plantem na Kotelně…. Úterým je nám již Štěstěna víc nakloněná a tak můžem se Stračesem dolaďovat v Karsu Provokaci. Parádní fligna s nohou řeší opravdu delikátně závěrečný bouldr, nož většinou provlhlé chyty brání v přelezu prvotní plotny a převisku a ostré pokusy se opět odkládají na neurčito….

Večerní cestou na Holštýn, mě Pok přesvědčuje o naprostých a nezpochybnitelných výhododách, jak shoppingu (nový sport, na kerý se dal), tak i jeho nové vymazlené lednice značky Elektrolux, za kerou, považte, vyplácl toliko peněz, že by vše pokrylo tři delší (!!!) výlety do Španěl!!!

Pokův nový lahváčochladič

V putyce se ani nenasvačíme a dochází Janzen, keréhož sme přišli vyzpovídat. Uznávám, že je to jeden z hovorů, keré aspoň mě hodně baví a dovídáme se spoustu zajímavého. Na samotný přepis rozhovoru se můžete těšit u Poka na blogu. Já jen jako upoutávku přidám pár storek a ideí, keré by se již do připravovaného Pok-přepisu nevlezly:

Téměř každý už lez Brazílii, nož jak tomu bylo, že sme se ji dočkali? To tam stával mohutný strom a čekalo se na jeho pokácení. Spousta lezbců měla na směr zálusk, ale první vše vychytal Zdenál a ostatním tak vypálil rybník. Samotný název, by pak byl logickým pokračováním Indie, Argentíny a Číny, nož skrývalo se zatím ještě cosi víc. Kámoš od Pavla Brycha, což byl častý Janzenův společník (jako Pavel), emigroval do Rakous a pak prý dál do Brazílie, tedy cesta borcovi na počest. Nož během dvou týdnů se zjistilo, že to byl jen informační šum, a že borec nakonec skončil sice v Améru, ale ve Státech, sic v San Diegu. To už se na stejnojmenném směru pracovalo V Buči, a tak opět pocta emigrantovi a další ladná linka na světě.

zombie Janzen ve své Brazílii

Zajímavá byla i storka s hákuvkou Technics na Lidomorně…. To se dělal před jeskyní velký fajr a ňáký žúr a borci po kládě vylezli výš než do půlky dnešní Barikády a uhlem tam napsali: Čumpelíku čum!... Jindra se nechal vyhecovat a různými technickými flignami (A3, natož v Krase, se nedávalo jen tak) cestu dolez a o něco výš uhlem dopsal: Čumím!... Dodnes férová hákuvka na sportovní Lidomorně a pro někeré dobrá výzva…

Poslední věcí, kerá mě oslovila, pač ji velice podobně vnímám, je to, že není cesta, jako cesta. Leze-li člověk linku, kerá má logiku a je většinou navíc udělána zdola, tak aby evokovala i náladů prvovýstupců, lze velice často zkonstatovat, žeš má jakous svou duši. Naproti tomu, především v poslední době a často nalajnováno shora, vznikla řada cest, keré nic neříkají a sou řekněme i zbytečné, pač nereflektují ni postup prvních průstupců, ni často nerespektují přírodní tahy ony logické túry a sou spíš jak ňáka prázdná sklenice, nikoho, ni srdce nenapojí, ni sportovní ambice nenaplní ….

Nož, to tak vše z posledních dnů! Tak hurá do skal!!!!

RedRum vol.2

Gdo ví, ten ví, aneb nanaplněná přání, což reflektuje další RedRum s Woloušetem a Wurilem.

Novoroční závody

Leden a únor letošního roku se ukazuje být ve znamení závodů. Přišlo mi na mail pár pozvánek, o něčem jsem se doslechl, na něco byl pozván, nebo budu pomáhám s pořádáním.
Vytáhněte si tedy notýsky a udělejte si pěkně jasno v termínech - babku můžete navštívit na jaře, ale závody nepočkají.

1. Frit zewl cup (pardon, originální název neznám)

Tento špás by se měl odehrát dne 22.1. 2011 na Kultovní stěně Freesport v Brně. Organizace se zhostili manželé Liškutinovy a bouldery bude stavět Quido a Uhřa (nejspíš ty těžší) a ostatní ty lehčí (možná i moje maličkost). Afterpárty by se měla konat v hospodě Hobit, kde bychom mohli prubnout turnaj ve fotbálku ať se při hraní pěkně odplaví laktát. Problém s kapacitou se řešil osobním pozváním, na bližší info se zkuste poptat přímo Davida nebo Lucky.

2. Brutal Extrem Elastic Party

O týden později (29.1.2011) na vás čekají ve Flash boulderbaru.

Název napoví jak se máte obléci. Nezávislá undergroundová skupina PEPR
Lezecká párty v duchu 80-tých let
Muzika, videa, závody

3. ABC aneb Hrušovanský šejkr no.1

Honza Kubíček mi poslal pozvánku - účastníci z minulého roku si závody moc pochvalovali.

4. Jak už jsem zmínil - 5.2. Klajda VHS open či a následná afterpárty.

5. A zase ve stejmén datu Slovácké oupn. Samé dilema.

HO T. J. Sokol Uherský brod ve spolupráci se svými partnery zve všechny na 9. ročník otevřeného mistrovství Slovácka v lezení na obtížnost Slovácké OUPN 2011. Závod se uskuteční v sobotu 5. února 2011 v Sokolovně v Uherském Brodě.

- PRIZE MONEY
- ranking ČHS
- kategorie: muži, ženy (bez rozdílu věku)
- prezence 8:00 až 8:55
- start kvalifikace (flash) mužů i žen v 9:00
- semifinále (flash) ihned po konci kvalifikace a připravení stěny
- start finále (OS) 16:00
- plánovaný konec závodu do 19:00
- možnost přespat v tělocvičně po závodě zdarma (vlastní spacák)
- startovné 99,- Kč
- každý závodník obdrží při prezenci tyčku Chimpanzee a 0,75l jablečného juice
- hlavní stavěč: Aleš Kala Eichmeier a jeho podržtaška: B. Lebloch
- divácká soutěž o věcné ceny
- občerstvení zajištěno
- více na www.oupn.wz.cz
Přijeďte si zazávodit nebo se jen tak podívat.
Těšíme se na vás.
PS: Všem, kterým tento email přišel víckrát se omlouvám.
Břetislav Lebloch

Óda na slast

Byl-li by Bůh, neřek by nic. A i ten kajícně vzhlížejíc, seznal by, že dobrý může být i líc.

V úterý sice proběhl tříhodinový bouldering se Stračesem, nož poté co se probudil po regenerační části dne i on v mé posteli a v portmonce nebylo víc než 23 ká, seznal jsem, že si dávám restday, ale navíc s ideou vše opět napravit.... A tak čtvrtkem praktikuji třífázový tréning těla i ducha. Hned po ránu, nám počas nedovolil ni vyjet v Kars a tudíž s mistrem tečky končíme v područí Moonovy fáze na lištách Kotelny. V podvečer něco z vytrvalosti Leontýnových koleček, kde se dozvídám tajemství Pělikání krásy a nakonec pak i nejdůležitější a sic regenerační Janisova fáze v podobě postupky ve smyslu Neby, Skla a Viery (nutné dodržení pořadí). Musím seznat, že účinek této dvacetihodinovky není blahodárny, nož člověk se aspoň necítí podlomený. A co jsem tedy zvěděl? (chtěl jsem vybrat na základě pěti hustě popsaných cárů papíru a jednoho účtu za telefón, nož přečetl jsem pouze pár řádku, zbytek tak došel nenaplnění):

To mě guru povzbudil, že je to dar boží a že tedy vypiju více než si myslím, A tak jsem vypili další máz oranžového piva, máz plný krůpejí sražené páry. A já tušil, že Janis by rád do mne vlil ne jeden, nož klidně dalších pět půllitrů, a víc, jen kdybych pil a vše vypil a kompanie tak zřela, jak k opilství jsem náchylný, ač mladý, a tím jsem byl nade vším, ať jsem dělal, co jsem dělal, vždycky jsem se ptal napřed sám sebe, a vždycky jsem přikývl, a to moje vnitřní přikývnutí, ten pokyn mého učitele, který byl tady někde u srdce ve mně, to přitakání mi ihned přešlo do krve a moje ruka se natáhla a s chutí jsem pil, s takovou chutí, že se pak všichni koukali na mne, jak s chutí načínám další a další sklenici.

Optal jsem se tedy Martiny, kdo je boss, a ona hrajíc dle scénaře opravdu neodpověděla správně, a jen gdoví, zda by mělo pak vůbec smysl v této nevinné hře, v tom plácání na slepo, v té snůšce několika frází pokračovat, když k samotnému zhmotnění idee ještě nedošlo, jelikož stále nenalezl se jedinec, kterýšto by obětoval svou čest a svou tvář vystavil potutelnému posměchu, no i skryté závisti těch, jež nenašli v sobě onu sílu, která by je, byť jen na chvíli zlomila a oni se poddali prchlavému okamžiku a zajistili si tak věčnou slávu….

A tak jsem se díval po té squadře téměř lezců, kteří propadli tomu démonovi, kteří již nevedli debatu na vysoké úrovni, ale spíš jen ze setrvačnosti pohlíželi a žvatlali a jako vždycky, když se dívám na podobná stvoření, dostal jsem žízeň, jazyk se mi lepil na patro a místo slin jsem měl v puse jen takové cigaretové papírky, zdvihl jsem sklenici a polekal se, půllitr mi vystřelil vzhůru, myslel jsem, že ještě bude těžký pivem, ale byl lehounký, protože pivo už jsem vypil, nepohledná slečna se však jen usmála a vzala ode mne prázdnou sklenici a nemusela ani chodit do spilky, pouze došla k výčepu a já jsem věděl, že mi natočí pivo na jeden zátah, takovou hladinku mi udělá, možná mi do půlky natočí ležák a dotočí Radegastem, takové pivo je něco, co vyvolá pochvalné mručení celého těla a podpoří nekonečnou symfonii chuťových pohárků, v kerých se hořkost rozleží a je pak i příjemně nasládlá…

A to guru ještě vyprávěl proč jsou na klosetech jen modré diody světla, a že to má pouze sociální důvod a nikolivě to nezabrání usnutí opilců, či squatterů, no a že pouze by lidé nehýzdili své žíly jehlami, v tom modrém světle ji prý ztěžka naleznou, a to náčelník, kterýšto již měl tou dobou místo mozku akvarijní rybičku fugu, se rozhod, že tam půjde meditovat, no ačkoliv to bylo pouze a jenom na něm, nakonec náš kroužek bezbranných, divokých tupců neopustil a my mohli pokročit do Viery a pustit si hity naších srdcí a rozmlouvat nejen o ničem, ale i zvěčňovat kreativními nápady svá těla, nebo již realizované nadále zdokonalovat.

A tak jsem opět nasál a zvolna, zadržujíc touhu do sebe přelít celý obsah, pomaličku a sladce jsem loktal ten světlý ležák, pil jsem pomaličky a něžně, jako bych si hrál s děvčetem, kteréš si chci vychutnat v letní podvečer tam někde za pivovarem, na mezích mezi žity v dály s hrájící tesknou písní, a se zavřenýma očima a s chvěním a třesem bych zadržoval touhu a stupňoval napětí, s hlavou lehce zakloněnou bych vychutnával ony nezapomenutelné okamžiky, stejně jako pořádný lok dobře řízlého piva.

Prý že nemá cenu pít! Mne však nezbývá než s kumpány po večerech bdít. A tak bychom pili a pili až do poslední kapky a pak zahodili bychom sklenice, radostně říhli, zapalovači se pokoušeli o sotva viditelné jiskry, všichni se smáli, přikyvovali a nakonec opět přivoněli k pěně dalšího zlatého nápoje a zpívali: Ještě mi není dáno…

Neovize

Ej, hora, zelená hora, ktože ma do tej horičky volá? Volá ma, volá, frajerka moja, príď večer do nás, sama som doma. A ja neprídem, nie je mi vôľa, kým nenapasiem vraného koňa. Koňa napasiem, drevo doveziem, už ťa ja, milá, už ťa ja, milá, veru neveznem.To mi napsal Stoupa, žeš jako bych měl přebrousit pikle a sehnat pár šroubů, pač má jako ňákou vizi. Mě bylo jasné, že vizírem si přemažu mysl a pak snáť, ňák ten Supervisor předupkám…. Počás byl však proti a tak místo v Gasteinu, končíme na Brnčále a navíc se silným Stračiatelou a dost zmateným Pětříčkem. Z toho si minimálně první den tropíme legraci, pač není schopen vracet údery zpět, pak se ale vzpamatoval a my ho tak mohli zvolit maximálně lowlandrem výpravy.

Petříček stoupá do Kotla pod Weberovku

V dolině je sice kosa, ale pod Kežmarákem hic jak chceš. Je jasné, že Bocek letos ani nenaznačí, že tama kdysi přetékal led, a tak je zubařina jasnou volbou. Petříček se Stračenem sice netrefí nástup Anabáze, ale zato vylezou Nas nedoběgať, navíc v nej stylu. Pro Stračenu je to ke všemu první držení piklů, první M5 a rovnou i první onsajt. Je vidět, že borec má skill a že o něm ještě uslyšíme! Mezitím my se Stoupou dupem do kotla vedle a sice na Šavli. (Bernýho přelez i s fotama, z kerých sem si dvě pučil, popsán zde: http://www.vsk.vutbr.cz/vertical/index.php/hory/47-tatry/201-silvestr-2004). Je pravda, žeš sem něco podobného natrénoval na Holštýně ňáky pátek zpátky a tak první délka nakonec i přes třes nohou a malomocnost rukou klape. V choďáku ke štandu, pak ani nemůžu zvednout ruce a su tak rád, že kumpán je trpělivý. Nachcalo mi jako bych si dal strop Rajčete tam a zpět třikrát a v kuse. Přitom to byla jen mírně položená spárka a tlouk sem jen jednu jedničku…

Mates v nástupu Šavle (Bernýho archiv)

Štand v lokru působí na pohled esteticky a tak věřím v Stoupovu schopnost levitace jak při dobírání, tak při jeho nepříjemném odlezu ze štandu. Chvílema je sice skřípotu maček víc než dost, ale aspoň se ho vnitřně snažím přehlušit jakous písní…. Těžkosti délky jsou až v závěru, kdy borec překonává převísek pod dalším stanovištěm. Nakonec vše na klid drží a OS je doma. Já tolik levitovat neumím a tak padám v prvních těžkostech, závěrečný převis, pak s výdatnou pomocí jističe hákuju a se tmou su u něj. Nahodit fix a hurá na chatu, regenerovat při pivě….

Druhý den ještě za tmy vyrážíme a první paprsky v protějších stěnách užíváme při snídani pod fixem. Po následném rozehřátí žumaringem se borec pouští do na pohled ladné trhliny v koutku jakés staré A3-ky. Jo, zdání klame, pikle nikde nejdou a tak přicházej na řadu jedničky a to rovnou celá řada. Po pár „horkých“ chvílích je trhlina vyskobována a tak nezbývá, než lézt volně. Je to pohledově delikátní lezení na tření v rajbuňkoglazuře a vzpírání v koutě, závěrečný převis pak i na pikle…. Vytloukat jedničky z pozice moc nechcu a tak volím pomoc pana J. a vzlínám k Stoupovi vzhůru. Poslední jedničce se moc nechce, ale po nechtěné fligně s piklem a proti fyzikálním zákonům nakonec vypadává a já su podctěn rozplácnutím se o protější stěnu. Takhle už mi nic nebrání a rychle postupuji vzhůru. Štand u čtyř nýtů, do kerých bych si max. sedl po 60m v Macoše, nevypadá dobře, navíc ční-li nad vámi vysoustružený komín přecházející v širočinu, kerý nápadně připomíná nějakou Starou cestu na nejednu Ádrvěž. Jistě by pod popisem podobné cesty bylo dopsáno Milan Rusý, klasa IV – V a v lepší případě by ste potkali jeden kruh. Tady však píšou V+ A4 a v dálce je vidět dva ani zdaleke ne lesklé nýty…

klíčový spárokomín (Bernýho archiv)

Stoupa skřípe komínem a já se v jednu chvíli přistihuji jak koukám na věžku pod sebou a přemýšlím nad tím zda až štand při případném pádu nevydrží, budu mít dost času skočit z druhé strany věžky a esli se lano vůbec zachytí. To už ale zrzek tluče tutový icehook do jakéhosdrnu a je jasné, že by zvládl udržet celou partu horníků fárajících na šichtu. Lezecky trochu přihořívá kolem nýtů, ale promyšlené tahy nohama na odtlak v plotně, problém vyřeší. Za chvíli slyším: Štand! a můžu zas vzhůru. Dyž si představím, že uběhlo jen 25 minut a mnoho borců, zde stravilo tři i více hodin, musím jen krouti hlavou. V dnešním světě se hold vše musí zrychlovat…. Následuje krátká délka přes převísek, ale je tak parádně vyskobovaná, že kromě Stoupova hraní si s lokry nedochází k žádné proluce a už se můžem soustředit na poslední lezení do topového sedýlka. Musím uznat, že vytrvalostně to už nedávám a tak na dvou místech odlehčím rukou, ale nutno seznat, že délka to je krásná a rozhodně ne nepříjemná….

Zleva Nedoběgať, Weberovka, Šavle

Nepříjemnosti přichází až při slanění, kdy se hned v úvodu seká lano a po prohraném střihnutí se musím se žumarem podívat vzhůru. Odsed do erární jedničky 150 metrů nad dolinou nepůsobí na můj břich příjemně, ale vzhledem k tomu, že píšu tuto stať, byla to jen mylná a zcela jistě zbytečná představa mé mysli… Po drobných zádrhelech nakonec lano padá a my už v klidu mužem opustit naší štaci a pokračovat na žúr na chatu….

Jen dodám, že kromě třetí délky, byla cesta vylezena stylem OS (3.délka PP – 2. pokus) a sice za M7 a čas potřebný na volný přelez je 8-12 hodin, dle zkušeností lezců a podmínek ve stěně. Hodí se asi sedm jedniček do třetí délky a jinak běžná výbava do podobných cest. Lehčí délky jsou spíš vytrvalostní. Těžší víc technické a je opravdu dobré umět prácovat s nohama na tření. Dobré ledové podmínky můžou některé pasáže ulehčit. Rozhodně zajímavá výzva k přelezu této kdys legendární hákuvky pro moderní nabušence s ostny a hroty.

No a zatímco my takto prošavlovali náš quest, Strač a Petr kaňoningovali ve Weberovce. Navíc klíčovou délku lezli přímo, čímž si borci nejdřív vysloužili výsměch, nož poté Stračes i pochvalu nejen u spolulezce, ale vlastně u nás všech a jinak než oslovit ho Pane Bože je po této události nepřijatelné! Večer ještě menší setkání s Jankem Čechem, o němž se až v pozdních hodinách dovídáme, že frísólo vylez Pochylého plotny a Total free jazz v jihu Kežmaráku a to jen s mádžem a sicherhajzkou, aby náhodou smyčku z pytlýku nepoužil na záchranu, či odpočinek. Zajímavé byly i storky z Tobogánu v Kežmaráku a vůbec spousta dalších věcí keré do nás ti Košičani nasolili…..

začátek Weberovky

Třetí den již teploty překročili několik stupňů nad nulou a bylo jasné, žeš kromě dryboulderingu nemá nic cenu. Stračes nám ukázal, že to s pikly umí líp než my, co je už pár let v rukou držíme a jediné štestí bylo, že na něj doléhala únava, jinak by přelez i Stoupu a Tilak by s ním musel rozvázat smlouvu. Bouldry byly jak technické, tak i prochsprostě silové a věřím, že dělat podobné kroky, byť jen pět metrů nad jištěním, se asi se zlou v hlavě potážu. Závěrečný bouldr nakonec vygradoval až v M9 a krom Stoupova přelezu se dalších opáček nedočkal. Musím se ale sám pochválit, že s jedním odsedem by to šlo. Nož na druhou stranu dodávám, že sem měl víc štěstí, než umění rukou a ve stěně bych byl rád, že to můžu aspoň ňák háknout… Celkově sem zjistil, že technicky je třeba se dost zdokonalovat a s tou vytrvalostí, to taky není žadná hitparáda….

Tak brou a bruste pikle na Šavli!

P.S.: Pátek až neděle se koná v Jesu drytool sešna v Podzámčí a Branné, fšici ste zváni, přespání možné u nás doma. Dvě až tři cáry sou zařízené, definitivní domluva ve čtvrtek v Podnebí.

Tréninkový deník

Nastal rok 2011 a s ním i mnohá sportovní a tréninková předsevzetí. S nástupem nového kalendářního roku vám může hodit zavést si takovou drobnůstku, však pro výkonnostní sport jistě užitečnou věc - Tréninkový deník.

Když jsem se celé mládí proháněl lesy s mapou a buzolou, bylo vedení tréninkového deníku naprostou samozřejmostí. Jen tak lze přehledně rozplánovat roční objem do týdnů a tréninkových období. Pro trenéra je TD nejpřehlednější ukazatel, jak dobře plníš jeho tréninkový plán atd. Vlastně pro většinu sportů patří deník k nezbytné výbavě každého chobota.

Lezení jako individuální sport byl na tom dlouhá léta jinak. Vždyť to není moc let, co Mára Havlík prohlašoval, že lezení se nedá trénovat a trenér je zde zbytečný. Pamatujete ukázky tréninkových postupů legend, které s velkou pompou přinášel v Montaně guru R.T? Tyto individuální koncepty tréninku špičkových lezců se od sebe hodně lišily, což samozřejmě nepřispívalo u široké lezecké veřejnosti k pocitu, že Ti sportovní trenér znalý obecných sportovních principů dokáže pomoci k výkonostnímu růstu a pomůže ti ušít speciální lezecký trénink přímo na tělo.

V posledních letech je vše jinak. Už nemusíš experimentovat s lištama jak Moffatt s Moonem, opisovat gymnasický trénink jak Gill či studovat východní meducíny jak Bachar. Vyvinuly se speciální metody na zobecnění té pestré škály lezeckých pohybů a tak vznikly zajímavé metody typu Systemboard, Campusboard (Něměcko), Bacharův žebřík (Amerika), Bystrcké kliky (Čechy) atd.

V lezecky vyspělejších státech je celkem samozřejmé, že si při prvním osahávání vertikálních problémů zaplatíš trenéra, stejně jako při prvních lekcích golfu aj. Abych zase neodbíhal od nadpisu této slohové práce, tak chci říct, že i když vám nikdo s tréninkem nepomáhá a máte vlastní hlavu, tak tréninkový deník je důležitý. (I když lezete pětky, šestky.)

Jaký, který, čí?

Nejvíce se mi osvědčil Tréninkový deník mladého sportovce od GRADY za 70,-, má formát A5, který koupíte ve všech větších knih kupectvích. Nenechte se však jeho názvem zmást, může si jej bez ostychu klidně koupit i Vlk :)

Tento deník má i svého většího bratra formátu A4, ale ten je spíše pro chronické pisálky. (zbytečně moc obsáhlý) V případě, že nechcete mít na obálce deníčku Š.Hilgertovou a Juru Mužíka, fantazie vám jistě napoví, čím si jej polepíte. Asuovy a moje fotky na vytisknutí vám můžeme zaslat mailem.

Ajťáci se můžou zaregistrovat na stránky TrainingPeaks, které jim nabídnou webový deník, velice přehledný a oblíbený zejména mezi atlety, však použitelný i pro lezení. Výhodou je ukládání tréninkových schémat, které potom jen otevřeš a doplníš délku, intenzitu atd. Také ti vše zesumarizují a vhodí do tabulek a když si zapomeneš některý den zapsat, přes mail Tě zdrbou jak sirotka. (Někteří to opravdu potřebují.)

Co do deníčku psát? V úvodu deníku je pěkný názorný příklad jak se dá deník vést a zapisovat do něj. Je na každém z vás jak se s tím popere. Pro študáky a pravidelně pracující, kteří mají předem rozvrhnutý týdenní režim se jistě hodí si třeba na další týden si tužkou předepsat plán a potom jej v lepším případě plnit. (Má to velice motivující dopad alá ..."sakra je neděle deset večer a já musím nachcanej ještě udělat 200 shybů abych splnil týdenní plán")

Na znamenání vylezených cest není asi lepšího deníčku, než toho na lezci.cz. Pro stydlíny jen opakuji, že si jej mohou vést i privátně.

Jo tak to by bylo asi tak všechno abych nepřeháněl.

Dole zdar! Čaj.

VHS závody 2011

Zdarec, naši kamarádi Mrnda a Komiš pro nás spolu s oddílem VHS připraví bezvadný závody v lezení na obtížnost na lezecké stěně Klajda. Přijďte v hojném počtu a nebojte se ničeho, jedině tak si stoprocentně užijete tradiční maškarní afterparty v restauraci Hvězda.

Tak ať se práší mágo za výkonostním kočárem i v roce 2011. Ča Čaj


Btw: Zde je jsopu fotky a něco málo napsané o minulém ročníku: http://vhsbrno.cz/kronika/article.php?id=73&ref=L2tyb25pa2EvaW5kZXgucGhw

Prose expérimentale des oublies

Motto:

Verlainova Píseň podzimu

Původně to mělo být setkání a diskuze s Pawlem. Po tom, co jsem se pozdržel na Kotelně a Pawel minul část osazenstva, sme zůstali u dikuze sobě vlastní. Vše co je níže napsáno, je pouze souhrn všech myšlenek a informací, které v daný večer proběhly éterem. Kvůli vyřizování Petříčkových telefonátů, jakošto jeho tiskový mluvčí, mi bylo doporučeno si pořídit poštovního holuba. A taky sem konečně zjistil, že ne Baudelaire, ale Verlaine měl cos s Rimbaudem... Na pravidlech apod. se podíleli M + M + J + D + Č + P + A.

Pravidlo číslo 1 – Nikdy nesundávej push-upky!!! Vše by se ti rozteklo.

Pravidlo číslo 2 – Nikdy nepiš Táni, když seš v Průmyslovce.

Tvá implikace mě nezajímá, já chci tvůj axion!

Pravidlo číslo 3 – Čvaňák je francouzsky grossechewa.

Pravidlo číslo 4 – Cepíny a mačky nestojí nás kačky.

Anšlus Östereichu! Ať žije naše přátelství! Můžeš kreslit, můžeš psát, ale Janisovi pivní lístky netrhat!

část zápisu a tudíž podkladů

Pravidlo číslo 5 – J´ecris comme je pise.

Pravidlo číslo 6 – Nepožádáš Janise manželku svého.

Po modrém blankytu páry plynou,

supi krouží nad Baudelairovou zdechlinou,

lehounký větřík si s něma hraje,

Janisovi David …... saje.

Pravidlo číslo 7 – Chraň Bůh podat Pokovi, či Janisovi ruku jako první!

Pravidlo číslo 8 – Píšu jakou rukou chčiju

kolečka sou Čajovy nízkokalorická piva

Oulipo – Ouvroire de la littérature potentielle.

La Disparition – vynechal všechny E – le monovocalisme

Les Revenentes – použito jen E – ostatní samohlásky nebyly použity

d´hypograme – nepoužívá se jedno písmeno z abecedy

Pravidlo číslo 9 – Dej si dvě hrsti granulí + Whiskas a pak než večer pudeš, tak to rozmíchej.

Pravidlo číslo 10 – Breton byl sice kápo, politicky angažovaný hodně vlevo, ale taky pjeknej chuj.

Via Cassin

Vždy jsem přivedl domů každého, kdo šel kolem a nikdy neztratil přítele na laně. -rc-

Uplynulo výročí narození Riccarda Cassina a takž bych vzpomněl jeho odkazu aspoň drobným návratem k pár jeho cestám, keréž sem měl tu čest si doposud vylézt.

Mr. Riccardo v 78 letech na Bádile (upgr. by Ondra)

První z nich byl průstup SV stěnou Piz Badile v Bergellu. Lez sem s Márou a Šviháky v obležení spousty dalších dvojek. Stěna to je krásná a doufám, že se někdy podívám i do peprnějších cest vůkol. Samotná cesta sleduje jakés takés poruchy stěny a je mnohdy dobré vědět, kde začít traverzovat, jinak skončíte v převisech, či hladkých nicplotnách.

Pičo Bádile před usnutím

Nástup dnes v době bezledové ohrožuje takové menší ledové pole, ale při nástupu v ranních hodinách snad nic nehrozí… Lehkým Rebauffovým zářezem se rychle dostáváme do ploten, kudy občas může téct voda. Plotny nějak vyvedou na výraznou polici ve středu stěny pod klíčový kout. Tento je dobré lézt pouze do poloviny a pak odbočit vpravo do zážezů, keré pak skrz další moře ploten vyvedou lezčíky do dalšího kouta, později komína. My sme měli to štěstí, že nám v něm tekl po intenzivních deštích potok, taže žába ve vodě držela na lukcus! Navíc pjekně zatýkalo do rukávů a tudíž schladila se i ramena.

Mára v Rebauffově zářezu

Komín později vypadá jak Weberovka (teda je podobně hnusný) a pak je velice záhodné vytraverzovat vlevo mimo hlavní kout, kerý vás jinak zavede do pekel. Vzhledem k tomu, že sme s Márou měli pouze dvě třetiny topa a tudíž nám chyběla ta část s vykričníky, žeš komínem nee, okusili sme zač je toho loket. Naštěstí po asi dvou délkách nám nejen došlo, ale i došlo, žeš tudy cesty nevede. Chladná hlava sice moc nebyla, ale touha po odpočinku nás nakonec donutil ztraverznout a na hřebenu pak i dohnat Šviháky s celým topem. Celkově je cesta ladný klasický výstup, nož věřím, že v stěně je mrtě hezčích. (ten tvrdohlavý chobot Ricarrdo to ještě vyběh k 50. výročí prvovýstupu v sedmdesátiosmi dvakrát v jednom týdnu a navíc ve stejném čase jak my – 10 hodinách, čímž nás samozřejmě pjekně nasral!)

sur la top

Výhodou je možnost přespat na vrcholu v bivakboudě, kde se cítíte jak v pohodlí milenčina klína, na noc stačí opravdu jen zanechaná deka… Ačkoliv Cassinovi ve stěně umřeli na vyčerpání dva borci, my málem pošli při sestupu. Obejít celé Zpičo bádile dalo nakonec zabrat více než samotný výstup. Vzpomínám, jak sem už jen pár desítek metrů před stanem dostával halušky a nakonec se tak musel zklidnit ňákými soft prášky. Další den byl kupodivu restday….

Nechste Cassin mi byl souzen s Pjótrem. Po rozlezu v Comicim sme usoudil, že na Cimu Ovest prubnem buď Veverky, nebo Riccarda. Po pár společných délkách před traverzem však bylo jasno! Veverky vypadaly dokopce moc a mi tak rači traverzovali klasikem.

na Západní Čimu

Údajně osummínusová délka byla tak o tři stupně lehčí a navíc vyšla na mě, taže sem měl za chvíli klid. Další klíčová delka už však byl jiný oříšek. Pjótr šak zabojoval a já nakonec měl problém bouldr vůbec háknout. …

po první traverzu

Nož nej je až třetí traverz, v dnešním podání spíš ferata, kerá končí na štandu v úžasné expozici ve skobě a starém nýtu. Potom co na štand doběh i Pjótr a my se ve vzduchu roztočili, borec začal halekat a užívat si adrenalinu, zatímco já měl v rozvyklaném nýtu blití na pokraji…Poslední traverz je tak trochu sestup a tak na druháka rači volím kyvadlo, pakž už ale vše začne ladně stoupat a člověk užije i vertikál.

Pjotr před třetím traverzem

Dostala nás ještě jedna šestková délka, kerou sem za boha nemohl dát. Nakonec zvítězil háking stail a vyšla-li by délka na Petra, myslím, žeš sme tam dodnes, pač do chytu pomalu nedosáh ani po výdatné pomoci lanem. Parádní byl i následující štand ve shnilé repce v digitálách a skobě podepsané Cassinem v jakéms starém klínu, to se pak jen člověk nadech a modlil, ať borec moc nesedá (ve spřewodu psali, žeš sou na štandech bóry, ale ty byly akorát vytlouklé a díry zamázlé, nu což…). Po traverzu vodopádem, už sme nic špatného nepotkali a tak po asi 11 hodinách končíme na rampě…

před sestupem na rampě

O dost odvážnější výstup, místy né úplně jistou skálou, ale jinak na cajk, háček se pro jistotu hodí, skoby leda na štand.

Zatím poslední túrou, kerou sem absolvoval byl Cassin na Piccolissimu s Hilfákem. Je pravda, že sme chtěli lézt Žlutou hranu, ale jistá shoda okolností nás nahnala o pár metrů vedle.

Málěnkaja Čima

To sme si to až do druhé délky v klidu lezli a pak na nás volaj z chodníčku jiní Češi, že esli sme nechtěli Žlutku, a to my, že jako jo a že už lezem. To zas nedalo jim, a že prej sme o stěnu vedle. Nož my na to, že topo sedí, a oni zas že sme čuráci, pač to je jinej Kasin, no a to už nám argumenty nezbyli a že teda Cassin, jako Cassin a žeš to teda dolezem tadyhle a že sere pes…

Pjótr v rádoby rozchrastu

Pak sme opravdu ze štandů koukali, žeš naproti je nějak víc lidí a žeš to asi bude ta Žlutka, nož což, někdy se nepovede…. Cesta celkově vypadá jako rorejsovský rozmrdochrast, ale kupodivu vše drží. Klíč byl aspoň pro mě dost chaotickej, taže sem si OS pjekně posral, ale jinak sme si to s Hilfem užili a až na docela debilní slanění roklí, kde furt lítaj šutry bylo vše na cajk…

ňáci borci bojují v Žlutce

Sám su ještě zvědaff na Cassinovo Torre Trieste a Grand Jorasses, třebaž se někdy poštěstí, a třeba klapne i Žlutka…. Každopádně borec, byl fakt BOREC, zato respekt! Věřím, že jeho cesty se ještě dlouho budou lézt s uznáním. Tak Ciao Riccardo!!! A dík za ladné linky!