Nová doba

Už se zjevují vrcholky ještě špatně vystouplé z nicoty, jež však náhle mají přes zámlky dálek prestiž a odpovědnost hor. A dál za nimi? Nic jen vánek….

Vždy když hodím na záda těžký baťoh, začnu sebe a vše kolem proklínat. Proč to dělám? K čemu je dobré se ťarchať s tím báglem po dolině…Je-li ale přede mnou už od začátku pořádná štreka do kopce, nemám už ani jen na chobotiny pomyšlení a poslušně jak beránek krok za krokem stoupám vzhůru…..

de lezení do kytek???

Tentokrát jsem dost překvapen, místo suti v dolině jen krásný anglický trávník, pár krav, chatky a poslušní turisti. Chata jako zastávka se snad nikdy nedá vynechat, ať už jen kvůli výdechu, či jen tak pozorování ruchu kolem a kolem….. Na druhé kotrči sem zcela zaujat jednou ladnou a postupně pak všichni nahlas uvažujem, jak by nám jistě příjemně krátila bivak, či rozptylovala mysl na úkor podrážděného, či sevřeného žaludku v očekávání výstupu… Vlastně podobné myšlenky nám docela krátí cestu a pod stěnou sme tak co by Čaj kamenem z Ryby dohodil.

Sou asi čtyři odpo a my prolézáme první metry túry. Mariacher si tu jistě spravil chuť po vyfouknuté Rybě. Krom první délky to dal celé na OS, včetně zatloukání skob. Co dodat, respekt a parádní nástin, kam by se mělo lezení ubírat….. Prej je dobré si klíčovou délku porenčovat, a tak se opičíme po těch, kdož to za ty léta tak moudře vymyslili…Technika je slovo ke kerému mám daleko, ale pač se jedná o nejtěžší délku cesty, přidávám i špetku chrlické síly, bych nekazil styl (jak říká Vilém, vylézt to stejně, nebo v lepším stylu, nic jiného se nepočítá, to je krok zpět)…. Postupně všichni na ostrém konci dosahujem prvního opravdového štandu a fičíme dolů… Už sou nám v patách Rakušáci, ale po domluvě, že vstanem dřív, nám prej nechaj další den náskok. Chvíli je pozorujem z dálky a pomalu uleháme pod první šutr co vypadá, že nás ochrání před děštěm, či rosou. Než usnu, stěna se jak milenka odhalí do celé své krásy, no vzhlížet na ty křivky bez brýlí má pražádnou cenu a nakonec usínám bez myšlenek s myslí rozbitou v nic netížícím nekonečnu…

klíč všichni na ostrém konci

Zase čtvrtá, ale ráno, borci sežerou cos ze zajíce, kerého lapli včera. Já na takové věci nemám žaludek a zůstávám u müsli a pomyšlení na ranní jümaring….. Vše de vcelku rychle, první délky krátí Jupa a až na jedno vynechání štandu, za což dostane jakožto nováček v horách pjekně za ušiska se leze na pohodu…. Traverso dellicatto vychází na mě. Traverz vodopádem stejně jak v Cassinovi taky a já si jen říkám, že už mi do sbírky snad chybí jen ten Božský…

traverso dellicatto

Plotny sou dál nejdřív na klid, později trochu přituhuje. To už je ale Pjótrova část a tak vede on. Nutno seznat, že na něj vyšla nejhezčí délka první půlky. Delikátní odlezy v dírkách, kde vedou směr jen vzdálené skoby, ale lezec kličkuje jak zajíc před polapením a nakonec lavparádový rigoll zakončený příjemným sokolem. Srdce zaplesá… Pak ještě kus na polici a zas kolem třetí, čtvrté už posedáváme v bivaku a oddechujem před porenčem další délky…

po první půlce

Chvíli má člověk i možnost kouknout do údolí a zároveň s větrem tak na člověka dýchá i příjemná, přátelská atmosféra mohutné Marmelády… Krávy dole necinkaj o stošest, jak ty v Grindelwaldu a aspoň tak nemusím nabývat toho pocitu, že se maj líp než já, že budou spát pohodlněji a že maj dost vody a jídla… cink-cink, to mi znělo mi před lety celou noc v uších, cink-cink, dole je přeci líp, cink, cink…až bych se z toho zbláznil…… Tady naštěstí jen vítr a veselá kompanie…

supertechnická délka

V šest se do toho pouštíme znovu, opět Jupova část a já jen tupě civím, jak může být položený kout hladký. V duchu si říkám, že techničtější délku sem v horách nelez, ale což, aspoň se člověk čemuž naučí. Převis už je za hubičku a tak jen fix a hurá na večeři do bivaku….. Není toho moc, každý krajíc chleba a dva hryzy ementálu. Jím co nejpomaleji, abych si toho co nejvíc užil. Natahovat se to sice nedá, ale chuťově to nakonec bylo 15 minut blaha. Jako dezért kus čokolády a potom co najdem cirúček vody, se koná i opojný maratón s tím, že každý si musí doslova vnutit aspoň litr vody. A dál? - Už jen spát, jen spát…..

Jupova předvečerní seance

Kupodivu sem se od bivaků minulých vyspal, Pjótr sice klepe trochu kosu, ale zatl zuby a nakonec nás až se sluncem vyhání z pytlů ven. Jupa má squělý způsob na odkřehnutí těla (viz zde: http://doskokotos.rajce.idnes.cz/dolomity/#dolomity_131.jpg) a po ranním ocasení na laně je za chvíli každý zahřátý jak při ňákým tropickým hicu. Ruka, noha, ruka, noha, taková na pohled bezúčelná onanie, no ale čert to vem, lepší než přemýšlet hlavou po ránu v té supertechnické délce!

před usnutím

Dál prej plotny, Jupa tvrdí, že je to na cajk a i dyž to nevypadá za čtyři, jak píšou v topu, tak mu věříme, vede přeci teď on….No… Věřit sme neměli. Po 30 metrové sedmové plotně nás s Petrem čekal 20 metrový traverz s vidinou ještě krásnějšího kyvadla. Chvílí šílím, ale po záchraně situace Petrovou kličkou jen zatnutě držím jazyk za zuby a poslušně se nechám vést na ocásku stěnou dál…. Po moři ploten přebírám štafetu a držím se spár a zářezů. K tomu jeden bouldr v převisu a ještě že prej jeden traverz a bude změna.

Dle topa jednoznačný 40 metrový traverz mě vyhání do nevratných kroků, ale v hlavě omluvených tím, že už tam za hranou to bude lehké a bude na mě čekat štand….. Chyba lávky, zoufale se točím horem dolem a nakonec to vzdávám…. Záchrana však přichází s počátkem mého zoufalství. Že prej se mám vrátit… sakra…. slovo do pranice… ale těmi rajbáky?... ani omylem… Štěstí přichází taky v čas a sice v podobě tak dobře založeného čoka, že nejde vytáhnout a tudíž se báječně hodí pro můj kyvadlový traverz. A dál? Klasika, prostě zpět k lidem…. Doběhli nás Tyroláci, keří prej to metaj od rána z dola, a tvrdí, že místo 40 metrového traverzu je to jen pět a pak 30 přímo vzhůru… Necháváme je jít před náma…… Dál to ještě takhle chvíli de, ale pak se ztratí i neomylní Tyroláci, s Jupou uklidňujem střídajícího Petra a na rozdíl od borců ho nutíme do moře ploten, keré jdou sotva v té mlze vidět… Dobrá, ale i špatná volba. Trefujem směr, ale při první možnosti to Petra hodí přesně tam, kde je v topu nakreslen velký vykřičník a jasná poznámka vlevo! To však zpočátku nikdo nevíme, a až potom, co Petra s ze strachu pokřiveným obličejem zpustíme z ňáke šlingy, trefujem definitivně náš směr a Tyroláky necháváme napospas Extrem varinatu, kerý je sice lehčí, ale hnusnější…

moře ploten

Tušíme v mlíku závěrečný headwall a poslední obtíže. Delikátní lezení v kolmém vápně s občasným bouldrem a úžasnou expozicí. Jediné co nepochopím sou štandy, vyhnané vždy o 4-5 metrů nad výhodnou poličku, či níšu. Ale čert to vem, s hodinou devátou končí první část dobrodružství, a to doslova za pět dvanáct. Přišla tma a lézt ty dardy už nemá smysl….

závěr nejhezčí délky a průstup stěnou

Sestup trefujem, ledovec slajdujem a dyž už myslíme, že máme na asfaltce vyhráno, přichází opravdový očistec. Několik kilometrů zpět k cáře, to ale netušíme, a tak nejdřív nadšeně tvrdíme: Tam! Už za tamtou zatáčkou!…. Než, než, ještě dlouho, dlouho…..dlouho….ještě kus….a pak - Malga Ciapela!, takže ještě půl hoďky….do kopca…. Večeři, či snídani(?) sním z posledních sil a nechápu borce, že to štrádujou ještě do spacáků pod stěnu. Jistě inspirace Magnuskem (víc zde: http://www.lezec.cz/clanek.php?key=741&nazev=marmolada), ale taky možná mladická nerozvážnost… Já usínám ve Feličitě a neprobudí mě ani milion brzkých turistů, spěšících na výhledy a procházy a zasloužená piva a kdo ví co ještě…. Nojo nová doba! Ale ať si to užijou, já si rači počkám na borce a odpolední zasloženou pizzu.

myslí ten hoch na Batmany?