A day in the life

We will talking about the space between us all and the people with glimps of truth, to see that the time will come when you see we're all one, and life flows on within you and without you….

Rozhodně to byl punk, když Cassin se svými druhy došel na chatu Leschaux, kde se jen otázal na svou stěnu, v níž vzápětí zmizel, aby ji prostoupil a zas se vrátil dom. Dobrej počin v nelehké stěně… Každopádně ještě stylověji to provedli bratři Schmidtové, když dojeli na kolech z Mnichova do 500km vzdáleného Zermattu, aby i oni nekompromisně prostoupili svou severku. Dobrej počin. V takovém stylu, aby to nebylo na medaily, samozřejmě olympíjskou!

Čas od čaje se potřebuji trochu přiblížit něčemu naoko nejistému, prostě se něčemu jen tak poddat, cítit vítr v zádech, nebo aspoň sucho v hubě…. Když sem se tak nějak psychicky připravoval na Rybu netušil sem, že nakonec by to byla jen marná snaha a sice proto, že nejsou spolulezci. Těžce nabytou rovnováhu odhodlání a síly je jistě zbytečné nechat proklouznout jen tak mezi prsty a když sem jak blesk z čistajasna dostal echo, že právě ve Schmidtech má být podmínka, ihned sem přistoupil na hru ukaž co umíš v mezích haluze a náhody….

Ukecat Petra nebyl problém. Nejistoty se spíš vyskytli až v hodině odjezdu. Spousta otázek mučících hlavu i přes těžce vydobytý rádobyklid duše houpe s miskama vah – odjet, neodjet…. Jako zásadní vnímám aklimatizaci. Na ní nás už na Brnčále upozorňoval Špicál, když v jednom z pokusů kvůli ní zlihali… Paradoxně rozhoduje Petříček: Ste přece aklimatizovaní z Marmoši, ne?? … Nejsem lékař a měsíc proluka mi příde jako hodně dlouha doba už nebýt v tom, ale na druhou stranu se takto jedna z misek převážila na jednoznačný a nekompromisní odjezd na ono švýcarsko-italské pomezí….

S ubývajícími kilometry nabývám z poslední noci ztracený enthusiasmus, kerý naopak vyprchává z Petra. Říkám si, že dyž už hraju za všechny prachy, tak pořádně. Mám-li prohrát, ať se spálím! To mi dodává kuráže. A nakonec i síly být Petrovi rovnocenným partnerem. Přeci jen v zimě má o level navrch a nerad bych se v takovém questu musel nechat vozit na ocásku…

Cítím však, že borec je víc a víc nerozhodný. Moc tomu nedodává ani náročný výstup k bivaku. Mě naopak nakopává rozmluva s parádním Švýcarem, kerý nám radí eliminovat matroš na minimum a rozhodně se vykašlat na spacáky. Jeho nadšení ve mně probouzí jakousi jistotu a cítím se jak dybych tu noc spal pod Vaňousi. Pjótr navíc trochu pookřehne a vypadá, že se opět s oním podnikem smiřuje. Že by posekáno???

Probouzím se půl hodiny před budíkem, noc je krásná, trochu mrazivá. Měsíc září, jak dybych byl pod světly jakéhos boulevardu, nezbývá než dodat: über alles Gipfeln ist Ruh…. Tam jo, ale cítím, že srdce toliko klidné není. Nevadí, hlava se drží…. Ve tři ráno už jümaruji po fixu na ledovec, Petr naposled váhá, ale pak se v něm něco zlomí a jde do toho se mnou….. Zpočátku se cítíme pomalí, hned v první délce nás předbíhaj dvě dvojky, ale nakonec je stěna příznivá a my pádíme o sto šest… Krom asi dvou krátkých délek lezem souběžně dalších 500 metrů, zajišťujem se až na Rampě a kolem desáté sme už za půlkou. Vše vypadá nadějně, podminká dobrá, nálada opět na plné palbě. V hlavě si říkám, že nejpozději v pět, šest sme na vrcholu, ale….

tady sme my měli firn (ph by Mišo)

Ale chyba lávky, podmínka se začíná horšit, vítr přiostřovat a potom co se necháme zlákat ledem, kerý si pamatuji z Mišových a Jankových fotek z jara, přichází na řadu zkouška mentální odolnosti…. Led se tříští a zpomaluje postup, použitelných šroubů ubývá a nakonec sem po delším odlezu nucen štandovat jen pověšen za hroty svých piklů… Kromě jednoho z nejnejistějších štandů prožívám i muka podstoupena ostrým větrem, kerý se samozřejmě ničeho nebojí. V hlavě sem ale smířen. Co se má stát, to bude. Vím, že mám v tu chvíli převahu a to mě naplňuje…

tímhle ledem ne! ještě traverzuj délku za hranu... (ph by Mišo)

Dál nás Petr vyvadí z toho nepříjemného přemrzlého ledu a chvíli to zas vypadá, že to bude na cajk…. Sme ale pomalí, tvorba štandů nás každého zdržuje na 20minut a je jasné, že s vrcholem, to nebude vůbec lehké… Po jedné z délek, kdy borec odleze celou štreku bez zajištění mu začínám vidět na tváři únavu a obavy. Bude dost silný???...

Koukám dál a je jasné, že budu muset sundat rukavky. V této suché délce potkávám na třech metrech víc skob, než za celý náš postup, což jistě svědčí o obtížích. Kupodivu si ale ten rozchrast užívám a vlastně ani neváhám. Přišel sem na systém jak ty volné šutry na sobě leží a jak to zneužít k postupu. Navíc nacházím dvě plošinky, na kerých vzápětí Petrovi navrhuji přečkat noc…. Petr je zničen, ale myslím, že víc psychicky, lýtka pálí z věčného stání na předních hrotech a teplota se ani zdaleka nepřibližuje plusovým hodnotám….Chápu jak se cítí, a vzpomínám jak sem na jeho místě byl před šesti lety v Žehličce. Snažím se pomoct ho z toho dostat, ale proti přemýšlivé hlavě nezmůžu nic. Nechávám tedy volbu na něm, s nabídkou, že můžem prožít trochu horší bivak, nož s vidinou naděje v dny budoucí…

Stejně jak já onehdy se však rozhoduje pro vrtuly. Tážu se ho jak Koloucha, zda si je jistý a nechávám mu ještě chvíli na spořádání myšlenek…. Rozhodnuto! Po několika telefonátech a hodině čekání se dozvídáme, že nás (naštěstí) nemůžou zachránit, nož v dovětku nám radí kudy dál…. Do rozchrastu už se mi nechce, ale člověk se musí překonávat. Opatrně bouldruji a po dlouhě době nakonec nacházím i dobré místo na štand a nad sebou vidinu rychlé cesty k hřebenu. Když ho dosahuji sem překvapen měsícem. Je krvavý a výraznější než slunce, které tam za půl dne bude vycházet… Atmosféra je opět poklidná, měsíc dodáva jistoty, světla i naděje. Petr je klidnější, zato já přecházím do módu letargie. Už jen chvíli a budem na Solvayi, uklidňujem se.

vrtule na pomoc

Přesto, že oba víme, že Solvayka je na konci třetiny severní stěny, pokračujem vzhůru. Dech se sice krátí a nohy motaj, no hlava je přesvědčena o pravdě, že Solvayka je už blízko, tam někde nahoře, na tom pilířku, nebo tom dalším…. Dosahujem firnového pole a začíná nám docházet, že sme kousek od vrcholu, deset, možná jen pět minut… Už sme smíření. Už jen vrcholový hřebínek. Jedno téměř fatální zaškobrtnutí, kdy se v malátnosti na úzkém chodníčku podívám do jížní stěny a už stojíme na sněhové převěji pár metrů od hlavního vrcholu. Rozhodujem se že ho necháme bohům a odvážem se na sestup. Petr začíná mít problém s plícemi, já prozměnu kašlu jak tuberák, ale výškovce se nepoddáme, šak už za chvíli pudem jen dolů, ne???

Trochu fouká, nož je to docela příjemné sedět v jednu ráno na vršku, nebýt dalších ale. Sme znavení a jen spánek nás z toho může dostat… I když bychom už oba rádi zalehli, nespěcháme. Soustředění teď sice bolí, je však jedinou jistotou jak dostat těla ve zdraví dolů. Festina lente, ne-liž?.... Kupodivu za chvíli sme tam, kde sme načali hřeben. Uklidňujem se, že už to jistě je jen kousek, jen malinko, co by člověk párkrát lahváčem pohodil…

Cítím, že co chvíli usínám. Přestávám rozlišovat co je realita a co sen. Hledání slanění tak nechávám na Petrovi, znovu ožil a má lepší zrak. Vede nás dobře, i když sme ztratili oficiální slaňáky. Mě už se nic nechce, přestává mě to bavit, ale v té apatii zjišťuji, že je mi to už všechno jedno. Vláčej se mnou Petře sem a tam a já jako pes budu poslouchat….

Uběhlo opět dost času a pak mi jen borec řekne: tady je Solvay…. Možná ani neodvětím, už skoro nevnímám, najdu postel, nechám se obsloužit krajícem chleba, kerý ani nedojím a snažím se spát i přes nepříjemnou žížeň a pálení očí. Po 27 hodinách končí hlavní dějství. Vysněná Solvayka krom dvou chobotů nikoho neukrývá a zhuntované tělo ani nedokáže té krásné měsíční noci snít.

……..

Nechápu kámoše Švýcara, kerý si už při našem probuzení štráduje z vrcholu dolů. Včera tam vylez Schmidty a dnes normálkou, kde bere tu sílu?? Každopádně opět plný nadšení dodává sílu i nám a navíc nás obrňuje před spoustou jiných, nepříjemnějších vůdců, keří vláčí své klienty z vrcholu. … To nás pak jeden dostane otázkou: Kde ste se učili vůdcovství?, když ho údajně brzdíme v pro nás neznámem terénu na sestupu. Co k tomu říct? Pouštíme ho před sebe a rači myslíme na vysněnou vodu…

originál červeně, náš průstup oranžově

Pomalu se vše končí a tak i my se opět navracíme k Feličitě a postupně domů s příjemným pocitem, že to jde…. Cítím se spíše v lezení jako sprinter a ty maratóny mě docela ničí, no nadruhou stranu, vždy když zvládnu podobný zaběhnout, mám z toho příjemný pocit. Člověk se mnohému naučí a extrémní situace tříbí i vztahy mezi lezci, člověk si pak musí být jistý buď sebou nebo tím druhým, každopádně to však nejde bez rovnocennosti. Sem proto ráth, že sem opět jednou v zimě rovnocenným být moh a navíc, že sme to zvládli, i když tak jaxi jinak…

Dovětek: Cestou sme se ještě stavili ve Vaduzu, což je opravdu parádní město! Byl sem ohromen střízlivostí, no na druhou stranu zajimavým pojetím spojení moderní a klasické zástavby a doplněním o famózní bronzové sochy asi místního typa…. To, že naše kroky po návratu směřovali téměř okamžitě na Holštejn párty je snad samozřejmé, mrzí mě však, že nezůstalo více lidí z osazenstva a tím se to nezvrhlo na nějakou rutiku, kerá by rozjitřila naše už dost zničené těla…..

před radnicí ve Vaduzu

Tímto také skončila sázková sezóna v poměru 3:3 s tím, že jedna sázka byla odsunuta na další rok.… Petr sice tvrdí, že se sázej jen výpitci a malé děti, no bez někerých heců by to moc dobře nešlo…. Co se týká večírku za letos neuskutečněnou Rybu, počítejte s bečkou Plzně, kerou zařídí Čaj a vše se nejspíš uskuteční u Hilfáka na chatce na Príglu. …… papalalulu asu

P.S.: Pár fotek ze stěny z jara od Miša s Jankem zde: http://james.sk/articles.asp?pageid=1&portal_id=1&id_dependency=5481 a video ze stěny od francouzů zde: http://vimeo.com/5050983