V temných vetikálách

Co člověka vede do temnot podsvětí, jež nenabízí ni paprsek světla naděje?

Původně jsem si nebyl jistý mám-li o této akci psát... Jelikož se ale v konečném důsledku jedná také o lezení, tak vám níže představím jeden z pohledů na „lezeckou“ disciplínu speleoalpinismus:

Letos na podzim to je už třetí rok co s kumpánama s Jesu zajíždíme na Suché doly (Muráňska planina) na Slovaču. Tehdy kdysi to byla jen jakože malá exkurze do čerstvě objevené jeskyně. Možnost řešit spoustu otazníků místních speleologů v hlubokých propastech a temných komínech nás však téměř okamžitě nadchla. Pro mě to navíc byla jakási výzva a hlavně příprava na pana M. Kupodivu každý rok byl na nás jeskyní vyvíjen větší a větší tlak aspoň co se týká záludností...

bukna, kde se spáva, počas letošních oprav

V roce prvním to byl nepříjemný traverz nad propastí Tartaros, kdy sme se pokoušeli dostat z Lietajucého koberca (tenká sintrová kůra, vysunutá nad propast) do sintrosplazu na protější straně. Minulý rok pak kaňoning v podobě téměř zaplavených úzkých meandrů v Žlté vetvy. Dodnes si vzpomínám, jak nevěřícně koukáme na zúžení v počátečních partiích, plazivku, kde vám do ucha teče voda, slaňování vodopádem a brodění, či spíše plazení v temných zákoutích jeskyní. Toho roku sem si užil hákování v „dešti“ Čertíkovy síně a taky jednu nepříjemnost v podobě Pireho pádu komínem. V podstatě jakákoliv hrubší chyba v těchto koncích jeskyně se rovná náročné záchranné akci celonárodního charakteru, nebo pomalé smrti. Pire naštestí jen s pneumotoraxem z jeskyně vylez a my sme později slezli i plánované komíny.

Krá jumaruje Čertíkovou síňkou aby zaměřili minuloroční objevy

Letos přípravy směřovaly k vyvrcholení našeho snažení v podobě pokusu o slezení jedné ze stěn závěrečného dómu Žlté vetve – Disisdiendu. Představa tahání materiálu až někam na dno skrz meandry v nás vzbuzovala lehkou hrůzu. Přálo nám však štěstí. Poprvé od objevení jeskyně, byla tato téměř vyschlá! Svině se tak daly tlačit či podávat poměrně bez námahy. Rozdělili jsme se do třech skupin, každá s jiným úkolem. Dála a já sme dostali na starost již zmíněnou stěnu v Disisdiendu.

Stěnu protíná zpočátku tupá spára, v gumákách nelezitelná. Využívám však fixu v protější stěně a po vyjumarování několika metrů se snažím o kyvadlo do spáry. Malý krápník pomáhá a tak se pomalu zakliňuji do spáry. Atombordel (gumový protichemický oblek) můj pohyb dost omezuje, a tak přemýšlím jestli si nechat poslat vrtaču, ale rači se hecuji a čistím zabahněné lišty po kterých se dostanu na ukloněnou polici se super klouzavým bahnem. Střídavě se přidržuji za spoďák a vytahuji vrtaču. Dírá, fišerácka kotva, plaketa a už si chcu sednout, když najednou kotva praskne! Lýtka už dost umírají, ale nevzdávám se a jedu znovu: díra, kotva, plaketa a hurá i karabina. Chvíli přemýšlím jak je možné, že kotva se kterou se běžně potkáváme na skalách najednou praskla, ale po chvíli problém hážu za hlavu a přemýšlím co dál....Volně ještě pár kroků vpravo (říkám si jen že by to už chtělo lezky) a z tupého bočáku vrtám další díru. Tentokrát chvíli trvá, než dotáhnu matku, pač na nýt nějak nemůžu dosáhnout (zvláštní, když sem ho ze stejné pozice vrtal...). Dál už lalá, zved přes smyčku a doskok do vrcholového madla. Dávám Dálovy fix za hrot, ať může za mnou a zkoumám co dál...Vypadá to na úzký meandr a tak ze sebe sundávám všechny cajky, včetně sedáku. Dála konstatuje, že dál to neprojde a tak zkouším proplout sám. Meandr se několikrát prudce zalamuje, ale vždy se ujišťuji, že když to de tam, pude i zpátky. Na konci objevuji široký komín. Dála mě hecuje, ať ho zkusím slézt. O to se pokouším, ale poslední metry nemůžu vyřešit a tak seskakuji do hlíny. Zjišťuji, že su opět na nějaké šikmé polici a dál je jen hodně hluboký komín. Kopu tak v hlíně rovnou poličku, zhasínám světlo a čekám, až někdo dorazí s matrošem a lany....

jedna z lehčích prolizek

Asi za hoďku dolézá za neustálého pičování Vojtin i s haulbagem, vystrojuje komín a po zkonstatování, že su v tom komíně, jako krysa ve skleničce, kolem mě projíždí a mizí v propasti pode mnou. Za tím co se dostáváme na pravé dno, doráží i Lukáš a můžem se jat explorovat suché řečiště na dně propasti. Dostáváme se do tunelů ne nepodobným těm v podsvětí Rudice. Přes dva polosifony s vodou tak akorát po kokot, nás chodba pořád pohodlně pouští až k mírně se svažujícímu břehu závěrečného sifonu. Toto místo na mě působí trochu zvláštně, postupně si uvědomujeme, že díky extrémnímu suchu, se už dávno promenádujem asi 20 metrů pod obvyklou hladinou vody, navíc při pohledu na břehy sifonu, nám je jasné, že při pádu do vody, není možné se po mazlavé hlíně vrátit na suchý břeh. Vracíme se zpět se smíšenými pocity, navíc s vědomím, že pokud vše chceme zaměřit, nezbývá nám jiná, než se druhý den opět vrátit.

před prvním polosifónem

Úzkým meandrem proplujem za všech možných nadávek zpátky. Žltá vetva je sice už více méně v pohodě, ale i přesto se jako poslední ze skupinky ztrácím a několikrát okusím nepříjemné prolizky, které mě naprosto vyčerpávají. Při překonávání posledního schodu, už dělám v postupu chyby, keré můžou mít za následek nějakou nepříjemnost a těžko ukecávám hlavu, aby se zas začala chovat normálně. Na fixu navíc zapomínám jumar a tak se ještě jednou vracím (kokot su!).... Na povrchu už jen nadávám a smiřuji se s tím, že zítra své bolavé tělo musím opět dostat přes vypič meandr, později nazvaný Tekutých lidí (původně Tekutých kokotů, ale protože mají Slováci speciální komisi na schvalování jeskynních názvů, zůstáváme jen u soft verze), k závěrečnému sifonu.

slanění k sifónu

Večer menší pitka a ráno se kupodivu probouzím s tělem, keré moc nebolí a navíc poslouchá. Dem dolů, propičujem se meandrem a už se soukáme do řečiště. Doměřujem a jako poslední úkol opatrně slaňuji k modré hladině sifonu (výjimečně se pojišťuji dvěma uzly na laně, přidávám jumar s odsedem a stopku na níž slaňuji dvakrát ovážu a pojišťuji uzlem – to je strachu!...) a testuji závažím jeho hloubku. (Po doměření a vyhodnocení v počítači se dostáváme na hloubku jeskyně téměř -100 metrů!!) S nepříjemnými pocity a s obavou, že na mě vybafne ze sifonu ňáka potvora se vracím zpět a přemýšlím, proč na mě ten sifón tak působí. Jediné, co si uvědomuji je, že se sem dalších asi 50 let nikdo nepodívá, ať už kvůli vodě, nebo náročné potápěčské akci, která je pro další postup nezbytná.....Zvláštní pocity mě provází celou cestou zpět a zapomínám na ně až při večerní kulturně společenské akci, kdy dopíjíme jak pětilitrový demižón Tesca Bianco, tak i Tesca Rosso a navíc jako třešničku i dvě flašky višňového vína z Lukášovy zahrádky. Příjemný to večer.....

zbytky Hudyho sedáku těsně před tím, než sem ho po asi 8 letech vyhodil

Vše má však jako vždy i nevýhody, po příjemně strávených letech v jeskyni M-2, nás čeká nové hledání questů v tomto odlehlém kraji. Snad se něco objeví a my zas a opět budem moct zavítat do temnot a pomoct v řešení otazníku této rovnice o mnoha neznámých! Ještě jednou dík ti M dvojko za pocity a vzpomínky, které v nás snad ještě dlouho zůstanou! Díky!!!