úterý 19. června 2012

Nejlezitelnější spára na Broumovsku?

Nelehká to otázka. Ruce do ohně bych za odpověď jménem Paraván nedal. Jedno je však jisté - v tichu tmavého údolí, které ústí na jih od věže sekyra v Teplicích se skrývá za hustým mlázím nad cestou opravdová spárařská perla.
Otázky na slušně odjištěné žabovačky na písku slýchávám od známých celkem často. I v Teplicích se namátkou dají jmenovat celkem lehké ruční spáry: Bič, Sokolík, Údolní na Homoli, Diretka na Kance, Žabková na Stříbrnou(bez jištění)...a jistě i Spára na Paraván VIIa.
Je zbytečné se dohadovat o tom, zda by v Ádru tato položená žába měla vůbec nějaké jištění. Naštěstí pro nás slabší spáraře, cestu dříve než Šolc nebo Cigoš objevili a přelezli Vláďa Arnošt, Tonda Umlauf a Aleš Havlíček v 71 roce a naburáceli do ní dva kruhy.
Když si to spočítám, tak na 30m lezení položenou žabkou jsou dva kruhy, pod prvním tutový uzlíky, mezi kruhy orloj a nahoře bambulka, tedy v překladu to čítá dohromady 5 kruhů na 30m spáry. Nevídané. Doporučil bych jen počkat na sušší počasí, spára celkem vlhne a dole v místech kde je ještě trochu užší může pozlobit.

Mám dobré alibi, protože si cestu vychvaloval snad každý kdo ji lezl: Slépa, Tatuš, Komíňák a jiní fajnšmekři z blízkého okruhu lezců. Nech sa páčí!

Tak takovýto lokřík (polovina původní velikosti) Komíňák shodil z jednoho VIIIc v Teplicích. Jistič utekl, lokr shodil dva modříny a odkutálel se až na turistickou cestu. Vše pod dohledem školených výškových pracovníků :DD

pátek 15. června 2012

Film: Okamžik radosti - Adršpach 1965

Před pár dny dal Pavel Žofka na fb odkaz na užasný film o kterém jsem neměl ani tušení.
Je překrásný! 
Natočení lezci byly dobová lezecká esa 60. let v Adršpachu, tehdejší průkopníci nových obtíží a netušených možností v pískovcovém lezení. Více se dozvíte po přečtení knížky Pískaři od Bohouše Sýkory.
Lezou Kokša (Karel Hauschke), Jarda Krecbach, Piki Poul, Libuna (provdaná za Kokšu).
Lezou na Hlásku a  Muší cestu v Teplicích.
Orlí hnízdo aVelrybu v Ádru.
A Maják na Křížáku.


Komentáře k filmu zwww.csfd.cz:
Závratně krásné stoupání po pískovcové stěně svátečního dne. Mistrovsky zkrocené protisvětlo i jemná bukolika.

  • Teprve teď jsem pochopil jak může být lezení očišťující...
  • Dokonalé. Když porovnám s dnešním "lifestylovým" lezením, zvláštěpak se zoufalým plahočením se po umělých městských boulderech, musím skoro slzu zamáčknout.
  • o ničem a o všem zároveň
  • Skvělé, uměřeně natočené, bez otravujícího komentáře. Celý film by byl za čtyři hvězdy, ale scéna ke konci filmu, kdy sledujeme jen siluety horolezců celý snímek pozvedá. Poetické, zajímavé, Špátovsky nápadité a zručně natočené.
  • pro mě jako pro milovníka přírody to bylo nádherných 17 minut, které ještě stačilo zachytit adrenalin a krásu horolezectví.
  • Poetický dokument Jana Špáty opouští hranice města i venkovských obcí a stahuje se do lůna přírody, do prostředí pískovcových skal a lesů. Sleduje skupinku trampů při lezení na skály i večerním táboření u ohně. Svým vytržením z urbanistické oblasti film oslavuje pobyt v alternativním prostoru, jakousi mikrohistorii lidského života, který si dává oraz od ruchu, který běžně zaznamenávají jiné dokumenty. Kamera estetizuje realitu, odehrávající se v přírodě (záběry na kapky dopadající do tůňky, jehličí proti nebi) za pomoci vychýlených úhlů pohledu a především protisvětla, které v jednom okamžiku působivě vytesává siluety lezců coby spojnice skalní rozsedliny. Ve finále lezci stanou na vrcholu - kamera opisující výšku stromů, sahajících vysoko nad skály až k nebi, však dává jasně najevo, že člověk nemůže přírodu nikdy pokořit.
  • Co dodat? Nezbývá než poděkovat. Čaj
  • čtvrtek 14. června 2012

    Jagavá púť

    Okolnosti posledních pár týdnů ve mně spustily řetězec zdánlivě nesourodých proudů myšlenek… Nuže jak a proč?
    Končil sa deň. Stmievalo sa. Nad hrebeňom Bášt hasli neskoré večerné zore, tma hustla a chodník sa strácal. Zaligotala se hviezda, za ňou druhá, tretia, vzápätí vykukol spoza hrebeňa Ťažkého štítu mesiac a jeho bezvýrazné svetlo sa rozlialo po dolinke.

    Když sem před rokem psal o tragické smrti Janka netušil jsem, že i letos tomu bude podobně…. Při setupu z vrcholu Lhoce již nezvládl dojít do nižšího tábora jeden z těch pohodových borců - Ostravák Švidri. Byla to shoda okolností, že vlastně vůbec jel, ale tak to vždy bývá. Divím se, že i přes menší zdravotní problémy dokázal, po tom co dobral antibiotika, se vůbec doštverat až hore. Někdy je asi síla vůle mohutnější. Inspirativní!.... Nebudu se v této tragédii piplat, tichou chvilkou v těžkém momentu v horách člověk vzdá hold víc, než tisícem slov….
    Ani ne pár dnů po tomto nepříjemném okamžiku se mi do rukou dostal dokumentární film z čs. expedice na Lhoce Šar z roku ´84. Vcelku odlehčený dokument mi připoměl některé známé tváře a to i těch, kteří ať už v horách při expedici, nebo sólo, či v kamenné lavině a bo při jarní lyžovačce také navždy zůstali tam někde v kopcích. Ač sám nejsem nijako příznivcem supervelhorského lezení, tak atmosféra napohled klidných a trpělivých borců je povznášející. Jak říká v závěru Polda: Ale ty kytky třeba, až se budeš vracet zpátky a uvidíš je tady kousek pod dolinou, ti najednou připomenou, že tady taková ta ledová, nebo kamenitá poušť, nebo pustina se může změnit v něco naprosto jiného, příjemného. Že to všechno nebylo jen marnění času... Jakoby poukazuje na to, co mnozí zapoměli, nebo (bohužel) při lezení nezažili – odprostěnost od principů naší společnosti, volnosti ducha a tvrdě vydobyté túry, která vnitřně uspokojuje mnohdy i víc než fyzické ukojení chtíče.
    Jestli je to i důvod proč se hnát za novými a těžšími cíly a obětovat za to i život, nechám bez odpovědi, ale co vím ze své chabé zkušenosti, tak sou to právě ony hory, jediná milenka, jež mě donutí se k sobě vrátit a třeba kvůli ní i bídně zhynout…
    Mé první setkání se smrtí v horách bylo trochu zvláštní. Byli jsme poslední den v Ta3 a já měl druhý den psát maturitní písemku. Snadná túra žlaby v jižní stěně Popradského hrebeňa byla spíš pro radost a v moři slunce navíc i opalovačka. Při sestupu sme se chvíli i zadívali k Satanovi, kde sme den před tím absolvovali jeden výstup a já pak akrobatický sjezd z pod Satanova žľabu, kdy sem už během prvního oblouku na zmrzlém firnu ztratil balanc a hlavou napřed proletěl půlkou svahu mezi několika šutry (naštěstí bez zásahu), abych se v průběhu pojezdu nějak obrátil a dokončil oblouk opět na lyžích bez toho aniž bych musel zastavit. Nechápal jsem, ale bral to jako taškařici…. Satana ohraničuje z druhé strany Červený žľab. Dodnes patří krom extrémních Tatarkových sjezdů k jedněm z odváznějších. Jak sme ho tehdy pozorovali, všimli jsme si výrazné rudé rýhy ve středu onoho žlabu a brali to úsměvně jakošto důkaz o tom, že ctí svůj název… Až na chatě sme však zjistili, že tomu bylo jinak. Došel totiž jakýs starší týpek a v rukou zlámané staré Elánky a jen tak mimojiné dodal, že tam právě zahynul jeden borec… Tak proběhlo navíc mé první setkání s ViktoremRysů, okořeněno vědomím, že zrádnost východních svahů, které ráno krásně natajou a odpůldne o to víc zmrznou se mohla stát už o den dřív osudnou i mě…..   
    Zároveň s dokumentem z Lhoce se mi po asi 17 letech dostala do rukou i jedna knížka. Když sem ji tehdy kdysi četl, vnímal jsem pouze emoce v ní popsané, ale přehlížel souvislosti. Ty jsem pochopil až nyní. Až teď mi totiž došlo, že kniha je z půlky právě o Viktorovi. (resp. Slávovi dle knihy...)

    Tomáš sa pamätal. Bolo to dávno, pred vyše desiatimi rokmi. Vtedy vynášali náklady na inú chatu a v inej doline. Často nemali čo jesť. Kradli prázdné fľašky z chaty pri vodopádoch a za peniaze si kupovali stravu. Alebo sa dali najať na zhadzovanie koksu do kotolne. Takisto za stravu. Alebo vyberali mince spod vodopádu, kam ich ľudia hádzali v naivnej náději, že im to zaručí skorý návrat. Bolo to nebezpečné, náhodný prúd ich mohol strhnúť do sifónu pod vodopádom a odtiaľ sa ešte nikomu nepodarilo vyplávať. Ale na to vtedy nemysleli. Vtedy bolo všetko iné. Nič neznamenali a nič nemali. Okrem túžby žiť v tých horách… - Čo myslíš, prečo to vtedy bolo tak? – spýtal sa Tomáš. – Prečo sme museli odísť?... – Peniaze, - odpovedal Slávo. – Zdá sa mi, že za tým všetkým boli peniaze. Fero chcel všetko pre seba. Zabudol, že má kamarátov. – Nikdy som ani nepomyslel na to, že sa dá na chatě zarobiť. – Keď sa raz o tom presvedčíme bude to náš koniec. – Asi hej. – Na betón. Lenže čo potom? – Nad tým som nerozmýšľal. Doteraz sme o tom nehovorili. … Zmĺkli. V peci zapraskalo. Zadul vietor a pricapil okenicu k stene. A znova ticho….
    snesitelná otročina

    Právě zákeřnost (?) onoho tichého volání hor mě kdysi zavála právě na Rysy. Několik týdnů sem dobrovolně otročil jen za jídlo a nocleh s tím, že když si kohos seženu, můžu ven na túru do stěny… Do vnitřních bojů a nočních her za okínkem sem se neplet a pokorně táhl vynášku Wachterkou, nebo loupal brambory, otrok sem, otrok tam, prostě pohoda... Jednoho dne sem byl ale vyhozen. - Víš, měl bys jít na jinou chatu, řek mi borec a já tak naposled stoupal od Erotiku na Chatu, abych se mohl aspoň rozloučit…. Nechápal jsem, ale některé věci příjdou až po letech.
    Aký banálný koniec, rozmýšľal. Dosiahli sme vrcholu. Už nemôže prísť nič nové. Ostať by znamenalo prispôsobiť sa a ustrnúť. A život je zmena, pohyb, očakavanie plné neistoty.
    Vždy som chcel všetko. Všetko, alebo nič, ako ozajstný hráč. Čo teraz? A čo by bolo, keby som vyhral? Čo bude, keď raz dosiahnem všetko, po čom túžim?

    Vždy, když jsem se na Rysy vrátil, byl jsem příjemně překvapen Viktorovým milím a férovým přístupem. Jediné co mě mrzelo, že je to vlastně jen pozlátko. Že stejně jako ty Ta3, co je čtvrt století znám, se změnil. Stejně jak dole se rýžuje každá koruna za co jen může, tak i on se nechal nalomit a podlehl manonu peněz… Lhal bych však, kdybych neřekl, že cítím, že je však většína (!) věci, které dělá nezištně, což jenom svědčí o tom, že byl (je?) charakter. Je totiž bohužel pravda, že jinde v těchto horách, by se se mnou už nebavili a byl bych dávno odbytý... Toto vědomí, že Ta3 ovládl duch ligotu zlatiek mě o to víc mrzí.
    jedna z odpůldních túr na hrebeň Dračích pazúrov
    Keď sa to takto pôjde ďalej, ovládnu tieto hory krčmári. A nebude ich na chatách držať práca, ale peniaze… - To sa už predsa dávno stalo! – skočil mu do reči Paľo. Mal v povahe z času na čas vybuchnúť a vtedy si nedával na ústa servítku. – Čo myslíš, čo tu drží všetkých tých čašníkov, kuchárov, predavačov v stánkoch a celú tú zberbu okolo? Iba peniaze! Ti nemajú ani šajnu, že pracujú v Tatrách. V živote neboli ani pri Studenovodských vodopádoch. Ale vedia, že kde sa točia veľké peniaze, vždy kvapne čosi aj im.  – Kam sme sa to dostali? – Pozri čo urobili peniaze na Horskej, - ozval sa Vlado. – Žerieme sa, ohovárame a udávame jeden druhého. A robiť nemá kto. To pred haváriou nebolo. – Noví chlapci prišli… - skúsil Paľo.  – Ti sa len prispôsobili, - hodil rukou Vlado. – Niekedy sa namojdušu hanbím, že pracujem na Horskej službe. Keď vidím niektoré záchranky…. To predsa nejde, takto flákať robotu. Kde ostala naša hrdosť? – Škoda Milana… - Veru, keby sa bol stal náčelníkom Milan
    Jak jsem se do těchto hor vracel rád! Teď už vesměs preferuji návrat zimní, sníh většinou přikryje nebo aspoň zčásti udusí onu touhu po plných kapsách a víc se projeví to lidské…
    A předse si neodpustím v souvislosti s onou knížkou jednu vzpomínku, jejiž jedinečnost jistých dvou minut, mě vždy v horké chvíli uklidní…
    Stejně jak autor vnímá Viktorovu proměnu, kterou jsem si na vlastní kůži zažil v souvislosti s Chatou, vnímá fatálně i tragédii vrtulníku v Mlynickej dolině (viz výše rozhovor s Paľom Rajtárom(?) a Vladom Tatarkom(?) o Horské a zahynuvším Milanovi Kriššákovi) a asi i z osobních důvodů severku Vysoké, jež málem naplnila osud i náš s Matesem
    Ja verím, že osud, ktorý riadi kroky nášho života, má pravdu. – A ak to ten tvoj osud nedopraje? – Tí, čo veria v svoju pravdu sa takto nepýtajú…. Teda eště jedna partička. Karty sú rozdané, do banku je vložené. Ani jeden nemá eso v rukáve, to je isté. Táto stena to nedovolí… Slávo vstal. Pripol si lyže, kletrák prehodil cez plece. Poobzeral sa. Hrebeň Bášt, Kôpky, dolinka pod nimi, chata… Odrazil sa z hrany preveja na stranu, kam nikdy nezasvieti slnko.
    My sme sice neměli lyžby, ale po zadku je ze sedla člověk pod stěnou za minutku. Pak už jen obdiv oné stěně, i když né tak těžké jak Galérka (osudná pro Vlada Tatarku), a hurá vzhůru…
    Mechanicky kladú vyššie raz jednu, raz druhú nohu, nacvičenými pohybmi zatínajú do ľadu čakan a tak odkrajujú meter po metri z obrovskej steny. Cítia únavu, slabosť, obavy, a nijakú radosť. Ta príde neskôr, až sa vrátia dole medzi ľudí a tam v pohodlí budú o týchto chvíľach hovoriť a opäť premýšľať nad ich zmyslom. Až potom, keď zabudnú na vietor, mráz a únavu, opäť zatúžia po takýchto výstupoch, aby spoznali pravú cenu tých najobyčajnejších vecí.

    Osádka chaty: Anjelik Danielik, Kamča, Nitrančania Ištván s žienkou, Janči

    Vysoká byla pro mě odjakživa magický kopec a touha stanout na jeho vrcholu byla obrovská, přímo dobyvatelská (jak materialistické!). To že sem měl s Matesem konečně šanci se tam tehdy kdysi podívat a navíc parádní štrekou Stanislawského mě přímo nadchlo… Vše šlo více méně v pořádku až pod klíčové místo. Úzký komín se za letních bouřek stal ňákému borcovi osudný, když se v něm utopil. Někteří dokonce v zimě padli až do doliny a i přesto, že bych tomu nevěřil, se se zlomenou nohou dokázali plazit až k plesu, kde vypočítavost zákeřnosti naplnila jejich osud pod prolomenou krou…. S tím vědomím sem o to víc očekával, co že nás bude čekat. Štand nebyl hitparádový, pochybný čok a na půl zatlouklá skoba v zmrzlém lokru, borec ale s odhodláním. Nalezl a když začalo jít do tuhého, lana se zamotaly tak, že nešly rozvázat. Borec v nenávratné pozici visel v polofixu a já jen poslouchal monológ nadávek a celou škálu přezdívek, kterýma mě tituloval, že by se i Věnečka Jerofejev divil…. Bylo to zvláštní, věděl jsem, že nic neuspěchám a že vlastně vše závisí na tom, zda Mates padne, a či ne. Byl jsem najednou klidný a smířený, jakoby šlo o banalitu. Přitom bylo jasné, že štand je za nula a vytrvalost ve fixu se též neprotáhne na bůhví jak dlouho…. Nakonec sem lano rozmotal (jak jinak…), co mě ale víc fascinovalo byla odvaha souputníka. Obrán o sílu nebyl už schopen cokoliv zakládat a délku vylez sólo… Já sem na druhém měl problémů až až a byl jsem rád, že sem pak mohl říct:
    v severce Vysoké
    - Choď znova! … 
    A o hodinu stáli na vrchole. Zbalili horolezecký materiál, posadili sa na kletráky a zjedli kúsky čokolády. Bol krásný zimný deň. Obloha takmer bez mráčika, jagajúci sa sneh ostro odrážal studené lúče slnka. Všadě naokolo čisté, nedotknuté hory. Výzva k životu tvrdému a prostému, ktorého jedinou prednosťou je, že hovoria človeku pravdu o ňom samom.
    Nějak tak. Zatímco ve stěně -10, na vrcholu aspoň 20 v plusu a snowboardistky v bikinách… Jak se to vše dopřekrucovalo, chvíli na hraně a pak idyla!…….. Ale možná jenom tu hru neumím hrát a vše je jinak, jediné v čem mám jistotu, sou hory, a i když teď víc jako skalkař, doufám, že neobrátím kabát… Nož jsou předsevzetí, jsou však činy, žeš….. A nakonec stejně všichni v prachu lehnem a kdo by co vzpomínal… O to víc sem si pak vědom toho, že né MY máme něco znamenat pro ostatní, ale MI pro sebe, což by mohlo být inspirativní pro ty ostatní…..
    Tím se opět uzavřelo pár kruhů s prolínámín i  zdánlivě nesouvisejících, ale v tom je asi ta krása náhody, či osudu, či kíhofrasa se tomu jak říká… Brou, Asu.

    pondělí 11. června 2012

    Ráj - Virgin Gorda - Ke kávičce.

    Nemám moc ve zvyku kvedlat do hlavních článků video, nepatří-li do Čajotéky lezecké, ale musím udělat občas vyjímku.
    Jak říká Louka, ke kávičce!
    Dobrou chuť.




    Virgin Gorda - Paradise Bouldering from Louder Than Eleven on Vimeo.

    Po mnohaleté pauze přicházím na chuť těmto hutným hustým balzámům čokoládové barvy. Určitě nejen já ocením nějaké doporučení od znalců v komentech a nemyslím tím zrovna cestu "Ke kafíčku cigárko" od Špeka. Dostal jsem od Puštíka zaručené tipy, ale nějak se mi to v Podnebí vypařilo z hlavy, jsem tajtrdlík.

    PS: Nemyslím to jako reklamu, ale chcete-li tip na dobrou kávičku, zajděte si na Bišík - nechal jsem si zrovna daný mix poslat a je to božolé milión.
    Tak ať vám chutnají exotické elixíry! Viva la třikrát prolévané kafe a průhledný řízek!

    neděle 10. června 2012

    Hořice - Lom u Josefa - Cultural Reggae Fest

    Dnes jsme se Štěpánem Straníkem shodli, že celý proces objevování, čištění a hledání nového, nepoznaného je naprosto úžasný. Někdy stačí jen tak koukat kolem sebe a nevyzobávat sladké lezecké hrozinky předkládané na zlatých podnosech přímo člověku pod nos. Fontáč ani Frankenjuru pravdě podobně na zahradě za kompostem nenajdete, ale i s malou skalkou se dá hrát velké lezecké divadlo, tomu ver.

    Onehdy jsme takhle upalovali škodou sto na Moravu pěkně přes Jičín a Hradec a malý červík nám vrtal v hlavě, zdalipak není po cestě nějaké hřiště pro lezecké loupežníky, kde by se daly smočit packy v mouce zbabělců a trochu ještě podřít bříška než nás pohltí po návratová deprese při střetu s realitou všedního dne. Jedinou oblastí jakž takž po cestě se jevil Slatiňanský Škrovád, což jsme vyloučili jako zajížďku.

    Je vůbec nějaká jiná oblast po cestě  domů z Českého Ráje, nepočítám-li Moravská Kras?  Po víkendu už mám jasno. Při nákupu hořických trubiček své milé, si můžete užít kouzelnou atmosféru pískovcových lomů v hájích pár metrů od sjezdu z magistrály Jičín - Hradec.

    Tento víkend začal nezvykle nečinně a pak najednou z ničeho něco jsem se řítil na kultovní fesťák: Cultural Reggae Vibez 2012 v opuštěném a zarostlém Lomu u Josefa v Hořicích. Kýho šlaka, pojedeme se pohupovat do rytmu nenucených tónů Reggae music z celého světa. Jupí!

    Blátivé stráně, plné omamných vůní, usměvavých lidí a drobných stánků pro batikové šílence mi hned padly do oka.  Bylo jasné, že tento fest je takový trochu jiný, krásná příroda, stany v lesích, lom ověnčený pestrými vlajkami a taková ta, vždyť to znáte, pohodička.
    Abych se přiznal, trochu jsem po příchodu zamáčknul slzu, že je zde lezení po dobu festu zakázáno.Ale i tak by byl asi nerozum nad lidmi na sólo v 6 metrech oblézat zdobenou vlajku Boba Marleyho nebo traverzovat dva metry nad spícími pankáči.

    Svou hodnotu budou mít zdejší cesty asi jen na sólo s matrací - skála je maximálně 8m vysoká. Nedaleký Lom Vlčí skála je však vyšší potvora (14m) a zde se již nějaký ten lezecký metr dá ukousnout. Dvě spáry (Sokolík, Bič) se mi zde zalíbily, pár stěnových směrů kolem 8UIAA (Zrcadlo, Střed Biče) , no na hodinu srandy pro každého inaf.

    Co se zábavy týče, co bych vám povídal.






    První pivo - blátivý ostych - druhé pivo - třetí pivo - ostych pominul jak při povodních - kouknul jsem sochařské umění místních umělců - maso, fotr maso - trsačka na africké rytmy (Racoonś)- čajovna s vodárnou - klábosení - čtvrté - okukování možnách boulderů - United Flavour (bez Sanchez) - kousek ska probuzení - muhehe - páté - rytmy z pekla - evrybady godzilla - šesté - přiteplenej turecké oplodňováky (U-Cee) a hození pily pryč. Tma















    No bylo zde fajn. Kdo vyrazí od 6-12.8 na Balkan fest v Guči?

    Pořádně roztančit faldy za zvuku šmidlíkářů a cikánských heligonek.
    I kulturou je přec člověk živ. Zeptejte se prokletého básníka z Jesu. Čávo Čaj.



    "Město Hořice se nachází v centru lomařské oblasti cenomanských kvádrových křemenných pískovců. Hořický pískovec se zde intenzivně těží a zpracovává od druhé poloviny 19. století.

    V okolí Hořic lze proto dnes nalézt téměř 150 historických lomů. Několik lomů je vhodných k lezení s lanem a tak za zhruba dvacetileté působení lezců z hořicka, vzniká několik desítek cest jež jsou napřed osazeny kruhy, později i nýty. Proto zde najdete nějaké ty nákresy a popisy cest a plánky jak se ke konkrétním skalám dostat.

    Hořické písky: Tím, že se v lomech kdysi dobýval kámen, je lezení na místním pískovci podobné spíše lezení na žule či vápně (celkem ostré hrany). Další rozdílnou věcí s klasickým pískovým lezením je to, že ve většině našich oblastech se nesmí lést po dešti a mimo lezeckou sezonu. V našich lomech můžete lézt třeba i za deště a přitom celoročně. Tedy žádné omezení. Vlastně si klidně můžete vyzkoušet i zakládání umělých pomůcek (frendy, vklíněnce, atd.). Pouze prosíme návštěvníky, aby si zde nenacvičovali zatloukání skob. To by byly skály za chvíli nelezitelné... " * převzato z www.hohohorice.cz

    PS: Na odkaze výše najdete i průvodce ke stažení.

    pondělí 4. června 2012

    Toulovcovy maštale - Budislav

    Slyšel jsem už mnohé - historky o yosemitském vápně, o dolomitské žule a jiné gégle. Pískovec na Vysočině  - to taky dost závání básnickým oxymorónem, co? Ba ne, vězte, že se tu nějaké to vertikální pískoviště opravdu nachází. 

    Nemám na mysli chrudimskou Stránskou skálu - Škrovád, líheň legendárních pískařů. Řeč bude o  nedaleké přírodní rezervaci Toulovcovy maštale, kousek od obce Budislav severovýchodně od Poličky.Kdysi jsem ve zdejších borech běhával jak cvičená krůta a ani ve snu mě nenapadlo popolézat po zvětralém pískovci v jemných roklích - ráji trempů a nenápadných bivaků. Při náhodném školním výletě, pamatuji si jak by to bylo včera, jsem v nějaké místní vesnici brousil botasky na rozlehlém nevysokém balvanisku a náramně mě to bavilo. Přihlížející spolužačky to samosebou pěkně sralo a nudilo. Ale to vše už je pár desítek let zpátky.

    A dnes? To by v tom byl čert abych se na tyto všelijaké mazačinky nepodíval oken nezkušeného pískomila. Kraj je tady vskutku stvořený pro rodinné výlety na houby nebo cyklorekreace s přáteli. V nejhezčí vesnici regionu, v Budislavi mají skvělé zázemí v podobě hospůdky "Nad Skalou", kde se můžete pomazlit s domácími specialitami jak hrdlo ráčí. Za vesnicí rybníky přímo vybízí ke koupeli v parných dnech a kde štěstí tak zbývá snad jediné, trochu protáhnout lajdáky na skalních prolézkách.

    A nemusíte chodit daleko, samotná hospůdka stojí na nevýrazném 70m dlouhém skalním útvaru "Zámeček", který je tak trochu odtěžený, ale v sousedství přilepených baráčků najdete jeden převislý highboal a 10m rajbák, který lze nastoupit pouze boulderem přes dílnu místního chachara. Vtipné je i to, že se zde staví z evropských peněz hotel u kterého jsou k připraveny dvě umělé lezecké cesty. To bych zde opravdu nečekal. Nepřehlédnutelnou stavbou je moderní ekumenický kostel Boží lásky pod nímž na skalních stupních místní omladina hledá smysl života v požívání a užívání si při výhledu skrze skalní okno na protější skalní ostroh - Velké Hradisko.



































    A k tomu něco ze starých pověstí: Jedničkáři jistě ví, že Slované táhli do Čech dvěma proudy, jeden vedl praotec Čech, který zakempoval na hoře Říp a druhý vladyka Lech, kterej to zapíchl u Kuřimi o čemž svědčí Lechův kámen. Ale pozor, paní učitelka zapomněla zdůraznt, že zde ještě jeden proud vedl vladyka Pech!, který si to namiříl kam? Ano, na Velké Hradisko o kterém jsem mluvil výše. Kluci si posílali kouřové signály a věřte nebo ne právě odtud se přejalo zlidovělé rčení "to je teda Pech". Abych měl alibi, že nešířím bloudy, níže si vše můžete přečíst na informačním buletinu z Budislavy.



    Z lezeckého hlediska je pešek, že Velké Hradisko je obestavěné soukromými zahrádkami a baráčky usedlíků a tak se spíše pokocháte pohledem z vrcholu Hradiska na luhy a háje, než abyste proklínali obtíže místních vertikál. Škoda.

     Abych nezapomněl, tak na louce před Hradiskem  se rozvaluje ještě Malé Hradisko (fotka výše) - takový lívanec, nebo spíše táhlé pískovcové lejno, skýtající paletu problémů pro lezecké troškaře. Vše je předneseno na rovném podnose s dobrým travnatým podkladem. Kluci Straníci zde byli škodit také: http://martinstranik.blogspot.cz/2009/04/tajna-oblast.html

    Tak už víte konečně kam vyrazit s dětmi na dovolenou? Potu zdar! Čaj