pondělí 28. února 2011

Brnčála o víkendu

Jen bych rád připoměl, že teď o víkendu proběhne slibovaná žúro-lezbecká akce, jejíž zástěrkou je oslava MDŽ se slovenskou kompanií na Brnčále. Účast přislíbilo už několik brněnských a jesenických matadorů, tak doufám, že nesklamou i ti nerozhodní a přidají se.

Přikládám drobné info od Fernetova kámoše: Máme objednanú celú chatu za dohodnuté ceny pri pobyte na 2 noci, za ktoré sa bude platiť hneď po príchode na chatu (ak chatár nerozhodne ináč) Cena je 16€ "spacák" / 19€ "posteľ" za osobu a noc a je v nej zahrnutý aj kupeľný poplatok a polpenzia - raňajky (švédske stoly) / večera (polievka + hlavné jedlo) Voľné postele sa budú prednostne prideľovať rodičom s deťmi; ak však rodič príde bez potomka, posteľ sa pridelí rodinke, ktorá bude v poradovníku a skôr nahlásená.

SherpaBand očakáva 400€ za večer, no skladať sa budú len páni, takže presnú sumu na chlapa vyrátame až na mieste a ujo Fernet to vyzbiera! Hádam nás mládencov bude toľko, aby hudba a iné dôležité i potrebné záležitosti nevyšli na jedného viac ako 10€, hm?? Už teraz možete začať trénovať: http://www.sherpaband.sk/index.php?curT=pict&curT=song... Na chate bude dostatok pokrmov i nápojov, ta nemusíte nosiť svoju poživeň, bo ak sa dobre pamätám 0,5l pivo stojí 1,5€?? Podľa toho koľko nás tam bude sa rozhodne či bude zábava v jedálňach, v bare a učebni, alebo v jedálňach aj v bare a učebni, aby si aj deti pospali!

Už sa tešia Tatry, Brnčalka, SherpaBand, Fernet i Ja; a možno príde aj kúzelník…

Většina z nás pojede už ve čtvrtek odpoledne, rozmístění po autech zatím není ještě vyjaněné, ale kdo by měl zájem, ať se zavčasu ozve….Taky mám dotaz, zda někdo nepojede v pátek večer, že by případně vzal sebou Wilmuta….

Počasí snad klapne a tak kromě alkoholového delíria se můžem doufam těšit i na ladnou lezenicu. Kdo nepreferuje zimu, myslím, že si parádně zaleze i v lezkách na Kozom štíte, či Jastrabce (při jasném počasí na sonci klidně 30st.)….Tak hore hájom!

neděle 27. února 2011

Karel Bělina vypravuje

Zdar jak sviňa. Nemohl jsem přehlédnout parádní sérii vyprávění 64leté pískovcové legendy Karla Běliny. Mnozí z vás si tento cyklus už shlédli (poslechli), ale věřím tomu že těm ostatním Karlovo vyprávění ukrátí třeba dlouhou chvíli v práci nebo čekání na jaro a písky.
Enjoy!

Btw: Velice se těším na připravovaný film "Stopy písku." viz.trailer ve videjích.













středa 23. února 2011

O Experimentu

Vše to byl vlastně takový malý experiment. Je to možná tím, že ráth zkouším různé alternativy, či výstřednosti…. Koncem listopadu sme tedy s Čajíkem naběhli do Provokace a že hin sa přes zimu ukáže. Oba sme tak trochu seznali, že je dobré mít nějaké měřítko, dle kterého budem vidět progres v jakéms připravovaném zimním tréningu a návic při častějších návštěvách žříme i případný progres a adaptaci těla na pohyby v cestě…. Musím podotknout, že za tím byl i tak trochu Pawlův hec, kerý nás upozorňoval na to, že bez toho aniž bychom se nepověsili do cesty nad naše možnosti, neskočíme o další stupínek v štrece do dálavy za lezeckými sny…

Hned po prvním pokusu jsme k svému překvapení zjistili, že všechny kroky sou reálné a že je pouze třeba správně vymyslet program sequencí a fligny nohou. Tu sem si prozměnu vzpomněl na Póla, kerý mi gdys vykládal o tom, jak je důležité si do cesty sednout a vymýšlet různe tahy, vlnění a vůbec všechny možné tanečky, keré člověku pomohou ušetřit sílu a sesynchonizovat koordinaci.

Co na pohled vypadalo snadno, zabralo dalších pět dnů pouze dolaďováním a někdy i rázným měněním programu a minimalizováním kroků. Po tom co jsem jakž takž měl v hlavě nastíněný program, poslal sem do cesty většinu spolulezců, keří jakožto nezávislý domýšleli různé nu(i)ance, vesměs ku prospěchu věci. Třešničkou pak byl opět keřík Čaje, kerý zásadně dokázal proměnit nereálné v naprostu schůdné! Nevím, kde na to chodí, ale opravdu má geniální talent ojebu v mezích možností cesty.

Při oněch různých dolaďováních jsem k svému překvapení zjistil, že se tělo opravdu v často opakovaných krocích pohybuje čím dál snadněji a že si svaly pamatují pohyby a postupně, tak deklasují těžkosti na rutinu. Jako prospěšné sem navíc shledal úvahy nad určitými problémy cesty, které jsem si srovnával v hlavě po pokusech. Ostatně i MacLeod se zmiňuje o tom, že pokud takto lezec uvažuje, posouvá se kupředu. A dyž to tvrdí takový borec, asu na tom něco bude.

Z mého pohledu zoufalá situace nastala, tehdy, když sem si byl vědom toho, že dolezu až na konec, ale neudělám poslední dva kroky i přesto, že sem na ně měl tři různé programy. To jsem začal být přesvědčen o tom, že cesty zanechám, a až budu silnější tak se vrátím. Zvláštní na všem je, že hned po tomto mém prozření se do cesty pustil mladší brat a jen jinak pootočil prsty rukou a vše se najednou zjednodušilo ze sta na jedna… Z toho kromě radosti, že to pude, pro mě plynula jedna mnohem důležitější věc, vědomí toho, že dyž to nejde, tak jen je to špatně vymyšlené. Ostatně podobně mi to vysvětloval i Stoupa u Hradní spáry: dyž budeš dělat kroky, keré sou nereálné, tak seš v tom blbě. Ty kroky sou snadné, je tam spousta různých přídrží, jen na to musíš přijít a domyslet si to….

Žádné další provokace! Republiku si rozvracet nedáme!!!

Ze všeho pro mne vyplynul jednoznačný závěr. V napohled těžkých cestách (ať rádoby nereálnosti kroků, čí psaným číslem) je důležité přistoupit k věci od lesa. Je dobré si uvědomit, že to už někdo dříve přelez a tedy, že tu určitě de. Pokud se nejedná čistě o silový bouldr ala Glutaman, Zdena, či Bouldr bez hrany, že je dobré různě flignit techniku a práci těla, kerá je mnohdy nejzásadnější. A rozhodně se nezalekávat čísla. (Tady plynule přejdu k druhé třetině satisfakce donu Perézovi):

Po zkušenosti s nula/jedničkovým systémem sem si uvědomil, že číslo obtíží pouze téměř objektivně posuzuje jakés úsilí a že rozhodně by nemělo by směrodatné k odřeknutí si pokusu a investice energie do přelezu. Nož i to má svá ale….Tady jen připomenu co jsem nedávno přečet u McClura: Ve světě lezení je klasifikace naprosto zásadní, každý se na ni spoléhá, opravdu. Je sice cool říci, že mi na stupni nesejde, že hlavní je to lezení, ale ve skutečnosti lidé chtějí vyzkoušet sami sebe a v tomhle testu se nějak porovnat. Stupně jsou problémem, až když se stanou tím, že číslo je důležitější než lezení samotné. Nemusím vždy nutně vědět jak těžká je cesta, ale někdy je příjemné zjistit, jak těžká se zdá ostatním lezcům… Tedy i mě k přelezu vedlo více příčin a nejen již výše zmíněný tréning. Stejně jako u Kocoviny, to byla touha zkusit o čem to je, ačkoliv na první pohled se vše mohlo jevit nereálně. (přeci jen mám max. vylezené tři čisté devítky a jinak nic…) Prostě na jednu stranu se odprostit od čísla a propadnout cestě, na druhou si osahat něco co jiným příde tak těžké, že řeknou méně deset. Samozřejmě ani tento hřích nebyl by úplně bez příčiny a byla gdes vzadu i trochu snaha o provokaci, ale to jen proto, že dost lidí to shlédavalo nereálným a zbytečným plýtváním času (a uznávám, že se v tom dost času strávilo, ale na druhou stranu záleží na přístupu – těch osm dnů jsem mohl stejně strávit na umělce a efekt rozhodně nebude stejný)….

Najednu stranu sem si po pár ostrých 7B+ fb (ke třetímu) chodil jak básničku, nož vnitřně bych uvěřil, dyby někdo řek že je to 7A fb a celkově cesta za 9+, a sic jen proto, že tělo se adaptovalo. Je zvláštní, že dost lidí dá do devítek stejně pokusů jak do desítek, ale leze jen ty těžší, pač maj vyšší číslo. Dyž sem se po přelezu ohlédl, tak sem zjistil, že ostrých pokusů sem dal podobně jak v Extázi (takový Pjetříček jich dal ve Ztopořence mnohem víc a ještě myslím řetěz necvak) a že taková Předstartovka je pro mě pořád těžší i když to je ofiko jen méně devítka….

Po zkušenosti z Čora musím seznat, že jsou tam cesty pouze víc onsajtovatelné, pač sou čitelné a jinak ústřelu v klase moc není, spíš tak normálně, jako snad všude po světě. Taky myslím, že třebaž na vytrvalostní linky dachem v Karsu člověk nenatrénuje, taže najednu stranu může karsaři přijít ok přelézt cokoliv v kolmém, ale na madla v stropě se musí adaptovat. Po zvyknutí si, seznávám, že může lezbci připadnout snadné i cokoliv do kopce a číslo pak značně podhodnocené a tedy rádoby dajné. Nož v konečném důsledku je to jen odlišným charakterem a vlastnostma povrchu skály….

Myslím, žeš číslo tedy udává pouze relativní množství snahy, kerá po pozdějším srovnání nemusí být větší než u čísla nižšího. Z čehož plyne, že rozhodně je lepčí lézt pro linku, kteráž padne do oka, než pro číslo, keré zaujme v spřewodu….

Tak pane Perézy snad spokojen, poslední, a sic třetí, část dořešíme věřím už nekonfrontačním způsobem. Dosvidania don Choboto iz Jes.

úterý 22. února 2011

Chorro-moro

Intro: Carry me caravane, take me to Spain. Andalusia with fields full of grain. Silver and gold in mountains of Spain. I have to see you again and again….-td-

Už cestou vlakem do Blavy nabírají věci aspoň z mého pohledu carského důstojníka sakra rychlý spád. Naštěstí Juan Peréz je nejen mužem na svém místě, ale v skrytu duše i pečlivá maminka a tak díky jeho pomoci nenatropím víc bordelu, než je potřeba a už s jasnější myslí se budím v půlce letu do Malagy. To už ale nastupuje útočné družstvo z Kohoutek, keré i přes výhružky letušek se nenechá jen tak zastrašit, natož vyrušit z rutiky v područí démona!

Andalusia nás vítá přívětivým klimatem a tak první noc užíváme v příjemném teple. Následující dny jsou ve znamení velkých pařáků. A ač sem se na sonce opravdu těšil, pač v těch zatracených severech ho moc není, tak tady sem jen cítil, jak ze mne spíš energii vysává. Vše ústí v menší úžeh a později v jakýs jesenický mor, kerý mě na několik dní odrovná a pár dálších účastníků zájezdu postupně také…

Nebyl bych to ale já, abych nad takovou malicherností nevyzrál a tak nejdřív marně saunuji své tělo ve spacáku v autě na sluneční výhni, nož když toto nepomůže, zkouším z druhé strany a pouštím se s kumpány za deště do lezení v jeskyni. Kupodivu tělo i přes kosu a občasné téměř omdlení podává dobré výkony a druhého dne se cítím téměř fit.

To už Chajaldino a don Miguel maj ladně nachozenou Rima Libre a druhý den ji druhý jmenovaný posílá. Nož mladšímu bratu se to nakonec i přes značné úsilí nedaří, někdy by to chtělo více klidu, ale na výjezdu pod psychickým tlakem je vše náročnější. Borec šak není máslo a ztrestal tak značné množství 7bé z první, čímž se jistě dočkal satisfakce…. Neskutečným způsobem se do lezení opřeli i nováčci, keré sem aspoň ze začátku výjezdu schytal na starost já. José Armando už hned druhý den tahal na OS jakous cestu v Poema de Roca a Ramon Julián byl dokonce schopný na konci výjezdu vylézt 6b. Dyž si vzpomenu, kdy sem já vylez svou první sedmu, tak k tomu byla štreka milion. No a Juanita? Ta si dávala ladně i béplsuska… Šíleným způsobem k lezení přistoupili Haribaldi s Rubiou, když čistili jednu linku za druhou, takovým stylem, že bych na jeden jejich den potřeboval aspoň tři další. Nakonec tak padlo několik 7b na OS a Rubia 7a OS a 7a+ flash. Rozhodně poklonyhodné!

Ke konci zájezdu mě jako spolulezce odskákal podworkowi chuligan Andrzej, kerý měl z mojí přítomnosti, opravdu notnou radost. Údajně jsem totiž svým přístupem rozvíjel pouze negativní reggae vlny, což mně opravdu ani jen nevytanulo na mysli. Každopádně sme borca vyhecovali do parádniho fleše Sexu, drog a flamenga a ladně se probojoval i Punk streetem, což Haribaldi vybral jako ultimátní cestu, bez keré není možno se vrátit dom. Claro que si a jako by se stalo, účastníci nezaváhali…

Restdeje užíval každý dle svého, někteří jeli za makaky na Gibraltar, jiní do Granady na Alhambru. Jediné, čemuž se však nikdo nevyhl byly chvílema až dotěrné šuškání dílerů s tím, že pro nás maj parádní a kvalitní ganju, či morocký hash…Při návratu z jednoho podobného výletu mi ještě utkvěla v paměti neuvěřitelná otočka Josého Armanda, kdy dokázal na jednom metru během dvou sekund otočit auto o 180 st….. Jako oblíbená se jevila i možnost projít si o restu vyhlášené Camino del Rey, což snad téměř všichni členové naší squadry využíli a ve spojení s broděním se řekou, také náležitě užili.

Zajímavé sou všudepřítomné squaty vyrubané pod převísky nedaleko skal. Nebýt španělského tranquilamente a maňana, nedokážu si představit, že by přežily byť jen jeden nájezd místní junty….Luxusní byly i večírky, slavili se sice jen troje narozky, ale každým druhým dnem se někdo nejistě potácel směrem k místu bydliště, ať už ve viném, či hašišovém opojení. Mně se nejvíc líbil večírek v párty stanu, kdy don Miguel s notnou dávkou koření života oslavoval příchod posledního roku s dvojkou na začátku a pak hudební večer, kdy se Rubia snažila předvést své umění bubnováním v ešáky….

Cesta do kosy zpět domů byla na rozdíl od té tam, poklidnější, no aspoň pro mě nečekaně skončila večerní Průmyslovkou. Druhý den sme to v tom hnusném mrazu s bratem ještě obrátili v Kars, bychom ztrestali nevyřízené záležitosti a vlastně se tak navíc aklimatizovali na místním kluzišti. Kdo totiž není připraven, mohl by být zaskočen….

No a Manuela? Ta už logiku nemá! Hasta la luego vaše Cholera Jasná…

Outro: Maňána, maňána, zajtra sa uvidí, maňána, maňána, zjebem se do sýta. Maňána, maňána, tiež seriem na ľudí, maňána, maňana, aj zajtra svitá.-nn-

Ps: Doufám, že Juan Peréz, už vymyslel rámec následujících „věcí“.

Pss: Připomínám, že ve středu je koncert UJD a Těch syčáků v Metru!!!

úterý 8. února 2011

Nestřepat, zamíchat

Avokádo bez soli je jak mrdání bez piči. –st–

Počás není moc nakloněn a tak nezbývá než zkusit Hop-trop metodu…. Ráno sice věští teplý den, nož volíme aspoň možnost vystoupat pod kopec. Lesem ještě šlapem po sněhu, ve svahu pod ledy je však už jen tráva. V dálnici Mordoru zatím nikdo není a vlastně celá Eisarena působí pustě. Není se čemu divit, zlověstné křupání ledu a následné pády, keré jej rozmělní na tříšť do míchaných nápojů, nepůsobí na psychiku zrovna přesvědčivě. Stoupa vypadá rozhodně a tak nebudu trhat partu a přeci jen valíme v led. Vybrán je Supervisor, kdež první délka je sice rozlézací, nož postup je ostýchavý. Přeci jen oba ledoborcujem poprvé po více jak dvou letech. Já takhle naposled zevlil s Pjótrem a Vojtinem v Bielovodské na táborisku v Českom ľadu a v Tisovkách na Očiach plných ľadu. Tady aspoň délkou působí ledy impozantněji a tedy samotné lezení je více vytrvalostní.

borci v Supervisoru (fota z netu)

Po 70 metrech první štand na kerém se při dalším borcově postupu cítím jak fackovací panák. Projektily ledu mě sice čas od času míjí, nož někeré správně mířené mi bolestivě pocuchají nejen ramena, ale při jednom z přesných odrazů navíc i skalpují bradu a já se cítím, jak dybych dostal od někoho pořádně přes držku….Dyž začnou padat samovolně i ledové závoje vysoko nad náma, tak jen čekám dy se celý pán nadřízený urve a sešle nás do doliny a následně do horoucích pekel, což aspoň v té chvíli hřeje prochladlé tělo. Stoupa jen tak mimochodem vzpomíná historku, kdy Bača lezl jeden den Supervisora a druhý den při přelezu Mordoru se ten prvně jmenovaný celý zhroutil a sesypal. No ale to už zřizuje štand…

Další délka je parádní lezení v tvarovatelném ledu, avšak s neustále puštěnou sprchou. Zkouším tedy lézt poslepu, což se chvíli daří, no přesto nelze takto bojovat donekonečna. Povinný odsed, utřít brýle, rozmrznout prsty a pak chvílema skrz výklenky různě nahoru do štandovací jeskyně uprostřed té nekonečné vodní spouště… Třetí a sice klíčová délka ještě schladí horkou mysl koupelí, ale ne tak rázně, jak ta před tím…Na obtíže šestkové ledu mi to sice nepřišlo, ale na vše sem vzhlížel přeci jen z tupého konce a se značným silovým odstupem od dávných průstupů v mládí… Slaněním dolů je mi dopřáno překvapení v podobě dvou Slováků, ze kterých se vyklube Tono z Javoriny, s kerým sme v mladých létech prozkoumali snad celé Belanky, vymysleli spoustu chobotin a celkově zneužívali všech možností jak v mladické nevinosti porušovat zákazy, a Mišo z Brnčaly, kerý jako nezastavitelná mašina v posledních pár letech kosí v Javorácích a Čierne Javorové vše co mu padne pod ruku. Vzhledem k tomu, že sem Tona neviděl ni nepamatuji, je mi jasné, že večer spácháme menší žúr na opětovné pobratření se…

To ještě Tonovi při lezbě záhadně utek cepín do údolí, a tak mu jeden přenecháváme a spěcháme z toho sprchobombardéru na zem a pjekně k teplu a pohodlí ávtomobiľu... Mišo vypadá, že se s tím nechce párat a tak jejich postup ledem je sakra rychlý, což jen potvrzuje, že borec každý víkend do Javorové nechodí jen chlaščiť…. Večer s borci zevling v jakéms baru v Gasteinu, kdes proberem nejen lezbu, nož vzpomenem nejednu čaju* a pak hurá do postele v autě, či pod strom, prostě jak je komu libo….

vlevo naše varianta Seidenraupe, uprostřed Mordor, vpravo Supervisor

Druhý den nespěcháme, ale dyž to pořád vypadá, že ještě něco přeci jen asi stihnem, balíme a šlapem opět pod kopec. V Mordoru už operují tři dvojky a v jakéms lehčím ledu se proplítá dokonce sedm (!) chobotů tak, že se na to nedá ani dívat…. Borec volí jakous kombinaci ledů vlevo od Rodea, které vyušťují do druhé délky Seidenraupe. Delikátní žlábek probojovávám vesměs na icehoocích až na jakous ferratu, nož potom nad hlavou přerušované ledy nevěstí žádný laláč. Stoupa je však bojovník a i přes místy hodně nejistou kvalitu ledu a jednu suchou stříšku s dlouhým nášahem do ledu přeci jen proshybovává. Celkově obtíže stoupají aspoň o dva levly výš než včera, nož pro mě je překvapení, že to vše de a nakonec ani nevyužívám možnosti spočnout v lanech a můžem se soustředit na další delikátní délku v kolmých závojích ledu. Borec si dál užívá, já už mám namále, no přeci jen nepouštím. Poslední délka pak vypadá na klid a určitě bych se do ní pustil, nož s nadcházející tmou dávám přednost zkušenostem zrzka a veřím, že aspoň on dosáhne vršku za posledních paprsků. To naštětstí klape a mě nezbývá než poloruským žumaringem za ním. Jako zkušení lezci sme totiž čelovky suverénně odpískali už před odchodem z auta.

vlevo náš variant Seidenraupe, vpravo origoš

Druhá část dne, či spíš začátku noci, tak rázem bez hedlajtů nabývá nový rozměr. Sestup na dvakrát 20 minut se protahuje na 4 hodiny a možná su zpětně rád, že nám vlastně vše vycházelo. Chvíli sme sice váhali po částečném slanění do jakéhos žlábku, nož nalezený štand z ferraty, kerá nas svede pod stěnu, nás uklidňuje, že nebudem muset trávit noc na jakés rampě, kousek od jídla. Samotná ferrata je potmě zajímavá, ale hmat a vytříbená reakce na změnu barvy skvrn určujících stopy, nás přeci jen pod stěnu dostanou. Cesta však zdaleka nekončí. Záverečný úsek lesem je možná delikátnější než glazura sedmičkového ledu. Řekl bych taková hra na slepou bábu, či jakás bojovka, na kerou mám aspoň já pramalou chuť. Navíc nutit přemýšlet už beztak ochablý mozek, mě jen víc a víc unavuje a začínám být v krocích nejistý, což mě často knoukautuje k zemi do nepříjemných poloh a jen se modlím, abych si před Špáněm něco nezlomil, či nepocuchal, navíc kůli takové školákovské chybě… Přeci jen však dorážíme a jediné z čeho schází je plánovaná sauna a koupání v termálech dole v údolí. To sme sakra chobotnatci!!!

Poslední den zájezd do Mnichova, nechtěná prohlídka Vídně a začátkem týdne už konečně SONCE v podobě Prudice a příjemné atmosféry nadšených lezbců! Hned je člověku veseleji, navíc když nemusí kosnout už kolikátý týden gdesi v severu daleko od hřejívých paprsků… A teď hurá v Špáňo, už jen teplo, dívky, víno, zpěv a líné plížení dnem ala maňána, maňána….Ola! asu

* igelitka, či rádoby nevinost sama

neděle 6. února 2011

Bajerova skála - dolní sektor

Brno je zlatá loď, na Bajerku z Brna choď...

Ten Štatl má opravdu štěstí jménem Moravský Kras. Stačí sednout do káry a za pár minut už můžeme vegetit na vyhřátém rudickém paloučku. Anebo busem ze starky na zastávku Říčky rozcestí a hurá na nejbližší lezeckou destinaci - Bajerovu skálu. Kdysi mi o ni Svišť říkal, že prý zde nikdy ani nebyl. Nevím jestli mě jenom lakoval, ale každopádně se zde ani trochu autorsky nepodepsal, což je ovšem škoda.

Bajerka je celkem hodně svérázný lezecký sektor: rozptyl obtížnosti cest je zde veliký, ve skutečnosti zdá se být všechno osmičkovým lezením. Když v nadpisu zmiňuji dolní sektor nesmím opomenout, že ve úplně dole kopcom je schován ultrakvak Wolfgang Gullich za 11-, kterého si pravděpodobně nevšimnete ani když pod ním budete kakat nebo péct klobásky. Hned pár metrů vpravo od něj stojí vykutálený, lehce kvakem zavánějící sektor plný opomíjených, převislých prásků.

Níže bych rád přidal pár slov pro možné uchazeče o zkoušení. (Onsajtníci nečtěte!) Třeba to někoho namotivuje k návštěvě.

ROZPĚTÍ KONDORA, 9-/9 (UIAA), 1987, J. Nešpor.
= První průstup stěnou vedoucí lehkým vhloubením uprostřed velkého převisu. Název napoví, že jedním ze způsobů jak poladit klíčový boulder je nápřah alá kostra z čápa. Spoďák levou a hurá doprava až do nevidím. Myslím, že se to zamlouvalo Vlkovi a takový Stračes si to dával suše jak princ. Tajtrdlíci jako jsem já, si zase udělali "půltomance" založením paty ve spoďáku a lehcí jako žok sádla přehopsali po hnidách ke spásné liště kde neradno smrdět dlouho. Výlez už je takový všelijaký, technici si mohou rozčapit pérka, shybátoři vydrtit na lomcováka - no klasicky, jak je komu libo.

Cesta je parádní, moc se dříve nelezla, ale komu jsme ji ukázal a vyradil - ten ji dal.

JEDNONÝTOVÁ, 9+ (UIAA)

Jestli jsem v předchozím případě mluvil o kvaku, tak toto je ale kvakové eso v rukávu. Ehm pakliže máte výšku cca nad 185cm a hlavně rozpětí na 185cm. Ti menší z nás mají dost smůlu (i mně chybí 3cm k tomu aby mi v jediném a to kurňa morfo dlohém kroku zůstaly pazoury na stupech)
Zvláštní případ jsou silácí, kteří si tento skok z malého bočáku houpnou doprava do lišty bez nohou. Pro ně je to pak opravdu 9+.

Je zde i Varianta Jednonýtové jak lehce zleva odrbat zmiňovaný mofro boulder. Jakési, takési, poskakování a nakonec to není vůbec špatné tříkrokové polezení osmičkových obtíží.

ČERVENÝ TRPASLÍK 9+
Tento projekt Známého siláka Petra Dumpíka, přelezl pár let nazpět Adam Ondra. Cesta vede logicky přímo středem převisu a pokud jsem dobře informován, tak opakování tato cesta moc nemá. Teda mimo Petra o žádném nevím. Kupodivu po zběžné obhlídce jsem zjistil, že to není opravdu nic těžšího než 9+, takže směle do dalších opakování. Jedná se o kombinaci lištovek skoro ve stropě, mizernou patu a mantl nátah zatínák. Zkrátka nic extra ale výzva tu zůstává.

ZLOPRÁSK 9-/9
Takovou poslední línii v pravé části stěny jsem si vyhlédl jako možný cíl svého vůbec prvního prvovýstupu. Cesta zvláštní v tom, že zde nejsou nijak malé chyty ani se nemusí zalamovat - na Kras celkem příjemná změna. Pešek je v tom, že dlouhé štreky mezi chyty prověří vaši sílu těla akoordinaci pohybového momentu. Já při pozdějším zkoušením s Asuem jsem vůbec nebyl schopen dát jednotlivé pohyby a týden na to, jsem si cestu dal TR dvakrát za sebou jako básničku. Asi proto je to pro jednoho lalá a jiný to má jak 9+ quest.Inu lezecké zahady ještě nevymřely. Také dost usnadní cestu rovnou lézt sólo, neboť se nejedná o nic zavánějící krchovem a ušetříte tak dost sil.

Tak tedy dobrého pomálu a já se vám poroučím.
Čaj

středa 2. února 2011

Ruleta

Dobre je nám, my slobodný mládenci, my ideme kedy chceme za dievčenci, a čo vy ženáči, ženáči, vy musíte doma, pri tých vaších drndách, drdulienkach, drndach sedávaci….

Je zima a tak som nasadil rýchlejšie tempo. Cestou stretávame Erika a tak sa nielenže tempo zrýchľuje, ale aj rozhovorom čas zdánlivo kráti….Už o dve hodiny od auta vstupujeme do chaty, kde nás Klingáč víta pálenkou a je mi jasné, že sa zas stretneme aj so squadrou zo začiatku mesiaca…. Ideme spať, no ráno je neúprosné, a tak ani nevnímám rozdiel medzi tým, čo už bolo a tým, čo by som chcel eště prespať.

Hore hájom pod vodný žlab z Ušatej a sic na Ruskú ruletu, ktorú sme s Pjótrom chceli prejsť už minulý rok, ale to by „zhoda okolností“ nesmela jeho zanechať v Jesu a mňa zaviať s Pirem do Nízkých na Lakôtku…. Pod nástupom zistím, že nemám pikle a tak eště raz dole na chatu a pekne všetko nanovo… Delikátný kolmý kút, ktorým viedla postaršia Jacova hákovačka, vyzerá prívetivo, no na druhú stranu by som musel byť inačí pán, aby to bolo celkom na kľud! Ej bisťu, povzdychnem si a už pokúšam štastie. Zpočiatku to aj ide, no keď chcem cvaknúť druhý nýt, zrazu letím a zastavím sa až mačkou o Pjótrovo rameno. Pochybný prvý spit drží a tak dávám ďalší pokus napriek nepriazni Fortuny.

pár metrov vľavo od kľúčového kútika vedie nepríjemná dĺžka Metrixu - lezie Bača (f. P. Pavlíček?)

Končí to dosť podobne a tak prenechávám borcovi. Ten si vie zahrávať a aj keď i jemu niesu hviezdy naklonené, tak nakoniec predsa len môže pokračovať lahšiou stienkou nad kľúčom hore žlabom. Čo sa potom muselo diať v jeho hlave, nechcem aj cez svoju bujnú fantáziu vedieť, ale spätne mi je jasné, že borec musel celkom iste zatnúť zuby. Ďalších 40 metrov totiž nielenže vysóloval, ale hlavne sa neposral. Lezenie v kolmých drnoch a komínku nebolo sice ťažké, ale veľmi delikátné. Uznávám, že v Šabli boly V+ tažšie, ako tuná táto VI, ale aspoň išli odistit... Keď som doliezol na ďalší štand za Pjótrom, bolo mi jasné, že buď vytraverzujeme na hranu, alebo sa aj napriek nemožnosti istit pustím do ďalšej dĺžky. Zpočiatku to vyzerá dobre, ale keď na ďalších 50 metroch obviažem len primrznutý loker a obhodím jeden drn poistený icehookom, začínám mať obavy, aby som vôbec našiel miesto na štand. To sa nakoniec predsa len darí a Pjótr nielenže sa s tým nemaže, ale ihneď pokračuje hore k hrane. Musíme nakoniec kúsok súčasne popoliezť, ale to už mi je všetko jedno, aj keď nado mnou v spárke sú len dva frendy, akože jediné pojítko na tej 60metrovej štreke za vytúženým cielom. Pred koncom sa mi eště vyzúvá mačka, ale nenechávám sa odradit a ako majster šonták vzlínam hore ….

Ďalší deň naburácame do Poldovej Chrudimskej cesty, no menšia strata smeru nás vedie do komínka ukončeného už na pohľad nepríjemnou širočinou. Balíme a až při zlanení zisťujeme, že stačilo prekročiť za hranu a valiť obrovským komínom ďalej, no nič, niečo musí ostať na budúce…. Deň nekončí a tak Pjótr ide s borcami na ľady a ja na Žeruchy. Skúšam ruské tempo, no čím vyššie, tým horšie sa dýchá a tak ostávám len u tempa svojského. Púšťam sa do akéhosi žlabu a je mi jasné, že v tom slnečnom pekle sa ozaj zapotím. Cez rôzne žlaby a stienky sa dostávam až pod štítovu stienku, ale netrúfam si. Zostup ma vedie kolmým komínkom kamsi na sever a tak ďalej kľučkujem až nad akýsi žulový breh s dlhými kolmými stenami. Kosovka vyzerá, že drží a po menších peripetiach s lanom môžem ďalej pokračovať po zemi. Biele pleso vyzerá celkom blízko, ale chyba lávky. Prejsť cez neustále sa prepadajúci sneh v kosovke, nielenže podlamuje moje nohy, ale aj morálku. Uprene však hľadím kupredu a ku konci už skúsene našlapujem a odhadujem miesta s pevnejším podkladom… Než sa vrátim na chatu vydím doliezať Šviháka a Máru Weberovku na rebrík a prajem im príjemný bivak. (nakonec nielenže vykopali jaskyňu, ale ani nezmrzli)…. Na večer nám Tomáško sľubuje pätnásť báb a tak sme v očakávaní, že dorazí švédska opalovacia repre, ako by povedal Petříček… No baby dorazia, ale lepšie by bylo, kebyže im bolo o 15 rokov menej… Večer prechádza v menší žúr a my sa dozvedáme zaujímavé informácie od Santusa ohľadom lezenia, od Tomáška ohľadom chaty a keď zabriedneme do rozhovoru s Erikom, ten nás poučí, ako by mala vyzerať správna jednička ala Jaco, prečo na staršiu generáciu navadzuje i čásť mladých a tak sa udržuje skôr tradícia hákovačiek, než moderného prístupu vo smysle volného lezenia a tak vôbec, ostatne ako to vždy býva, keď je prítomna pálenka…..V noci ešte omylom zaspím v cudzom spacáku, ale triezvi poliak so svojim: to je moj špiwor, ma z neho vyháňa. Však vesta stačí, nie?

cesty vľavo od Weberovky (tatry.nfo.sk)

Posledný deň aspoň na mňa doľahli všetky zažité útrapy, a tak som aspoň psychicky na dne. Naproti tomu Petříček s Mauglím plný entuziazmu a s posmechom k mojej osobe valia na Hranu Weberovky… My s Pjótrom sa plácame v Nas nedoběgať, kútiky to su pekné, ako stvorené na zimnú zubarinu. Na druhom štande mám kopu času a tak s čím dál vetším premŕzaním sa moje funkcie minimalizujú len na chabé myslenie nad základnými princípmy života, hranie si s prstami a potom, čo na mňa začnú padať prachové lavínky, cítím ako pomalu upadám v spánok a do hlavy sa mi derie len jedna, dve myšlienky, čo tu vlastne robím, a do frasa prečo? Mám sto chutí povedať dosť, ale uvedomujem si, že bez boja neutečiem. Nuže pamodaj šťastia a opäť upadám do akéhosi psychického delíria. Na Pjótra všetko doľahlo o štand vyššie, a tak na koniec preberám štafetu i ja. Záchranou je mi Ľavé Ypsilon a Petříčkova posmešná otázka, prečo sme tak pomalý….

Na cestu z chaty domov sme ešte pribrali Haryho a už vo veselšej nálade riešime, prečo, že to vlastně všetko robíme. Prečo sa pachtíme za horolezectvom v pravom slova zmysle, keď viac len trpíme a huntujeme telo v tej prekliatej zime! Šmíďák tvrdil, že: Riziko, to je potrava pro duši. Vybát se a fyzicky se vydat… Pak jsem hodný a docela příjemný člověk. Pak se všechno srovná, získá to správne proporce a já jsem zase normální. To je celko iste pravda, ale my sa záverov vlastne ani radšej nedoberáme a končíme u dievčencov a vôbec všetkých tých príjemnejších záležitostí. Nočnou cestou nás do reality vracajú floydi, keď mňa (oprávnene) obvinia z banalného priestupku na naprosto prázdnej ceste a potom ešte raz pochybujú o mojej triezvosti pri svojskom zaparkovaní auta pred domom. Prístroje však nakoniec dokázali, že niesom ani feťák, ani alkoholik a možem len skonštatovať, že by nemuseli buzerovať a my im platit….

Video ze začátku měsíce – Drytoolbouldering pod Kežmarákem:

http://www.stream.cz/video/553205-drytoolbouldering

Důležité datumy:

23.2. – UJD + Ty Syčáci v (tuším) Metru, rutika a tak, zapití přelezů z Chorra…

4-6.3 – sme od Ferneta pozvání na soukromou „oslavu“ MDŽ na Brnčálu a jak sám řekl, bude se jednat o ťažký žúr, zajištěné jsou dvě kapelky, max. 150 lidí a nám dal toleranci 20ti kusů lidského dobytka, baby prý lepší (což je logické)

28.12-1.1 – máme domluvenou povalu na Silvestra, neplatí se extra poplatek za silvestrovskou noc, taže klasicky za 6,5E, lezba a pak opět oslava na do té doby zrekonstruovaném báru v dolních částech Brnčálky