O Experimentu

Vše to byl vlastně takový malý experiment. Je to možná tím, že ráth zkouším různé alternativy, či výstřednosti…. Koncem listopadu sme tedy s Čajíkem naběhli do Provokace a že hin sa přes zimu ukáže. Oba sme tak trochu seznali, že je dobré mít nějaké měřítko, dle kterého budem vidět progres v jakéms připravovaném zimním tréningu a návic při častějších návštěvách žříme i případný progres a adaptaci těla na pohyby v cestě…. Musím podotknout, že za tím byl i tak trochu Pawlův hec, kerý nás upozorňoval na to, že bez toho aniž bychom se nepověsili do cesty nad naše možnosti, neskočíme o další stupínek v štrece do dálavy za lezeckými sny…

Hned po prvním pokusu jsme k svému překvapení zjistili, že všechny kroky sou reálné a že je pouze třeba správně vymyslet program sequencí a fligny nohou. Tu sem si prozměnu vzpomněl na Póla, kerý mi gdys vykládal o tom, jak je důležité si do cesty sednout a vymýšlet různe tahy, vlnění a vůbec všechny možné tanečky, keré člověku pomohou ušetřit sílu a sesynchonizovat koordinaci.

Co na pohled vypadalo snadno, zabralo dalších pět dnů pouze dolaďováním a někdy i rázným měněním programu a minimalizováním kroků. Po tom co jsem jakž takž měl v hlavě nastíněný program, poslal sem do cesty většinu spolulezců, keří jakožto nezávislý domýšleli různé nu(i)ance, vesměs ku prospěchu věci. Třešničkou pak byl opět keřík Čaje, kerý zásadně dokázal proměnit nereálné v naprostu schůdné! Nevím, kde na to chodí, ale opravdu má geniální talent ojebu v mezích možností cesty.

Při oněch různých dolaďováních jsem k svému překvapení zjistil, že se tělo opravdu v často opakovaných krocích pohybuje čím dál snadněji a že si svaly pamatují pohyby a postupně, tak deklasují těžkosti na rutinu. Jako prospěšné sem navíc shledal úvahy nad určitými problémy cesty, které jsem si srovnával v hlavě po pokusech. Ostatně i MacLeod se zmiňuje o tom, že pokud takto lezec uvažuje, posouvá se kupředu. A dyž to tvrdí takový borec, asu na tom něco bude.

Z mého pohledu zoufalá situace nastala, tehdy, když sem si byl vědom toho, že dolezu až na konec, ale neudělám poslední dva kroky i přesto, že sem na ně měl tři různé programy. To jsem začal být přesvědčen o tom, že cesty zanechám, a až budu silnější tak se vrátím. Zvláštní na všem je, že hned po tomto mém prozření se do cesty pustil mladší brat a jen jinak pootočil prsty rukou a vše se najednou zjednodušilo ze sta na jedna… Z toho kromě radosti, že to pude, pro mě plynula jedna mnohem důležitější věc, vědomí toho, že dyž to nejde, tak jen je to špatně vymyšlené. Ostatně podobně mi to vysvětloval i Stoupa u Hradní spáry: dyž budeš dělat kroky, keré sou nereálné, tak seš v tom blbě. Ty kroky sou snadné, je tam spousta různých přídrží, jen na to musíš přijít a domyslet si to….

Žádné další provokace! Republiku si rozvracet nedáme!!!

Ze všeho pro mne vyplynul jednoznačný závěr. V napohled těžkých cestách (ať rádoby nereálnosti kroků, čí psaným číslem) je důležité přistoupit k věci od lesa. Je dobré si uvědomit, že to už někdo dříve přelez a tedy, že tu určitě de. Pokud se nejedná čistě o silový bouldr ala Glutaman, Zdena, či Bouldr bez hrany, že je dobré různě flignit techniku a práci těla, kerá je mnohdy nejzásadnější. A rozhodně se nezalekávat čísla. (Tady plynule přejdu k druhé třetině satisfakce donu Perézovi):

Po zkušenosti s nula/jedničkovým systémem sem si uvědomil, že číslo obtíží pouze téměř objektivně posuzuje jakés úsilí a že rozhodně by nemělo by směrodatné k odřeknutí si pokusu a investice energie do přelezu. Nož i to má svá ale….Tady jen připomenu co jsem nedávno přečet u McClura: Ve světě lezení je klasifikace naprosto zásadní, každý se na ni spoléhá, opravdu. Je sice cool říci, že mi na stupni nesejde, že hlavní je to lezení, ale ve skutečnosti lidé chtějí vyzkoušet sami sebe a v tomhle testu se nějak porovnat. Stupně jsou problémem, až když se stanou tím, že číslo je důležitější než lezení samotné. Nemusím vždy nutně vědět jak těžká je cesta, ale někdy je příjemné zjistit, jak těžká se zdá ostatním lezcům… Tedy i mě k přelezu vedlo více příčin a nejen již výše zmíněný tréning. Stejně jako u Kocoviny, to byla touha zkusit o čem to je, ačkoliv na první pohled se vše mohlo jevit nereálně. (přeci jen mám max. vylezené tři čisté devítky a jinak nic…) Prostě na jednu stranu se odprostit od čísla a propadnout cestě, na druhou si osahat něco co jiným příde tak těžké, že řeknou méně deset. Samozřejmě ani tento hřích nebyl by úplně bez příčiny a byla gdes vzadu i trochu snaha o provokaci, ale to jen proto, že dost lidí to shlédavalo nereálným a zbytečným plýtváním času (a uznávám, že se v tom dost času strávilo, ale na druhou stranu záleží na přístupu – těch osm dnů jsem mohl stejně strávit na umělce a efekt rozhodně nebude stejný)….

Najednu stranu sem si po pár ostrých 7B+ fb (ke třetímu) chodil jak básničku, nož vnitřně bych uvěřil, dyby někdo řek že je to 7A fb a celkově cesta za 9+, a sic jen proto, že tělo se adaptovalo. Je zvláštní, že dost lidí dá do devítek stejně pokusů jak do desítek, ale leze jen ty těžší, pač maj vyšší číslo. Dyž sem se po přelezu ohlédl, tak sem zjistil, že ostrých pokusů sem dal podobně jak v Extázi (takový Pjetříček jich dal ve Ztopořence mnohem víc a ještě myslím řetěz necvak) a že taková Předstartovka je pro mě pořád těžší i když to je ofiko jen méně devítka….

Po zkušenosti z Čora musím seznat, že jsou tam cesty pouze víc onsajtovatelné, pač sou čitelné a jinak ústřelu v klase moc není, spíš tak normálně, jako snad všude po světě. Taky myslím, že třebaž na vytrvalostní linky dachem v Karsu člověk nenatrénuje, taže najednu stranu může karsaři přijít ok přelézt cokoliv v kolmém, ale na madla v stropě se musí adaptovat. Po zvyknutí si, seznávám, že může lezbci připadnout snadné i cokoliv do kopce a číslo pak značně podhodnocené a tedy rádoby dajné. Nož v konečném důsledku je to jen odlišným charakterem a vlastnostma povrchu skály….

Myslím, žeš číslo tedy udává pouze relativní množství snahy, kerá po pozdějším srovnání nemusí být větší než u čísla nižšího. Z čehož plyne, že rozhodně je lepčí lézt pro linku, kteráž padne do oka, než pro číslo, keré zaujme v spřewodu….

Tak pane Perézy snad spokojen, poslední, a sic třetí, část dořešíme věřím už nekonfrontačním způsobem. Dosvidania don Choboto iz Jes.