Počás není moc nakloněn a tak nezbývá než zkusit Hop-trop metodu…. Ráno sice věští teplý den, nož volíme aspoň možnost vystoupat pod kopec. Lesem ještě šlapem po sněhu, ve svahu pod ledy je však už jen tráva. V dálnici Mordoru zatím nikdo není a vlastně celá Eisarena působí pustě. Není se čemu divit, zlověstné křupání ledu a následné pády, keré jej rozmělní na tříšť do míchaných nápojů, nepůsobí na psychiku zrovna přesvědčivě. Stoupa vypadá rozhodně a tak nebudu trhat partu a přeci jen valíme v led. Vybrán je Supervisor, kdež první délka je sice rozlézací, nož postup je ostýchavý. Přeci jen oba ledoborcujem poprvé po více jak dvou letech. Já takhle naposled zevlil s Pjótrem a Vojtinem v Bielovodské na táborisku v Českom ľadu a v Tisovkách na Očiach plných ľadu. Tady aspoň délkou působí ledy impozantněji a tedy samotné lezení je více vytrvalostní. 
borci v Supervisoru (fota z netu)
Po 70 metrech první štand na kerém se při dalším borcově postupu cítím jak fackovací panák. Projektily ledu mě sice čas od času míjí, nož někeré správně mířené mi bolestivě pocuchají nejen ramena, ale při jednom z přesných odrazů navíc i skalpují bradu a já se cítím, jak dybych dostal od někoho pořádně přes držku….Dyž začnou padat samovolně i ledové závoje vysoko nad náma, tak jen čekám dy se celý pán nadřízený urve a sešle nás do doliny a následně do horoucích pekel, což aspoň v té chvíli hřeje prochladlé tělo. Stoupa jen tak mimochodem vzpomíná historku, kdy Bača lezl jeden den Supervisora a druhý den při přelezu Mordoru se ten prvně jmenovaný celý zhroutil a sesypal. No ale to už zřizuje štand…
Další délka je parádní lezení v tvarovatelném ledu, avšak s neustále puštěnou sprchou. Zkouším tedy lézt poslepu, což se chvíli daří, no přesto nelze takto bojovat donekonečna. Povinný odsed, utřít brýle, rozmrznout prsty a pak chvílema skrz výklenky různě nahoru do štandovací jeskyně uprostřed té nekonečné vodní spouště… Třetí a sice klíčová délka ještě schladí horkou mysl koupelí, ale ne tak rázně, jak ta před tím…Na obtíže šestkové ledu mi to sice nepřišlo, ale na vše sem vzhlížel přeci jen z tupého konce a se značným silovým odstupem od dávných průstupů v mládí… Slaněním dolů je mi dopřáno překvapení v podobě dvou Slováků, ze kterých se vyklube Tono z Javoriny, s kerým sme v mladých létech prozkoumali snad celé Belanky, vymysleli spoustu chobotin a celkově zneužívali všech možností jak v mladické nevinosti porušovat zákazy, a Mišo z Brnčaly, kerý jako nezastavitelná mašina v posledních pár letech kosí v Javorácích a Čierne Javorové vše co mu padne pod ruku. Vzhledem k tomu, že sem Tona neviděl ni nepamatuji, je mi jasné, že večer spácháme menší žúr na opětovné pobratření se…
To ještě Tonovi při lezbě záhadně utek cepín do údolí, a tak mu jeden přenecháváme a spěcháme z toho sprchobombardéru na zem a pjekně k teplu a pohodlí ávtomobiľu... Mišo vypadá, že se s tím nechce párat a tak jejich postup ledem je sakra rychlý, což jen potvrzuje, že borec každý víkend do Javorové nechodí jen chlaščiť…. Večer s borci zevling v jakéms baru v Gasteinu, kdes proberem nejen lezbu, nož vzpomenem nejednu čaju* a pak hurá do postele v autě, či pod strom, prostě jak je komu libo….
Druhý den nespěcháme, ale dyž to pořád vypadá, že ještě něco přeci jen asi stihnem, balíme a šlapem opět pod kopec. V Mordoru už operují tři dvojky a v jakéms lehčím ledu se proplítá dokonce sedm (!) chobotů tak, že se na to nedá ani dívat…. Borec volí jakous kombinaci ledů vlevo od Rodea, které vyušťují do druhé délky Seidenraupe. Delikátní žlábek probojovávám vesměs na icehoocích až na jakous ferratu, nož potom nad hlavou přerušované ledy nevěstí žádný laláč. Stoupa je však bojovník a i přes místy hodně nejistou kvalitu ledu a jednu suchou stříšku s dlouhým nášahem do ledu přeci jen proshybovává. Celkově obtíže stoupají aspoň o dva levly výš než včera, nož pro mě je překvapení, že to vše de a nakonec ani nevyužívám možnosti spočnout v lanech a můžem se soustředit na další delikátní délku v kolmých závojích ledu. Borec si dál užívá, já už mám namále, no přeci jen nepouštím. Poslední délka pak vypadá na klid a určitě bych se do ní pustil, nož s nadcházející tmou dávám přednost zkušenostem zrzka a veřím, že aspoň on dosáhne vršku za posledních paprsků. To naštětstí klape a mě nezbývá než poloruským žumaringem za ním. Jako zkušení lezci sme totiž čelovky suverénně odpískali už před odchodem z auta.
vlevo náš variant Seidenraupe, vpravo origoš
Druhá část dne, či spíš začátku noci, tak rázem bez hedlajtů nabývá nový rozměr. Sestup na dvakrát 20 minut se protahuje na 4 hodiny a možná su zpětně rád, že nám vlastně vše vycházelo. Chvíli sme sice váhali po částečném slanění do jakéhos žlábku, nož nalezený štand z ferraty, kerá nas svede pod stěnu, nás uklidňuje, že nebudem muset trávit noc na jakés rampě, kousek od jídla. Samotná ferrata je potmě zajímavá, ale hmat a vytříbená reakce na změnu barvy skvrn určujících stopy, nás přeci jen pod stěnu dostanou. Cesta však zdaleka nekončí. Záverečný úsek lesem je možná delikátnější než glazura sedmičkového ledu. Řekl bych taková hra na slepou bábu, či jakás bojovka, na kerou mám aspoň já pramalou chuť. Navíc nutit přemýšlet už beztak ochablý mozek, mě jen víc a víc unavuje a začínám být v krocích nejistý, což mě často knoukautuje k zemi do nepříjemných poloh a jen se modlím, abych si před Špáněm něco nezlomil, či nepocuchal, navíc kůli takové školákovské chybě… Přeci jen však dorážíme a jediné z čeho schází je plánovaná sauna a koupání v termálech dole v údolí. To sme sakra chobotnatci!!!
Poslední den zájezd do Mnichova, nechtěná prohlídka Vídně a začátkem týdne už konečně SONCE v podobě Prudice a příjemné atmosféry nadšených lezbců! Hned je člověku veseleji, navíc když nemusí kosnout už kolikátý týden gdesi v severu daleko od hřejívých paprsků… A teď hurá v Špáňo, už jen teplo, dívky, víno, zpěv a líné plížení dnem ala maňána, maňána….Ola! asu
* igelitka, či rádoby nevinost sama
Žádné komentáře:
Okomentovat