Finesy, triky a jiné upgrady postihly krom všech ostatních sportů snad i ten náš lezecký. Nejen nový materiál , ale i mnohé pro leckoho neznámé finesy tě dokážou dostat z pěkné šlamastyky.
Kdo by neznal Rosťova netopýra, Janisovu nebeskou patu, Slépova Lachtana a mnoho dalších legendárních "umělých pomůcek" k dosažení maximálního výkonu. K zajištění pak někteří fištróni používají Ufa, omotané lezečky, panenky lana, helmy, frendy ve fusaklích atd.
Co ale dělat v případě, že jste v holé stěně bez trhlin a jiných bodů k zajištění, pouze lištičky, lišty, hnidy a kde nic tu nic a přitom máte nachcáno a hrozí vám opravdu ošklivý odsednutí několik metrů níže, hůře na zem?
Že nevíte?
Pakliže se necháte podat, čtěte dále.
Legendární pískař nám prozradil na první pohled jednoduchý majsterštyk. Když už nemůžu obhodím si přes prsty na liště připravenou odsedku (doporučuji plochou smyc) a opatrně si do ní odsednete. Poté bez vypětí sil můžete v klidu vyklepat druhou ruku a případě hluboké únavy do nekonečna střídat obhozené ruce až bude všechen laktát odplaven a vy schopni směle pokračovat v brilantním výkonu...
Za tento trik můžete například autoru finesy Petru Mockovi nebo autoru tohoto článku koupit panáka.
Nebe má v sobě pernaté hejble, oblaka v povětří visí, zvěřina lesní křehce se láme a tichounce přikrývá krysy a listí. Panenka počerná řekla: Paf!
Všechny ty děvenky otvírají laňku posunuty k polím a pak strkají ruce hřát a slaninu péct
by jejich prsty se protkly. Panenka počerná řekla: Ach!
V nedalekých luzích a hájích se divoká zvěř prohání a jen odvážní nejsou chřtánům podzemním vydáni. Tam kde Jedovnický potok se ztrácí, tak tam, na oko nesmělé, děvče se ve skále potácí. Zbytečně strachem se v mysli mámí, vždyť v rukou je dost sil k mání! Trpělivě pod ní bdí Svatý muž, vždyť takového nepotká více už. Není dále co dodávat, vždyť ostatně sami se můžete pokochat: http://www.stream.cz/video/488233-o-kolouchovi
PS: příště snad již i qomix v novém hávitu, lezbě zdar!
Z těch cest, kde nikdo nechodí, je jedna má. Z těch hor, co nikdo nedobyl, chci jednu já. Ať jména těch, kdo tady pad, mi skrývá sníh. Já přece nemám důvod stát se dalším z nich!
Po delší době sem zas zavítal do Karsu s cílem zalízt si co nejvíc jak pěkné, tak řekněme alternativní výstupy, poznat nová zákoutí a vlastně si to co možná nejvíc užít v rámci mezí pohody bez hrocení.....
Začátek v sobotu na Holštejně. Už od minula mě láká Vojížděč mrtvol, kerého chci vylézt bez ojebu zprava. Superdirekt verze mi nepříde moc logická a tak volím direkt verzi s náskokem do dobrého chytu a diagonálním bouldrem. Asi na třetí pokus dolízám k nýtu a zbytek už řekněme na pohodu. V bouldru později bojuje i Klingoš a Aleš, kerý narozdíl od prvního přelézá i dyž hodně silovým způsobem. Jojo, technika se rozvíjí hlavou a ne silnými prsty! Klingoš ale hlavně pokouší variantu Nevěry, jakési Hrabě von Burlitz, tedy spojení Extáze a Nevěry. A navíc ještě přidává dalších pět opakování své cesty (Ondra pak asi 7. přelez a první cizí opakování).... Prsty mám rozlezené, ale třeba rozvíjet, jak sem zmínil výš, i myšlení a techniku nohou. Cedule se tedy jeví jako správná volba.
Berny v klíči Cedule (použitá fota by Pok a Denisa)
Kdysi sem to zkoušel, ale bylo to dost mokrý a ani AF z toho tehdy nebylo. Dnes je ale krásně a vše vypadá suše. De to na pohodu, ale širočina mě opět školí, nakonec ale dyž už myslím, že bude zle, vše zachraňuje žaba a pak definitivně no-hand nad klíčem. Koukám do Přidžte se chytu z mýdla a rači pokračuji dále. Místy to je ještě dost mokré, ale závěrečný „os“ už nevzdávám. Rozhodně radost a druhá ze tří impozantních spár je doma. Taže příště už jen tu Hradní.....Přesun pod Ležáka. Začátek si užívám, domýšlím i druhý bouldr, ale u cvakání třetího mi spadnou brýle a tak místo cvaknutí lana, skáču do položené plotny. Ondra je ale připraven a vše nakonec dopadne bez problému. Jako dyby to za poslední čtyři dny nebylo už podruhé! Předtím sem dolézal na písku k dalšímu kruhu na slepo a to není žádný med, obzvlášť, dyž to je hlavně o nohách na keré člověk nedohlédne....Z druhého vše klapne a tak jen poškádlit smysly pohledem na techický Pilíř, vylézt kout vlevo a doničit se Čtvrteční spárou, na kerou mám špatné vzpomínky. Časy se ale mění a k mému překvapení se z této cesty klube pjekná linka. Rozhodně hezčí než Kotašl, či Zbrojnoš (teda aspoň dle mého názoru).
V karsu opět ob dne a pro změnu Bajerka. Rozlez v Dědictví předků, což je fakt dement varinata té jakési Šikmé varianty a pak hlavně Podzimní, můj tříletý projekt. Po půl hodině intenzivního shybování na dvou prstech zjišťuji, že má mysl je zastřena stromem a tak až po pořádné prohlídce celé plotny zjišťuji, že za ním sou chyty, keré z výmrdchobotnapiču cesty dělaj jen bouldr nástup a pak laláč ke slanění. Kloním se ale k tomu, že sedmičkový lezec bude mít dost problémů....Na Zloprásk už není síla a tak ještě valit do Pustého žlebu na Koňa.
Hřeben Koně
Stejnojmený hřeben je klasika na rozlez v nejisté skále a tedy jasná volba. Hřebínek je sice exponovaný, ale dobře zajištěný. Sice vypadá, že každou chvíli upadne, ale přes všechny fyzikální zákony drží! Sice je místy zarostlý, ale je v Hnusu a tedy je poviností....Néé, nakonec se to dalo, aspoň trochu hory na skalkách....Jo a pro ty, co občas zapomenou přemýšlet, hřebínek se leze tak, že máte na hraně levou ruku a sice proto, aby ste mohli cvakat skoby vpravo v plotně a ne jak Berny, kerý hřebínek lezl striktně přímo a pak se divil, že vůbec přežil....Chcu na Alpskou, ale Leňa (od Póla) se necítí už na nic rozmrdaného. Volím tedy kratší výstup a sice Metody socialistických pravidel, ale než udělám první metr v cestě, Leňa si vše rozmýšlí a tak pokračuji Policejní vpravo. U Metod bych se ale zastavil, pač mi není jasné jak jít od první skoby přímo, aniž bych nepotkal i druhou skobu. Pak tedy mírně vlevo vzhůru???.....Za chvíli míjím předsunutý štand Policejní a pokračuji přímo ke skobě B-Komplexu. Přelez pův. A0 je skoro zadarmo a tak se vůbec divím, že Mauglí hákoval, či že vůbec použil železo, pač tam de spousta hejblátek.....Přehupuji se do hladkého koutku a po počáteční nejistotě si cestu opravdu užívám a koneckonců ji i vřele doporučuji. Opravdu pěkná linka, kerá vás nijak extra nezničí, ale navodí příjemný pocit dobrodružství....Leňa je za chvíli u mě (technicky fakt umí!) a pak už jen valit dom....
B-Komlex je asi nej-linka na Koňovi
Další dva dny trávím s Pokem a Jenem. Nejdřív opět Lidomorna a technické lahůdky hodně vlevo – Zkratka na hrad, což je opět můj pytel z kdysi dávno. Tentokrát, ale vše na křečový klid a RP je doma. Pok nejdřív nula bodů, ale potom, co zjistí, že se obliny zalomit nedaj, tak vybíhá. Zkouším cestu vlevo, prej za 6+, ale po tom co musí člověk udělat tři skoky po sobě a jeden dokonce do kříže, to vypadá na těžší bouldr. Hodí se i stoppery a mít od Poka vyčištěný dolez. Jinak je to vše pasé....Pok se pak plácá v Ceduli a já následně v Pilíři, opět prý za 6+. Nad borháky mě jen žene vzpomínka, že sem se až do převisku dostal na os. Tehdy ale po výpitek párty sem totálně zdecimovaný utekl z uzlíčku ve spáře, pač sem na takovou chobotinu neměl nervy...Dnes se cítím líp, ale v převisu stepuji až do doby co dorazí Berny, kerý mě vlastně tak trochu nakopne. Nad převisem sou už ale jen mýdlové bubliny a ja cítím, že mi nohy smekaj. Už nevím jak, ale nedostatek síly mě donutil vyzhybovat boule, tak možná pro skicross a hurá cvaknout slaňák! No nevím, ale aspoň osm méně by cestě slušelo víc!....
Další den načínám na Indii s Jenem v Předstartovní. Ze včera zničené šlachy u levé ruky se ňák pěkně protáhnou a už nebolí a pokus za pokusem vše vypadá líp a líp. Dokonce se dostávám i do topového madla, ale opravdu hodně na křeč a to už nejsem prostě schopen udržet. Frustrovaný pak pobíhám po kluzišti a volím možnost si cestu dolézt na podzim....Hold ne každý den je posvícení.....Jen vesměs končí v závěru bouldru a je vydeptán snad ještě víc. Přece jen jezdit už pátý den na takovou cestu je nerozumné...Pokračuji se sestrou nad Postevnu a volím cesty nejvíc vpravo. Slávkova spíš humus, Konec prázdin, ladnost, projekt křížící cestu superladnost! a Poustevnická takové nemastné neslané....Prázdniny jsou asi společně s Grand Prix to nej co u Poustevny potkáte a vřele všem doporučují! Pak zas je tu Pok a tak zpátky k Blansku a do Suchého žlebu. Ponyexpres pro Poka je nakonec procházkou a poskok do stromu mu očividně dělá radost i ze sportovního pohybu vertikálního, narozdíl od technického šmelení nohama pár metrů níže....Nakonec sme se shodli na 5+, přece jen dyž to člověk neleze ve 40 st. na sonci jak já, tak to bude asi snažší, navíc jištění je skoro furt... Jen nejdřív zoufale krokuje Márvina, ale druhým pokusem vybíhá, jojo ta hlava, co Jene???
Neznámá- správný směr vpravo, čárkovaně můj pokus, zdá se to kousek, že??
Já pokračuji Neznámou na Saxině, kerá kupodivu vede pevnou skálou. Pod první policí, ale ztrácím Ariadninu nit (či Bernyho očištěné chyty), a na konec po delším přešlapování a vyklepávání volím slez zpět na zem. (viz obrázek- leze se víc vpravo, idyž i vlevo sem to trochu z pozice dočistil a bylo třeba počkat až to uschne....) Den pak ukončujem na Z pýči rohu, kde se pokouším o Rallye Safari. Po přelezení sokola, ale cesta mizí v změti měchů, lišejů apod. a tak plynule pokračuji Jirůškovou normálkou. Ta je sice také ztracena v květeně, ale výrazný komín bohužel nejde přehlédnout. Převislé puzzle a trávy prověří techniku drnování a já jen lituji, že sebou nemám pikle....No prostě kentus a peklohnus, takové cesty nemáme ani v Jesu pro zimní radovánky...Pak ještě Pok a Pilíř a pokračovat dále na žúr do Podnebí a pod Lékarnu. Konečně se i Wilibald odhodlává pít a potom co se zbaví legální cestou botičky na autě a řádně ho zařadí do správného chlívečku, mu slibuji i přístřeší a možnost se ztřískat jak Vlk na Českém sťítě. Hozenou „rukavici“ ale nezvedá a nakonec se z mého privátního pokoje a vlastně jediné postele stává azylák i pro Báru a Zbuřila, na kerého už ani nezbude pozice supervlevo a tak naštěstí zůstává chrápat pod postelí....Jo jo byly to opět veselé zážitky, ani nevím esli má vůbec cenu jezdit za dajnými cestami hluboko na jih, či promrzat na štandech vysokých hor, dyž rutika a dobrodružství čekají za dveřmi! Pěkné léto přeje Asu!!!!
Sníh se začervenal, hora se chtěla omluvit, ale Cháron už byl s prámem daleko…. Bílá se stala barvou smutku.
Když sem před dvěma týdny dokončil poslední ze Šimonovic bouldrproblémů na Stránské, uvědomil jsem si, že ačkoliv to byl talent své doby, moc lidí dnes o něm neví. Proto bych se pokusil vám jej aspoň malinko představit, teda pokud je to vůbec v té změti výkonů možné…..
Jinej Honza a sice Krchů, čili Drobek o něm říká: Byl to kluk, který všem, kdo ho znali, přirostl k srdci. Perfektní lezec, dobrej kámoš. Na co sáhl, to uměl a bylo lhostejné, zda šlo o sport nebo o nějaké řemeslo. To, co on dokázal stíhat během dne, na to by každý druhý potřeboval aspoň týden. A přitom pořád dobrá nálada a pohoda. Nevím, kde přitom všem ještě stačil brát čas na trénink, ale někde jej brát musel. Jinak by asi všichni, co se vrátili z Dhaulagiri, nemluvili jen o jediném, skutečně vrcholovém lezci - o Honzovi.
Znali jej nejen kluci a holky z celé republiky, ale i skály a kopce všude v tom našem světě. To co on v něm dokázal, ukazuje talent a osobnost jednoho z nejvšestrannějších horolezců všech dob. Ať to byly balvany, skály, pískovcové věže nebo hory, všude velice moc uměl a byl z nejlepších. Málokdo v dnešní době individualismu dokázal lézt a jednat v tom nejhlubším smyslu přátelství, smyslu pro kamaráda a kolektiv, ve smyslu toho nejpravějšího, co v našem životě je, jako on!....
Smyslů zbavení na Prezidenta
Po Honzovi opravdu zůstala celá řada zajímavých výstupů. Když už sem načnul tu Stránskou, tak to byly Dvojí chňápnutí, Zuby nehty, Velký přehmat, či Gillova plotna, keré byly ve své době přelomové a dodnes potrápí i řadu pokročilejších lezců. Za poslední z nich dostal v roce ´82 dokonce výstup roku jihomoravského kraje za nepískovcový výstup ve smyslu RP, tehdy ještě klasifikován jako 9- (zajímavé je, že druhý výstup roku byl udělen Mauglímu za cestu Naše kaše na Holštejnské jeskyni, tehdy za 8). Rozhodně nezahálel ani na písku. Opakoval nejen nejtěžší cesty od Arnolda v Sasku jako Superlative na Gr. Wehlturm (IXc), ale sám nějaké přidal. Jeho asi nejprofláklejší cesta je Smyslů zbavení na Prezidenta v Labáku za tehdejších VIIc (dnes IXc). Je to opravdu famózní linka s obrovským morálovým podtextem! S Pjótrem sme pod ní asi půl hoďky stály, či spíš leželi a přemýšleli kam by se ještě dalo dolézt. Pjótr pořád nedokázal pochopit, že kruh je opravdu až ve 30 metrech a málem z toho chytl depku, když zjistil, že výš jak do 18-20 metrů bychom to nedali…. Celou řadou výstupů se proslavil i v horách. Jako první čechoslovák prostoupil Pumprisse na Fleischbank, vylezl Half Dome, přidal prváče na Les Droites, Pt. Dru, či Piz Badile. Na cestu Memento Mori (kerou dělal s Rybou a Šmídem – V+ A3) právě na Badile mám taky zajímavou vzpomínku. Noc před tím co jsme nastoupili právě do SV stěny, ale do jiné cesty, se právě touto cestou, vedoucí nebezpečnou centrální roklí, prohnala obrovská kamenná lavina, kerá jako vztyčený ukazovák poukazovala na nejen název cesty….
osudová Dhaulagiri
Honza svůj život ukončil po úspěšně dosaženém vrcholu Dhaulagiri, za okolností, které jak už to bývá, nejsou moc známé. Rozhodně ale svět přišel o jednu z dalších inspirativních osobnosti. Čest jeho odkazu!
Nějak mi to nejde do hlavy, vždycky jsem bral jako jedno ze základních pravidel dělání prvovýstupů to, že prvovýstupce musí cestu vylézt odspodu v řádném stylu(RP,PP,OS,FL,SOLO,AF) a ne s vrchním jištěním. Nezlobte se ale nedává mi smysl fakt, že na Vysočině jsou desítky prvovýstupů vylezeny pouze s dovětkem - ten a ten tuto linii vylezl TR. To se fakt lidi z vrcholové komise nebo kdo to má na starosti zbláznili? (bez urážky) Jakým způsobem k takovýmto směrům přistupovat? Prosil bych Vlka o stručné vyjádření k této otázce, neboť mi to fakt neleze do hlavy. Je mi jasné, že se nejedná o žádné ožehavé téma a samozřejmě mě osobně to nijak výrazně nepálí, ale je v tom prostě bordel tečka.
Z jiného soudku: Dostal jsem za úkol seznámit Asua a jeho sestru s Vysočinou a byl to nakonec podařený výlet. Hned nad Novým Městem jsme se zastavili na Pasecké skále, kde se dalo pěkně polézt na Pecnu ( no sólíčka ideální destinace - vše po chytech) a vyhlídli jsme si takový jediný quest"Variantu paseckého mrouskání" za VIII. Je to takové logické narovnání- boulder hladkou stěnou 3-4m nad zemí přes malé hnidy z díry do díry. Jelikož to bylo nepochopitelně v průvodci "prvovýstup vylezen pouze TR", tak jsem to raději zkusil na druhém a ono hej, takový 8- poskok s vhodným zajištěním vklíněnci pod sebou.
Asu panáček trochu zaváhal a nedoskočil začátek sokolíka a poroučel se přes lano těsně nad zem asi 2cm nad ostrý kámen nad nástupem - čoky vydržely, naražená ruka, záda, paráda. Celkem divadýlko pro začínající lezce za námi.
Na druhý pokus si zatemoval jeden stoper trochu výš - pád půl metru nad zem. Napotřetí všeho dobrého vyšlo - pěkný 8- poskok. Já díkybohu na první ostrý doskočil a mohli jsme vyrazit dále.
Povinný sladký ježeček v cukrárně ve Sněžném nás nasytil a hurá na Drátník - 7A traverz pod kamarádem jsem si osvěžil "know how" a oba jsme to pak na první pokus vytajdrlíkovali, Asušupl v rychlosti Kamaráda ( samozřejmě to šidil žábama - a to je dobře) a tak všelijak jsme se flákali okolo. Příroda nádherná a boulderování na této rule je pro mne vždy sváteční a velice příjemnou záležitostí. Na Bílou skálu si s Asuem počkáme a napříště snad v hojnějším počtu poškádlíme Vysočinské obliny jak Pjótr Igelitky a Debrecínky na severu.
Vloni pod kamarádem.
Btw: Došla mi baterka ve foťáku, takže vyjímečně článek bez fotek a videa...Co výzva 7B+ traverz pod kamarádem + výlez hranou Moráka? Nebo pro Dášu její první boulderový projekt? Snad příště.
Tož to je jednoduché ne? Natrénuju aby mi hned nenateklo, šupnu dva tři škopky abych se nebál a neklepaly se mi haluze a potom budu pod tou cestou chodit tak dlouho než mě chytně bersekr, vlítnu na to a vylezu to raz dva...a nebo?
- Taková ukázková strategie mnohých lezců u nás, jak se připravit na cestu nemající zrovna jištění tak, že od jednoho lesklého borháku doplivneš k druhému.
Kdejaký lezecký guru řekl "dobrá připravenost je základ úspěchu" jak minimalizovat riziko číhající v odvážných cestách a zvýšit šanci na úspěch. O přípravě na tento typ cest se rozepsal kdo jiný než "pan morál" Dave MacLeod a jeho elektronická verze knihy "How to climb hard trad?" vás provede všemi důležitými body při přípravě na smahnutí nějaké té morálové dardy. Už v dříve zmiňované skvělé publikaci "9 out of 10 climbers..." Dave naťukl téma přípravy na morálové cesty a (nejen) mě o velice příjemně překvapilo vše co jsem se zde o této problematice dočetl.
Haleluja - nemusíte se chystat přímo smyslů zbavení na nějakou dardu nebo na sen všech vybátých čumilů, ale i v příjemnějších tradičních cestách si můžete vychutnat svou mzdu strachu a vězte, že se k tomu hodí si těch pár stránek anglicky přelouskat.
I staří divočáci typu fenomenálního Šolce si na bosé nohy obuli alespoň kožené hádinky chránící kotníky, které se často dostávají do kontaktu se skálou. Myslím si, že není jakýkoliv důvod se bránit například spárovým rukavicím, tejpům nebo právě hádinkám.
Začínající spáraři nebojují tolik s bolestí a a mohou se soustředit na techniku. Ti pokročilí co si za den vyběhnou více takovýchto spárových cest nemusí donekonečna odírat zaschlé koláče krve na nechráněmých místech.
Podařilo se mi teď sehnat nějaké hádinky, tak vám předložím alespoň nějaké názorné fotky pro ty co rádi kutí a můžete si hádinky celkem jednoduše a za chvíli vyrobit sami na koleni.
Některé hádinky co jsem viděl mají měly na kotníku místo zdvojené kůže gumové kolečko podobné těm na kotníku vietnamských tenisek.
Spárové rukavice od Ocúnu se mi zdají lepší než ty od Triopu na gumičkách. Víc vydrží, neškrtí tolik prsty a jen je vhodné si zápěstní pásku přelepit tejpovačkou. Jsou však i takoví, co na Triopáckérukavky nedají dopustit. Jak tejpovat do spár se dozvíte na: http://www.climb.sk/view.php?cisloclanku=2007050417
Kalhoty se vždycky doporučovaly menšestráky, kvůli tření. Já jakožto člen Módní policie na skalách fandím řeznickým kalhotám z tuhé bavlny. Hlavně proboha žádné vietnamské Rejoicy s rádoby záplatovanými koleny - dvě vrstvy látky tam z 90% stejně nebudou a tenké plátno se trhá jako Leošákovo triko na bicepsu když se ptá kde je záchod.
Počítejte také s tím, že pokud si vezmete na Milence do Fichtle bílé krátké tričko, vrátíte se podobně jako Lukin Sedlický se zeleným roztrhaným hadrem. No možná to byla finta na polské turistky, kdo ví...
Jen zopakuji, že lezečky do úzkých spár berte ty, co v nich máte napnuté prsty.
Základ je dobré obutí.
Možná pro milovníky peprných historek Tatušpřipraví nějaké ty gegy ze Saských luhů a hájů. Budu se těšit. Nebo byste rádi poznali pana Smítku? Čau Čaj
To že dnes každý jednoznačně preferuje krásné čisté cesty, kdy jediné co kazí charakter cesty sou nýty táhnoucí se jak jizva výstupovou trasou a místy bíle šmouhy po maggy je už samozřejmostí. Leze se jen na naprostou jistotu a sebemenší volný chyt budí hysterii. Byť jen stéblo trávy pak naprosté pohoršení nad estetikou cesty. Řekl bych, že takovým stylem se „lezci“ připravují o spoustu zážitků. Emoce jsou u lezení chápany už více méně jen v negativním smyslu, když musí lezec odsednout metr nad jištěním a chudák nemusel následující třímetrový pád přežít, navíc si přitom podřel koleno a rozedřel nové autdór oblečky za spoustu kefů……Naštěstí anglání, či ádraři se aspoň více méně drží tradice a fixní jištění dávaj jen v nezbytné míře, aby nepřeplnily krchovy.
Až úplně na konci seznam končí nemalým množstvím „cest“, které opravdu málokdy lze vůbec nazvat linkou. Bohužel mnohdy v této skupině skončí i cesty, které jsou nějak zajímavé, či pěkné (v dnešním slova smyslu), ale tam je poslalo dnešní konzumní lezení (především na čísla, či co nejsnazší skalpy, aby bylo na co balit miciny a dělat machry). To, že se původní duch lezení vytratil, je už bez pochyby. Občas se objeví nějaký výkřik do tmy, ale ten vyvolává pouze pochyby o psychickém zdraví jedince, či sklony k podivínství. Proč tomu tak je, viz výše. Kam tím směřuji? viz dále:
Zajímavý projekt v podobě Hnusu, tak trochu navozuje možnost si vlastně staré časy připomenout. Poznat skryté krásy a rozhodně, díky individuálnímu odhodlání, i možnost nahlédnout do hlouby své duše. Konec konců pak jde o tu legraci a štengrování, které posouvá vaše schopnosti dále. Sice zpětně zjišťuji, že polovina cest na seznamu být neměla, pač sou tak eliminovány ty víc pure, ale to je už jedno… Když sme s Pokem přelezli jednu drobnou dekadentní cestu ve Sloupu a Pok pak navíc napsal menší info článek (http://fotonec.blogspot.com/2010/04/cesta-kamaradu.html), gdosi si posteskl, že si podobnou cestu stejně nikdy nevyleze. V duchu sem se musel trochu smát, ale probudila se i lítost. Proč by měl strach, či přízemnost omezit vlastní vůli se do něčeho pustit, navíc pokud to je ještě hluboko pod maximem osobní lezitelnosti. Vše je jen otázkou pohodlnosti…..
Přikládám tak jeden autentický pohled na tu z cest, kterými se bude do budoucna více a více opovrhovat, ale v samotných průstupcích může zanechat hluboké zážitky. Takto to je i v případě Bernyho výstupu cestou Kamarádů ve Sloupu (http://www.stream.cz/video/481694-cesta-kamaradu-ve-sloupu), kterou se pokusil dolézt belgičan Pítrs, ale po výpadku na začátku traverzu a 8 metrovém pádů na zem, cestu dolézal estonec Maxim, jehož pohled na cestu je v závěru klipu…..Samozřejmě Pítrsovo znovunarození se muselo oslavit, a sic na Holštejně, a odtud je druhý klip (http://www.stream.cz/video/481703-berny-o-lezeni-v-karsu-a-hnusu), kde Berny vysvětluje, proč opět začal lézt v Karsu a kromě toho další klasické hospodské kecy…. Mnoho nevšedních zážitků a návrat k podstatě lezení přeje Asu.
