To Tom přelez sólo Šípkáče a hned se kolem ztrhla diskuze. Je vidět že kryso-karsové scéně jakékolif rozvíření stojatých vod, krom zaběhlých programových secvičování projektů, tak nějak vadí. Dost lidí pro tyto extempóre nemá pochopení a mnozí je razantně odmítaj.
Konkrétně v tomto případě předcházela průstupu diskuze o kerou mě borec požádal. Jelikož jsem sám byl častokrát na Tomově místě a podobně žádal Pjótra, či Čajalda o pomoc, radu a především pak podporu, snažil jsem se k tomu přistoupit nejlíp jak sem moh…..
Nevím jestli to lze vysvětlit někomu, kdo nemá ani jen malou představu o tom, proč se do sól lezci pouští a co je k tomu vede. Každopádně je za tím pěkně velký prožitek a směs pocitů, keré blaženě proplynou celým tělem… Lezcova naprostá jistota v každém kroku umocňuje soustředění na samotné lezení a často vrcholový výdech vyvolá emocionální spoušť, z keré se klidně může stát závislost…. Proč Šípkáč? Pro Toma je to prý nejhezčí linka v Karsu a navíc možnost zkusit něco nové, tak proč ne? … Ostatně život je krátký, je třeba zkoušet a experimentovat, jistě i v lezení, tak proč ne zrovna takhle?
I člověk silné nátury má své slabosti, a někdy jich je až dost. Je však schopen se ovládat. Slaboch je ten, jehož nedostatky jsou silnější než on sám. Samozřejmě je důležitá psychická pohoda. Sám ze zkušenosti vím, že dyž se ráno probudím a cítim, že dnes ty to šlo, tak dojdu pod skálu a je-li opravdu ta správná podmínka, či atmosféra, lidi a vlastně vše ostatní, tak hore hájom vzlínat a umocňovat prožitky krásného dne…. Myslím, že lidé kteří v těchto situacích prioritně a silově řeší to, že polezou za každou cenu, velice často selžou. Toto je hra vaší mysli se skálou, souznění - jedno tělo, jedna duše. Jinudy cesta moc nevede a pokud jo, tak to nestojí za to…. Prý si tim lezci štonibuď dokazují. Řekněme, že to je pravda, ale primárně je to jakýsi boj se sebou samotným, nemyslím si že by se jednalo o honění ega (ale záleží na přístupu – spoustě lidí velké sólové výstupy přinesly dost peněz, ale to už je jak se sexem za prachy – k čemu by to bylo dobré, pouze rádoby ukojíš ňákou touhu, ale jinak co k čemu…). Srovnat si v hlavě vše, aby tělo bylo přístupno této hře je často náročné, ale dokáže-li borec najít cestu do své duše, mysli, bo čeho, má napůl vyhráno. …Sám se také často snažím jakýmsi způsobem pokorněji příjmat věci jak sou a když vplynu do atmosféry rozptýlené v éteru, můžu na to vlítnout…..Nevím, možná spoustu věcí vnímam příliš senzitivně, a proto se mi dostavují většinou ezoteričtější zážitky....
Ale tak proč si jen tak nezpsetřit odpůldne v cestách, kde se obezřetnost hodí, ale jsou hluboko od maxima fyzického (Supercrack s OndrouŠ a squadrou, Pískařská s Pjótrem) a podtrhnout tak atmošku lukcusního dne ve skalách a mít o to větší důvod třeba pro pití škopků v putyce….. Miluji ale také atmosféru hecu a překonání strachu, když člověk sice na to úplně nemá, ale cesta je v mezích určitých fyzických možností (s Čajem a Stračesem v Zkus se životu dál smát, či s Pokem v Žanda slapu). Nebo jen tak experimentovat (Zimní království v Macoše). 
Důležité je zvládnout situaci a odhadnout své síly - Kde je hranice mezi životem a smrtí, kde je hranice mezi situací, kterou lze vyřešit a takovou, která už se nedá zvládnout? S touto otázkou se lezec potýká velice často, úměrně riziku i náhodám, jež ho mohou potkat. Náhodu však nelze zaměňovat za nepozornost nebo nezkušenost, řadě zlých náhod může člověk nahrát sám. Člověk musí umět odhadnout své možnosti, aby vyloučil krizové situace, a musí v sobě mít tolik morální síly, aby se dokázal s těžkou situací vyrovnat, pokud nastane. Každopádně musí počítat s tím, že těžkosti přijdou. Je tedy nutné přizpůsobit se a podchytit situaci. V případě problému zachovat chladnou hlavu a konat vše v pokud možno co největší pohodě. Tady je dobré předem počítat se všemi možnými situacemi, které nastanou a mít předem jasno, jak je vyřešit. Při samotném lezení pak není lezec zaskočen a většinou tak může vyváznout v pořádku… Na druhou stranu nejen já dělám rád věci, které nejsou předem jisté – ovšem za porovnání šancí. Nedělám to, co považuji za nemožné. K tomu musím být nějakým způsobem donucen. Musela by to být má poslední příležitost… A je to řekněme jistý druh ruské rulety a všanc je jistě vystaven život, nož jisté druhy situací vlastně ani nedávají jinou šanci, prostě je-li člověk donucen, co mu zbývá…. Tady rozhoduje i sebeovládání. Sebeovládání je jistý druh pudu sebezáchovy. Člověk se musí neustále kontrolovat, aby neudělal malér sobě nebo někomu jinému. Měl by se vždycky ovládat. Impulzivonost je nezbytné podřizovat tomu, o co právě jde. S touto vlastností pak souvisí i rozvážnost. Kombinace rozvahy a rychlosti se uplatní i při sólovém výstupu. Člověk je rychlý díky způsobu lezení a musí být rozvážný, protože tady se padá jen jednou, naposledy… Takto komplexně vyrovnaný člověk by neměl mít problém s nejčistčím svědomím si prostě vylézt co se mu zlíbí nepřípoutaný k linajce, kerá jinak dodává pocit jistoty….
Čajík a Kein Abel (o co by komu šlo?)
Sám navíc rozlišuji tři druhy sól – ta opravdu na pohodu, kde vlastně není co ztratit a člověk vše jen příjemně prožívá. Jakékoliv lehké cesty, klidně i delší, cesty s bouldrovým začátkem apod…. Další sóla jsou už vážnější. Třeba onen Šípkáč, proslavený Big wall v Labáku, jakákoliv delší cesta s nějakou nejistopu pasáží, která je ale jinak v rámci fyzických možností a vesměs lezcem dobře nachozená. Většina obyčejných sólařů do této sféry čas od času, či aspoň jedenkrát v životě nahlédne, ale dál se již nepouští. Třetí kategorií jsou již sami o sobě vážné výstupy, třeba Huberovy sóla v horách, přelezy Separate reality, či výzva v podobě Hradní spáry. Pro většinu i dobrých sólařů je toto již jiná liga a mnoho lezců by dalo co proto, aby ony cesty vylezli vůbec volně, či aspoň AF… Jen dodám, že spousta velkých lezců se často uchýlila k nějakému sóličku, které stálo za to, možná to je jen takové podtržení toho, že fakt uměli….Nakonec pak:
Odpůrci sól často skloňují zodpovědnost. Proč by ale člověk, který se do sóla pouštěl, měl být nezodpovědny? Jako odpověd přikládám výše zmíněné. Navíc souhlasím, že by zodpovědnost neměla být přehnaně velká, aby člověku nebránila v rozletu, je-li totiž příliš malá, stává se z něj sobec, který bere v potaz jen sám sebe. Tak ať si každý vybere své, rozhodně ale ať nesoudí, nebo aspoň neodsuzuje, nezkusil-li sám (!!!).
Idee doplněny v kurzívě zkušenostmi Miry Šmída, kerý vlastně nakonec na sólo doplatil, nož co bylo borcem řečeno zcela jistě platí a jen ta štěstena je hold vrtkavější….
Šťastné návraty na pevnou zem, přeje asu….
