čtvrtek 7. ledna 2010

Pod Pasákem krávy pasu

Zůstalo otazné, proč tak vyspělí horolezci dostatečně neodhadli vývoj počasí a do cesty nastoupili. Jestliže k změně počasí došlo po nalezení, proč začali sestupovat až ve zlém počasí? Zřejmě určitá a přílišná sebedůvěra dobrých horolezců způsobí, že zajdou ve hře s rizikem tak daleko, že už odtud není návratu....(k tragédii ve vých. stěně Petit Jorasses ´71).

Pasák na přelomu 20. a 30. let uplynulého století


K štedrodenní procházce s Leňou sme si vybrali návštěvu dnes již temného místa v údolí Branné a sice mohutného Pasáka hlídajícího divotvorné masivy v okolí. Bylo to na den tři roky přesně kdy sem se tady houpal v žebřících ve střechách Velkého pilíře, což je jedna z největších jesenických střech s mnoha náročnějšími (na místní podmínky) hákuvkami...

Pasák v 21.století


Pasák je, aspoň pro mě, místo mnoha průlomů v mých lezeckých začátcích. Nutno jen říct, že přes tyto světlé vzpomínky na mě tyto skály vždy působili temně. Asi dva roky potom co už sem tady normálně lezl, objevil sem pohledy ze začátku 30.let, kdy naopak místo vypadalo velmi příjemně a bylo součástí okolních luk, které dnes již z důvodu „ochrany“ této přírodní památky, končí daleko za hranicí lesa. Prostě taková menší paralela s Pálavou, aneb jak nechat přírodou pohltit krásná místa a to z důvodů ochrany čehokoliv, co stejně po staletích soužití s člověkem bez něho nakonec zahyne a s ním i magičnost toho místa....

Poprvé se mi podařilo navštívit toto místo s Ivanem asi v půlce prosince 2004, vylezli sme sice jen jednu cestu – Červenou stěnu, ale mrazy a nepříjemné podmínky mi poprvé ukázaly, že lezení není jen pohoda a nakonec jsem toho měl i po těch 15 metrech fakt dost, o umrzlých prstech nemluvě...

při přelezu Houpačky


V listopadu následujícího roku nás sem se Sallym dotáhli hákovací ambice. Po prvotním nadšení z přelezu Stropu na Kravkách sme se pustili do místní Houpačky (V A2), vzhledem k tomu, že cesta byla kompletně vytlučená a my sme za sebou měli tak akorát 10 cvičně zatlučených skob, tak to nakonec byl opravdu quest. Odhodlat se pověsit do špatně zatlučené skoby, nebo stropního frendu zabilo dost času a vše se pjekně protahovalo....Asi o rok později sme zjistili, že se cesta už před vytlučením lezla volně a sice za 6+, taže hřebínek nám spadl...

Leňa čistí Vzpomínku


tamtéž na Vánoce ´06


Vzhledem k tomu, že se naše zraky pořád obracely k mohutným střechám Velkého pilíře, museli sme nabrat odhodlání a tak až na jaře dalšího roku se pustili (opět s Leňou) do sice klasické, ale na pohled impozantní Vzpomínky na Jorasses (VI- A2e). Tehdy cesta ve mně budila respekt, dnes už vím, že to je pouho pouhá nýtovačka, která nekompromisně překonává pravou část střech. Cesta byla udělána na památku tragédie na Malých Jorassech, kde zahynuli mimo jiné i jeseničtí lezci Gustav Švub a Tomáš Wichterle (myslím, že synovec, toho co vynalez kontaktní čočky). Každopádně čest jejich památce!

Bohumil Hajzera při nýtovací práci ve Vzpomínce


Zbývali na pohled jednoduché hákuvky jako Wichterleho Pasácké Idaho, ve kterém sem poprvé použil k postupu kladivocepín, kterým sem na délku rozepřel ve vrcholové širočině. Mělo to však nevýhodu, neměl sem čím zatlouct následující skobu... Tomáš Wichterle při prvovýstupu v Idahu pár týdnů před osudnými Alpami


Nebo Sen starého kormidelníka, kde jsem zjistil, že Leňu do hodin nevystavím, pač tam z mých ramen nedošáhne a tak nakonec až po anabázi s Dálou, kerému sem stál na ramenech asi 15 minut, než sem provázal úzké hodiny, vše dobře dopadlo a zas bylo lalá...

jediná cesta na Koráb je Sen starého kormidelníka


A Quo Vadis. Stavění, ale tentokrát do převisu a odsed do stoppera ve mě nevyvolávali příjemné pocity. Dál se mnou ustřelil háček (ty vůbec tady nedoporučuji, pač většinou upadne samotná skála), a opět pikl, tentokrát za zoubky v dírce a až pak spásná skoba....

při prvovýstupu Quo vadis, opět Hajzera a Wichterle


Dodávám, že středem střech jsou teď dodělány dvě další hákuvky - Malý Jorassy od Romana Kamlera a Leze Míla od Michala Helikse, kde také použijete nějakou skobu a menší finty, ale aspoň to je zajímavější....

Co se týká volného lezení, je to zde taky dost atraktivní, i když pouze v lehčích směrech. Kosmický pilíř, parádní stěnovka, kde jediná skoba je opravdu na svém místě, nebo Konipásek, či Ementálská stěna, zažehnou ve vás při zde strávenému dnu jiskru požitkářství....

Na konec dodávám, že oblast je „otevřená“ vždy od července do konce roku a je zakázáno lézt na věžku Pasák (pár snadných, nevýrazných směrů) a zákaz dělání prváčů, což teda nechápu proč. Průvodce klasicky k dispozici na Džávě... Nutno dodat, že na skalách nic z ptactva nesídlí, pač po vrcholovém hřebenu vede turistická stezka a většina stěn je silně převislá, taže kromě vlašťovek by tady stejně nic nezahnízdilo. Navíc nečekejte žádné nové bóry, vytlučené jištění nebude nahrazeno a stávající vyměněné pouze v nezbytných případech, což se týká asi dvou nýtku a kroužku. A to vše z nařízení CHKO....Přesto buďme rádi, že se tu vůbec smí a Lezbě čest!

1 komentář: