...takovými a mnohem barvitějšími názvy bývá nazýván druh pohybu ve škvírách velikosti alá chytrá horákyně: ani spára, ani komín. Prostě šeredně pitomý rozměr v případě, že ždímáš milimetrové škrabky na okraji hladké spáry a horečnatě přemýšlíš jak se nacpat do spáry, do které se sakra nevejdeš a rychle ti dochází síly a kůže na kotníku. Často zbývá jen zaskřehotat na jističe...nepovoluj, povoluji já.V dnešní době se lezení vnímá jako lehké osahávání hladké skály co nejmenší plochou těla, dotyky pouze konečky prstů a centimetrem podrážky svých bot. Tento elegantní styl lezení však neumožňuje lezci být v opravdovém kontaktu se skalnatou masou, její hrubou chladnou odtažitostí. Procítit si ten živel jak když tě pohltí při surfování vlny.
Oproti tomu lezení širočin jde na dřeň, je to lezecké veslování při kterém se ukáže kdo z lezců má odvahu bojovat se skálou v místech, kde se jde na krev...silné prsty tu moc nepomůžou, často právě ta jediná lezci vytrénovaná tělesná partie, to želízko v ohni. Hrstka širočinových čarodějů se dokáže pohybovat v těchto terénech ladně, elegantně, jakoby bez námahy, ti zbývající si každopádně projdou křestem ohně v několika desítkách spár než zjistí, že úspěch závisí naprosto na zvládnuté technice. Je sice kolem nás mnoho povolaných a málo vyvolených pískomilů, ale žádný spárař nikdy jen takz nebe nespadl. .
Izolovaným tréninkem můžeš zvyšovat své lezecké schopnosti (vytrvalost, sílu...) ale bez praxe si sotva osvojíš spárové dovednosti. Staří pískaří třeba lezli kdejakou spáru od země pěkně pět metrů nahoru a zpátky. Nejsme však v Yosemitech a nejištěnost spár na popularitě nepřidá, ovšem potrénovat někde na okrajovce s horním ostuda není. Když prodřeš hodně kůže a oblečení, tak tě bude po zásluze čekat potěšení při lezení těch nejhezčích linií které nejsou pro každého. A komplexnost dělá lezce opravdovým lezcem.
Zkuste to!
Malé rady do začátků.
Více o lezení spár: http://casnacaj.blogspot.com/2010/05/spary-tutorial.html
Znám historky o tom jak se sebevědomý bejk v Ádru v elasťákách a bez trika svezl ve vláčku za zkušenými pískaři v olepené flanelové košili a manšestrákách. Na věži však už neměl make up filmových hvězd ale vizáž Zilvara z chudobince skříženého se Střihorukým Edwardem.
Co z toho plyne za ponaučení? Kolena, prdel, lokty je lépe míti zakryté odolným materiálem. Mikina by se neměla moc shrnovat na rukávech, (proto košile s knoflíky). Plátěné kalhoty tě taky dlouho ve spáře nezahřejí, (proto manšestráky, řeznické kalhoty z hrubé bavlny). Podrážky při lezení mizí jak pěna z piva, tak zkuste spíše tvrdší gumu, nemějte v botě ohnuté prsty a hodí se mít ochráněný kotník (hádinky, kotníkové lezečky).
A nějaké triky do techniky?
Když pominu čelní útok nebo nůžky ( střídavé přepadávání na páku levou a pravou nataženou rukou nebo současný posun nůžek), což je vyšší dívčí styl, tak při lezení širočin jsou k mání 3 základní techniky:
1) Dvojžába, žábopěst nebo dvojpěst - na první pohled to je slepá ulička: Tož držím se jak ďas, přitáhnu se a nemožu sa pustiť bo bych jebl, čo včil? Řešení bývá často vysoké koleno vnitřní nohy ve spáře: pokud se vám podaří nacpat pokrčené koleno vysoko do spáry, natočit jej lehce dovnitř a tlačit zároveň patou-špičkou dané nohy do protilehlých stěn spáry, tak můžete tleskat rukama jak potroublí a možná nespadnete. Když to nejde, tak je lepší tuto techniku používat v položených širočinách, kde člověk stojí na nohách. Je to také často jediný způsob jak zdolat výlez do převislého zúžení - obecně oblíbenou taškařici.2) Páka - Nejpoužívanější technika lezení širočin. Hodí se ze země zrekognoskovat terén jakou rukou vlezu do spáry, ale to je jen o zkušenostech. (Hodí se brát ostrou hranu na odtlak volnou rukou). Vnitřní rukou se opřeš dlaní o protilehlou stěnu, loket a případně rameno zapíráš proti dlani. (viz.obr.) Častá chyba bývá, že lezci provádí náznak hajlování a mají paži výše než rameno - je více košér když paže směřuje lehce dolů. Dále člověku ulehčí nalehnutí lehce dozadu, aby se nadloktí zapáčilo o okraj spáry - využíváš páky k nevysiluješ se. Druhá ruka se zapírá o okraj spáry na bekend nebo bere chyty.
Ačkoli se to nemusí zdát, tak ruce vykonávají pouze přidržovací funkci. Dokud se člověk nenaučí lézt nohama, bude dřít jak zavalený horník. Vnitřní noha bývá buď zaseklá kolenem nebo špičkou-patou o stěny a druhá stojí nejlépe na kraji spáry napříč za pomocí špičky a paty. Zde dělají začínající největší chybu - mají vnitřní nohu moc vysoko pokrčenou - nevejde se jim pod ni vnější noha na kraj, protože mají pocit náklonu ven a tak šmejdí volnou nohou ve stěně bokem od spáry. Zde ale pokaždé nejsou pomocné stupy a tak zejména v ádru zapláčou nad výdělkem. Řešení je nedávat vnitřní nohu tak vysoko, hned pod ni stát vnější nohou a po malých! krocích se pomalu posunovat. Zpravidla problémy přestanou, když jsou obě nohy ve spáře - i tak se pozná dobrý spárař.
 |
| Co to má to děvče v ruce? Povříslo? |
3) Klíč - občas rozměr spáry dovolí vytrčit ohnutý loket do spáry a zapřít se jak když imituješ tanec kuřátek. Záhadně se tak zasekněš a můžeš odpočinout, použitelná je tato technika, když se širočina mění ve véčkový kout. Víc vám k tomu bohudík neřeknu. Dva klíče proti sobě jsem už taky viděl, ale zatím jsem se ještě nepokoušel uškrtit přímo v cestě, tak snad přístě.
A tak všelijak ledasjak nápodobně. Tajné techniky "na Slépu" kdy se využívá k pohybu vzhůru energie stahovaných tepláků, zakládání helmy jako jištění a tréninkové lezení jen v trenýrkách aby se člověk naučil citu, to vše vám prozradím za panáka až v hospodě v Ádru. Tak příští týden horeháj! Čaj
Zepár triků od Štěpánky Dejvisové: http://www.highinfatuation.com/blog/how-to-climb-offwidths-101/
