Čajův lezecký blog: Baine Herculane - dámský výlet do Rumunského krasu

Když se 4 roštěnky rozhodnou vyrazit na lezecký výlet, nikdo moc nesází, že opravdu odjedou. Ani my (Lůca, Kája, Zdeňka a Peťa), když předpověď v předvečer výjezdu do Castelbianca hlásila 4-denní déšť napříč západní Evropou.

Reakční doba cca 2h, Peťa objevuje článek od Tomáše Mrázy o jakémsi Baile Herculane v Rumunsku. Článek slibuje francouzské vápno, předpověď slunečno, jako bonus koupání v termálních lázních, takže měníme nastavení GPS a vyrážíme asi 800 km za dobrodružstvím. Dokonce navzdory bolavému zubu (Peťa si však ověřuje že by jí to Alpenverein zaplatil) a jiným typicky lezeckým starostem jako jsou tenisové lokte a vykloubená ramena.

Předpověď nezklamala, 27°C a azuro, takže krom jedné malé spršky v noci jsme se při lezení skrývaly ve stínu (lze téměř celý den téměř všude) a o rest day opalovačka u vody (hm, to by s klukama neprošlo:).

Shodou okolností se zrovna konal další ročník Herculane Climbing Open, outdoorových lezeckých závodů pořádaných místními lezci v rámci popularizace oblasti a otvírání nových sektorů. Letošní ročník sice neotevřel nový sektor, ale velmi nadějný sektor Cascada Vanturatoarea obohatil o 30 nových cest. Krásné cesty spíš až od stupně 8 UIAA a výš, ke klasifikaci se vyjadřují závodníci. Díky závodům se trošku ošoupe rozchrast, a pak už nezbývá než brousit lano.

Závody začínaly hned v den našeho příjezdu (asi v 5h ráno), takže po 3h spánku nás nástup do sektoru cca 45 minut ostrým krpálem dost odstřelil. Peťa vzpomínala na Ceüse, já na Gastlosen.

Organizaci závodů musíme pochválit, všechno bylo podchycené a připravené, a jako bonus byl velký závěrečný večírek, kde se losovaly ceny všem zúčastněným. My jsme si odnesly jedno lano Beal a každá nějaké hadříky Prana (čímž se nám vrátilo dost nákladů na celý výjezd). Fotky ze závodů zde a zde.

Další dny už jsme se jaly objevovat zbytek sektorů v oblasti. Jsou skutečně celkem různorodé, a v některých případech čekají na přejištění. Do roku 1989 se v Rumunsku prakticky nedaly sehnat lezečky a teprve v 90tých letech první borec udyndal první 9 UIAA. Nedostatek zkušeností se tak projevil i v oblasti jištění cest samo-domo nýty, které jsou dnes úplně shnilé. Lézt osmičkový bouldr v drobném rozchrastu nad čokoládovým nýtem na morálu nepřidá. Až v roce 2002 Rumuni žijící ve Francii a Německu začali místňáky školit, jak to dělat správně. Od té doby se pořádá HCO, tvoří se nové cesty a přejišťují “starší” sektory.

Co vám budem bulíkovat, až na vyjímky to úplná Francie není. Za týden jsme obešly větší díl nejzajímavějších sektorů. Největší kouzlo tkví ve 100% neoklouzaném a neošahaném vápně, což poskytuje unikátní možnost 100% onsightů, kde vám kromě nýtů nic nenapoví kudy kam. I to člověka často napálí, vzhledem k bouldrovějšímu charakteru cest, připomínající cosi mezi Moravským krasem a Frankenjurou, včetně tvrdší klasy. Ta se vzhledem k novosti cest zatím spíše usazuje. Pro aktuální názor na klasu doporučuji omrknout http://www.climbingtopo.ro/

Kromě Cascady jsou cesty spíše do 20m, zato hodně bouldrové.

Navštívily jsme tyto sektory:

Cascada Vanturatoarea - obrovský potenciál, 100% neolezené cesty až 35m, potřeba trošku olézt, aby se vyházel rozchrast, jinak krása, náročnější přístup je ale odměněný osvěžujícím vodopádem.

KM 9 - kolmé/ mírně převislé, celkem pěkné a výživné lezení.

KM 10 - lehké cesty jsou spíš položené, v těžších cestách dokonce tufy!

Cariera - našly jsme spíš lehčí cesty, delší, ale krásné. Místní zde rádi zahradničí v klasických vícedélkách.

Izrul Munk - připomíná trošku Frankenjuru, až na docela shnilé nýty v těžších cestách - čeká na přejištění. Menší sektor, pěkné lezení. V jedné spáře na polici na mě dokonce syčela malá zmije. Nebo užovka, rychle se schovala ;)

Magnolia - docela kvak a úplně shnilé nýty.

Průvodce:

To byla trošku prekérka, na netu pár stránek z roku 2006, knižní vydání prý zatím vyprodané, nebo rozhodně nejde sehnat přímo na místě. Organizátoři byli hodní a půjčili nám své průvodce a poslali k vytištění aktuální verze nejnovějších sektorů. Pokud byste si chtěli udělat do Rumunska výlet, třeba na příští Herculane Climbing Open 2014, ozvěte se, rády se podělíme o informace a nasbírané průvodce.

Spaní:

Postavit si stan možné teoreticky všude, my jsme se po vzoru orgranizátorů závodů usídlily v něčem, co se tváří jako kemp přímo v centru Baile Herculane. Taková zajímavost je, že se kempy v Rumunsku moc neznačí. V některých případech se dokonce jedná třeba o louku u silnice, kde nadete akorát latrínu, voda přece teče v řece.

Koupání:

Bonusem v této oblasti jsou “7 izvorul”, přírodní sirné lázně cca 4 km za Baile Herculane. Pro regeneraci po výkonu naprostý luxus. Bohužel 1.5. si asi vzalo hodně místňáků dovču a začalo tam být trochu těsno.

Rest day jsme trávily poctivou relaxací u bazénu v Sara's Sons za hotelem Diana.

Baile Herculane není asi oblast, kam by člověk jezdil opakovaně, alespoň do doby než se tam vytvoří víc cest. Na druhou stranu skýtá možnosti pro tvořivé duše lačné nových směrů. Zaleze si každý od 7 UIAA výš, slabší polovičky se případně mohou ráchat v lázních. Asi si z toho nesednete na zadek jako v profláklých destinacích Francie a Španělska, ale je to důstojná alternativa, když v těchto končinách prší. Baile Herculane je prý nejslunnější oblastí Rumunska. A na závěr důležitá lezecká informace... pivo v hospodě stojí stejně jak u nás.