středa 27. dubna 2011
Video - Expedice v Chadu.
Link na UKC: http://www.ukclimbing.com/articles/page.php?id=3686#ooid=I3czJkMjrjAFgFs3ff04SypbIGmvobDv
Bieletal
Kamarádi se před velikonocemi rozprchli jak cikáni na pajtlu. Já byl vyslán se skvělými společníky Bertíkem a Čápem do Ostrova, respektive Bieletalu. Tato saská pískovcová oblast za státní hranicí bezprostředně navazuje na Ostrovské stěny a dá se tam po pěkném 5km výletu dostat pěškobusem, šťastnější třeba na kole.
Zkušení pískaři umí zakládat :D Ale furt lepší než Mauglího smyčky s navršeným kamením.
Slova Jardy Maršíka o tom, že "když na Affensteinech ucítíte i prdnutí veverky, tak v Bieletalu patkáte hordy navoněných Němců, ať už na pěšince nebo ve stěně", pravdivě poukazují na popularitu této oblasti, sic (jen) se stěnami do 50 metrů vysokými.
Cest jsme v následujících dnech pošéfovali nemálo, nerad bych je někomu vyčítal, tento jazyk není mým oblíbeným a názvy cest si vlastně ani nepamatuji. Klasifikace mi přišla oproti ostrovské a dva stupně lehčí, vykřičníky citlivě posuzované.
úterý 19. dubna 2011
Moravské hrany - Nuda v Brně
Ještě než se nadechnu, chci všechny vřele pozvat na "Vítání jara na Stránské", které bylo z minulého čtvrtka přesunuto na tuto středu, tedy zítra. Udělejte si volno, vemte slacklajnu, míče, hudební nástroje, krýgly, opékáčky a jiné švandy, Bečka zaručena + nějaké ten špekoň Sebo.
pondělí 18. dubna 2011
Pár postřehů
To sem si šel vyzvednout Feličitětu, kerou mi naší milý strážci zákona zabavili, pač přeci chrání zájmy druhých a pomáhaj nám v strastech života, žeš… Tak sem procházel kolem jedné výlohy a tam mě zaujal knihopis s provokativním názvem – O prospěšnosti alkoholismu se známou fotou typa, kerý odmítá průhlednou sklenku s voděnkou života. Neodolal jsem i přesto, že mám s oním pekelstónem pramálo společné (as tolik, co můj mladší brat s ženšinama) a laškovně jsem se ním družil pouze v podvečerech, či nocí a samozřejmě proti své vůli, pač sem občan uvědomělý a vím, že je především důležité zaměstnávat mysl toliko prací a počestným životem… Tedy jsem vešel a prozkoumal, čím že nám je, či bude prospěšný... Autorem je samotný alkoholismus ospravedlňován jakožto nepřekonatelná všelidská nemoc: Ano, od smrti knížete Vladimíra se v buržoazní společnosti už devětset let v jednom kuse chlastá. Pijou všichni bez rozdílu, ušetřeni nejsou ani sirotci a kojenci. Ostatně Vodka podporuje zpěv, voda hněv a alkohol sice nešatí, ale zahřeje, s jednou lahví daleko nedojdeš, i ta slípka musí pít, když si přihneš problémům se vyhneš a konečně, kdo pil – umřel a kdo nepil - umřel taky. A tudíž, jak vidíte, této chorobě přikládá jen pramalý význam a autor spíš odsuzuje ty, kteří nemaj pro tuto výstřednost pochopení a diskriminují ty, keří mají slabší vůli a podlehnou. Škoda jen, že Michajl Asanafjevič byl jistě ve vlivném spříznění se samotným démonem z lahve a vše tedy dostává jiný význam… Naproti tomu známý notorik Bílý tesák ve svých Zápiscích alkoholika (jak výstižné) vysvětluje, že si je vědom své slabosti pro lahvinku, či šluk ohnivé vody, nož na druhou stranu, se přiklání k tomu, aby připravovaná prohibice (v té době jisté ožehavé téma Spojených států) byla zcela jistě zavedena a ona nemoc tímto způsobem vymícena…
A do třetice trochu filosofie přidává Venedikt Veněčka: Pít jednoduše jen vodku, třebas rovnou z láhve, to je marnost nad marnost a trápení duše. Míchat vodku s kolínskou je sice známý rozmar, ale není v tom nic patetického. Ale dát si stakan Balzámu kanaánského, v tom je i rozmar, i idea, i patos a navíc ještě nádech metafyziky. Co dodat? Kupte si lístek na vlak z Moskvy do Petušek a poznáte víc než je záhodno…
Ani jsem nestihl opustit krám a do oka mi padla další svázána snůška statí. Tentkrát zápisky Žána Koktavého, který své zkušenosti ze závislosti na Opiu předkládá čtenáří formou zápisků a úvah. Jistě se hodí na dlouhý večer v zimní bivaku. Podobně sme kdysi s borci zneužili Čárliho Báseň o hašiši, kterou sme si krátili chvíli při neustálem vaření čajů v srdci Bielovodské…
Sotva jsem doprohlížel ony zápisky, už se na mě z pod Opia koukal Rytíř Smil od jednoho z velmistrů naší předválečné poesie. Jedná se o legendární lehce (záleží jak máte posunut práh) erotickou báseň (http://ld.johanesville.net/vrchlicky-41-rytir-smil) a jak dodává autor prologu pán Čepický z Ústavu pro péči o matku a dítě: Kéž to není poslední vlaštovka. Čeští autoři, ale i překladatelé nám přece z minulosti zanechali lecos interesantního. Musím seznat, že má borec pravdu ani ne pár týdnů zpátky jsem natrefil v jednom z antiků na Justýnu a její sestru Julietu od jistého francouzského markýze, která byla před revolucí vydána pouze Jindřichem Štýrským za první republiky a jehož verze je dodnes publikována i moderními nakladateli…. Po této zkušenosti z ony knihobžerstvovny mi na mysl vytanula otázka, zda je to pouze volností doby, či návratu do experimentální doby ala první republika a Štýrský s Toyen, nebo menší zájem o klasickou literaturu, vetšinou znechucený povinnou četbou, či spíš celkovým nezájmem především mládeže o klasiku na úkor experimentů a rovin i v dnešní době lehce tabuizovaných…. Ať tak, či tak, sám jsem překvapen, kolik inspirativních, či jinak zajímavých ideií, či statí, čeká za dveřmi….
Nakolik se však dá dobře experimentovat s literaturou, natolik je to složitější s filmem. Účastnil jsem se shlédnutí nezávislého amerického snímku Pink flamengos, nož seznávám, že sem chvílema tupě civěl, stejně jak lidé na ulicích ve filmu, když se nechtěně účastníli natáčení. A zbytek sem pročuměl do zdi, při odvrácení zraku od obrazovky. Jedna z mála věcí, kterou bych nikomu nedoporučoval….Jiný americký snímek mě naopak i přes veškerou záměrnou naivitu a dětinskost notně pobavil. Napoleon Dynamite je sice jakýsi simplicius simplicissimus, ve filmů je však tolik dementů, že se tam rychle ztratí a divák čemuž přivykne a nakonec i odpustí…
Jak je u filmu výhoda jeho vypnutí, v divadle musíte buď zdrhnout, či usnout, pokud není představení dle vaších očekávání. Rozhodně bych nesázel na pas blind v podobě Sekretářek, leda že byste byla žena středních let a silně zklamaná, ostatním generacím to nic neřekne. Naopak takový Velký inkvizitor rozpumpuje diskuzi nejen v Průmyslovce mezi notoriky, ale i váženými občany města. Nesrmtelné téma volnosti a svobody na úkor jistot a podmanění. Takové nazávazné Shakespyré, pak pobaví na úrovni i nezasvěcené, a ti co tuší můžou předjímat….
Konečně nedá mi to ani s tou TíVí. Po asi půl roce jsem byl v Rudické putyce donucen spolu se squadrou čumět na státní program pro malé děti a jediné co jsme z toho seznali, že tvůrci musí zcela jistě výdatně drogovat a nedivím se, že přicházející generace budou jen tupě následovat krokům, které jim předšlapou jejich oblíbenci ze seriálů a hudebních produkcí určených masám. Koneckonců ani ta naše už neví v té změti možností co úplně chce, a to se přitom můžeme svobodně rozhodnout…
Nutno seznat, že po seanci v onom na počátku zmíněném obchodě s alternativními tituly mi bylo dopřáno odpůldní pokračovaní na Stránské (i přesto, že akce byla zrušena, což sem se dozvěděl až večer). Krom lezení totiž sešna chytla také druhou rovinu. Po té co jsem zopakoval dost různých problémů, dorazili totiž borci Rusáci a mě bylo dopřáno se tak nejen trápit lezením, ale i jejich jazykem, což sem nakonec po pár hodinách qitoval s povděkem, když sem si zvykl na tempo mluvy a nemusel přehnaně kombinovat s ájinou. Navíc mi borci pakazali něskolko bulderov a mně bylo nado vsje zdať… Kupodivu i večer nabral vcelku rychlý spád a sice, když se ukázal Pok se slečnou a bylo jasné, že skončíme ve Vieře… Aspoň z mého pohledu vše běželo rychleji než posledně a navíc nejlepším možným směrem… Poté co po nesčetných tancích jistá životem zkušenější žena odrecitovala jakés básně a zabředli sme spolu do konfrontačně-poučného hovoru, bylo učiněno zadobře i mysli poblouzněné onou všelidskou nemocí. Shodli sme se na bohémském životě, nož ona jakožto stará garda zůstala u klasického pojetí Villonovského, kdy v opilství se vše řeší násilím a výtržnictvím a já se přikláněl k mystičnu prokletých básníků. Zde mě však jako starší dostala, když sem byl seznán s tím, že ačkoliv Villon si liboval pouze ženami, tak jeho mladší bratři nepohrdli ani muži. Tu sem vzpoměl, že má pravdu (sem si jen stějně jak u maturity nevybavil esli měl cos Verlén s Bódlerem, nebo onen s Rimbódem), zavrávoral a snažil se seznat proč je lepší věnovat tanec kterés procházivší dívce jen a pouze(!), než Petříčkovi. Rozlučka s oním pesimistou a pak i jeho ženou, mě však přeci jen utvrdila v tom, žeš něco Villonovského ve mně zbylo po předcích také, a že v tomto zcela jistě nesdílím antický, či dekadentní přístup…. Každopádně vzhůru do pekel!. asu….
pátek 15. dubna 2011
Adam Ondra vs Chuck Norris
středa 13. dubna 2011
MetoDicka - Kocovina
chceš-li proměnit sílu piva v tupou sílu, klikni na obrázek
neděle 10. dubna 2011
Vítání jara - Stránská skála
When E7 is V7 from Climblox.com on Vimeo.
pátek 8. dubna 2011
Blansko plotna - nové cesty
středa 6. dubna 2011
Májo nechoď!
Snad vždy za večera proudí z lokálů divoký, žhavý, pustý pach, v opilém křiku stoupá pomalu jarní a zkázonosný prach. V dálce nad hustou změtí ulice, nad steskem okolitých střech, jak na periférii Viera nenápadně se leskne, ne, dnes jistě nebudem mít pech! A každý večer u silnic před parkama, houf vtipkujících šosáků tu přes obruvníky skáče s vyfintěnáma dámama. A konečně ten večer v mojí sklenici – druh věrný jediný, jak v zrcadle je stejně zpit, má tutéž radost i tesknici z té vláhy trpce nasládlé. Všude kolem sedí halamy, jen tupě civí, vždy a zas, ti opilci s králičíma bulvama křičí: zítra opět rádi pojedem v kras! A každý večer v tutéž hodinu (či je to jen klamný sen?), jakás poběhlice upjatá do krepdešínu, zjeví se v temnotě pod oknem. Jak oplzlý negři popíjíme nad sklepením kapitánský rum, nejsme králové kořalen, jen opile se klátící. Vrtíme se a motáme a do stolu co chvíli kdosi mlátí, na prázdný sud násadami k smetákům ze všech sil mlátí: bum, bum, bum!!! V tom zasáhne mě náhle vidění živé, nemohu se jim už smát jako dříve. Roj zkérovaných divochů se roztančil, slyším jak vybuchuje krvavý song, rány lidskou kostí na plechový gong. Řvoucí, epický a divoký chór zní z tlam poblouzněných a zmámených. Konec je jak slon, uhrančivý, hrozivý, zpěněný a strašlivý. Slyším, jak ďáblové chechtají se a řvou dole v pekle, kde hnáty nám zpřelámou, slyším jak toto provolání děsící, zazvučí i v okolních vesnicích. Zazvučí kol blátivých děr v kraji, zazvučí v severských močálech, kde jen skřeti si hrají: Pozor co děláš, pozor si dej! Sic tě Viera pohltí a víckrát již do pouličních světel nevrátí!
Byli jsme jak rozverný smích, na prahu věku bez hlasu, druzi mí drazí, čas od času - ty viděl jsem v lahvích bloudicích. Jen cítím jak mi ta chvíle svíra dech, pronikám stínem závoje a vidím dálný, prosluněný břeh. Tajemství se mi zvlona otvírá a číši guru opatřuje a celou mou duší došira, nahořklé pivo koluje. A někteří tančí před bárem a nejen ve zpité mojí představě a oči bez dna, neznají míru, rožnou se opět sálavě. Kdoby plítval na sviních perlami, kdo by teď stál o mne, přelude opilý a neznámý, já vím pravda je v pivě, ve víně!
Jsme hromosvody nebeskými, jenž čelí krutým vichřicím, jak hřebeny skal volnosti, jak velehory čnějící, ty vlnolamy věčnosti. Magická naděje nám už hlásí den, kdy klam démona prý bude zahuben. Marně však čekáme dále! Čekáme dále… Bestiím nenávist je vhod, zášť k němu neskonalá po rodu udulová rod. Nad toto zlo a posměch ubohý vzneseme svůj šepot jen, klid moře, klid oblohy, snad nebude to pouhý sen…. Když krev je utrpením tak zmučena, že slyší, jak za bezesné noci na chvíli ztichne rudá zloba, když třesoucí se morek je horký nenávístí a do závitů mozku se nezavrtává jen touha, tu slova nejsou nic, pravdu dí jen chmelená voda! Myšlenka, zažehlých pozdních plamenů, není svistem šavlí, jež jsou ostřeny, nebo mečů narazivších na třemeny. Není tlukot srdcí. Není ze skal vyzvánění, v němž procházel čas orlojů, či bosé nohy umíněných v temnotě nebeských chrámů.
My prošli jsme zkouškou skalisk a kopyt, dál věčný pělyněk hladiny kropí – tu hořkost absinthů jsme cítili včera i dnes…. Zaduje severák a opadnem rázem. Před kým se sami teď steleme na zem? Čí nohy po naší rzi se povalí? Houf pankáčů zdupe nás krátce? Vzejdou snad nad námi nové konstalace? Jsme kumpáni z pochybných čtvrtí vzatí, tou idylou podvečera táhnem jak najatí. Dál do noci tmavé! Dál do noci!
Nic. Již nik tekutého hnoje nepije, není co nalít, na ty hlavy a plameny. Jsme utrmácení, ostatně z té šichty kdekdo je. Často pak hladáme konec, no jdeme stále vpřed, vstříc teskným severům, kde vládne jen chlad. Pročpak říkáme tak marnotratná slova a klejeme? Přišli jsem odevždy, odevšad. A prchající světla, pro nás, dáli nesla onen velebný chlad…Snad už jen spát. Snad jen spát…...
By inspired – RL, VL, RD, VN, PC, YB, AB, EB, TA, LA, RA