Blanenská plotna

Již několikátý rok jsem se zaujetím sledoval z okna vláčku prima hladkou plotnu těsně před zatopeným lomem v Blansku. Na podzim jsem měl chvíli čas do těchto končin nahlédnout a jak kroutící se ponrava v bahýnku osudu jsem bloumal nad lomem v hustém podrostem až k hraně pod kterou se pokládá tato vyvřelá výzva pro ctitele skluzavek.

Středem této 25 metrů dlouhé plotny již vede cesta v cca 7/7+ stupni, kterou vytvořil místní pískovcový raubíř "Traverza" když v Blansku nesměle ocucával svěšené cecíky nudy. Název cesty však neznám. A bojím se, že i Traverza spontánně pozapomněl.

Napravo od této chobotsky hladké línie byl náš cíl - na prince podél hrany. Já, Jareček, Asuáček a Jíťulka se snad v poblouznění, snad v okouzlení vydali na trnitou cestu hustým mlázím až ke srázu. Příprava fixního lana a slanění na sebe nenechaly dlouho čekat. Inspirován svým vzorem z nedalekého Říkonína jsem šel do prváče odspodu a považte po háčcích.

To protože mi nějaký moudrý chlapec gadal, že v horách musí být ve dvojce jeden dobrý pískař a druhý dobrý hákůvkář. Já se na písku doplácám tak na Mníka a Pedofila, tak alespoň to hákování musí pustit. Prej je to lalá, zato rajbáky ty neradno pokoušet. (Schválně se podívejte na Pjótrovu vnitřní stranu bicepsu, tak to dopadá.)

První ještění v 7 jsem si přicvakli z původní linky, potom odlez jemně k hraně, kde jsem si při sezení v háčku málem nadělal do svých uplých polyesterových kaťat. To byl nervák větší než mé nejhorší chmury. Alespoň že vedle byl ten fix, na který jsem si svěsil vrtačku abych ji při případné pumelici od háčku do hrudního podkoší nepotřísnil krví. Povedlo se...zavrtat a tak přišel čas na šprýmaře Asua.

Druhý kousek vrtnul z rajbasové pozice alá podepřená podržtaška úplně v klidu. Myslím si, že to bylo tím, že si pořídil ty nové italské kopýtka místo starých mrzáčků.

Zato Jaroslavovi úplně přeskočilo. Hodil 4m odlez po milimetrových škrabkách, (kde bych si jistě vyklopil hnědý splávek) a v háčku, který mu jednou vyskočil vrtal s vidinou pádu do korun košatého sekvoje, jenž pod ním rost.

"A ostatní měli to mi věř,

ústa do kořán a já též,

čekali jsme co bude dál,

a potom Jara zavrtal."

Lupl tam ještě slaňák a my co máme pokrivené vápenkárské štatusy jsme šli do erpéčka. Šlo to. Ztuha. Manifique řehole. Hladil jsem bříšky prstů milimetrové žulové lupínky že mi bylo do pláče...jak to bylo překrásné lezení. Já RP padlo, Jara pádlo a i Asu podlý nespadl. Jíťa též napohodu krušné pasáže nechala za sebou, inu není nad dobrého trenéra.

V levé plotně jsem si vylezl starou 5+ (spíš šestku) a navrtal další dvě linky, které jsem stihl jen slupnout na TR - vše vytříbené technické delikatesy cca 7 až 8 lezení po pískařské hraně a jemné uslintané struně, která vede poměrně naprosto hladkou stěnou.

Tož ještě pár směrů zde máme vytyčených, konečný počet by mohl čítat odhaduji si troufat a hádat...7 až 8 cest! Po cestě z krasu, kde jste hrubě hoblovali svou vysněnou cestu¨, si můžete před koupelí odskočit zatancovat tango života s 25metrů dlouhým "Mitchem Oukenenem" 7+/8-. Pracovní názvy zbylých navrtaných cest, plně vystihují jejich charakter: ta po jemné žíle je "Pulsující polypy prázdnoty" a ta po hraně " Vzduch omaštěný větrem".

Dávejte život krutě. Přeje Čaj.