Po cestě se nás ujal Místní Capo di Tutti Capi. Vzal nás na projížďku pobřežím kolem vily kde Berlusconi s Topolánkem proháněli chlípné děvy a provedl nás prázdnou promenádou snad nejsnobštějšího místa Evropy - Porto Cervem, kde jsme si na slavném molu zapózovali a pokochali se pohledem na smaragdově zabarvené moře.
No upřímně, vlastně tady nic kloudného k pohlednání nebylo - kosodřevina, vily a moře. Nuda.
Oproti tomu cesta na západ ke městečku Santa Teresa Gallura, byla příslibem něčeho jedinečného. Silnici lemovaly kilometry surové žuly, rozházené valouny, větrem ošlehané skalní citadely a tu a tam skrytý statek a kolem pasoucí se stádo ovcí. Náš nový průvodce - italský umělec ostřihnutý od zbytku rodiny v New Yorku krutou zimou, zde pomáhal sklízet Mirto - místní surovinu pro tvorbu vynikající a unikátní pálenky. Tento zkérovany všudybýlek se starým přítelem jezdili sbírat modré plody na blízké ostrůvky a v Galluře pak prý pálí tu nejlepší pálenku na Sardínii. No ochutnat nám nedal, asi byla fakt dobrá...
Mirto. |
Pohled do měsíčního údolí. |
Malý poloostrov spojovaný s pevninou uzkým pruhem země, ze stran ohaničují pláže, kde se proháněli jak šílení Kiteři a Widsurfisté...pro nás skvělá zpráva, neboť příště taky vezmeme draka a prkénko a spojíme tak pěkné polezení s živelnou jízdou po moři.
Výše v malé vesničce, bylo mimo sezónu prázdno jako v Lídlu po nájezdu důchodců. Za vesnicí jsme si všimli ledabylého a nenápadného nápisu na jedné z brán - Valle dela Luna (Měsíční údolí). Nápis, který nás přiměl opatrně bránu obejít a podívat se dál.
V husté kleči, respektive stoji - bo nebyla vůbec nízká, vedly vysekané chodníčky jak v pralese a po chvilce prodírání se nám otevřel pohled do ráje.V životě jsem nepotkal na zemi pěknější místo - travnaté údolí obklopené zlatou žulou, ústící do divokého moře. Uprostřed louka, malý domek jak z natáčení "Hobita", domácí krb a v okolních stráních pod mohutnými balvany vykukovaly další vyzděné okénka k dispozici pro poslední hipísáky na světě. Mně být 15 let, sbalím pár krejcarů, sednu na letadlo a budu zde trávit celé prázdniny jak král. Navíc za bránou odkládají místní zelináři už přezrálé ovoce...a ono darovanému koni aji z prdele voní. No, nejeďte se pak do takových míst podívat.
K lezeckému sektoru - zátoce Cala Spinoza jsme museli popojít pár metrů blíže k mohutnému majáku. Za ostrou zatáčkou okamžitě poznáte tu okoukanou fotku z lezeckého průvodce. Žulové lívance se líně povalují na slané omáčce, kterou sem tam pročísně divoký příboj. Vydali jsme se klikatou stezkou podél moře přímo pod skály. Narychlo jsme se vykoupali. Shodili lezecký matroš a už jsem směle obhlížel rajcovní línie rezavých nýtů.
Domečky. |
Sedmcéčkové lajny od mistra Oviglia, jsou úplně jiná dimenze - milimetrové šupinky a oblé hrany dvacetimetových vertikál - sci-fi. Hvězdičkové "6c+ Red Bull" jsem tam po 10 minutách litého boje poslal a byl jsem rád, že pod skalou nestál Rosťa Tomanec a nehodnotil moji techniku přelezu.
Cesty ke skalám. |
Cala Spinoza- tam se leze. |
6c nebo 6c+. Po těch rezavých flekách se leze. |
I Kiteři zde měli hody. |
Ale všehno zlé je pro něco dobré. Najdete zde klid, příjemné lezení, nádhernou přírodu a romantická zákoutí nedotknutých skalních mas.
Takže anglickému stylu zdar, boulderingu dvojnásob - o této oblasti jistě ještě uslyšíme. Čau Čaj
to je krása. bych ani neřekl, že je to v evropě :)
OdpovědětVymazatpawr
Vymazattyjo, ty poustevny!
OdpovědětVymazatNehodlám hodnotit zásluhy - jsem v tématu spíše laik... Nicméně Váš styl vyjadřování a celkové vedení tématu mě přesvědčuje a je plusem. Budu tu častěji, s pozdravem :)
OdpovědětVymazat