Nějak mi to nejde do hlavy, vždycky jsem bral jako jedno ze základních pravidel dělání prvovýstupů to, že prvovýstupce musí cestu vylézt odspodu v řádném stylu(RP,PP,OS,FL,SOLO,AF) a ne s vrchním jištěním. Nezlobte se ale nedává mi smysl fakt, že na Vysočině jsou desítky prvovýstupů vylezeny pouze s dovětkem - ten a ten tuto linii vylezl TR. To se fakt lidi z vrcholové komise nebo kdo to má na starosti zbláznili? (bez urážky) Jakým způsobem k takovýmto směrům přistupovat? Prosil bych Vlka o stručné vyjádření k této otázce, neboť mi to fakt neleze do hlavy. Je mi jasné, že se nejedná o žádné ožehavé téma a samozřejmě mě osobně to nijak výrazně nepálí, ale je v tom prostě bordel tečka.
Z jiného soudku: Dostal jsem za úkol seznámit Asua a jeho sestru s Vysočinou a byl to nakonec podařený výlet. Hned nad Novým Městem jsme se zastavili na Pasecké skále, kde se dalo pěkně polézt na Pecnu ( no sólíčka ideální destinace - vše po chytech) a vyhlídli jsme si takový jediný quest"Variantu paseckého mrouskání" za VIII. Je to takové logické narovnání- boulder hladkou stěnou 3-4m nad zemí přes malé hnidy z díry do díry. Jelikož to bylo nepochopitelně v průvodci "prvovýstup vylezen pouze TR", tak jsem to raději zkusil na druhém a ono hej, takový 8- poskok s vhodným zajištěním vklíněnci pod sebou.
Asu panáček trochu zaváhal a nedoskočil začátek sokolíka a poroučel se přes lano těsně nad zem asi 2cm nad ostrý kámen nad nástupem - čoky vydržely, naražená ruka, záda, paráda. Celkem divadýlko pro začínající lezce za námi.
Na druhý pokus si zatemoval jeden stoper trochu výš - pád půl metru nad zem. Napotřetí všeho dobrého vyšlo - pěkný 8- poskok. Já díkybohu na první ostrý doskočil a mohli jsme vyrazit dále.
Povinný sladký ježeček v cukrárně ve Sněžném nás nasytil a hurá na Drátník - 7A traverz pod kamarádem jsem si osvěžil "know how" a oba jsme to pak na první pokus vytajdrlíkovali, Asušupl v rychlosti Kamaráda ( samozřejmě to šidil žábama - a to je dobře) a tak všelijak jsme se flákali okolo. Příroda nádherná a boulderování na této rule je pro mne vždy sváteční a velice příjemnou záležitostí. Na Bílou skálu si s Asuem počkáme a napříště snad v hojnějším počtu poškádlíme Vysočinské obliny jak Pjótr Igelitky a Debrecínky na severu.
Vloni pod kamarádem.
Btw: Došla mi baterka ve foťáku, takže vyjímečně článek bez fotek a videa...Co výzva 7B+ traverz pod kamarádem + výlez hranou Moráka? Nebo pro Dášu její první boulderový projekt? Snad příště.
Tož to je jednoduché ne? Natrénuju aby mi hned nenateklo, šupnu dva tři škopky abych se nebál a neklepaly se mi haluze a potom budu pod tou cestou chodit tak dlouho než mě chytně bersekr, vlítnu na to a vylezu to raz dva...a nebo?
- Taková ukázková strategie mnohých lezců u nás, jak se připravit na cestu nemající zrovna jištění tak, že od jednoho lesklého borháku doplivneš k druhému.
Kdejaký lezecký guru řekl "dobrá připravenost je základ úspěchu" jak minimalizovat riziko číhající v odvážných cestách a zvýšit šanci na úspěch. O přípravě na tento typ cest se rozepsal kdo jiný než "pan morál" Dave MacLeod a jeho elektronická verze knihy "How to climb hard trad?" vás provede všemi důležitými body při přípravě na smahnutí nějaké té morálové dardy. Už v dříve zmiňované skvělé publikaci "9 out of 10 climbers..." Dave naťukl téma přípravy na morálové cesty a (nejen) mě o velice příjemně překvapilo vše co jsem se zde o této problematice dočetl.
Haleluja - nemusíte se chystat přímo smyslů zbavení na nějakou dardu nebo na sen všech vybátých čumilů, ale i v příjemnějších tradičních cestách si můžete vychutnat svou mzdu strachu a vězte, že se k tomu hodí si těch pár stránek anglicky přelouskat.
I staří divočáci typu fenomenálního Šolce si na bosé nohy obuli alespoň kožené hádinky chránící kotníky, které se často dostávají do kontaktu se skálou. Myslím si, že není jakýkoliv důvod se bránit například spárovým rukavicím, tejpům nebo právě hádinkám.
Začínající spáraři nebojují tolik s bolestí a a mohou se soustředit na techniku. Ti pokročilí co si za den vyběhnou více takovýchto spárových cest nemusí donekonečna odírat zaschlé koláče krve na nechráněmých místech.
Podařilo se mi teď sehnat nějaké hádinky, tak vám předložím alespoň nějaké názorné fotky pro ty co rádi kutí a můžete si hádinky celkem jednoduše a za chvíli vyrobit sami na koleni.
Některé hádinky co jsem viděl mají měly na kotníku místo zdvojené kůže gumové kolečko podobné těm na kotníku vietnamských tenisek.
Spárové rukavice od Ocúnu se mi zdají lepší než ty od Triopu na gumičkách. Víc vydrží, neškrtí tolik prsty a jen je vhodné si zápěstní pásku přelepit tejpovačkou. Jsou však i takoví, co na Triopáckérukavky nedají dopustit. Jak tejpovat do spár se dozvíte na: http://www.climb.sk/view.php?cisloclanku=2007050417
Kalhoty se vždycky doporučovaly menšestráky, kvůli tření. Já jakožto člen Módní policie na skalách fandím řeznickým kalhotám z tuhé bavlny. Hlavně proboha žádné vietnamské Rejoicy s rádoby záplatovanými koleny - dvě vrstvy látky tam z 90% stejně nebudou a tenké plátno se trhá jako Leošákovo triko na bicepsu když se ptá kde je záchod.
Počítejte také s tím, že pokud si vezmete na Milence do Fichtle bílé krátké tričko, vrátíte se podobně jako Lukin Sedlický se zeleným roztrhaným hadrem. No možná to byla finta na polské turistky, kdo ví...
Jen zopakuji, že lezečky do úzkých spár berte ty, co v nich máte napnuté prsty.
Základ je dobré obutí.
Možná pro milovníky peprných historek Tatušpřipraví nějaké ty gegy ze Saských luhů a hájů. Budu se těšit. Nebo byste rádi poznali pana Smítku? Čau Čaj
To že dnes každý jednoznačně preferuje krásné čisté cesty, kdy jediné co kazí charakter cesty sou nýty táhnoucí se jak jizva výstupovou trasou a místy bíle šmouhy po maggy je už samozřejmostí. Leze se jen na naprostou jistotu a sebemenší volný chyt budí hysterii. Byť jen stéblo trávy pak naprosté pohoršení nad estetikou cesty. Řekl bych, že takovým stylem se „lezci“ připravují o spoustu zážitků. Emoce jsou u lezení chápany už více méně jen v negativním smyslu, když musí lezec odsednout metr nad jištěním a chudák nemusel následující třímetrový pád přežít, navíc si přitom podřel koleno a rozedřel nové autdór oblečky za spoustu kefů……Naštěstí anglání, či ádraři se aspoň více méně drží tradice a fixní jištění dávaj jen v nezbytné míře, aby nepřeplnily krchovy.
Až úplně na konci seznam končí nemalým množstvím „cest“, které opravdu málokdy lze vůbec nazvat linkou. Bohužel mnohdy v této skupině skončí i cesty, které jsou nějak zajímavé, či pěkné (v dnešním slova smyslu), ale tam je poslalo dnešní konzumní lezení (především na čísla, či co nejsnazší skalpy, aby bylo na co balit miciny a dělat machry). To, že se původní duch lezení vytratil, je už bez pochyby. Občas se objeví nějaký výkřik do tmy, ale ten vyvolává pouze pochyby o psychickém zdraví jedince, či sklony k podivínství. Proč tomu tak je, viz výše. Kam tím směřuji? viz dále:
Zajímavý projekt v podobě Hnusu, tak trochu navozuje možnost si vlastně staré časy připomenout. Poznat skryté krásy a rozhodně, díky individuálnímu odhodlání, i možnost nahlédnout do hlouby své duše. Konec konců pak jde o tu legraci a štengrování, které posouvá vaše schopnosti dále. Sice zpětně zjišťuji, že polovina cest na seznamu být neměla, pač sou tak eliminovány ty víc pure, ale to je už jedno… Když sme s Pokem přelezli jednu drobnou dekadentní cestu ve Sloupu a Pok pak navíc napsal menší info článek (http://fotonec.blogspot.com/2010/04/cesta-kamaradu.html), gdosi si posteskl, že si podobnou cestu stejně nikdy nevyleze. V duchu sem se musel trochu smát, ale probudila se i lítost. Proč by měl strach, či přízemnost omezit vlastní vůli se do něčeho pustit, navíc pokud to je ještě hluboko pod maximem osobní lezitelnosti. Vše je jen otázkou pohodlnosti…..
Přikládám tak jeden autentický pohled na tu z cest, kterými se bude do budoucna více a více opovrhovat, ale v samotných průstupcích může zanechat hluboké zážitky. Takto to je i v případě Bernyho výstupu cestou Kamarádů ve Sloupu (http://www.stream.cz/video/481694-cesta-kamaradu-ve-sloupu), kterou se pokusil dolézt belgičan Pítrs, ale po výpadku na začátku traverzu a 8 metrovém pádů na zem, cestu dolézal estonec Maxim, jehož pohled na cestu je v závěru klipu…..Samozřejmě Pítrsovo znovunarození se muselo oslavit, a sic na Holštejně, a odtud je druhý klip (http://www.stream.cz/video/481703-berny-o-lezeni-v-karsu-a-hnusu), kde Berny vysvětluje, proč opět začal lézt v Karsu a kromě toho další klasické hospodské kecy…. Mnoho nevšedních zážitků a návrat k podstatě lezení přeje Asu.
Po jednom z předchozích dnů sem si tak trochu připadl jak ňáká pornstar. Místo toho abych po ránu naposled spatřil svůj xicht v žerkadlu při ranní očistě, se na mě můj obličej koukal z fotek na každé druhé stránce netu, a dyž ne, tak sem se dozvěděl jak moc můžu při lezbě řvát, či kolik dětí s kým čekám. Už jen s obavou sem očekávál ňáky mail se sponzoringem, abych si pak už nemohl ni žertem prohodit slovo s Vilémem a jeho nealko drinkem. Toto bylo celkem ubíjející vzhledem k tomu, že pičasí aspoň v Jesu bylo za poslední měsíc víc než na piču (pač nechcalo možná čtyři odpůldne za měsíc a jen dva dny bylo tak, že se dalo „něco“ dělat) a nad krkem se navíc houpal nůž v podobě státnic a tudíž žádná reálna možnost odreagování.
Asu despota??...... nechte mě ještě chvíííílku pííííít......
Příležitosti v podobě oněch dvou dnů se ale neodmítaj, a tak sem je aspoň využil k zevlení na místní žule. První výlet byl na Princovy skály u Žulové, což je menší masiv s vesměs kolmými stěnami u potoka na konci vesnice. Levá část je poměrně atraktivní pro mírně pokročilé lezce, pravá tak akorát pro bufeťáky, somry a alkáče. Výjimkou je pětimetrový převislý pás vyčnívající ze zeleně. To byl taky můj cíl. Už kdysi dávno s Pjótrem sme se pustili do túry se skobou proklatě vysoko nad zemí, ale dál než metr nad ní nás to nikdy nepustilo. Minulý rok sem ji aspoň vyměnil za bórek, ale ani vidina bezpečného pádu nikoho neposunula blíž vrcholu. Letos sem se už nasral a segře nezbívala jiná, než mě jít jistit a vlastně se konečně naučit i trochu chytat pády. Jeskyňářský sedák sice pro tuto činost není úplně vhodný, ale aspoň se dosáhlo kýženého úspěchu, já po letech přežil a segra se navíc naučila nejen chytat, ale zároveň i bleskově kosit okolní kopřivy….
levá část Princových skal
Podmínky u potoka a ještě ve vysoké vlhkosti nejsou nikdy ideální, ale jak se říká: Eiger se neptá, Eiger nečeká, tak sem se i já musel kousnout a trochu nahecovat. Celkově bych řekl, že cesta graduje, člověk je pořád v převise, jednou trochu spočne a nakonec ho čeká nepříjemný prstový bouldr se špatnýma nohama (a v tu chvíli již zvlhlýma prstama) a dyž už myslí, že má vyhráno, tak je potřeba opatrně přehoupnout tělo přes volný budr čnící v závěru stěny. Celkově je to ale příjemné povyražení. Doma sem zjistil, že co se týká žuly je to mé osobní zlepšení a po pár dnech, dyž sem se bavil s borcem, kerý měl cestu dělat, tak sem se dozvěděl, že ji vlastně nikdy nepřelezli a že tu čest sem měl až já. Problémy s názvy cest od autora projektu a prvopřelezce se zde neřeší a tak vás s klidným srdcem můžu pozvat na Ovidia, bouldrovou perlu v severské žule! Den sme pak ještě jednou novou cestou zakončili, ale nej může být jen jedna…..
Další možnost se provětrat sem měl až tento víkend a šel sem tak okusit bouldry na Žulovém vrchu. Celkově je tato oblast specifická, žula je na naše poměry víc jemnozrnější a hladší, místy evokuje se svým narůžovělým charakterem světoznámou žulu ze Šamorína. Byl sem tu už dvakrát a vždy jsem odcházel totálně zničen a naplněn pocitem dobře vykonané práce. V změti panelákových hran a futuristických projektu, tak možná pro Adama, je totiž těžké najít něco, co vlastně lézt de.
ještě o pár km severněji....
Ale když sme letos načali linky z lepčího soudku, bylo jasné, že vše je vlastně pouze otázkou progresu a cíleného týraní prstů. Ačkoliv sme tedy před pár týdny posouvali laťku hodně vysoko, po měsíci deštů, sem mohl, tak akorát se snažit zalamovat žiletky, naznačovat pohyby, vybíjet zlost, ale síla byla už ta tam…..Jako výmluvu pro sebe beru pouze to, že bylo dost vlhko a že bych po cestě na silnici nemoh najít osmasedmdesát káče v drobných…..
Vzhledem k tomu, že jako obvykle fota nemám a výstupy jsou tedy pouze výplodem mé fantazie, přikládám menší video s náznakem bouldrování v obtížích do 4Fb - http://www.stream.cz/video/479231-zulovy-vrch (na víc se před foťáky nezmůžem)….snad už lepší počasí a někdy ve skalách: čiá!! asu
Dnešní volné odpoledne jsem strávil touláním u Říkonína kousek za Tišnovem. (Nemůžu totiž divočit kvůli gramlavé pacičce v Krase)
Je zde parádní příroda a posezení v Ranči u Bizona je štýlové jak u Oldy Šetrnýho v obýváku. K tomu přidejte zrzavej nektar za 23,- a hnedle je jasné, že tu bylo fajn. Jen to počasí kdyby mohlo vyjít lépe. Po pár drobných vykřičníkových cestách do stupně 6 na Sochorce , jsem se utvrdil v tom, že styl jakým to zde (ne)přejištil správce David Pavlík mi sympatický. I na relativních kvacích si zde člověk užije pošimrání morálku, pohraje si s čoky a z minima vyždímá maximum potěšení. Tomuto stylu fandím!
Bohužel začalo pršet, tak jsem alespoň jen tak pro radost proslaňoval našim mokrým prvovýstupem "Mokrý sen" 9 UIAA viz. http://casnacaj.blogspot.com/2010/04/cajuv-mokry-sen.html a omrkl tu švanda lezeckou sekvenci, která mi pokurvila šlachu na prsteníčku. Ale mažu se opodeldokem.
Dole na hraně převisu Asuův poštěváček.
„A nemíváte občas nějaké záchvaty pane Šálek?“ „To prosím nemám, jen jednou málem byl by mne zachvátil nějakej automobil na Karlově náměstí, ale to už je řada let.“ " "Jináč mne pane soudní rado uchvátila snad jen Halda."
??
Halda je klikatý, romantický potůček v zalesněném údolí jižně od vesnice Kutiny. Už od "Bizona" mi ukázal svoji divokou skalnatou tvář a tak jsem zdejší skalky, skály a kameny obíhal jak loveckej pes čabajku. Něco málo směrů je zde přejištěno asi od Dejva, ale skalky roztroušené podél obou břehů nabízejí i další možné lezecké línie. Není to sice nic extra (celkem členité a zarostlé) a tak by se je určitě nehodilo hyzdit bórky, ale pro odvážné lezce se sadou stoperů, dvojitým lanem a trojitým morálem by se pár zdejších směrů mohlo stát perfektním útočištem a zdrojem pěkných a cenných výstupů. Rád bych se na ně až bude sušší počasí domluvil třeba s týpky, co by si za odvážný prváč po vlastním dali koleno vrtat a nějaké ty nejvymazlenější směry v sedmičkovém a osmičkovém stupni na MacLeoda vyhopsat.
Kolem Haldy.
Lezení po zdejší rule je celkem pestré a nabízí celkem slušnou možnost zajištění svými hejblátky a tak by se určitě jednalo o nevšední dobrodružství. (a to nemluvím raději o té následující pařbě u Bizona.)
Od Stračesa přikládám jedno malé upozornění, především pro lezce, keří mají namířeno do Labáku: Zdarec, v nedělu, čeče, Pavouk s Jeníkem v Labáku zrušili na levym Břehu cestu Solfernova varianta na Březnovou věž, a to proto že byl dřík kruhu a díra moc krátký, bez zářezů, snad aji nějak špatně zatemovanej atd. Při zatížení směrem dolů by snad nevypadl, ale kdybys v něm seděl a vyklonil se abys mrkl kudy dál tak to vytáhneš jak nůž z másla a jedeš. Docela maso. Tak je Jeňa dvakrát poklepl, vytáhl a rychle pro cigára ke Kosťovi, nervní jak pes.
kruhy z cesty
Dodávám, že autoři sou dle SO Jaroslav Cach, F. Kovárnický z roku 2007. Taže buď bacha na cesty těchto typů, nebo sadit na zaručené cesty, či autory. Lezbě zdar!
