úterý 16. dubna 2013

Obelisk v Pisárkách u Antroposu

Asi jste to sami taky někdy zažili, v jednu chvíli se vám zabodne trn do prdele (obrazně myšleno) aby se vzápětí ukázalo, jaký to byl skvělý tah osudu a prekérní zápletka se nakonec šťastně rozuzlila jak kariéra Ivety Bartošové. Nejsem Seneca, ale víkendové sobotní prosluněné odpoledne jsem se raději nechal životem vést a ne táhnout…
Po náhlém odvolání stavění prefikaných cest na betonce, zůstala ve vzduchu viset otázka co s nenačatým krásným odpolednem? Nažhavil jsem drát a po chvíli jsme rázovali s pjótrem směr Komínský lom přelézt můj starý projekt. Stará plotnička s pracovním názvem „Kolibřík“, ze které mě vždy před ostrým přelezem spláchnul déšť či zastihla tma. Není nemožné, že nějakej škodolibej šizuňk jistě podplatil šamana Zákopčaníka aby tuto osmičkovou línii přede mnou chránil sec mazec kotrmelec.

Příjdeme pod skálu natěšení jako Vilém na první Birel v Podnebí a jak tak stojím v sedáku s expreskama…zděšeně zjišťuji, že jsem bez liňajky. (latinsky lano) Zapeklitá to šlamastika – asi mi vyskočil zelený šedesátimetrový dědeček doma z batohu, jinak si tu záhadu vysvětlit nedokážu. Dénikena jsme však nevolali a v rozmrzelé náladě jsem si vzpomněl, na pisárecký Obelisk.

Ten ohromný žulový Obelisk, jak pod ním každý 1.máj červení trilobiti dělají mecheche a modlí se za soudruha Stalina a Lenina až hanba. Pamatuju si historku jak prý noc před tím shromážděním brněnští lezci (Hilfákův brácha?) vylezli na tento památník „Buď práci čest“ a pověsili na něj transparent „Smrt komunismu“.


Pochybuji, že nějakej rudej Stachan si lajznul vylézt hore háj a transparent sundat. Prý ten rudý trapas musili poladit mistři hasiči. Když jsme u hasičů, tak ve vrcholové knize na obelisku byl zápis, že zde z vrcholu jednoho vybátého  horolezce taky před lety sundávali.

My jsme hned sto metrů od onoho monumentu narazili na hémony, kteří zde provozovali půjčovnu kol a překážkovou dráhu pro malé děti. Byla to z naší strany trochu vysírka, šplhat na komoušskej pomník kde se ochomejtali šilci v uniformách. Musím je pochválit, že pomáhali a chránili místní děti a ne nás od těžkých úrazů způsobených pádem z pomníku.

Dvakrát jsme nakročili k písmenkům do 2/3 výšky po zubaté žulové hraně a při absenci bouldermatky jsme balancovali pouze nad ručníkem, který jsem si vzal na večerní plavání a který nás chránil od všudypřítomného bahna.

Poté jsme to zkusili čelně na medvěda a byla to příjemnější písnička než ladit lezačkama šmýkajícíse vroubky. Hecl jsem to a lupl jsem to až na vrchol za zpěvu havranů a sýkorek koňader. Pjóter též předvedl výkon hodný jesenického gorilího samce a jódloval jak porouchaný gramofón.
Následovala pověstná pohodička hodna výživových poradců, pivečko a párek v rožku na dřevěnné vyhřáté zahrádce přímo u mekky lovců mamutů Kopčema a Veverčáka.
Tak to je historka vo tom, jak jsme nakonec zadělili jak páni i přesto, že nám matka příroda házela celý den klúcky pod nohy.

Čávo Čaj.

Obelisk - Antropos from Jan Šálek on Vimeo.

4 komentáře:

  1. lezbě čest! ar-no

    OdpovědětVymazat
  2. Ahoj se zájmem si prohlížím fotky a čtu článek. Blahopřeju k výkonu. Dnes je to 17 let od okamžiku, kdy jsme na vršku stáli my. Bylo to 25. 2. 1998. Vrcholovka nebyla a tak jsme byli přesvědčení, že jde o prvovýstup. Z omylu nás vyvedl tehdejší vydavatel Montany Jiří "šerpa" Růžička, kterému jsme se neváhali pochlubit. On tam byl asi 20 let před náma. Ale náš článek o obelisku tehdy v Montáně otiskl.

    OdpovědětVymazat
  3. Taky sme mysleli, že sme první...bylo to asi ve stejný rok jako anonym...od té dobz na 1. mája se musí nahoru...a taky padat...

    OdpovědětVymazat
  4. Hezké to počtení :) já byl nahoře poprvé asi před 15 lety jako puberťák. V posledních letech se vždy 1.5. jdu k obelisku minimálně podívat, některé roky i vyzkoušet jaká je moje forma a kam se poděla kuráž. Za poslední roky jsem tam nikoho (na svátek práce) lézt neviděl. Tak třeba příští rok na prvního máje se s někým setkám :)

    OdpovědětVymazat