Když sem před rokem psal o
tragické smrti Janka netušil
jsem, že i letos tomu bude podobně…. Při setupu z vrcholu Lhoce již nezvládl dojít do nižšího
tábora jeden z těch pohodových borců - Ostravák Švidri.
Byla to shoda okolností, že vlastně vůbec jel, ale tak to vždy bývá. Divím se,
že i přes menší zdravotní problémy dokázal, po tom co dobral antibiotika, se
vůbec doštverat až hore. Někdy je asi síla vůle mohutnější. Inspirativní!....
Nebudu se v této tragédii piplat, tichou chvilkou v těžkém momentu
v horách člověk vzdá hold víc, než tisícem slov….
Ani ne pár dnů po tomto
nepříjemném okamžiku se mi do rukou dostal dokumentární film z čs.
expedice na Lhoce Šar z roku
´84. Vcelku odlehčený dokument mi připoměl některé známé tváře a to i těch,
kteří ať už v horách při expedici, nebo sólo, či v kamenné lavině a bo
při jarní lyžovačce také navždy zůstali tam někde v kopcích. Ač sám nejsem
nijako příznivcem supervelhorského lezení, tak atmosféra napohled klidných a
trpělivých borců je povznášející. Jak říká v závěru Polda: Ale ty kytky třeba, až se budeš vracet zpátky a uvidíš je tady kousek
pod dolinou, ti najednou připomenou, že tady taková ta ledová, nebo kamenitá
poušť, nebo pustina se může změnit v něco naprosto jiného, příjemného. Že
to všechno nebylo jen marnění času... Jakoby poukazuje na to, co mnozí
zapoměli, nebo (bohužel) při lezení nezažili – odprostěnost od principů naší
společnosti, volnosti ducha a tvrdě vydobyté túry, která vnitřně uspokojuje
mnohdy i víc než fyzické ukojení chtíče.
Jestli je to i důvod proč se hnát
za novými a těžšími cíly a obětovat za to i život, nechám bez odpovědi, ale co
vím ze své chabé zkušenosti, tak sou to právě ony hory, jediná milenka, jež mě
donutí se k sobě vrátit a třeba kvůli ní i bídně zhynout…
…
Mé první setkání se smrtí
v horách bylo trochu zvláštní. Byli jsme poslední den v Ta3 a já měl
druhý den psát maturitní písemku. Snadná túra žlaby v jižní stěně Popradského hrebeňa byla spíš pro radost
a v moři slunce navíc i opalovačka. Při sestupu sme se chvíli i zadívali k Satanovi, kde sme den před tím
absolvovali jeden výstup a já pak akrobatický sjezd z pod Satanova žľabu, kdy sem už během prvního
oblouku na zmrzlém firnu ztratil balanc a hlavou napřed proletěl půlkou svahu
mezi několika šutry (naštěstí bez zásahu), abych se v průběhu pojezdu
nějak obrátil a dokončil oblouk opět na lyžích bez toho aniž bych musel
zastavit. Nechápal jsem, ale bral to jako taškařici…. Satana ohraničuje z druhé strany Červený žľab. Dodnes patří krom extrémních Tatarkových sjezdů k jedněm z odváznějších. Jak sme ho tehdy pozorovali, všimli jsme si výrazné rudé rýhy ve středu
onoho žlabu a brali to úsměvně jakošto důkaz o tom, že ctí svůj název… Až na
chatě sme však zjistili, že tomu bylo jinak. Došel totiž jakýs starší týpek a
v rukou zlámané staré Elánky a jen tak mimojiné dodal, že tam právě
zahynul jeden borec… Tak proběhlo navíc mé první setkání s Viktorem z Rysů, okořeněno vědomím, že zrádnost východních svahů, které
ráno krásně natajou a odpůldne o to víc zmrznou se mohla stát už o den dřív
osudnou i mě…..
…
Zároveň s dokumentem z Lhoce se mi po asi 17 letech dostala do
rukou i jedna knížka. Když sem ji tehdy kdysi četl, vnímal jsem pouze emoce
v ní popsané, ale přehlížel souvislosti. Ty jsem pochopil až nyní. Až teď mi
totiž došlo, že kniha je z půlky právě o Viktorovi. (resp. Slávovi dle knihy...)
Tomáš sa pamätal. Bolo to dávno, pred vyše desiatimi rokmi. Vtedy
vynášali náklady na inú chatu a v inej doline. Často nemali čo jesť.
Kradli prázdné fľašky z chaty pri vodopádoch a za peniaze si kupovali
stravu. Alebo sa dali najať na zhadzovanie koksu do kotolne. Takisto za stravu.
Alebo vyberali mince spod vodopádu, kam ich ľudia hádzali v naivnej
náději, že im to zaručí skorý návrat. Bolo to nebezpečné, náhodný prúd ich
mohol strhnúť do sifónu pod vodopádom a odtiaľ sa ešte nikomu nepodarilo
vyplávať. Ale na to vtedy nemysleli. Vtedy bolo všetko iné. Nič neznamenali a
nič nemali. Okrem túžby žiť v tých horách… - Čo myslíš, prečo to vtedy
bolo tak? – spýtal sa Tomáš. – Prečo sme museli odísť?... – Peniaze, -
odpovedal Slávo. – Zdá sa mi, že za tým všetkým boli peniaze. Fero chcel všetko
pre seba. Zabudol, že má kamarátov. – Nikdy som ani nepomyslel na to, že sa dá
na chatě zarobiť. – Keď sa raz o tom presvedčíme bude to náš koniec. – Asi hej.
– Na betón. Lenže čo potom? – Nad tým som nerozmýšľal. Doteraz sme o tom
nehovorili. … Zmĺkli. V peci zapraskalo. Zadul vietor a pricapil okenicu
k stene. A znova ticho….
 |
| snesitelná otročina |
Právě zákeřnost (?) onoho tichého volání hor mě kdysi zavála právě
na Rysy. Několik týdnů sem dobrovolně otročil jen za jídlo a nocleh s tím, že když si kohos seženu, můžu ven na túru do
stěny… Do vnitřních bojů a nočních her za okínkem sem se neplet a pokorně táhl vynášku Wachterkou, nebo loupal brambory, otrok sem, otrok tam, prostě pohoda... Jednoho dne sem byl ale vyhozen. - Víš,
měl bys jít na jinou chatu, řek mi borec a já tak naposled stoupal od Erotiku na Chatu, abych se mohl aspoň rozloučit…. Nechápal jsem, ale některé
věci příjdou až po letech.
Aký banálný koniec, rozmýšľal. Dosiahli sme vrcholu. Už nemôže prísť
nič nové. Ostať by znamenalo prispôsobiť sa a ustrnúť. A život je zmena, pohyb,
očakavanie plné neistoty.
Vždy som chcel všetko. Všetko, alebo nič, ako ozajstný hráč. Čo teraz?
A čo by bolo, keby som vyhral? Čo bude, keď raz dosiahnem všetko, po čom túžim?
Vždy, když jsem se na Rysy vrátil, byl jsem příjemně překvapen
Viktorovým milím a férovým přístupem.
Jediné co mě mrzelo, že je to vlastně jen pozlátko. Že stejně jako ty Ta3, co
je čtvrt století znám, se změnil. Stejně jak dole se rýžuje každá koruna za co
jen může, tak i on se nechal nalomit a podlehl manonu peněz… Lhal bych však,
kdybych neřekl, že cítím, že je však většína (!) věci, které dělá nezištně, což jenom svědčí
o tom, že byl (je?) charakter. Je totiž bohužel pravda, že jinde v těchto horách, by se
se mnou už nebavili a byl bych dávno odbytý... Toto vědomí, že Ta3 ovládl
duch ligotu zlatiek mě o to víc mrzí.
 |
| jedna z odpůldních túr na hrebeň Dračích pazúrov |
Jak jsem se do těchto hor vracel
rád! Teď už vesměs preferuji návrat zimní, sníh většinou přikryje nebo
aspoň zčásti udusí onu touhu po plných kapsách a víc se projeví to lidské…
…
A předse si neodpustím
v souvislosti s onou knížkou jednu vzpomínku, jejiž jedinečnost jistých dvou minut, mě vždy v horké
chvíli uklidní…
Stejně jak autor vnímá Viktorovu
proměnu, kterou jsem si na vlastní kůži zažil v souvislosti s Chatou, vnímá fatálně i tragédii
vrtulníku v Mlynickej dolině
(viz výše rozhovor s Paľom Rajtárom(?) a Vladom Tatarkom(?) o Horské a zahynuvším Milanovi Kriššákovi) a
asi i z osobních důvodů severku Vysoké, jež málem naplnila osud i náš s Matesem…
Ja verím, že osud, ktorý riadi kroky nášho života, má pravdu. – A ak to
ten tvoj osud nedopraje? – Tí, čo veria v svoju pravdu sa takto nepýtajú….
Teda eště jedna partička. Karty sú rozdané, do banku je vložené. Ani jeden nemá
eso v rukáve, to je isté. Táto stena to nedovolí… Slávo vstal. Pripol si
lyže, kletrák prehodil cez plece. Poobzeral sa. Hrebeň Bášt, Kôpky, dolinka pod
nimi, chata… Odrazil sa z hrany preveja na stranu, kam nikdy nezasvieti
slnko.
My sme sice neměli lyžby, ale po
zadku je ze sedla člověk pod stěnou za minutku. Pak už jen obdiv oné stěně, i
když né tak těžké jak Galérka (osudná pro Vlada Tatarku), a hurá
vzhůru…
Mechanicky kladú vyššie raz jednu, raz druhú nohu, nacvičenými pohybmi
zatínajú do ľadu čakan a tak odkrajujú meter po metri z obrovskej steny.
Cítia únavu, slabosť, obavy, a nijakú radosť. Ta príde neskôr, až sa vrátia
dole medzi ľudí a tam v pohodlí budú o týchto chvíľach hovoriť a opäť
premýšľať nad ich zmyslom. Až potom, keď zabudnú na vietor, mráz a únavu, opäť
zatúžia po takýchto výstupoch, aby spoznali pravú cenu tých najobyčajnejších
vecí.
Osádka chaty: Anjelik Danielik, Kamča, Nitrančania Ištván s žienkou, Janči
Vysoká byla pro mě odjakživa magický kopec a touha stanout na jeho
vrcholu byla obrovská, přímo dobyvatelská (jak materialistické!). To že sem měl
s Matesem konečně šanci se tam
tehdy kdysi podívat a navíc parádní štrekou Stanislawského
mě přímo nadchlo… Vše šlo více méně v pořádku až pod klíčové místo. Úzký
komín se za letních bouřek stal ňákému borcovi osudný, když se v něm utopil.
Někteří dokonce v zimě padli až do doliny a i přesto, že bych tomu
nevěřil, se se zlomenou nohou dokázali plazit až k plesu, kde vypočítavost
zákeřnosti naplnila jejich osud pod prolomenou krou…. S tím vědomím sem o
to víc očekával, co že nás bude čekat. Štand nebyl hitparádový, pochybný čok a
na půl zatlouklá skoba v zmrzlém lokru, borec ale s odhodláním.
Nalezl a když začalo jít do tuhého, lana se zamotaly tak, že nešly rozvázat.
Borec v nenávratné pozici visel v polofixu a já jen poslouchal
monológ nadávek a celou škálu přezdívek, kterýma mě tituloval, že by se i Věnečka Jerofejev divil…. Bylo to
zvláštní, věděl jsem, že nic neuspěchám a že vlastně vše závisí na tom, zda Mates padne, a či ne. Byl jsem najednou
klidný a smířený, jakoby šlo o banalitu. Přitom bylo jasné, že štand je za nula
a vytrvalost ve fixu se též neprotáhne na bůhví jak dlouho…. Nakonec sem lano
rozmotal (jak jinak…), co mě ale víc fascinovalo byla odvaha souputníka. Obrán
o sílu nebyl už schopen cokoliv zakládat a délku vylez sólo… Já sem na druhém
měl problémů až až a byl jsem rád, že sem pak mohl říct:
 |
| v severce Vysoké |
A o hodinu stáli na vrchole. Zbalili horolezecký materiál, posadili sa na kletráky a zjedli kúsky čokolády. Bol krásný zimný deň. Obloha takmer bez mráčika, jagajúci sa sneh ostro odrážal studené lúče slnka. Všadě naokolo čisté, nedotknuté hory. Výzva k životu tvrdému a prostému, ktorého jedinou prednosťou je, že hovoria človeku pravdu o ňom samom.
Nějak tak. Zatímco ve stěně -10,
na vrcholu aspoň 20 v plusu a snowboardistky v bikinách… Jak se to
vše dopřekrucovalo, chvíli na hraně a pak idyla!…….. Ale možná jenom tu hru
neumím hrát a vše je jinak, jediné v čem mám jistotu, sou hory, a i když
teď víc jako skalkař, doufám, že neobrátím kabát… Nož jsou předsevzetí, jsou však činy, žeš….. A nakonec stejně všichni v prachu lehnem
a kdo by co vzpomínal… O to víc sem si pak vědom toho, že né MY máme něco
znamenat pro ostatní, ale MI pro sebe, což by mohlo být inspirativní pro ty
ostatní…..
Tím se opět uzavřelo pár kruhů s prolínámín i
zdánlivě nesouvisejících, ale v tom je asi ta krása náhody, či osudu, či
kíhofrasa se tomu jak říká… Brou, Asu.
