Den se dni nevyrovná. Já dlouho do noci jsem
nad vlastní se bouřil bezmocí a opakoval prudce: Slabí! Podlí! Tak mnoho
bídáctví pro málo nepohodlí! Tak mnoho tápání, kde cesta jednoduchá! Tak mnoho
gloriol, jež první vítr cuchá! Och, moci neslyšet! Nevidět! Necítit! ... A dnes
tichý je a vážný je můj klid.
Na bohapusté
mrdačky na hajzlech tu máme Viléma, na překonávání limitů minimalizování chyb
pak Toma. Co je lepši? Těžko říct…. Sám preferuji zlatou střední cestu, i když
seznávám, že často právě balancování na tenké červené linii posouvá člověka
v daných ohledech dál.
Minulý rok se
Killy prošel v Šípkáči. Bylo to
poměrně na klid a myslím, že i dost s přehledem. Letos se karta lehce
obrátila. Kix hned v prvním bouldru Věčně bez peněz, rozhodil nejen aktéra, ale i mě. Zachovat
v takových chvílích chladnou hlavu je výsadou vyvolených (nebo bezmozků).
… Balanc nad propastí v mnoha lidech vzbuzuje především negativní emoce.
Proč? Sami si totiž na podobné věci netroufnou. Přitom jde jen o popření se a
klasické zatnutí zubů. Takže, žádné výčitky, ale poklid hlavy, děti…
Co k tomu
Tom dodává:
Motivace? Cesta mě sedí, tak proč si
nepohrát se svoji psychikou? Není to jenom styl lezení, ale hlavně překonaní
sám sebe. Vnímám hodně psychiku, sám s ní mám velké problémy, ale
snažím se s tím vyrovnávat. Nejde mě o to, abych se někam posunul. Ale ve
výsledku, ti to pomůže řešit náročnější situace. Navíc je to super pocit.
Stejný jak vylézt těžkou cestu. Člověk má radost z každé vylezené cesty.
Má to smysl? Určitě to má to smysl a
nebo ne? Má vůbec lezení smysl? Proč to děláme? Pro zábavu? Pro adrenalin? Pro
úspěchy? Pro popularitu? Je to prostě styl života. Sólo samo osobně je jenom o
tom, že zapomenu na všechny starosti, radosti ze života. Stojím tam jenom já a
cesta.
Pohodu lezby přeje Asu.
