Ahoj, potkali jsme se po čase na Kalymnose a o veselé historky nebyla nouze. Rád jsem souhlasil s tím, že zde pudu publikovat nějaké starší články od Jeníka Pletichy. Čau Čaj
Pro modernisty jsem klasik, pro mladý klasiky jsem modernista, čert aby se v tom vyznal! A jak to tedy se mnou je doopravdy?
Někdy v roce 1983 se náhle objevil na učilišti Stavokombinátu, kde jsem se tehdy učil na zedníka, nový spolužák Votýpka a jen co se trochu oťukal, už začal vyprávět neuvěřitelný historky o horolezcích v Ádru.
Jelikož byl o rok starší, než my (nevyšel mu jeden rok na jiném učilišti), tak jsme ho prostě žrali. Každou jeho historku jsme přímo hltali – jak se snídají v bufetu čtyři piva a dva rumy a pak se jde lézt do skalního města, jak věčně někdo padal na zem, než to nakonec dal nebo divoké historky z horolezeckých večírků ve starém hotelu. Padala jména jako Kamzík, Sojkyn, Bíba, Václav a další. Bylo to poprvé, co jsem se dozvěděl, že existuje nějaký lezení po skalách.
8. listopadu 1985 jsem se úplně náhodou připletl na poslední slanění HO Ještěd a Lokomotivy na Hubertce v Jizerkách, kde jsem poznal Čokaře, Flosmana a bratry Vytiskovy. Po kvalitním večírku, jak to na posledních slanění bývá, jsem se zeptal, kdy bude příští večírek, na což mi bylo řečeno: „Hele, my jsme horolezci a jestli chceš s námi jezdit do skal a pak pařit, tak musíš taky začít lézt!“ Co bych pro pařbu neudělal. Tak prostě začnu lézt..
V sobotu 11. ledna 1986 přišel ten den s velkým D! Jel jsem s Čokařem a Petrasem lézt do Jizerek. Na Stojku lezu svou první cestu, NC II. Prvně jsem slyšel na vršku kluky hulákat „Hurá, máme Horám zdar!“. Pak mi bylo vysvětleno, že jsme na téhle věži v roce 1986, jako první, a to že je ten Horám zdar. A taky, že bych si měl sehnat autopásy a doktorský nitě a mistr Čokař že mi vysvětlí, jak si ušít sedák, jak se navázat na prsák, no a Petras že mi svaří na učňáku Plastymatu osmu, aby mě pořád nemuseli spouštět, jak pytel hoven, protože slanit na Dülfera, na to nemám..
Jizerky, Mechová věž, cesta Ochránců přírody. Ač IV, byl to boj. Kdo zná Jizerky ví, o čem mluvím. 20.1.1989
Pak přišlo období shánění lezeckého matroše. Karabiny, kde se dalo a s pochybnou kvalitou, lana, který po chvíli strašně ztvrdly, ploché smyčky ze švadlenky, také přešívání bačkor na lezení, řezání špuntů u kopaček a shánění různých lepiček na podlepení, transparenty na jizerský padesátce se zásadně vracely bez šňůr a padákové šňůry, to byl hotový poklad! Později se už sem tam objevovaly první sedáky od Nevyhoštěných, který alespoň na tu dobu znamenaly nějakou kvalitu. Prostě nic jiného v té době opravdu nebylo možné sehnat, a tak se často lezlo v neuvěřitelných unikátech.
P
2. března 1986, Štolpich. Příprava a lezení na ledech. Konečně to začalo, jen to mělo chybu, že jsme nevěděli, jak vlastně ledy lézt, natož si vzít mačky..
27.4.1986 - První tlama. Samozřejmě natvrdo. Bylo to na Vajoletkách, Oldova cesta VI, z vršku do kruhu.
21.8.1986 - První vyvedená sedma. Břízková na Suškách. Tehdy se cesta lezla přes břízu, teď už je tam kruh, což je dobře, protože ta bříza byla dost hrozná!
9.9.1986 - Poprvé v Labáku. Do té doby jsem si naivně myslel, že Sušky jsou největší skály v Československu. Když jsem uviděl poprvé Labák, tak mě to úplně morálově zadupalo do země. Šli jsme od Bělináče. U Želvy to ještě šlo, u Tyršovek jsem už tolik nemluvil a u Presidenta, při pohledu na Big Wall, jsem už prostě jenom mlčel. Jak jinak, první cestu v Labáku jsme si vybrali Starou cestu VI na Vojtěcha. Byl to festival strachu!
Pak dva roky zelený pakárny 1986 - 1988. Sem tam nějaký lezení, když zelený mozek opušťák náhodou dal..
Horní skály, nástup na Dvojče. Sedák ušitý doma z autopásu, rok 1986
2.10.1988 - První sedma v Labáku. Pampelišky VII na Labskou věž. Té cesty si vážím dodnes, protože cvakání prvního kruhu je i pro sedmovýho lezce dost zajímavý.
19.11.1988 - Kozelka, Umyvadlo, cesta Šolich. Slušná tlama po hlavě pod druhým kruhem, naštěstí s dobrým koncem..
28.1.1989 - Labák, Bělináč. Po ránu zima jako sviňa, tak jsme se Sojkynem (který mimochodem nebyl tak hrozný, jak Votýpka vyprávěl) rozhodli, že balíme a pojedeme domů do Liberce. Uprostřed balení najednou Vláďa řekl památnou větu:
„Do prdele, Cigoš z Ádru! Budeme muset lízt!“ Mně v tu chvíli vypadl z ruky zamrzlý kanystr s vodou, a to jsem ještě nevěděl, která bije!
Cikán dorazil k nám, představil nám Stáňu (budoucí Lukavskou) a co prý budeme dělat. Navrhl, že se půjdeme projít pod skalami a pro jistotu vezmeme sebou věci na lezení, co kdyby, že? Samozřejmě se lezlo, nejdříve Podkovák VIIb a pak další. Tu zimu jsme v Labáku lezli každý víkend.
8.4.1989 - Po ujištění Cikána, že Ádr rozhodně není tak hrozný, jak vyprávěl Votýpka, jsem se odhodlal vyrazit tam se Sojkynem a Kamzíkem. Vybavil jsem se jako správný Liberečák – tepláky, podkolenky, trika s dlouhým rukávem a hurá, budu lézt za klukama spáry! No, bylo to rychlé. Z Medusy, už ani nevím, co to bylo za cestu, jsem byl krvácející spuštěn, ale další cestu, Východní spáru VII na Koberce, už jsem za klukama vylezl (respektive označil krví). Samozřejmě jsme zase měli Horám zdar!
18.4.1986. Vláďa Výtiska a já v nezbytné bundě značky Larysa. Kdo ji v té době neměl, nebyl horolezec..
19.7.1989 - Můj první prvovýstup. V Tisé, na masivu Členitá jsem udělal cestu Velký uzel V. Tam jsem také poznal Bělinu, pískovcovou frézu na dělání cest.
21.7.1989 - Na Modříně mi bylo dovoleno udělat cestu s kruhem. Do té doby jsem jen asistoval na Karkulku - Paví vejce z bukvic.
12.8.1989 Zase na Modříně, na Revizora prvovýstup Indián Joe VII. Proč má ta cesta jen jeden kruh? Zezdola na mě houkli „Hele, mladej, kruhů je málo, lez dál!“, tak jsem lezl..
19.8.1989 - S Vytiskou a Flosmanem jsme dělali nové cesty na Snežníku, což bylo tenkrát pole neorané!
30.9.1989 - Poprvé jsem dělal cesty se Špekem u Kvočen. Sestroňovická věž - Čokoládový expres VIIIa.
11.3.1990 - A první cesta v Labáku, kde jsem se zúčastnil prvovýstupu. Na Plavčíka cestou Motýlek VII.
2.6.1990 - Konečně jsme mohli vyrazit na západ, na vápno. Do té doby to byl pro každého z nás jen a jen sen. A teď hned Jura! Němčouři se mohli potrhat smíchy, když nás viděli lézt v kopačkách a se smyčkami na sedáku, jak mexický tanečnice!
Byla to divoká doba. Dál jsem lezl a dělal cesty na rodném písku, ale také jsme podnikali smělé výjezdy škodovkama na vytoužené vápno. Odvaha nám nechyběla! Deset marek v kapse, polévka Vitana nás živila po celou dobu zájezdu a nadšení bylo za milión. V zimě se prostě jezdilo na vápno a v létě jsme si užívali na písku v rodný hroudě.
Poznal jsem plno dobrých lidí, kterých si do dneška vážím. Vývoj v lezení, nejen v matroši, ale i výkonnostně pokročil o hodně dál, což je podle mě dobře.
Skály u Hodkovic a mé vlasaté období
Tak jsem to tedy prožil před dvaceti lety já. A jak vidím lezení po těch letech dnes?
Jelikož před mnoha lety jsem si taky šáhl do kouzelného pytlíku, a bylo by stupidní tvrdit, že to bylo jen na jediný cestě, tak jsem si odebral právo, něco někomu vyčítat.
Výkonnostně dnes lezu o hodně líp, než před lety, protože jsem zjistil, že pro lezení musím také něco tréninkově udělat, ovšem morálově jsem před těmi 20ti lety lezl odvážněji. Je to vývoj. Párkrát jsem spadl na zem, sem tam blbá tlama natvrdo, viděl jsem otevřené zlomeniny, slyšel hnusný dutý zvuk, když někdo nekontrolovatelně spadl na zem a bohužel jsem byl i u toho, když při lezení člověk skonal.. Tak jsem po těch všech zkušenostech jenom přizpůsobil lezení k obrazu svému a je mi úplně jedno, co se v tomto ohledu o mě povídá.
Vlevo Sněžník 19.8.1989, vpravo Drábky, Údolní cesta VI na Sokola a nezbytné tričko z NDR. Lezeno na prvního máje 1986..
Jen mě hlava nebere, když se někomu něco stane při lezení, jak hned vzniknou debaty ve smyslu „Když na to neměl, tak tam neměl lézt, určitě to byl překližkář, patří mu to..“ a jiné dementní výlevy chytráků! Jsou to lidi, co buď nikdy žádnou chybu neudělali nebo místo mozku mají pivní kostku!
Mě lezení baví. Je to má radost z pohybu na skalách a jestli polezu výkonnostně cokoliv, tak tu radost mi nikdo nevezme! A hlavně jsem při lezení poznal a poznávám úžasný lidi.
Poslední dobou se o mě mluví a píše poněkud více, a jak jsem vysledoval, byl jsem zařazen do kategorie „Modernista“. No, nevím. Vyvracet vám to nebudu.
Spíš vám řeknu, jaké kategorie prvovýstupců a lezců vnímám ve skalách já:
Prvovýstupci
Domácí oblastní prvovýstupci: Většinou mají svoji oblast, kde dělají léta prváče a díky jim máme co lézt. Své uzemí si dobře střeží a udávají, jakým směrem bude oblast ve stylu lezení směřovat. Věnují tomu čas a úsilí a své cesty považují za své děti. Dobrá rada pro správce - nikdy nesmyslně nejděte proti domácím prvovýstupcům. Ač mívají i mezi sebou menší rozbroje, v tomto případě se dokáží okamžitě semknout, jako jeden šik a vyhlásí vám partyzánskou válku, kterou určitě nevyhrajete!
Nájezdníci: Najednou se objeví v nějaké oblasti, vůbec je nezajímá, jaké jsou zde tradice a zvyky v dělání cest a přijde jim, že si musí oblast okamžitě upravit k obrazu svému. Domácí prvovýstupci s jejich názory je prostě nezajímají, no a hned je v hospodě co řešit..
Potulní prvovýstupci: Nemají žádnou svou stálou oblast, když se někde objeví, tak si nejdřív v oblasti pořádně zalezou a seznámí se s místními lezci u piva a lezení. Pak zde, bez nějakého velkého rozruchu, udělají pár cest, zajímavých svým novým pohledem na věc nebo směrem. Ke spokojenosti místních osvěží vzduch novými cestami a za čas se vydají zase o oblast dál.
Já jsem Bůh: To jsou prvovýstupci, kteří zásadně dělají nové prváče o několik stupňů níž, než co normálně lezou. Nejlíp, když lezou IX, tak udělají VII s nádechem VIII. Jištění zásadně dávají co nejdál a pak cítí sladké zadostiučinění, když sedmový lezec jejich cestu nemůže vylézt nebo v ní bojuje o holý život.
Ve jménu průvodce: Tak tenhle druh prvovýstupce je pro oblast opravdová pohroma! Chce za každou cenu dostat své jméno do průvodce a často i na úkor kvality cest.
Lezci
Lezení je pro ně život: To jsou lezci, kteří nemůžou bez lezení existovat a to doslova. Lezení přizpůsobí celý svůj život a lezou, dokud jim to tělo fyzicky dovolí. Na duchu zůstávají mladí i v kmetském věku a je jim jedno,
že za mlada byli pro své okolí modernisté a teď jsou zase označováni za klasiky. Každá doba kastuje tyto lezce podle svého pohledu, ale to už si přeberte sami, co jsem tím chtěl říct..
Mladí pseudoklasici: Začnou lézt, ale když se rozkoukají a zjistí, že nebudou nejlepší, tak schovají svoji neschopnost na sobě dřít a tvrdě trénovat za pózu obhájce klasického lezení a spasitele toho našeho lezení. Najdou si nepřítele, většinou lezce, kteří lezou dobře, ale s mg, a už mají proti komu bojovat! Sami si s pravidly ovšem hlavu nelámou a hravě si je upraví podle svých potřeb - kruh klidně zatlučou metr od zavrtání, klacek v díře použijí jako hodiny, a pak ho vyhodí, nebo v cestě kličkují, jak zajíc na honu, ale popis zní samozřejmě přímo..
Lezec do prvního úvěru: Začne lézt a za chvíli už je chytrý, jak rádio, udělá hned cestu, s každým se zná a se všemi lezl. Pak ho uloví lovkyně a do tří let je svatba, úvěr na barák a už ho nikdy nikdo ve skalách neuvidí. Zajímavý je, že v průměru je to fakt do tří let, co jsem tak vysledoval.
Lezec playboy: Má nazpaměť nalezeno pár lehkých a tak dvě těžší cesty, ale jen takové, aby na ně bylo dobře vidět, nejlíp z turistické cesty. Zásadně leze do půl těla, pohazuje přitom svou dlouhou hřívou a neustále oznamuje okolí, jak je ta cesta strašně nebezpečná, jen aby obdivovatelky měly ten správný strach o jeho krásné tělo. No a večer v hospůdce při líčení svých hrdinských kousků je úspěch téměř jistý!
Qvakeři: To jsou lezci, kteří lezou takové cesty, že by vás ani ve snu nenapadlo, že se něco takového vůbec dá lézt. Zelené spáry, mechovaté plotny, mokré komíny, slizké kouty. Když jsem ještě bydlel v Liberci poznal jsem pár místních qvakerů. Měli svoje oblíbené oblasti, mraky vylezených cest a každý rok na podzim vyhlašovali cestu roku – samozřejmě čím zelenější, tím lepší. Dokonce měli i svůj rituál v hospodách, říkali tomu dát pivo na pešla - to znamenalo vylít si celý pivo na hlavu. Když v jedné knajpě hostinský jejich rituál kupodivu nechápal a začal je vyhazovat, tak mu odnesli dveře. Přijde vám, že jsou to blázni a nepatří do lezení? Proč? Prostě jsou sví a to je na jednu stranu parádní..
A pak jsou ještě
lezci samotáři, boulderisti, horalové, pískaři nebo moráloví lezci, mezi nimiž je nepřekonatelným králem Špek - u něho dokonce platí, že čím je starší, tím je odvažnější a určitě nám ještě vyrazí svými výkony dech! Jsou tu lezci, co lezou jen na vápně nebo průkopníci, kteří hledají a nachází nové oblasti, udělají tam cesty a pak i průvodce (dobrý prospektor je třeba Hubka) a další a další lezci.
Jeník Pleticha současnosti..
Myslíte si tedy, že kastovat lezce na klasiky a modernisty je správné? Já osobně to vidím jinak. Pokud někdo neobtěžuje druhé, dodržuje pravidla dané oblasti, tak ať si leze podle svého gusta. Lezení je tu pro každého a ač se to třeba někdy nezdá, podstatu máme stejnou - jsme blázni, co lezeme někam nahoru a nesedíme doma, jako pecky!
Kam mě budete řadit, je vaše věc. Já prostě lezu podle sebe. Pro modernisty jsem možná klasik, pro mladý klasiky modernista. Když jsem začal malovat, tak pro malíře jsem byl lezec, pro lezce malíř. Čert aby se v tom vyznal…
