Ty stíny proti hoře kolmých holých bloků vzrůstaly a zas náhle
poklesaly s časem. Ty stíny bradaté plakaly lidským hlasem, po jasné hoře
klouzajíce řadou tichých kroků.
Nepřenosnost jistých zážitků
z nich dělá tak trochu jedinečnost…. Sem si takto chtěl odsednout, že už
nemůžu, ale ne a ne zatlouct pořádnou jedničku. Dalších dvacet minut je stejných,
akorát s tím rozdílem, že se mi podařilo sezout z lezky… Po
nedorozuměních na podávacím fixu v hlaholu okolní bouře výchází až na třetí
jedničku jistota posedu, a já tak s výdechem konečně děkuji čemukolif…. I
když takto na mě vyšel klíč, Kubovi
zůstává, stejně jak v úvodu, ta černá práce s dotažením délky… Bilance
po čtyřech, či pěti hodinách? Dvacet metrů a jistota, že dál to bude ještě
horší…. Návrat do pohodlí bivaku stíháme právě za pět dvanáct před další
bouřkou. Sedám na okraj terásky a pozoruji eleGanju pohybu kapek. Vydržel bych
tak sedět asi dlouho, pokud by se nesetmělo a pokud by se zdálky neozývala
hudba techna (a prejže zóna klidu…). V duchu se směju, kompanii Kuby, bych
v tu chvíli rači směnil za kobietu, pak mi ale docházi, že bych sem
nejspíš žádnou nevytáh. Škoda, mohla by být větší sranda…
O necelý týden, stejná kupa
šutrů, nož pokus do stěny od západu.
Hlášená je malá a o to kratší přeháňka…. Trpělivě s Pirem čekáme
v štrbině před slaněním, když naráz se déšť mění v kroupy… Útěchou naštěstí zůstáva odhodlání a
teplo oblečků…. Po chvilce zase změna a začne chumelit jakože fést, jak někdy
v lednu. Opět se směju a nezbývá než začít si zpívat. Tímto je nakonec vše
zahnáno a po dvouhodinovém otálení riskujem sjezd pod stěnu, kerou
v zápětí shledáváme jako vcelku vkusně orosený vodopád. Co naplat, aspoň
večer v Průmce rychlejc příbývaj
pivsoni…. Hold to je tak, dyž člověk podlehne tichému volání….. A příště?...... Třeba máj v dubnu….
