Sardinie - Capo Caccia

S návštěvou Sardínie se pojí otázka zdalipak letět nebo se plavit po moři.  Po dlouhé a únavné cestě autem  vegetit ve svém samochodu, nebo se spoléhat na italskou autobusovou dopravu a na stopa? Já se vydal cestou Ryanair - Algero a na ostrově okoštovat ochotu místních sardiňáků.

Úzkost ze zamrznutí na letišti a snaha odjebat se setsakramentsky rychle z letištní haly po příletu přichází na nás jak je dobrým zvykem i v Algeru. Zvlášť ji pocítíte, když nemáte přistavený svůj kočár a tak stylem brazilské fotbalové mazačinky "pojď sem, kam jdeš" chytáme příležitost za páčo (letištní bus do Festilie a Algera) a vskutku o za necelou půlhodnu svlažujeme hrdlo na lehko pod pouliční lampou přístavního parčíku přímořské vesnice Fertília nedaleko kamenité pláže, naší dnešní ložnice.

Nahoře na mysu.

Bilanci úspěšnosti třídenního stopování jsme si  udrželi jak Pavel Kuka ve svých nejlepších letech - vždycky nás vzalo první auto - viděl jsem už ledacos, i žábu bušit pěstí do dveří, ale toto mě má hlava nepobrala. Lidi příjemní a výmluvní jak šéf na Fritu po večerním kuřeti s rýží. Radost posedět. Májina znalost Portugalštiny a Španělštiny nebyla v této katalánské části ostrava dvakrát na škodu a já se tak v roli nemluvněte na zadním sedadle mohl věnovat lačnému krmení očí členitým skalním pobřežím, cestou k mysu Capo Caccia.

Capo Caccia je nejzápadnější výběžek jak ze scenérie filmu Hrabě Monte Christo. Vysoké majáky obehnané ostatými dráty zde ční na 300 metrovými srázy rovnou do divokého, zpěněného moře. Však tu také sídlí v jedné z největších jeskyní Sardínie bůh moře Neptun. Tento rozlehlý jeskynní komplex ke kterému musíte sestoupit přes 600 schodů jsme nenavštívili jak jinak než na pankáče - byl zavřený kvůli špatnému počasí. Zavzpomínal jsem si při přelézání úzkého prostoru nad mřížemi na divoké mladé časy a návštěvy podzemních systémů. Bylo to fajn a Mája se ukázala jako zdatný sekundant mých rošťárem. Více nás zarazilo až  dvoumetrové vlnobití, které jsme museli odpočítávat, abychom mohli proběhnou otevřeným prostorem v úrovni moře do hlubokých chodem a dómů, které naštěstí byli kvalitněji zamřížované. Ještě že tak. Neptun se celkem naštval, je to rapl.

Schůdky k Neptunovi.

V noci mohutný příboj rezonoval v námi obývané jeskyni takovým způsobem, že mi to připomnělo, jak mě přel léty na Mallorce pozlobil půlmetový gryml, který se ráčil večer v bouřce odloupnout z podmáčené klenby a  houpl mě metr od spacáku...
Němeční windsurfaři, kteří nás na Sardošce v daný den brali stopem si jiště ještě užijou.

Hlavní sektor

Mája a 6b+

No co bych vám povídal o lezení. Hlavní peckovačky jsou férově do kopce. V 7a+ jsem měl konve jak Pepe Sailor po kýblu špenátu. Sranda je, že 20m cesty vypadají jak demoverze po výletu na Kalymnos, ale z propocených zad odkapává laktát, jen co cvaknete první dvě jištění. Ono po dešti je zdejší skála taková lecjaká divná. Klouže a člověk ji marně žmoulá prsty jak když Adámek vymačkává na skalách "lime from limestone".

Vánoční stromek a Štědrý večer.

I lehčí cesty jsou zde k mání a k tomu překrásný výhled na ostrov zející nedaleko jako obrácený plastový kýbl na který se postavila plnoštíhlá pošťačka. Vystrojili jsme si stromeček depreskami a pytlíky s magnésiem a prosecco a jiné italské pochutiny nás odměnily romantikou a samotou.
Cenou za ni  bylo zdolání strmého výšvihu, který chrání tuto oblast před turisty, důchodci a italskými zahrádkáři.

Díky unikátnímu biotopu zdejší okolí patří do chránění zalesněné zóny a sídlí zde důležité výzkumné ústavy Sardínie. Ve vesnici níže od oblasti si večer můžete projít kouzelnou a spoře osvětlenou cestičku, která se jako had vine opuštěnými zahradami a vilami. Celou dobu vás obklopují kamenné sloupy a černé, popraskané střešní trámy. Jenom snad místo světel, kdyby byly podél této cesty louče, tak by iluze antické promenády neměla chybu. Beztak i zde Cézar hrál jako malý šklebák kuličky, nedivil bych se.

Vidíte ten obrázek bitevní lodě?

Blíže Algeru přes zátoku s jedním z nejstarších sardinských přístavišť leží přístav Puerto Conte. Nad ním je jeden hodně široký a o to nižší lezecký sektor "Plache di Peyer", na který se s klidným svědomím vykašlete. Doporučím vám raději výlet napříč lesy, které ční nad přístavem - vedou zde cestičky v měkkém jehličnatém podloží, které vás zanesou na vysoký útes, kde s napětím čekali italští vojáci za 2. Světové války na spojence. Po kapitulaci děla z vybetonovaných kukaní naházeli do moře a tak tyto polozapomenuté a rozstřílené vojenské úkryty s dlouhými štolami a malbami stále dokreslují historii jednoho z nejdivočejších pobřeží Sardínie.

Lezecky nedknutý megasektor na Puerto Conte.

Algero je taková malá Barcelona, město žije turistickým ruchem a je zde obrovská katalánská komunita. Ve starém městě jsme náhodou s naší kamarádkou ze Španělska zabloudili do malého, soukromého katalánského baru, kde se člověk ocitl v jiném světě. Jak z filmu "Midnight in Paris" i zde se člověk vrátil v čase. Neskutečně vitální staříci pookřávali, když jsem přivedl dvě pěkné, komunikativní a španělsky mluvící kočky. Zvláště Mária dokázala svojí bezprostředností a vřelostí malinké, maximálně 150cm vysoké staříky rozohnit tak, že kupovali pivečka, vysvětlovali proč vypadá Sardinská vlajka jak vypadá a přitom v lokále řádili jak papíroví čerti. Prostě ohromný zážitek.





Po noci v Hotelu Alegro jsme se vydali do Calo Gonone - Mekky lezení na ostrově.

PS: Jestli zde budete kratší dobu, navšivte všemi doporučovanou stolovou horu Roccadoria Monteleone, kam se dá dostat snadno busem. My to nestihli, příště.

Kdo z vás ví co znamená vlajka Sardínie? :)