Houpačka!

Před léty psal nebožtík Filek o morálovém lezení a tanci na břitu nože...já ten článek miloval. V něm mimo jiné brilantně Filous vylíčil, jak si tržně založení fištróni udělali z adrenalinu tiskárnu na penízky.

Když nepočítám nervydrásající "Matějskou pouť" a například "řetízkáče" - Zlo, kde se poznal slabší žaludek, popřípadě močák a o adrenalinu nemůže být moc řeč. Teda možná jej pociťovaly maminky, když viděly na kolotoči místo synka lítající šejkr.

Vykutálení veskláci vymysleli bungee jumping - inspirováni černoušky z pralesů, kteří asi aby trochu zředili poměr žen a můžu, tak s dovršením dospělosti, ( u chlapů tak v 13letech, o ženách se nic nepíše...nevím jak to jako bylo myšleno) nechali hópat bubáky ze stromů s liánou omotanou kolem kopýtka s úmrtností podobně vysokou, jako když skauti hromadně připravují dřevo na hlavní vatru.



Prefikaní lezci zase vygómali kienovu houpačku, aby ušetřili pětikilo na noc v Adršpašských chrámech vytříbené zahálky a tak samo domo se občas připravují převeliké srandamače spočívající v tom, kdo vyměkně hópnout z mostu do zející hlubiny, kde jsi navázán na letitých horolezeckých lanech, kde se  o jejich kvalitě a pevnosti dá v případě šetrných pískařů s úspěchem pochybovat. Například Tatušův a Slépův 50m pelešák spíše připomíná svlékajícího se hada s průměrem 18mm zkříženého s chlupatým ježkem, kterému tu a tam lezou bílá střívka...no neskočte si potom. 

Btw: Jednou mi Káčula ukázal své 40m lano Mammut určené pro východní trh. Na chřibském hnědáku jsem si do něj u slaňáku sedl a i so opletem popojel o dva metry níže...pak bylo slavnostně rozhodnuto, že na tom konci poleze vždy jen druholezec. Takže Safety third!



Počasí nám na lezení zrovna třikrát nepřálo a tak jsme pelášili jednoho ne zrovna moc teplého a slunečného dne k Moravským Bránicím skákat ďábelskou prefikanost. Všichni ukázali silné srdce, slabou vůli k životu a i když mě dole čekali uniformovaní mistři policejního řemesla, sjel jsem se jim skoro do náruče -  vše nakonec dopadlo se šťastným  koncem jak bitka na Tuřanských hodech. To důležité ostatně můžete shlédnout na videjích. Kameramanům a skokanům tímto článkem vzdávám hold a upřimnou soustrast! Olé..

Trilogie

Mám kamaráda, co s ním fakt rád lezu. Je to divočák s básnickými sklony, velkokonzument uzeného masa a reklama na sílu. Ve volném čase aviatik. Při pití piva z dvoulitrové PET lahve nápadně připomíná vývěvu. Nožní klenbu má propadlou jak Mariánský příkop. Jmenuje se Makak. Po celodenním lezeckém maratónu zpravidla škemrá, že by si ještě dal na dolez nějaký vylámaný převis a klidně i s čelovkou, když už je docela tma. Když zoologové viděli, jak leze po skalách, museli po něm nazvat primáta. 

Kdekomu se podařilo vylézt na všechny osmitisícovky, ale málokdo někdy viděl Makaka unaveného. Mně se to však poštěstilo. Nemyslím nějaké to blbnutí po kolena ve sněhu v horách, které jsou ještě kus na východ někde za Brnem a ješte se tam blbě dejchá. 

Před dvěma lety jsem od Makaka slyšel, že má fakt dost. Po třech cestách. Nejprve jsem myslel, že mám slyšiny. Toho roku to byl první výlet do Ádru. Člověk přes zimu zapomene, jak že to vlastně drží to koleno v širočině a jaký je to pocit, když se mísí pot s krví.

Pod Sviní jsme potkali Hanse a Lenina - klasicky obklopeného harémem. Už ani nevím, co tehdá lezli, ale přišla řeč na Ninjis na Želvu, že je to prý pěkné, jen to usoluje. Převislá puklina nevlídného rozměru a šestý přelez čekal jen na nás. 

Na Kata jsem už měl vylezené krásné stěnové osmbéčko Elektrické křeslo, ale Krvavá, se svým technických přesahem u prvního a vyhlášeným kónickým spárokomínem pod druhým kruhem, stále chyběla. 

A k zakončení širočinové trilogie netřeba chodit daleko. Dokončená cesta na Svini je těžká jako prase, byť jen pár metrů od kruhu.

Tenkrát jsme šli s Makakem na pivo ještě za světla a o vylámaných převisech nepadlo ani slovo.

Ninjis v celé své kráse.

Zlo v širočině za VIIIa.

Krvavá na Kata. Vyhlášený problematický úsek pod druhým kruhem.

Nad kroužkem už je dobře.

Traverz do spárokomína, který vede ke druhému kruhu.

Makakovo vypoulené hýždě.

Vypečený přelez kruhu.

Dokončená cesta - dokončená trilogie.

Petr Prachtel - Život na niti, sbírka na biografii

Ozval se mi Sebo, že se koná sbírka na vydání knihy o legendárním lezci Petru prachtelovi. Reaguji na to a tak s dovolením přeposílám něco málo z webu: https://www.hithit.com/cs/project/74/p-r-a-c-h-t-e-l-zivot-na-niti?variant=a
kde můžete v jistých formách tuto biografii podpořit. Myslím si, že to bude stát za to. Čaj

Petra Prachtela a jeho ženu Zorku jsem poznal v roce1970 při vzniku horolezecké skupiny APK70. Vždy a všude se odlišoval od ostatních, a to jak vzhledem, stylem života, tak i způsobem lezení po skalách. Jeho největším štěstím byla jeho manželka Zorka, která trpělivě snášela jeho extrémní způsob života a hlavně špičkově a na světové úrovni lezla. Spolu zdolávali ty nejtěžší cesty a dělali vážné prvovýstupy. Ač je Petr absolvent výtvarné školy a vystudovaný pedagog a Zorka zemědělskou inženýrkou, na svoje živobytí si vydělávali opravováním kostelních věží, malováním obrazů, vykládáním vagónu a dalšími náhodnými pracemi.
Když Zorka v roce 2011 náhle zemřela, udělali jsme na Mezinárodním horolezeckém filmovém festivalu v Teplicích nad Metují výstavu z jejich fotek a Petr měl o Zorce přednášku. Výstava i beseda s Petrem měly obrovský ohlas. Mladí i staří za Petrem chodili, vzdávali mu hold a chtěli se s ním vyfotit. Nejeden člověk se ptal, bude-li se beseda a povídání s Petrem někdy a někde opakovat. A tak se vlastně z lidí zrodil nápad, dát neuvěřitelný Prachtelův životním příběh na papír.
Ač jsem znal Petra desítky let, netušil jsem, jaký rušný život prožil. Po cestě na festival mi povídal o svých lezeckých začátcích i o tom, jak se jako malý kluk (z poloviny Němec a z druhé poloviny Rakušan) potloukal válkou, jak jeho rodině sebrali v roce 1954 komunisté všechen majetek, jak s ním nejenom naši, ale i zahraniční filmaři natáčeli filmy, jak byl vyhozen z čs. horolezecké reprezentace, ač dostával ze světa pozvánky k účasti na mezinárodních expedicích. Věděl jsem o jeho zálibě v malování, vážné hudbě a v bězích, kdy např. ve svých 66 letech vyšel za 24 hod 45 min. 17x na Ještěd (88 km) a v 67 letech ušel za 22 hodin 61 km a přitom vylezl v Jizerských horách 208 různými cestami na 101 samostatných věží. Kniha popisuje nejen Prachtelův mimořádný život, ale také poukazuje na to, jak kterýkoli režim dokáže s člověkem zamávat a jak ho dokáže bezdůvodně nebo kvůli absolutním maličkostem zničit.


Malá ukázka z knihy:
… Teprve teď jsem si všiml, že jsme před domem, který má vedle dveří napsáno HITLERJUGEND. Esesáci mě předali místnímu veliteli, který mne ubytoval na cimru mezi samé patnáctileté výrostky. Dostal jsem najíst a také jsem se mohl konečně pořádně omýt. Už jsem si nemusel brát vodu z kaluží a roztátého sněhu. Byla noc, když jsem přišel do svého pokoje. Byl prázdný, všichni se bavili ve společenské místnosti. …. Asi desátý den začalo hustě pršet a mně se nechtělo do deště. Nenápadně, abych nerušil, jsem si sednul do rohu společenské místnosti. Bylo vidět, že se mladí z hitlerjugend nudí, že nevědí co dělat. Německá vojenská hrdost v nich zůstala i v samém závěru války. „Budeme si házet obranným granátem!“ A jak řekli, tak se stalo. Ze skladu jich několik přinesli a házeli si je mezi sebou. Byla to pro ně obrovská zábava, oči jsem měl na vrch hlavy. Když jsem viděl, jak někteří granáty málem nechytili, dostával jsem stále větší strach. Pomalu jsem se sunul po židli dolu pod stůl, pud sebezáchovy zafungoval. Najednou se ozvala ohlušující rána, vzduchem létaly ruce, kousky těl, všude samá krev. Jedna stěna od místnosti se celá zhroutila. Stůl mne ochránil. Okamžitě přiběhl náčelník a zdravotníci. Zdraví se rozutekli, zranění zůstali na místě. Sténali a plakali. Zdravotníci je co nejrychleji přemístili do jiných prostor. Náčelník nařídil okamžitě uklidit celou společenskou místnost. „Nikdo nepůjde spát dřív, než to bude všechno uklizené.“ Chlapci se činili. Ráno na snídani bylo vše, až na tu rozbořenou zeď, zameteno a vyčištěno. Náčelník měl během jídla ke všem vážnou řeč, kterou končil slovy, že toto se už nesmí nikdy opakovat. Potom šel ke kamnům, otevřel horní dvířka, zmačkal několik německých novin, které otvorem napěchoval dovnitř, navrch dal několik třísek a zapálil, abychom měli větší teplo. Zbořenou zdí do společenské místnosti pořádně táhlo. Ještě než došel pro naštípané dříví, které bylo složené v rohu místnosti, se ozvala další ohlušující rána. Někdo si na dno kamen schoval granáty. Shora si jich náčelník nevšimnul. Spadla další stěna a znovu se ozval pláč a ještě zoufalejší nářky. To už jsem na nic nečekal, vyběhl do pokoje pro batoh a utíkal z domu hrůzy s názvem Hitlerjugend pryč. Zastavil jsem se až po několika kilometrech. Měl jsem strach, že mne budou mladíci honit, ale ti měli jiné starosti.
Kniha P.R.A.C.H.T.E.L. život na niti je doplněna velkým množstvím fotografií a fotokopiemi faksimile.


O autorovi: Boris Hlaváček – za novinářskou činnost získal řadu ocenění, napsal mimo jiné knihu básní Město pod oknem, jako první vydal knihu o Rallye Paříž - Dakar (1. a 2. rozšířené vydání), skateboardovou komiksovou příručku Skateboardové prázdniny, instruktážní publikaci Snowboard, knížku Křížová cesta Vladimíra Komárka, do knihy Vl. Procházky Na Annapúrnu napsal rozhovory s účastníky expedice po 40 letech.

Lezení rajbasů je sexy!

Pár dnů nazpět jsem se byl rozlézt na pohádkovém úbočí kopce pod kaplí Svaté Barbory u Buchlovic. Z hlediska potenciálu, který je pro většinu výkonostních lezců hlavní kritérium lezeckých oblastí, mě zde nečekalo nic objevného, všechny cesty zde mám vylezené, prostor na provovýstupy je nulový. Ale příjemné chřibské dejavu spojené s ospalým povalováním se na matraci a lehkým popolízáním hladkých pískovcových ploten mě obzvláště naplňovalo.

Foto: www.piskar.cz

Pískovcové plotny - rajbasy nebyly vždy právě tím lezecky nejoblíbenějším cílem. Nic nedržet, spoléhat na svoji intuici, zkušenosti a fakt že jo! Vždy ta bota podrží nepatrně více než by člověk čekal, nebo ne? To raději zahoblovat po madlech v převise ve stylu po nás potopa a utahat to jako Bjorndalenův sopel.

Nevím čím to je, ale když jsem zkoušel "Barborku" - rajbas na 8+/9- říkal jsem si, že zde vlastně sakra není vůbec nic těžkého, šlapeš, šlapeš, trochu doufáš a vzlínáš bez toho aniž by člověk musel někde prolamovat prsty naruby. To stejné v cestě "Komu voní hrana" stejné obtížnosti, polechtat, pohladit, pa pa pa, trošilinku pomazlit tu levou špičku přesněji na stupu a ladně jak Louka, když tancuje Makarénu, vybaletit va vrchol. Sice na vás možná budou mouchy srát, jak polezete pomalu nahoru, ale ten pocit když se zadaří zadělit, mňam.


Komu voní hrana 8+/9- from Jan Šálek on Vimeo.
To je alespoň lezení, souznění, delikátní prožitek.
Proč o tom píšu? Jako trenér potkávám dost lezců, kteří mají silový a vytrvalostní potenciál a na skalách lezou pendrek - občas zlobí hlava, občas prostě volí raději stěnu než skálu, ale jsou zde ale i lezci a lezkyně , kteří jsou slabí, milují lezecký pohyb, rádi by vylezli něco těžšího a z nějakého důvodu nemůžou nebo nechtěji tréninku obětovat více času. Jejich motivaci k tréninku by možná odstartoval přelez nějaké "těžší cesty" a když nemáte sílu ani vytrvalost, (Tak o nic alespoň nepříjdete jak říkal Miro Piala.) přesto můžete zadělit nějaký těžší rajbák.  Nebo jen si cérečky myslí, že osmičkový rajbuňk je už cesta z jiného světa?

Proto jste li šikovní - lezte rajbasy!!! Asi se Vám nepovede vybruslit svišťův projekt na Malé Budačině, ale ty osmičkové plazimušky jdou poladit a natrénovat. Chcete li více úderně:

"Lezení rajbasů je sexy!"

PS: Když to budete tisknou na trika, jeden kousek mi schovejte :) Čaj.
Starý článek rajbasech zde: http://casnacaj.blogspot.cz/2009/09/rajbunk.html

Obelisk v Pisárkách u Antroposu

Asi jste to sami taky někdy zažili, v jednu chvíli se vám zabodne trn do prdele (obrazně myšleno) aby se vzápětí ukázalo, jaký to byl skvělý tah osudu a prekérní zápletka se nakonec šťastně rozuzlila jak kariéra Ivety Bartošové. Nejsem Seneca, ale víkendové sobotní prosluněné odpoledne jsem se raději nechal životem vést a ne táhnout…

Po náhlém odvolání stavění prefikaných cest na betonce, zůstala ve vzduchu viset otázka co s nenačatým krásným odpolednem? Nažhavil jsem drát a po chvíli jsme rázovali s pjótrem směr Komínský lom přelézt můj starý projekt. Stará plotnička s pracovním názvem „Kolibřík“, ze které mě vždy před ostrým přelezem spláchnul déšť či zastihla tma. Není nemožné, že nějakej škodolibej šizuňk jistě podplatil šamana Zákopčaníka aby tuto osmičkovou línii přede mnou chránil sec mazec kotrmelec.

Příjdeme pod skálu natěšení jako Vilém na první Birel v Podnebí a jak tak stojím v sedáku s expreskama…zděšeně zjišťuji, že jsem bez liňajky. (latinsky lano) Zapeklitá to šlamastika – asi mi vyskočil zelený šedesátimetrový dědeček doma z batohu, jinak si tu záhadu vysvětlit nedokážu. Dénikena jsme však nevolali a v rozmrzelé náladě jsem si vzpomněl, na pisárecký Obelisk.

Ten ohromný žulový Obelisk, jak pod ním každý 1.máj červení trilobiti dělají mecheche a modlí se za soudruha Stalina a Lenina až hanba. Pamatuju si historku jak prý noc před tím shromážděním brněnští lezci (Hilfákův brácha?) vylezli na tento památník „Buď práci čest“ a pověsili na něj transparent „Smrt komunismu“.

Pochybuji, že nějakej rudej Stachan si lajznul vylézt hore háj a transparent sundat. Prý ten rudý trapas musili poladit mistři hasiči. Když jsme u hasičů, tak ve vrcholové knize na obelisku byl zápis, že zde z vrcholu jednoho vybátého  horolezce taky před lety sundávali.

My jsme hned sto metrů od onoho monumentu narazili na hémony, kteří zde provozovali půjčovnu kol a překážkovou dráhu pro malé děti. Byla to z naší strany trochu vysírka, šplhat na komoušskej pomník kde se ochomejtali šilci v uniformách. Musím je pochválit, že pomáhali a chránili místní děti a ne nás od těžkých úrazů způsobených pádem z pomníku.

Dvakrát jsme nakročili k písmenkům do 2/3 výšky po zubaté žulové hraně a při absenci bouldermatky jsme balancovali pouze nad ručníkem, který jsem si vzal na večerní plavání a který nás chránil od všudypřítomného bahna.

Poté jsme to zkusili čelně na medvěda a byla to příjemnější písnička než ladit lezačkama šmýkajícíse vroubky. Hecl jsem to a lupl jsem to až na vrchol za zpěvu havranů a sýkorek koňader. Pjóter též předvedl výkon hodný jesenického gorilího samce a jódloval jak porouchaný gramofón.

Následovala pověstná pohodička hodna výživových poradců, pivečko a párek v rožku na dřevěnné vyhřáté zahrádce přímo u mekky lovců mamutů Kopčema a Veverčáka.

Tak to je historka vo tom, jak jsme nakonec zadělili jak páni i přesto, že nám matka příroda házela celý den klúcky pod nohy.

Čávo Čaj.

Obelisk - Antropos from Jan Šálek on Vimeo.

Crossfit – domácí trénink pro lezce

Lezecké tréninkové desky a lištičky zkrášlující dveřní rámy, zpravidla po čase začnou plnit funkci pouhé domácí dekorace. Ruku na srdce, koho baví trénovat doma? Vyjímky však potvrzují pravidlo. Pro vás domací divočáky, které doma starka péruje, ať neprásíte tou ďábelskou křídou obyvák, nadhodím k dobru jeden kondiční trénink na principu crossfitu, který si můžete příležitostně u telenovely „Doňa sebevražda“ zacvičit.

Pouštět si žilou v zadýchané tělocvičně nevoní každému a i přesto, že to tak venku nevypadá, jako optimista stále věřím ve slunečné lezecké zítřky. Předpokládám proto, že se spíše potkáme v nasluněném Sloupu, než v brněnských crossfit gymech.

Trocha fyzičky ovšem nikomu neuškodí a tak pro zajímavost předkládám jednoduchý domácí trénink bez speciálních pomůcek, který si můžete na sobě oprůbovat. S největší pravděpodobností Vám to (stejně jako mně) dvakrát týdně jenom prospěje. J

PS: Výsledky si zapište, nebo hoďte číslo do komentů ať máte mety na které trénovat.

1)      Rozehřátí: Raději dle libosti, ať mě nepomlouváte.

2)      Rozcvičení: Formou dynamického strečinku.

3)      WOD1: (workout of the day)

MUŽI, neboli těžší varianta:

·       Okruh po dobu 12 minut skládající se z:

50 dřepů (ruce spojené v předpažení, stehna do (nejlépe pod) rovnoběžné pozice se zemí.

30kliků (v dolní pozici vždy do lehu na břiše bez rukou, nahoře do propnutí)

15 shybů (crossfiťáci dělají tzv. kipping pullups – pomáhají si souhybem a švihem těla, lezci budou šmělit pěkně klasické)

·         Spočítejte si počet okruhů nebo součet opakování všech cviků.

Ženy, neboli lehčí sranda:

·         Okruh po dobu 12 minut skládající se z:

5 shybů                10 kliků           15 dřepů

·         Spočítejte si počet okruhů nebo součet opakování všech cviků.

4)      Dotavení:

50x burpees (angličáci), viz. video výše

100x sed lehů ( nohy skrčené chodidly k sobě (kolena od sebe), v leže jdou propnuté ruce dozadu nad hlavu, v sedě hrudník dopředu a propnuté ruce jdou do stran - upažení)

 









5x 30sec boční placky ( v podporu ležmo na předloktí jedné ruky upažíme volnou ruku a držíme tělo vzpřímené. Střídáme strany po 30sec – celkem 5x na každou stranu.

Závěrem: Tento trénink byste měli při dostatečném nasazení pocítit a doufám, že se Vám podaří tak zapracovat na zlepšení fyzické kondice. Jo poslední věc: Když se do cvičení pustím, tak se nekončí předčasně, maximálně se zvolní tempo…to je základní pravidlo!

 Srdečně zdraví Čaj.