kde můžete v jistých formách tuto biografii podpořit. Myslím si, že to bude stát za to. Čaj
Petra Prachtela a jeho ženu Zorku jsem poznal v roce1970 při vzniku horolezecké skupiny APK70. Vždy a všude se odlišoval od ostatních, a to jak vzhledem, stylem života, tak i způsobem lezení po skalách. Jeho největším štěstím byla jeho manželka Zorka, která trpělivě snášela jeho extrémní způsob života a hlavně špičkově a na světové úrovni lezla. Spolu zdolávali ty nejtěžší cesty a dělali vážné prvovýstupy. Ač je Petr absolvent výtvarné školy a vystudovaný pedagog a Zorka zemědělskou inženýrkou, na svoje živobytí si vydělávali opravováním kostelních věží, malováním obrazů, vykládáním vagónu a dalšími náhodnými pracemi. Když Zorka v roce 2011 náhle zemřela, udělali jsme na Mezinárodním horolezeckém filmovém festivalu v Teplicích nad Metují výstavu z jejich fotek a Petr měl o Zorce přednášku. Výstava i beseda s Petrem měly obrovský ohlas. Mladí i staří za Petrem chodili, vzdávali mu hold a chtěli se s ním vyfotit. Nejeden člověk se ptal, bude-li se beseda a povídání s Petrem někdy a někde opakovat. A tak se vlastně z lidí zrodil nápad, dát neuvěřitelný Prachtelův životním příběh na papír.
Ač jsem znal Petra desítky let, netušil jsem, jaký rušný život prožil. Po cestě na festival mi povídal o svých lezeckých začátcích i o tom, jak se jako malý kluk (z poloviny Němec a z druhé poloviny Rakušan) potloukal válkou, jak jeho rodině sebrali v roce 1954 komunisté všechen majetek, jak s ním nejenom naši, ale i zahraniční filmaři natáčeli filmy, jak byl vyhozen z čs. horolezecké reprezentace, ač dostával ze světa pozvánky k účasti na mezinárodních expedicích. Věděl jsem o jeho zálibě v malování, vážné hudbě a v bězích, kdy např. ve svých 66 letech vyšel za 24 hod 45 min. 17x na Ještěd (88 km) a v 67 letech ušel za 22 hodin 61 km a přitom vylezl v Jizerských horách 208 různými cestami na 101 samostatných věží. Kniha popisuje nejen Prachtelův mimořádný život, ale také poukazuje na to, jak kterýkoli režim dokáže s člověkem zamávat a jak ho dokáže bezdůvodně nebo kvůli absolutním maličkostem zničit.
Malá ukázka z knihy:
… Teprve teď jsem si všiml, že jsme před domem, který má vedle dveří napsáno HITLERJUGEND. Esesáci mě předali místnímu veliteli, který mne ubytoval na cimru mezi samé patnáctileté výrostky. Dostal jsem najíst a také jsem se mohl konečně pořádně omýt. Už jsem si nemusel brát vodu z kaluží a roztátého sněhu. Byla noc, když jsem přišel do svého pokoje. Byl prázdný, všichni se bavili ve společenské místnosti. …. Asi desátý den začalo hustě pršet a mně se nechtělo do deště. Nenápadně, abych nerušil, jsem si sednul do rohu společenské místnosti. Bylo vidět, že se mladí z hitlerjugend nudí, že nevědí co dělat. Německá vojenská hrdost v nich zůstala i v samém závěru války. „Budeme si házet obranným granátem!“ A jak řekli, tak se stalo. Ze skladu jich několik přinesli a házeli si je mezi sebou. Byla to pro ně obrovská zábava, oči jsem měl na vrch hlavy. Když jsem viděl, jak někteří granáty málem nechytili, dostával jsem stále větší strach. Pomalu jsem se sunul po židli dolu pod stůl, pud sebezáchovy zafungoval. Najednou se ozvala ohlušující rána, vzduchem létaly ruce, kousky těl, všude samá krev. Jedna stěna od místnosti se celá zhroutila. Stůl mne ochránil. Okamžitě přiběhl náčelník a zdravotníci. Zdraví se rozutekli, zranění zůstali na místě. Sténali a plakali. Zdravotníci je co nejrychleji přemístili do jiných prostor. Náčelník nařídil okamžitě uklidit celou společenskou místnost. „Nikdo nepůjde spát dřív, než to bude všechno uklizené.“ Chlapci se činili. Ráno na snídani bylo vše, až na tu rozbořenou zeď, zameteno a vyčištěno. Náčelník měl během jídla ke všem vážnou řeč, kterou končil slovy, že toto se už nesmí nikdy opakovat. Potom šel ke kamnům, otevřel horní dvířka, zmačkal několik německých novin, které otvorem napěchoval dovnitř, navrch dal několik třísek a zapálil, abychom měli větší teplo. Zbořenou zdí do společenské místnosti pořádně táhlo. Ještě než došel pro naštípané dříví, které bylo složené v rohu místnosti, se ozvala další ohlušující rána. Někdo si na dno kamen schoval granáty. Shora si jich náčelník nevšimnul. Spadla další stěna a znovu se ozval pláč a ještě zoufalejší nářky. To už jsem na nic nečekal, vyběhl do pokoje pro batoh a utíkal z domu hrůzy s názvem Hitlerjugend pryč. Zastavil jsem se až po několika kilometrech. Měl jsem strach, že mne budou mladíci honit, ale ti měli jiné starosti.
Kniha P.R.A.C.H.T.E.L. život na niti je doplněna velkým množstvím fotografií a fotokopiemi faksimile.
O autorovi: Boris Hlaváček – za novinářskou činnost získal řadu ocenění, napsal mimo jiné knihu básní Město pod oknem, jako první vydal knihu o Rallye Paříž - Dakar (1. a 2. rozšířené vydání), skateboardovou komiksovou příručku Skateboardové prázdniny, instruktážní publikaci Snowboard, knížku Křížová cesta Vladimíra Komárka, do knihy Vl. Procházky Na Annapúrnu napsal rozhovory s účastníky expedice po 40 letech.
Žádné komentáře:
Okomentovat