Pár týdnů nazpět jsem narazil na zajímavé závody, které pořádají v rámci oddílu HO Lokomotiva Brno každý rok Honza „Árný“ Ondruška a Petr „Pikáč“ Skoumal. Závody se jmenují "Pod Parou". Když jsem se na webových stránkách koukal na místa konání upoutal mne ročník 2007, ve kterém byly závody konány v celkem neznámé oblastičce Rohy u Velkého Meziříčí (cca 60 km od Brna), po zkontaktování Pikače jsem dostal více materiálů a požehnání ke zveřejnění, za což mu dodatečně děkuji. Tak k oblasti: Závody byly uskutečněny na 3 hlavních sektorech: Střecháč, Megáč a Madliště. Skála je z ostré žuly a potenciál oblasti zdá se býti nevyčerpán. Jelikož má Pikač velice pěkně zpracované topa boulderů, nebudu vytvářet nějaký výběr fotek a názvů, ale celé topo si můžete stáhnout na: http://www.ulozto.cz/3369460/pod-parou-2007-info-03.pdf
Sice se nejedná o nějaký schovaný Fontáč poblíž Brna, ale mnohé milce kamenných problémů to může inspirovat k návštěvě, když budou mít cestu okolo. Třeba se dozvím i bližší info o Fb klasifikace zmíněných boulderů.
Vánoční závody na umělé stěně Heavens Gate byly boží. Krom příjemné vánoční atmosféry, která na nás dýchla hned po příchodu k baru, na nás čekalo také vánoční cukroví a 40 parádních bouldrů rozdělených do čtyř obtížnostních kategorií. Stavba boulderů byla prvotřídní- obrovské obliny imitující fontáč…od firem HRT,Bleaustone, Soill atd. Žádné rudlování po lištách, ale i technické koutky, rajbasy, hrany, výkuly co svaly ráčí.
Na závody jsme vyrazili ve složení Já, Klingon, Majkí a Janis. Úhoř a Liškut byli nějací nemocní a o hodně přišli. Závodníků a závodnic zde bylo něco přes stovku, na přelezení boulderů měl každý skoro 5 hodin, což bylo hafo. Po třech hodinách jsem byl sedřenej jak zasypanej horník. Zalezl si zde naprosto každý, prvních 10 boulderů bylo hodně lehkých cca 5-6 UIAA obtížnosti na rozlez. Posledních 10 bylo tak pekelných, že se mi podařilo zdolat pouze jeden a dvě zóny. Zbytek boulderů vyšel až na vyjímky na flash, což se bonifikovalo více. Zvýhodňoval se i boulder na 2 pokus.
Smolařem dne se stal Janis, který u třetího“fontáčovského“ boulderu seskočil z topu mimo žíněnku a zvrkl si kotník, celý zbytek závodů smutně pokukoval po ostatních a povzbuzoval kamarády. Majkí se trochem vyflusl na těžkých kousků na začátku a nekoncentrace na lehčích mu také ubrala na bodovém hodnocení. Já jsem si pomalu vysbíral všechny lezitelné kousky a poslední 3 hodiny ucucával Caipi a pokusoval jeden pekelný boulder ve kterém se mi nakonec zóna podařila.
Neznáte Caipi? Po vstupu jsme dostali poukaz na dva hrbáče a zmiňované pití, jež je obdoba Cuba Libre, ale místo Havany se přilévá jakýsi brazilský rum. Nutno zmínit, že místní barmanky tento driják dělala pekelně silný, což nejvíce ocenil známý pijan drinků Klingon. Stylově po skončení závodů byla tombola, kde jsme nic nevyhráli, vyhlášení…vyhrál sympatickej brýlatej cap, který má prý na svém kontě už nějaký ten 8B boulder.
Nakonec jsme neskončili úplně nejhůř z 80 startujících borců, ale nejlepší jsme zdaleka neměli – inu pekelná konkurence a špatná konstelace Merkuru. Na závěr se konal ještě High jump kontest, kde se zúčastnil pouze Majkí a kámoš 8áčkový boulderista z Polska- Čižma. Na bednu to nebylo, ale fandil jsem jak ďas. Následoval jemný večírek, zepár Caipí a piv a hore háj na kér.
Myslím si, že tyto závody byly snad nejpříjemnější pro závodníky, co jsem kdy zažil. (moc jsem jich nezažil)
Btw: Koncem února doufám uspořádám 3.Bad Ass session na Kotelně, doufám, že se povede alespoň z poloviny jako tento parádní kousek. Čau Čaj.
Příprava: Limetu opereme, nakrájíme na kousky a rozmačkáme ve sklenici dřevěnou tlučkou. Přidáme cukr, destilát, led a limetové lístky a vše promícháme.
Vánoční svátky se blíží a tak i spousta lidí se teší na tyto dny „míru, klidu a pohody“. Neznabozi vykupují OCečka a superhyperXXLmarkety a tak vůbec podobně. Ti pobožnější tráví konec týdne v pohodlí rodinného kruhu, či krbu a téměř vždy i nedělní dopoledne v kostele. Takto i my s Márou jsem se uplynuvší adventní neděli vydali do jednoho menšího – lakonicky – Kostelíku. Uznávám, že naše pohnutky byli zcela jiného rázu, ale kázání v podobě „zavyučení“ místními bouldry a přijetí hostie a krvi Kristovy v podobě prachu a skoročaje sme dostali také. Jaké to tedy bylo?
Až v Adamově sem zjistil, že do Josefova o víkendu jezdí jen tři busy a na ten druhý bych čekal půl dne. Hajk v rozverných sněhových přeháňkách se daří až někde za Adamovem a tak nakonec pohodlně stíhám i smluvenou desátou na sraz u Pýčiny. I přesto, že sněží, je docela teplo, ale na Krkárnu to kvůli bílému prachu není…..Skorostřízlivý Mára přichází s tím, že noc byla náročná a snad i zábavná, ale nepamatuje si ani banalitu jakou je zabalení vlastního těla do špivora (neboli spacáku pro jazykově méně nadané jedince)…Podle dechu na vzdálenost pěti metrů tipuji dvě až tři promile, ale den je dlouhý a spalování alkoholů v těle snad pomůže i k zahřáti tělesné konstrukce….
Jak sem naznačil pokračujem na Kostelík, kterýžto je již obydlen zelenými gumami. Oheň už jen čoudí (až do večera), ale nehřeje. Naštěstí přestává sněžit a tak se dem rozlízt do Staré cesty. Ne nadarmo je tato cesta v humusu, myslím, že i co se týče výmrdů, tak by byla dost včele, snad by ji skočil jen Výlov a Podzimní. Na xtý pokus přelézám s kolenem u krku chujovinu u prvního a paxe modlím (žeby přece věřící??), abych nespad a nemusel to lízt zas. Naštěstí už lehké a ruce tolik taky nemrzli….Dál dem prubnout Hnusáka od eMendeMsu, kde oba nalehko dolízáme k styku s vedlejší cestou a s úvahou, že zde to asi končí, slaňujem dolů. (Paxemse dozvěděl, že nad nýtem ještě dál žlábkem až ke stropu.)…
Pokračujem tedy Hýskovým Oknem, což mi příde víc jeskyňaření a pomalu uvažujem nad hlavním bodem dne, který nakonec padá na Zimní….Jištění cesty vypadá dost nepěkně a tak volíme vedlejší Zatajenou pro možnost nacvakání a letmého pokusu shora….Jojo, člověk míní a PB mění, tak trochu se nám hlavní kázání přibližuje a tak než dojde na samotnou Zimní, marně bojujem ve výlezu Zatajené… To se nakonec nedaří a později opět zjišťuji, že kromě toho, že to není Zatajená, ale Nikdy neříkej nikdy jsou obtíže skoro těžkých osm a navíc doporučuji perfektní kyčelní ohebnost a rozpětí kundora!... Na letmý pokus v původním questu nakonec dojde a tak není problém prubnout ladnou drogu na ostrém konci. Vše se daří a tak můžu spokojeně se žaludkem na blití a prachem v hrtanu cvaknout slaňák rádobyZatajené a spokojeně hecovat Máru. Cesta se mu taky líbí, ale vzhledem k odbourávání cizorodých látek ve svém těle, k tomuto účelu přerozdělovává i energii a je rád, že ví, že to někdy příště zcela určitě půjde…..Upřímně, myslím, že hnus měl být rádobyZatajená a Zimní nechat v kráskách (teda až na poslední dva metry….)
Nezbývá, než se v něčem dolézt, tedy v Podrazu, neboli po madlech až do stropu a poslední špetek obětovat na vedlejší Hodinky. Lomítko 5+/6-, sem sice ve Fráňu nikdy nepotkal, ale v Josefově už dvakrát. Jištění vypadá v klidu a tak nezbývá, než lézt. A ejhle, z dolezové se po každém dalším pokuse stává questózní a později i samotná nutnost vyzvednout ponechané presy. Z Podrazu sem totiž kontroloval stav jištění, možnost případných pádů do starého nýtu a zároveň ponechal i presy….. Po deseti marných silových pokusech se dostávám k prvnímu výraznějšímu chytu a po dalších téměř deseti pádech i k „madlu“ ze kterého se pohodlně cvaká nýt. Bohužel již natolik vysílen závěrečnou liturgii se mi radost z téměř dosaženého nýtku okamžitě rozplývá, pač opět padám. Díky této svalové neschopnosti nechávám delší pauzu a pak hurá do toho… Už se daří, ale pro změnu mi dochází v perfektních, ba přímo ukázkových madlech nad nýtem a tak musím otestovat kvalitu jištění „drobnějším“ odskokem…. Na asi třetí pokus doskakuji i k expresce v posledním jištění a definitivním shybem ukončuji své nemalé trápení. Musím dodat, že tato cesta při čerstvé formě je maximálně za sedm a jediné, čím si nejsu jist, je dolez, kerý buď končí vpravo u hodin (myslím), nebo vlevo ve slaňáku Podrazu….
Krásné prožití svátků a mnoho úspěchů v nové sezóně přeje Asu……Amen!
Tam v průsmyku skalním, kde vítr je jediná síla, je síla, kde tyčí se sráz, na který nikdo z nás nepronik, nepronik, tam blaze a štastně si veselá ozvěna žila a slyšela lidský křik, na živý lidský křik.
Minulý týden sem měl s Jarkem opět tu čest si trochu zarorejsit, nebo chceteli dočasně zahřívát místní hnízda svýmí tězce obrněnými sedáky... Původně sme chtěli na Pětiletku, ale zanechaný stopper v klíčovém místě v Holubáči nám trochu zkřížil plány. Tentokrát sme navíc chtěli nasadit i tempo a tak Jarek bez větších zastávek proběh Skoronáskok a další délku Hýska až do jeskyně. Nedávám na sebe dlouho čekat a potom co se Jarek pohodlně usadí v prachu jeskyně zasedávám první z nýtků ve stropě.
tak co úderníku zvládls splnit plán?
Další skobka žádná hitparáda, ale pak jen mrtě nýtů a skob až na štand. Myslím, že by stačil jen jeden nebo dva bóry a cesta se pohodlně dá lézt volně (max. asi devět). Bouldr hned na začátku do madla pod stropem a druhý bouldr než se dostanete do kolmýho. Něco by se ze začátku vylámalo, ale ta expozice a bandasky po první délce by z Rorejsů zcela určitě udělali nejvytrvalostnější linky na Moravě. (Lidomorna jen pro Vyvolené)….Samozřejmě ještě zastávka v Holubáči pro čoka, ale tomu se moc nechce. Klíčové místo je tak pohodlně odjištěné, navíc jsem dočistil výlom, který sem tam posledně vytvořil a je z toho luxusní bočáko madlo! Jinak cesta má již (delší dobu?) volný přelez a to za čistých 9, taže opět výzva pro bouchače. Na konec střechy tak kolem sedmy, pak bouldr asi doleva do nohandu a pak druhý bouldr do chytů nad poslední skobou, dál lehké….
Položumarem se vracím zpět pod štand a pokračuji do Rorejsů (původně se Noví Rorejsi dolézali právě na poslední štand Rorejsů a těmi na vrchol.) Jarek nedává na sebe dlouho čekat a pomalu uvažujem co dál. Konečně je vidět i nýtek z Narovnání a tak místo slanění volíme cestu vzhůru….
Pod nýtkem bývaly údajně hodinky a Polda navíc hladký koutek vylez jen s použitím jedné skoby (všechna čest, přece jen je až metr pod vrcholem!) Nýt nebudí důvěru, ale drží (prej má snad 5 cáků, taže dobrý)! Lezení je sice poskrovnu, jen takový ladící bouldr a navíc v nádherné skále, je na Rorejsech k pohledání. Teda až ke skobě, kde to je zas lámavější….Volně kolem sedmy, na OS ideálka.
V dobrodružství pak odpoledne a večer pokračuji s Márou v Salvéčku na Jáchymce. Nevšední zážitky umocněné světlem úplňku nemají konce a my na poslední minutu stíháme poslední bus a vzápětí i poslední vlak do Štatlu. Delší historii o tom jak sme hledali putyku k osvěžení krků a o svéraznosti pinglů snad rači v někde v pivnici, vrátím se tedy k Rorejsům.
Zmíníl bych pár dalších cest keré jsem sice nelezl, ale i převzaté info se mnohdy hodí (a dyž vás budu tahat za nos, tak mi pak můžete dát přes držku), tedy:
Začnu nejblíž Macoše. Pokud ste nezavadili o Staré Rorejsi, vězte, že zadarmo asi nebudou. V průvodci sice 4, ale patrně překlep, původně totiž VA1 a to volně za čtyři opravdu nebude, cesta tak navíc i přes množství trav nabývá jiné dimenze.
Pokud se vám pozdává stěna nad prvním štandem Rorejsů, nečekejte, že to bude zadarmo. Skoby snad jsou, ale jen na další štand, pokud ste tedy vyměkli uhněte vpravo do Drobkova Manželského štěstí (volně prý méně sedm). Máte-li však silného ducha a dost odvahy můžete svá Nejlepší léta života, strávit v jednom z těch odvážnějších Mauglího výstupů. Na cestu se prý jezdilo několik let než získala svou dnešní podobu, od toho asi i název. Ale šak víte jak to je, prý se to dá dojistit po metru mikrouzlíčky (neradno padat, ale občas sednout není špatné, teda pokud v dnešním sportovním světě uznáváte AFko)...
některým ty polety za to stojí!
Zatímco v centrální části vzniká moderní kolbiště pro silné a vytrvalé lezce, tak trochu se z některých cest vytrácí i původní pískařský záměr. Příkladem může být Nebský kout. Vylezen pouze s jedním jištěním (dnes slaňák Perníkovky) do štandu Dlouhého koutu. V 80.letech zkázu nechtěně (?) načal Janzen svojí Robinovou krádeží a dílo dokonal Vláďa svými postupovými očky a slaňáky Superky. Sice se říká, že cvakat co nechceš nemusíš, ale v reálu, kdoby si necvak. Vytrváte-li až do zmíněného Dlouhého koutu, čeká vás ve vrcholové plotně mírné zešedivění. Cesta sice maximálně těžkých pět, ale poslední jistítko hluboko pod váma. Tady se ukáže kolik toho máte nasólovaného. No, aspoň satisfakce za úvod....
Pokud ste měli aspoň trochu hákovací ambice a chtěli Splnit pětiletku, tak trochu klídek. Vypadá to na papíře lákavě, realita však trochu jinde. Cesta je víceméně připravená na volný přelez (třeba i přlezená, ale kdo ví), akorát místo oček můžete potkat stlučené skoby a vůbec nemusí být některý pohled úplně příjemný. Bouldr na začátku za spoďáky a mrdky nad něma vás dostane do kolmějšího a tím se už dá proběhnout, ne? Rozhodně další výzva pro RPečkáře, kdoví, třeba to bude další pjekná devina....
Kousek vlevo, chyť ho, výzva největší. Jojo, mystická Aleluja. Pokud ste pečlivě trénovali mysl, ať už s partnerkou, u nekonečné řady panáku, nebo sami při meditaci k probuzení Kundalíní, tak ani nemusíte číst dál a běžte rovnou. V diagonálním sokolíku, najdete mizivou možnost zajištění a jediná skoba se na vás bude šklebit pár metrů pod štandem. Ale víte jak to je s těmi uzlíčky a navíc sokol je skoro spára a kdo spáry umí, tak z nich nemůže vypadnout. Škoda jen, že tady nemůžete věřit ani skále, kerá se občas odporoučí....Někde sem čet, že prý lehčích sedm, ale kdoví, kde je realita dnes. Rozhodně, jakékoliv zaváhání se přísně trestá...
No a nakonec jen taková poznámka, pokud polezete Velkého berana, vězte, že vlastně lezete Beraní roh, teda aspoň tak cestu nazvali před více jak půl stoletím místní borci Flek a Plšek. Tedy flek na sedmu, a co vy? Re? Pokud jo, můžete si dolez osolit krůpejemi krvavého potu v Písni vodotrysku. Jistě vás vyučí, ale žebříčky nechte doma, rači přibalte jen hejblátka a sílu v rukou, prej ňákých hezčích osm, bo co....Lezení zdar a pevné skále na Rorýsech též!
V posledních pár měsících jezdím pracovně do Mnichova a zde i přes celkovou časovou vytíženost cca jednou týdně navštěvujeme místní boulderovou stěnu. Mnozí z vás z Mnichovských stěn poznají zejména z Schubertových publikací venkovní odschůlárnu – hradby stěny jsou vylité betonem…dále je zde i celkem seriózní stěna na lano, kde lze popolézt až 30m cesty v různorodých profilech. My jsme ale dali přednost místu, které skýtá celkem neopakovatelnou atmosféru: Kultur fabrik. Stará průmyslová zóna zde byla přeměněna do labyrintu různorodých klubů počínaje ruskou Kalinkou, ve které vévodí u vchodu velká busta tatíčka Lenina, konče Vietnamským klubem, kde se čas od času konají zápasy v Mui Thai….snad nejvýraznější budovou tohoto objektu je však budova připomínající panelový dům, ve skutečnosti se jedná o bývalé silo, které bylo přestavěno na lezeckou stěnu – boulderovku a i na lano. Před nenápadným vchodem je oplocená zahrádka, na které je postavena celkem fajnová stěnečka. Hned po vstupu do sila můžete usednout k dřevěným stolkům, u kterých nechybí počítač s wi-fi, lezecká literatura a bar s obsluhou a malým lezeckým obchůdkem. Po zaplacení sejdete do prostoru členité lezecké stěny, kde není nouze o různorodé kouty, hrany, kampusy a plotýnky pro začínající lezce. Pro lanové labužníky zde začínají lezecké cesty ústící do 3 vybetonovaných šachet od sila, ve kterých vedou až 27m cesty v kolmém. Nejvíc nás asi překvapily chyty, které byly z velké většiny závodního charakteru: tj.velké obliny a imitace skály…bouldrování zde bylo věru zábavné. Proto jsme neváhali ani na chvíli a přihlásili jsme se spolu s Majkím, Janisem a Klingonem na mikulášské přetěky v boulderingu. Jak dopadly napíšu příště. Btw: Bude nový boulderbar v Brně? A co na to Leonidas Vasiljevski? Přestal Adam studovat a maká v kotelně? A co vysóluje Tašunka v Kanadě?
Vzhledem k novým a novým diskusím na stejné téma (a sice klasa), by možná nebylo špatné tyto usměrnit tak, aby se dalo něco vytěžit ze zkušeností lezců, kteří danou cestu vylezli a mají na ni i nějaký názor.
no sem si pučil od klimberů z 8a.nu
Pár návrhů: Postupně se zmínit o různých sektorech (jestli by třeba Vlk něco schystal) a dle určitých postupů se třeba na základě zkušenosti (samozřejmě jen z volného přelezu) a srovnání vedlejších cest dalo cokoliv vyvozovat (viz nekonečně omílaná trojka cest v Rudici).
Případné drobnější vrtochy nechat na posouzení lezcům, pro které je číslo více méně stropové (silnější, nemusí daný problém uchopit zcela reálně – především díky silové převaze, třeba v jednom těžším kroku), atd.
Možná se zastavit i u hákůvek. Jelikož pro ně platí jakýsi stop stav a nejsou zatím zcela všechny přelezeny volně (no v M. jich dost zůstane na věky), a dají se docela dobře porovnávat. Myslím, že je každému jasné, že třeba americká NA klasa, by byla pro ně dosti zkreslující a tak třeba by se dalo využít stávající skoronové klasy alá Pýčina, kde hlavně pro novější cesty v pravé části je tato docela výstižná.
Nevím esli srovnávat i některé cesty s psychickým podtextem, ale to už sou drobnosti.....
Proč? Tyto v konečném důsledku „objektivnější“ informace by mohli mít osoh pro další lezce a případně by se dali použít jako podklad pro Vlkova připravovaného průvodce (kerý snad už příští Vánoce opravdu bude). Navíc přijdou delší zimní večery a dny a občas bude nuda, tedy by bylo možné se trochu zabavit.
Jak jsem uved na začátku, je to jen návrh a navíc by bylo lepší pro objektivitu věci zapojení více lidí jak do projektu, tak finálního outputu (bo jaxe tomu říká). Samozřejmě chápu, že tento „projekt“ nemusí být zcela pochopen, nebo může někomu přijít zbytečný (a právo na to nikomu neberu). Pokud však máte chuť a třeba i konstruktivní připomínku, tak sem s ní!
Když sme letos asi v půlce jedné Cassinovy cesty zjistili, že sice topo sedí, ale místo na Piccollu, lezem na Picollissimu, tak sem si řek, že hold ti Jeseničáci na tu Žlutou hranu mají nějakou smůlu….Když ale lezete ve stěně, kterou trochu znáte, je s podivem, že do jasné linky můžete zmrvit nástup…Nakonec se ale říká, že vše špatné je k něčemu dobré. A k čemu to bylo dobré???
S Jarkem v docela pozdních hodinách přijíždíme do Záskalia, kde se stavujem v místním hostinci. Toho času zde „slaví“ šest děcek sladkých 17náct a tak se s chutí zapojujem…No, po chvilce zjišťujem, že maj nějaký divný styl a že ve sklinkách maj místo alkáče, jen obarvené vody. Navíc při jakésí lidové cimbálovce se ani nedá říct, že by se slavilo. Snažíme se o nápravu zapojením Jarkovy trosky do repráků, ale nic nepomáhá. Dáme ještě pivko a dem chrápat. Na nový styl pařbení opravdu nechcem mrhat čas ….
Ráno horko těžko Jarouša přesvědčuji aby vstal, ale nakonec se daří a pomalu se plahočíme pod střechu do naší dardy. Nevím proč sem měl utkvělou představu o tom, že štand „Moravy“ je hodně vlevo nad výrazným spárokomínem, ale asi po hodině boje v rozchrastu a jedné adr-šukačce s lítostí zjišťuji, že tam žádný není a navíc na správny se těžko bez vrtači dostanu. Nechávám si posílat skoby a za chvili smutně slaňuji dolů. Čas je špatný a rozhodujem se aspoň pro volné lezení v tiesňave. Při sestupu ale potkáváme borce a zjišťujem, že se „něco“ chystá, a tak přeci jen na chvíli zůstavame.
Dyž vidím druhého borca slaňovat střechou dolů, trochu si říkám, že na rybu je střechu zbytečné házet, ale pointa je ještě přeci jen jinde. Za chvíli je borec dole a hned začíná se spuštěnými lany lézt k prvnímu štandu Dieškovy cesty. Začínáme mít jasno – atrakce!
Jarouš před dvěmi roky na štandu, ze kterého byla atrakce spuštěna.
Stačí ľen málo. Chýtro sa nadychnúť, na nič nemyslieť a skočiť. Na první pohled snadné, na druhý, trochu hůře proveditelné. Po úvodním odskoku vás čeká volný pád s břichem v krku a pak asi 40 metrový zkup někam do dálavy! Jak je ta střecha najednou malá!! Pocit těžko popsatelný, ale trochu přehlučen skokanovým řevem do údolí. Jinak to stejně ani nejde. A jak to vypadalo v reálu? So u can watch the Slowatch videos:
Každý pjekně dvakrát (na potřetí už chybý odhodlání a taky nevím esli by nedošlo na blití) a nakonec přeci spokojení dom. (Ostatně dybychom nastoupili dobře, tak by nás o to víc sralo, že se atrakce neúčastníme.) Tedy hurá a jedem….No, zase ne tak zcela. Nevím proč, ale všici místní chytili divný móresy a všude v obci jezdí 45, taže cesta k vytoužené hranici se tak „parádně“ prodlužuje. Ach jo….
Ponaučení: Pytlit se musí! Pytel nesmrdí! Pytel se dá vždy posunout výš! Do pytle se dá lecos pohodit! Pytel se dá pak shodit! Hatatitla, kdo nemá pytla, nemá quest!
