Rorejs známý, neznámy, zastavení třetí

Tam v průsmyku skalním, kde vítr je jediná síla, je síla, kde tyčí se sráz, na který nikdo z nás nepronik, nepronik, tam blaze a štastně si veselá ozvěna žila a slyšela lidský křik, na živý lidský křik.

Minulý týden sem měl s Jarkem opět tu čest si trochu zarorejsit, nebo chceteli dočasně zahřívát místní hnízda svýmí tězce obrněnými sedáky... Původně sme chtěli na Pětiletku, ale zanechaný stopper v klíčovém místě v Holubáči nám trochu zkřížil plány. Tentokrát sme navíc chtěli nasadit i tempo a tak Jarek bez větších zastávek proběh Skoronáskok a další délku Hýska až do jeskyně. Nedávám na sebe dlouho čekat a potom co se Jarek pohodlně usadí v prachu jeskyně zasedávám první z nýtků ve stropě.

tak co úderníku zvládls splnit plán?

Další skobka žádná hitparáda, ale pak jen mrtě nýtů a skob až na štand. Myslím, že by stačil jen jeden nebo dva bóry a cesta se pohodlně dá lézt volně (max. asi devět). Bouldr hned na začátku do madla pod stropem a druhý bouldr než se dostanete do kolmýho. Něco by se ze začátku vylámalo, ale ta expozice a bandasky po první délce by z Rorejsů zcela určitě udělali nejvytrvalostnější linky na Moravě. (Lidomorna jen pro Vyvolené)….Samozřejmě ještě zastávka v Holubáči pro čoka, ale tomu se moc nechce. Klíčové místo je tak pohodlně odjištěné, navíc jsem dočistil výlom, který sem tam posledně vytvořil a je z toho luxusní bočáko madlo! Jinak cesta má již (delší dobu?) volný přelez a to za čistých 9, taže opět výzva pro bouchače. Na konec střechy tak kolem sedmy, pak bouldr asi doleva do nohandu a pak druhý bouldr do chytů nad poslední skobou, dál lehké….

Položumarem se vracím zpět pod štand a pokračuji do Rorejsů (původně se Noví Rorejsi dolézali právě na poslední štand Rorejsů a těmi na vrchol.) Jarek nedává na sebe dlouho čekat a pomalu uvažujem co dál. Konečně je vidět i nýtek z Narovnání a tak místo slanění volíme cestu vzhůru….

Pod nýtkem bývaly údajně hodinky a Polda navíc hladký koutek vylez jen s použitím jedné skoby (všechna čest, přece jen je až metr pod vrcholem!) Nýt nebudí důvěru, ale drží (prej má snad 5 cáků, taže dobrý)! Lezení je sice poskrovnu, jen takový ladící bouldr a navíc v nádherné skále, je na Rorejsech k pohledání. Teda až ke skobě, kde to je zas lámavější….Volně kolem sedmy, na OS ideálka.

V dobrodružství pak odpoledne a večer pokračuji s Márou v Salvéčku na Jáchymce. Nevšední zážitky umocněné světlem úplňku nemají konce a my na poslední minutu stíháme poslední bus a vzápětí i poslední vlak do Štatlu. Delší historii o tom jak sme hledali putyku k osvěžení krků a o svéraznosti pinglů snad rači v někde v pivnici, vrátím se tedy k Rorejsům.

Zmíníl bych pár dalších cest keré jsem sice nelezl, ale i převzaté info se mnohdy hodí (a dyž vás budu tahat za nos, tak mi pak můžete dát přes držku), tedy:

Začnu nejblíž Macoše. Pokud ste nezavadili o Staré Rorejsi, vězte, že zadarmo asi nebudou. V průvodci sice 4, ale patrně překlep, původně totiž VA1 a to volně za čtyři opravdu nebude, cesta tak navíc i přes množství trav nabývá jiné dimenze.

Pokud se vám pozdává stěna nad prvním štandem Rorejsů, nečekejte, že to bude zadarmo. Skoby snad jsou, ale jen na další štand, pokud ste tedy vyměkli uhněte vpravo do Drobkova Manželského štěstí (volně prý méně sedm). Máte-li však silného ducha a dost odvahy můžete svá Nejlepší léta života, strávit v jednom z těch odvážnějších Mauglího výstupů. Na cestu se prý jezdilo několik let než získala svou dnešní podobu, od toho asi i název. Ale šak víte jak to je, prý se to dá dojistit po metru mikrouzlíčky (neradno padat, ale občas sednout není špatné, teda pokud v dnešním sportovním světě uznáváte AFko)...

některým ty polety za to stojí!

Zatímco v centrální části vzniká moderní kolbiště pro silné a vytrvalé lezce, tak trochu se z některých cest vytrácí i původní pískařský záměr. Příkladem může být Nebský kout. Vylezen pouze s jedním jištěním (dnes slaňák Perníkovky) do štandu Dlouhého koutu. V 80.letech zkázu nechtěně (?) načal Janzen svojí Robinovou krádeží a dílo dokonal Vláďa svými postupovými očky a slaňáky Superky. Sice se říká, že cvakat co nechceš nemusíš, ale v reálu, kdoby si necvak. Vytrváte-li až do zmíněného Dlouhého koutu, čeká vás ve vrcholové plotně mírné zešedivění. Cesta sice maximálně těžkých pět, ale poslední jistítko hluboko pod váma. Tady se ukáže kolik toho máte nasólovaného. No, aspoň satisfakce za úvod....

Pokud ste měli aspoň trochu hákovací ambice a chtěli Splnit pětiletku, tak trochu klídek. Vypadá to na papíře lákavě, realita však trochu jinde. Cesta je víceméně připravená na volný přelez (třeba i přlezená, ale kdo ví), akorát místo oček můžete potkat stlučené skoby a vůbec nemusí být některý pohled úplně příjemný. Bouldr na začátku za spoďáky a mrdky nad něma vás dostane do kolmějšího a tím se už dá proběhnout, ne? Rozhodně další výzva pro RPečkáře, kdoví, třeba to bude další pjekná devina....

Kousek vlevo, chyť ho, výzva největší. Jojo, mystická Aleluja. Pokud ste pečlivě trénovali mysl, ať už s partnerkou, u nekonečné řady panáku, nebo sami při meditaci k probuzení Kundalíní, tak ani nemusíte číst dál a běžte rovnou. V diagonálním sokolíku, najdete mizivou možnost zajištění a jediná skoba se na vás bude šklebit pár metrů pod štandem. Ale víte jak to je s těmi uzlíčky a navíc sokol je skoro spára a kdo spáry umí, tak z nich nemůže vypadnout. Škoda jen, že tady nemůžete věřit ani skále, kerá se občas odporoučí....Někde sem čet, že prý lehčích sedm, ale kdoví, kde je realita dnes. Rozhodně, jakékoliv zaváhání se přísně trestá...

No a nakonec jen taková poznámka, pokud polezete Velkého berana, vězte, že vlastně lezete Beraní roh, teda aspoň tak cestu nazvali před více jak půl stoletím místní borci Flek a Plšek. Tedy flek na sedmu, a co vy? Re? Pokud jo, můžete si dolez osolit krůpejemi krvavého potu v Písni vodotrysku. Jistě vás vyučí, ale žebříčky nechte doma, rači přibalte jen hejblátka a sílu v rukou, prej ňákých hezčích osm, bo co....Lezení zdar a pevné skále na Rorýsech též!