To be or not to be (alone)

Nevím, nevím, ale poslední dobou je to čím dál častěji. Podmínky sou. Matroš je. Chuť, či hec – též se najde. Auto je. Trocha benálu taky. Aj na domluvu občas dojde. Ale výsledek, hm, tak půl napůl....

Podobné situace mě čím dál častěji dovádějí do jiných, pro mě dřív nemyslitelných. Tedy trochu kaše k tomu masu:

dávno v pravěku, gdesi v Branné

Problém prvý – s pikly to de špatně

Zima patří rozhodně mezi mé nejslabší stránky. Hold jakmile to člověk nemá pod vlastníma rukama, ale pod pádly,už se tomu nedá tolik věřit, nebo aspoň od určité výšky mi to hlava furt nechce sežrat....Dyž se řekne zima, spousta lezců i přitaká, že jako dobrý a že je to baví, ale většinou se to vztahuje pouze na jeden obor a sice ledy....Dyž už tedy zima, tak u většiny dnešních lezců hlavně ledy, aspoň tak mi to teď příde, prostě taková více méně jistota zimního úspěchu. Ale co ty zatracené mixy, v ledu dyž chceš tak zašroubuješ (nebo sedneš do piklu a zašroubuješ), v mixu je to ale jinej level, hraješ si na zahradníka a ještě nesmíš přemýšlet jak by ses proletěl a přemlouváš hroty, ať se ještě trochu víc kousnou, dyž ty už zkousáváš dost. Mno rozdíl jasnej jak Rorejsy centrál a Rorejsy pravobok....Co z toho plyne pro mne? V ledu něco málo dáš, v mixu něco málo dáš (ale leda, že zajistíš) a v mixu hodně málo dáš, dyž starou belu zajistíš.....

Leňa TR bojuje v převisu Šibenice

Problém druhý – spolulezbec

Většina mladší generace preferuje letní lezení v psychicky nenáročných destinacích – zbývá nám tedy každý 8-9tý lezec. Většina mladších pokud se do zimy odhodlá, tak pouze v případě boulderingu – zbývá nám každý 18tý. Většina z mladých pokud vezme pikl do rukou, de akorát na zimní procházku v Alpách a v pár případech i na ten led – zbývá každý 36tý, resp. 70tý. A tak bych šel dál až bych k tomu zatracenému zahradničení došel....Kupodivu mám to štěstí, že znám dost takových co nemaj s prokypřování zimní půdy problém. Otazné však zůstáva, kolik z nich to chce trochu hecnout, ať se práši za kočárem.....Co z toho plyne? I dyž bych na zimní zahrádku někoho sehnal, tak buď poběžíme po lalá drnech, nebo se roztřískám v prvním serióznějším výšvihu. Malá pestrost (či rozptyl) a k tomu dané zastoupení mě tak trochu nechává na holičkách.

Problém třetí – tréning, či zvyk

Z předchozího problému plyne další. Naučit se šlapat v ledu je otázka pár výjezdů, či výstupů, prostě jakmile si člověk zvykne, je to více méně stejné (musí dávat pozor jen na kvalitu ledu a případně sebezajištění). Co ale ty mixy??? Každý rok znovu a znovu nabíhám nejen do místních stěn, ale i za pár šedivýma vlasama na Brnčálu, či Popradské. A výsledek? Více šedin, než skalpů....Člověk si řekne: šak je to otázka zvyku! Ale tady nejsme na ledech a tamten kout i dyž je skoro stejný jak ten vedle, ale nedá se dojistit, tak je rozhodně těžší (a jak vůbec člověk zjistí, že tam někde, třeba v klíči, to dojistit pude a nezvolil-li špatně)....A zpět k zvyku – dobře, bude se „trénovat“, prostě si zvyknout na tu „nejistotu“ a poznat, kdy to bude, i dyž špatně, ale držet a dy se na to rovnout vysr..t.

Cesta Turnerů, nebo Pařát na Ještěra sou zatím nad mé síly na ostrém konci linajky

Problém čtvrtý, plynoucí ze třetího

Nejsem člověk, kerý se dokáže jen tak hecnout, nebo něčemu důvěřovat, jen tak. Jakože v lednu vemu pikle, zajedu na Kežmarák vezmu borca, řeknu mu tady se to drží a takto tím mlátiš a vyběhnem Weberovku jedná radost, protože vypnu hlavu a prostě jen tak na haluz to (i vcelku rychle) vyběhnem....Prostě potřebuji jistotu (!), na kerou se můžu obrátit. Jako dyž nesmíš spadnout a zkoušíš to nějak dobojovat a přitom výš, že sílu maš jen tak a tak a prostě nalízáš, slízáš, odpočíváš a zkoušíš až víš, že to s jistotou dáš a budeš se moci soustředit na následující problém opět s dostatečným množstvím energie....A sme u problému v zimě nejzásadnějšího – jistota. Zima je přeci celá o nejistotě, než? Teda pokud netrávíš zimu v Drylandu, nebo Petráči. Jojo, s nejistotou se počítá, ale taky s tím, že máš jistotu v zbrani a neomylné ruce. A zas sme zpět u toho, kdy a jak tuto jistotu získáš. A tedy:

Závěr

Prostě budeš lízt, dokud tu jistotu nezískáš. Jak snadné!! Ale je tu háček a sice problém č. 2. A tedy možnost balancování na velice ostré hraně (což mě sice netěší, ale situace nutí):

v nástupu Centrálního žlabu

Ve středu sem byl jako už mnohokrát jindy před tím domluven s borcem, že dem lízt. Ráno se dozvídám, že to padá a vzhledem k tomu, že poslední dva, tři měsíce padá něco pořád. Tak sem opět jako i v měsících minulých šel nakonec sám....Na rozlez Dětský koutek, ale více než pikle klíním ve spáře žabu. Na rozlez budiž...Pokračuji dál nějakou spárou, vyklube se z toho širočina a řeknu vám, že klínit skeletu v širočině, taky není žádný med, nakonec však drny, taže dobrý....Dál hec a sic Zimní hrana. Chvílema dost bojuji a přistihuji se, že se ohlížím na dopad. Pár shybů vše řeší a nakonec musí i ruce z rukavic a prolomit vrcholovou lištu, pak zas drny a z terasy docela pjekný kout....Už se mi moc nechce, ale přece jen mi ještě padne do oka jeden dlouhý kout s drny. De to dobře, ale těsně před koncem opět dojde na rajbuňk a žabování ve spáře.... uff....a je to za mnou......

v cestě Toulec

Druhý den už ne sám, ale s Dalou prubujem další kout - Toulec, stromek, pár skob a ukázková spára do dachu, kerá de dojisti frendy. Vše dost trvá, ale oproti včerejšku přituhlo a nemůžu si prokrvit pracky...Dála, ladně přebojuje a tak ještě hurá na Centrálni žlab. V létě jisto jistě vysypaný marastem, v zímě hlína drží, jako led, jen na koneček hrotu, jak u piklů, tak maček. Převis se dá opět dojisti, nad ním však přituhuje. Hlíny ubývá a stabilních poloh též, navíc dojištění žádné. Zrychlený dech, zrychlený tep, hodně špatný frend, pro okrasu, pár shybů a je to v cajku.....rozhodně radosti dosti....Co z toho plyne?

Ještě pořešit ty spolulezbce, chuť do kosy a vše bude oky doky! Lezbě čest!