Film: Okamžik radosti - Adršpach 1965

Před pár dny dal Pavel Žofka na fb odkaz na užasný film o kterém jsem neměl ani tušení.

Je překrásný! 

Natočení lezci byly dobová lezecká esa 60. let v Adršpachu, tehdejší průkopníci nových obtíží a netušených možností v pískovcovém lezení. Více se dozvíte po přečtení knížky Pískaři od Bohouše Sýkory.

Lezou Kokša (Karel Hauschke), Jarda Krecbach, Piki Poul, Libuna (provdaná za Kokšu).

Lezou na Hlásku a  Muší cestu v Teplicích.

Orlí hnízdo aVelrybu v Ádru.

A Maják na Křížáku.

Komentáře k filmu zwww.csfd.cz:

Závratně krásné stoupání po pískovcové stěně svátečního dne. Mistrovsky zkrocené protisvětlo i jemná bukolika.

Teprve teď jsem pochopil jak může být lezení očišťující...

Dokonalé. Když porovnám s dnešním "lifestylovým" lezením, zvláštěpak se zoufalým plahočením se po umělých městských boulderech, musím skoro slzu zamáčknout.

o ničem a o všem zároveň

Skvělé, uměřeně natočené, bez otravujícího komentáře. Celý film by byl za čtyři hvězdy, ale scéna ke konci filmu, kdy sledujeme jen siluety horolezců celý snímek pozvedá. Poetické, zajímavé, Špátovsky nápadité a zručně natočené.

pro mě jako pro milovníka přírody to bylo nádherných 17 minut, které ještě stačilo zachytit adrenalin a krásu horolezectví.

Poetický dokument Jana Špáty opouští hranice města i venkovských obcí a stahuje se do lůna přírody, do prostředí pískovcových skal a lesů. Sleduje skupinku trampů při lezení na skály i večerním táboření u ohně. Svým vytržením z urbanistické oblasti film oslavuje pobyt v alternativním prostoru, jakousi mikrohistorii lidského života, který si dává oraz od ruchu, který běžně zaznamenávají jiné dokumenty. Kamera estetizuje realitu, odehrávající se v přírodě (záběry na kapky dopadající do tůňky, jehličí proti nebi) za pomoci vychýlených úhlů pohledu a především protisvětla, které v jednom okamžiku působivě vytesává siluety lezců coby spojnice skalní rozsedliny. Ve finále lezci stanou na vrcholu - kamera opisující výšku stromů, sahajících vysoko nad skály až k nebi, však dává jasně najevo, že člověk nemůže přírodu nikdy pokořit.

Co dodat? Nezbývá než poděkovat. Čaj