RX faktor

Musím se v duchu smát, Čajík je už sice pevně přibetonovaný v nosítkách, ale stále na sebe lišácky mrkáme a Čaj si navíc neodpustí ani laškování se záchranáři, keří se netváři moc přívětivě... Pak se musím zase v duchu smát, když vidím jak záchranka míří od lanovky k Blansku, je mi totiž jasné, že až toho zatraceného chobotnatce uvidím zas, tak mi akorát řekne, že kvůli takovým věcem stojí za to žít! Jojo, kdo roste pro šibenici, nezemře ve skalách, žeš?.... Musím říct, že trávit čas s takovýma lidma, keří se na vše dívají s humorem a nadhledem mám rád a s takovýma stojí za to nejen lézt, ale i trávit nejlepší léta života!

Na druhou stranu hned po pádu mi bylo jasné, že né všichni mají pro podobné počiny pochopení. Navíc spousta lidí asi ani nechápe proč to vlastně děláme a k čemu je to dobré. Tedy proč?

Možnost lézt cesty s vyrovnanými fyzickými i psychickými obtížemi je nejen výzvou jako takovou, ale i snahou posouvat vlastní mysl, která je pak schopna odolávat většímu tlaku a to nejen při lezení, ale i ve všedním občanském životě. V těchto cestách sebekontrola a reflexe podmiňují základ úspěchu a tím mmj. vzyšují emotivní zážitek ze samotného výkonu. (Člověk je pod určitým tlakem a musí se chovat klidně a po přelezu cesty, může nechat emocím volný průběh a tyto se většinou v kladném smyslu ještě znásobí)…. Každý, kdo se někdy vybál a pak dolezl, určitě zažil příjemný pocit dobře vykonané práce a vnitřně se spokojil s tím, že se dokáže hecnout a vyrovnat s nástrahamy….

Tady mi nedá jít také opět do konfrontace s Vladimírem. Čekal bych, že na stará kolena bude už rozumný, ale trochu víc sem plete hrušky k jáblokům, nebo neví o čem mluví. Moc dobře si pamatuji jak si vykládal o tom, že kolem cest jako Aleluja chodíš celý život a nikdy (!) si na ně netroufneš. Nebo že konečně víš, že E6 vlastně znamená Mauglího VI A0. No a pak uměle nafouklá bublina splaskne a je po ostychu a přídou na řadu jen silácke řeči generálů po bitvě. Není to trochu pokrytecké, nebo schizofrenní?? Osobně uznávám, že do těchto cest jsem šel primárně pro to, že jsem chtěl okusit zakázaných jablek a sekundárně proto, aby se bourali pomníky (jak, ač nerad to používám, natolik je to vystižné) a ukázal i ostatním, že tyto cesty jsou opravdu pro všechny a styl jakým jsou udělány by nás měl usměrnit k jakémusi návratu k vyrovnanosti cest a simbiózy mezi skálou a lezcem a nejen prachsprostého ždímání každého metru čtverečného skály pro naše dobývačské sklony a supervarianty.

dyby to aspoň s těma rtěnkama uměl (myslel si, že je to známka panku)

Nesouhlasím s tím, že se jedná o nicvariantu, která nemá smysl. Celkově má variant asi 12-15m (lezeckých) a jediné místo na dojištění (ve Sloupu by zde bylo asi 6BH). Vzhledem k tomu, že sokol a přilehlé spoďáky, kam lze něco strčit podléhají tzv. „expanding“ efektu (skála není ložená a při pádu lehce propruží, čímž vypadne jištění, a opět se vrátí) hrozí při výpadku opravdu nepříjemné pády (viz Čajova 20tka). Když se přidá určitá nejistota skály (dokonce i v napohled kompaktních částech) a nepříjemné tupé police a obliny s občasnými skorolištami vychází z toho setsakra nepříjemná štreka, která z pohledu psychického podtextu o několik levlů překonává asi nejzákeřnější Mauglího meisterstück Kocovinu. Tudíž minimálně v Karsu a troufám si říct, že i v nepískovcových terénech u nás, by se tak laťka morálovosti cest mohla zase nadhodit o nemalý kousek výš. Toto je sice jen sekundární záležitost, ale na druhou stranu výzva!

To že sme si tuto linku vybrali by bylo jasné každému, kdo stěnu aspoň viděl, či lezl originál Aleluji. Na rozdíl od všech nástupových a prodlužovacích variant kolem Diretissimi a Okovů se tato drží přirozené přírodní linie a vzhledem k absenci fixního jištění může vnést do pár cest i zapomenutý standart nehýzdění stěny železem.

červěně Aleluja, zeleně Haleluja (foto čorlé Pokovi)

Taky si myslím, že k tomu questu sme nepřistupovali nezodpovědně. Vpodstatě oba máme v podobných terénech dost nalezlo a o Čajově morálu není třeba pochybovat. Uznávám, že naprostá nejistota skály vnáší na rozdíl od písků ještě jednu esenci podvědomého strachu, ale když s tím člověk počítá, dle toho se i ve stěně chová. Navíc někdy záleží na štěstí a na tom zda vás Bůh opravdu miluje….

Důsledek jaký má táto cesta na lezcovu hlavu je snad jasný. Potom co sme zjistili, že tutový „štand“ v sokolu vlastně nedrží se musíme vyrovnat s novým (a vlastně dalším) typem nejistoty a opět nechat uzrát čas, abychom mohli pokračovat. Třeba mě, hned druhý den, vědomí toho, že sem zas v Haleluji na řadě já natolik tížilo, že jsem s Petříčkem na Prachově nebyl schopen lízt na druhém konci, jaký sem měl strach, a kompenzoval to ostrým koncem, kerý mi naopak dodával jakési jistoty…

pár podrobností ze stěny

A konečně, právě vzhledem k tomu, že ještě před přelezem se člověk musí vyrovnat se spoustou nových nejistot a strachů a ve stěně neudělat sebemenší chybu, poukazuje na to, že tato túra smysl opravdu má (!!!) a věřím tomu, že se nám podaří tuto výzvu změnit v realitu a nabídnout něco nového celé naši lezecké společnosti, abychom se mohli tužit společně nejen v putyce.

Haleluja! Konec!!!