úterý 14. září 2010

Zájmová skupina

Hola! Kéž se již snáší jasný světlonoš s rukama hořícíma a hlavou hořící! Již kráčí ti, kdo tě zdrtí!

Ten prachsprostý čtvrteční večer, vždy kolem deváté, nohama klopýtám o schody vedoucí pod Neby. Tentokrát trochu kulhaje, ale pořád míň než naprdelený Tchai. Je to zvláštní, člověku se nic nestane v psychadeliku a pak je mu souzeno se rozbít ve sportovce. Vlastně ni nemůžu říci, že jsme si fiftyfifty…. Překvapením večera je mi Krét(en)oběžník, stará vojna, Hilfák, kerý se konečně vrátil ze svých jižanských zájezdů. Netrvalo ni déle než pár loků tekutého chlébu a jedné mechikánské kořaly a již tam byl vymyslen i trip kdebychom se opět společně potužili…

Krev chudých je hluboké moře a jedy a bída jsou vichřice, jež je zvedá. V krčmě ztopořená ruka tluče do prázdna a opilec se sápe na svůj stín, avšak jakkoliv jest jenom rytířem smutné postavy, jakkoliv jest jenom opilým bláznem, přece užívá svých pěstí, pere se a je obáván. Opatrnost pijáků jest ochrunuta jedem, žel, že jen tehdy chudí svírají pěst, žel, že vrhnou do stoky svoje neštěstí a svůj hněv. Petříček je jedním z nich, vyhrožuje, no přes držku nikomu se dát neodváží. To se ho pak musíme s Bernym chopit a na záchodcích ho usměrnit lehkou agresí k záchodové míse. Příště mu flustnu chrchel do tváře a řeknu: Jsi synem kupce a děvky, již počali tvůj bídný život kdesi v průjezdě, dříve než smilníkova žena nalezla haléř, aby jej dala běhně u svých vrat! A jestli ani potom mě neusměrní pohlavkem do rohu mezi židle a prach a k posměchu okolní lúzy, budu pokračovat: Nebo jsi snad synem brusiče nožů a nůžek, který přišel právě tehdy, když starý žid scípal na manželském loži, tu paní, dosud sviňská, zdvihla své smradlavé a mastné sukně, opírajíc se o dveře, za nimiž chroptěl její muž?…

chřtán ďáblův

Večírek, či lépe řečeno „narozeninová“ párty nabrala obrátek, chvílema sám jsem sotva popadal dech a sbíral se ze země, či hladil si zátylek po nerovném boji s hranou jednoho ze stolů. O jedenácté již barva opilosti v kořalně houstla, přikrývajíc šarlatem nuzáky, již doposud řvali. Obsah sklínek se třpytil jako střed světa a vše ostatní byla marnost, neboť pryč a pryč bylo všechno a marná byla naděje… Ti, kdož ještě měli chuť, dále pokračovali na taneční parket a tady se uondali, by pak mohli padnout do svých pelechů…..

vlevo Žlutka vpravo R-T

Dalšího dne dopřál jsem si trochu kultury v původním slova smyslu. Pobíhal po Bruně a sháněl něco málo literatúry a pokochal srdce estéta pohledem na výstavu jakýchsi fotografii. Noc však byla zbytečně krásná, noc s hvězdnou korouhví stkvěla se nade mnou a já sám se stkvěl.

Sobota načala dosti chaoticky, což byla možná předzvěst celého dne. Potom co to Hilfák nejdřív vše odvolal a pak opět potvrdil, Jarouš překonával nadšením antibiotika na boreliózu, Bára vše ze čtvrteční noci zapoměla, byla asi jedninou jistotou Šára, kerá jediná stihla dorazit včas. Cestáři před Lipůvkou tomu všemu ještě nasadili korunku trpělivosti a tak možná přišel lahváč na parkále před panem M. vhod. Navodil, sic jen na chvíli, příjemnou atmosféru řůžových brýlí, jinak totiž míjí naděje a zoufale slyšíš svištětí vteřiny podobné smrtelným šípům. Láhev má něco síly a něco síly je v tobě, když mluvíš o budoucnosti. Přímáš tyto hostie, ale rozplynou se jako milosti. Lze věřit mnohým nesrovnalostem a krásám, avšak tělo je tělo. Šarkan mi uvěřil, že jdem na sportovku a pak dojde Pawel a řekne, že jest onen den a tudíž podmínky na morálovku. Já, ač zařeklí, že nic podobného v nebližším měsíci nepodstoupím, žačal se rouhat a na tento velkolepý dýl přistoupil. Trochu mě sice dostalo, že si sebou mám vzít nůž, kteréhož sem nakonec vyžebral na kolemparkující Ditě, ale rači nepřemýšlel k čemu jej využít… Ještě, že Šára, radoby zodpovědná matka, ihned nepochopila oč se v Rajta-tydli jedná…

nástup do Rajta-tydli

první klíč

Netuším proč, ale sám se sebou v duchu laškuji. Když pak navíc stojím pod stěnou a vnímám směr výstupu, nechápu, co tu vlastně dělám. Co mě utěšuje je akorát fuckt, že Bojsa se chystá na Žlutku a Jarouš s kumpánem Filem konečně prostoupí kromě Klenby i Vřšek pod můstkem. Vývoj věcí se zdánlivě temnil a obílené stěny se potahovaly barvou stáří. Ráno nevhodně krásné počalo měnit se v den a ohnivá mračna na západě stála v rovině horizontu jako pohoří. Je to zvláštní chvíle, jen tak stojím a opět koukám na kus stěny, kde nebylo nikoho od té doby, co poprvé začal jsem vyřvávat na tomto světě. Kupodivu najednou nepřebírám ani nijakou zodpovědnost a stavím se k tomu laxně. Tělo se na pohled třepetá, v hubě pachuť piva, Pawel mě uklidňuje, ale vnitřně už cítim smíření. Vše začne gradovat v posledním převísku první délky. Jsem nabádán na vyřezání jakýchsí digitálů, ale z lezecké pozice na to není síla a tak jen cvakám zbytek onoho Mauglího drátu. Chybí krok, ale vše je v hlíně a ruce sotva drží. Nádech a odsed do drátorepky, kerá tam již téměř třicet let visí… Po dlouhém boji s myšlením a hlínou se nakonec bouldr jeví lehce a mě nezbývá, než si na Rpčko počkat na příště. Šarkan vybíhá na klid a po prvotním neúspěchu bouldr nakonec také zvládá.


na prvním štandu

Koukám dál a všude se to jeví nějak hladce. Zkouším směr a potom co začnu váhát slyším z dálky volání, že levačkou jistě zavadím o digitálky. Vnímám toto deus ex machine jako znamení, no i přesto nechápu jak si to ten kudrnatý pard vše pamatuje - každopádně má recht. Později mi v druhém cruxu radí, že líp cvaknu pravačkou a jen očekávám, gdy se ozve ještě Wševěd, Wšudybyl,Wšeuměl, aby mě pokáral při chytnutí se zakázaného chytu. (Nakonec jsem přistižen pouze morální policii při dvém cvaknutí dodaných konzolí.) Dost vyšťaven se odhodlávám sednout do nýtku, ale k překvapení všude šahám do madel a tak to raději dotáhnu až do vytoužené jeskyňky. Přes zkažený estetický dojem z elektrického vedení, protínající přímo vystupovou trasu, patří tato délka k jedněm z nej! Jeskyně mi navíc poskytuje útěchu nejen pro mysl, ale i tělo, a kdyby Šárka nebyla tak rychlá, jistě bych se nemusel do další délky notně přemlouvat a pokoukávát po spáře Vyfikundace, jež se v danou chvíli jevila na pohled méně náročná… A tak zatímco deníčkářův hlas by byl slyšen za sklepní zdí, jenž sám je rdoušen obžerstvím čísel, žmoulajíc svůj papír a s mrtvičnou tváří tisknouc deník k ozablému srdci, mýle se húře než blázen, neboť tyto kaňoury jsou pro něj bohatstvím, já s těžkou hlavou pomýšlel na vteřiny následující.


nástup sestupem do třetí délky

Pokračuji, kousek sestupuji, proti svému přesvědčení chňápu po lokrech a pak už mi je vše jedno. Asi 20 minut stepuji na malé věžičce a snažím se přesvědčit hlavu k přemýšlení, chjo, jako to ale bolí… Pak už jen poslední skoba a tradá k zábradlí, kde se mi dočká i odměny v oroseném nápoji. Ani nestihnu dopít a Šára už je hore a snaží se nalomit nejdřív mě a pak i borce, že by si dala ještě normálku, pač prý moc laktátu v rukou svých necítí. No jest toto normální?? Mám sice nachcáno, žeš sotva dvíhám ruce, cítím se jak naduté dřevo, jež se na klesajících nožičkách šourá ze svého kšeftu do hospody a odtud domů, jako bečka, jež může býti naplněna každým neřádem, a přece jako stará petroplejová nádoba čpí především petrolejem, tak jsem honěn dvěma zápachy: beztvarým nadšením a pitomou dobrosrdečnost a právě proto bych normálu na TR ještě zvlád, na oplátku za moře trpělivosti (přeci jen již pátý krát ručička hodinek přeběhla 12tku).

squadra azura

Pro zodpovědnou matku nakonec vše špatně dopadne, pač nás s Hilfem tlačí další program, sic bychom stihli začátek rutiky v Lovčicích! No prostě, když ne ona, aspoň mi k tomu musíme přistupovati zodpovědně. Onedlouho tak už měníme Šárku za Báru a fičíme vpřed! Protoč žeš sme gentlemani věnuji se Báře večerem já, a nocí Hilf, by se nemusela bát, jistě tam budou jen čtyři plameny lamp přibíjející náměstí jako černou roušku kouzelnikovu. Kterás městská děvka bude smlouvat s mladíky a okrsek ticha jim bude pelechem. Sliz sviňáctví a kal lichvářského prospěchu se bude valit na dně onoho města, i když v něm bude proudit okeán noci. Kdyby šla sama náměstím, nebo churavým sadem, nalezla by jen nevěrné ženy a hnusné milence, jak se svíjí ve svém neřádu. A kdyby poslouchala pod okny domu, jehož třikráte lomený štít trčel by do noci, jsa trojklaným zubem obecní správy peněžní, slyšela by radu tohoto sboru prašivců a hnidopichů, jenž by jednali o tom jak ji odtud vyhnat.

postarší pán, kerý má tu zahrádku na starosti

Po cestě ještě v Brně zakupujem urychlovač, který ve spojení s nektarinou evokuje příjemnou chuť a navíc uvolňuje mysl. Hilf nám slibuje, že už jen 30 kiláků, ale potom co jedem už přes dvě hodiny, ani nevím jestli mám čas vnímát a rači se věnuji taškařici na zadních sedačkách. Nakonec přeci Bára ztratí ostych a pár krát upgrejdnem vozidlo na „džípa“, ale to mi pak málem uletí brýle a rači se vzájemně rozptylujem v rámci mezí prostoru automobilu…

Tak zatímco Fil dohání na pitce naší rozjařenou náladu, snažíme se s tou trubkou bloňdatou rozhicovat betonové pole dle slibu, jenž sme si dali. Jančíme jakož dvě dívé Báry, ale jest na výsost jasné, že zde bude vše v poklidu, jak v Pokáčovic pokoji, a marná by byla naše snaha. Občas je potřeba zalít veselou náladu kořalkou, dokud se noc tmí. Než totiž druhá hodina vejde do zvuku věží, budem zpívat, ale před čtvrtou, než se rozední, potáhnem do křaků svá břemena hnusu, vždyť ani teď jsme se nepřestali stydět!



bobule v Pozdním sběru

Ráno, zatímco bratránci, dělníci silnic, děti a starci, mužové všech stáří a nemocí a všech tvarů neštěstí, osmahlí chlapíci, ti, jež odrala bída, chasa břich vydutých, na tisíckrát rozpáraných hladem, veselí a veselí, jak tomu bývá u národa z nejubožejších, kamarádi svobody, jejíchž jeden střevíc značí sever a druhý jih, ožralové, žháři, práči, smilníci, luza, jak se jim říká, nebo pracovní sbor, jenž by zasluhoval velikého jména, jež by obsáhlo moře jejich úrazů a úhon, žalů a bolestí – tito bratránci právě snídali a mě nezbývalo, než vyhledati osádku a pak po bojovce s klíčky od Feličity mohli pokračovati do skal, trápit končetiny a nechat mozek pro jednou v klidu, by moh se věnovati věcem klidným, či snad v záchvěvu mysli i moudrým…

Zpočátku jsem byl pohledem na Barborku zaskočen, přeci jen dost připomínal nenáviděný Břestek, ale člověk neměl by nechati vše prvnímu dojmu, neníž vše přeci láska na první pohled. Poměrně se zaujetím se tedy snažím nabažit vůně v Komu vonící hraně, no as jsem byl moc troufalí, či netaktní a tak zůstalo pouze u flirtování… Zato Hilf a Bára to váleli co jen to šlo. Ženšina dokonce kromě jednoho převisu vše poctivě tahala, či sólila, ale chutný obídek pro své milované kamarády zabila, za čož aspoň u mě klesla z již tak nevábné 4. ceněné skupiny do pětky.

Nakonec sme byli dostiženi únavou z prohířelé noci a vše již v klidných šlépějích spělo k návratu a rozluce, nás přátel mladých, marných a nevypočítavých, jsme přeci dobytek, který ze všech pohrom a revolucí dovedl vynésti svůj bachor neporušen. Pche! Toť byl zas víkund…

P.S.: Dík všem za příjemné chvíle, p. Vl. za inspiraci, Pawlovi a Šárce za fota a p. TST se tímto veřejně omlouvám a doufám, že chápe. (snad jsem se do toho moc nezamotal) papalalulu asu

8 komentářů:

  1. jezismarja, zesilel jsem pri cteni ci jsem sileny jiz davno? Vse je nejiste, lokry utoci, pekelny chrtan snad zitra nas opet pohlti.

    OdpovědětSmazat
  2. asu já tě žeru
    veronik

    OdpovědětSmazat
  3. Huuuustě, Brno, Hustě!!!

    OdpovědětSmazat
  4. Lukysku poklona! Mas strevo
    Apta

    OdpovědětSmazat
  5. no byl to takový menší pokus o manifest neodekadence, má to ještě hodně rezerv, ale to už je nad mé schopnosti...asu

    OdpovědětSmazat
  6. pockej, to kurzivou jsi psal z vlastni hlavy??? pokud ano, tak koncim...
    Pok

    OdpovědětSmazat
  7. a s čím bys končil? se životem? s lezením? se mnou?? poku trochu soudnosti, zas mě nepřeceňuj! ale kdo uhodne předlohu má u mě panáka (nepočitám zasvěcené, jako je Petříček, či Čaj)...asu

    OdpovědětSmazat
  8. Paráda, paráda =o))) líp to nikdo neumí..=o)
    B.

    OdpovědětSmazat