Bieletal

Kamarádi se před velikonocemi rozprchli jak cikáni na pajtlu. Já byl vyslán se skvělými společníky Bertíkem a Čápem do Ostrova, respektive Bieletalu. Tato saská pískovcová oblast za státní hranicí bezprostředně navazuje na Ostrovské stěny a dá se tam po pěkném 5km výletu dostat pěškobusem, šťastnější třeba na kole.


Zkušení pískaři umí zakládat :D Ale furt lepší než Mauglího smyčky s navršeným kamením.


Slova Jardy Maršíka o tom, že "když na Affensteinech ucítíte i prdnutí veverky, tak v Bieletalu patkáte hordy navoněných Němců, ať už na pěšince nebo ve stěně", pravdivě poukazují na popularitu této oblasti, sic (jen) se stěnami do 50 metrů vysokými.

Bertík jako kápo si nás první den vzal hned až do Ottomuhle, kde se hned nad prvními baráčky tyčí "Dědkův stůl"(nebo tak nějak) s majestátnou údolní stěnou. Bertík tam foukl nádherné VIIb. (Sasík po nás pod prvním opral smyčky.) My se namlsali a hurá na "Heraklovy sloupy", které stojí tak o kilák dál. Tam se nál líbilo hafo milión a tak každý následující den byl plán jasný.

Cest jsme v následujících dnech pošéfovali nemálo, nerad bych je někomu vyčítal, tento jazyk není mým oblíbeným a názvy cest si vlastně ani nepamatuji. Klasifikace mi přišla oproti ostrovské a dva stupně lehčí, vykřičníky citlivě posuzované.

Fotopříběh:

Pod klíčovým místem v 7 metrech chvilka nervozity.

Pořádně se do toho zašifrovat a je to v suchu.

Vrcholové coma a radost.

Hary a to klobouk dolů, s grácií sobě vlastní, deklasoval místní !cesty na *cesty. Bertík lezl na písku jak Mocek za mlada a Čáp konečně nahlédl pod pokličku ryzího sólového požitku. Ostatní taky lezli jak o život. Měl jsem ze všech radost, neboť vidět na jednom místě řádit 12 kamarádů, pískařů, to opravdu potěší. Škoda jen, že labácka a ostatní sebranky přijely až na nedělní večer a přišli tak o vynikající, divokou noc pod taktovkou Čipiho.

Čaj.

VIIb ó sole mio