To sem si šel vyzvednout Feličitětu, kerou mi naší milý strážci zákona zabavili, pač přeci chrání zájmy druhých a pomáhaj nám v strastech života, žeš… Tak sem procházel kolem jedné výlohy a tam mě zaujal knihopis s provokativním názvem – O prospěšnosti alkoholismu se známou fotou typa, kerý odmítá průhlednou sklenku s voděnkou života. Neodolal jsem i přesto, že mám s oním pekelstónem pramálo společné (as tolik, co můj mladší brat s ženšinama) a laškovně jsem se ním družil pouze v podvečerech, či nocí a samozřejmě proti své vůli, pač sem občan uvědomělý a vím, že je především důležité zaměstnávat mysl toliko prací a počestným životem… Tedy jsem vešel a prozkoumal, čím že nám je, či bude prospěšný... Autorem je samotný alkoholismus ospravedlňován jakožto nepřekonatelná všelidská nemoc: Ano, od smrti knížete Vladimíra se v buržoazní společnosti už devětset let v jednom kuse chlastá. Pijou všichni bez rozdílu, ušetřeni nejsou ani sirotci a kojenci. Ostatně Vodka podporuje zpěv, voda hněv a alkohol sice nešatí, ale zahřeje, s jednou lahví daleko nedojdeš, i ta slípka musí pít, když si přihneš problémům se vyhneš a konečně, kdo pil – umřel a kdo nepil - umřel taky. A tudíž, jak vidíte, této chorobě přikládá jen pramalý význam a autor spíš odsuzuje ty, kteří nemaj pro tuto výstřednost pochopení a diskriminují ty, keří mají slabší vůli a podlehnou. Škoda jen, že Michajl Asanafjevič byl jistě ve vlivném spříznění se samotným démonem z lahve a vše tedy dostává jiný význam… Naproti tomu známý notorik Bílý tesák ve svých Zápiscích alkoholika (jak výstižné) vysvětluje, že si je vědom své slabosti pro lahvinku, či šluk ohnivé vody, nož na druhou stranu, se přiklání k tomu, aby připravovaná prohibice (v té době jisté ožehavé téma Spojených států) byla zcela jistě zavedena a ona nemoc tímto způsobem vymícena… 
A do třetice trochu filosofie přidává Venedikt Veněčka: Pít jednoduše jen vodku, třebas rovnou z láhve, to je marnost nad marnost a trápení duše. Míchat vodku s kolínskou je sice známý rozmar, ale není v tom nic patetického. Ale dát si stakan Balzámu kanaánského, v tom je i rozmar, i idea, i patos a navíc ještě nádech metafyziky. Co dodat? Kupte si lístek na vlak z Moskvy do Petušek a poznáte víc než je záhodno…
Ani jsem nestihl opustit krám a do oka mi padla další svázána snůška statí. Tentkrát zápisky Žána Koktavého, který své zkušenosti ze závislosti na Opiu předkládá čtenáří formou zápisků a úvah. Jistě se hodí na dlouhý večer v zimní bivaku. Podobně sme kdysi s borci zneužili Čárliho Báseň o hašiši, kterou sme si krátili chvíli při neustálem vaření čajů v srdci Bielovodské…
Sotva jsem doprohlížel ony zápisky, už se na mě z pod Opia koukal Rytíř Smil od jednoho z velmistrů naší předválečné poesie. Jedná se o legendární lehce (záleží jak máte posunut práh) erotickou báseň (http://ld.johanesville.net/vrchlicky-41-rytir-smil) a jak dodává autor prologu pán Čepický z Ústavu pro péči o matku a dítě: Kéž to není poslední vlaštovka. Čeští autoři, ale i překladatelé nám přece z minulosti zanechali lecos interesantního. Musím seznat, že má borec pravdu ani ne pár týdnů zpátky jsem natrefil v jednom z antiků na Justýnu a její sestru Julietu od jistého francouzského markýze, která byla před revolucí vydána pouze Jindřichem Štýrským za první republiky a jehož verze je dodnes publikována i moderními nakladateli…. Po této zkušenosti z ony knihobžerstvovny mi na mysl vytanula otázka, zda je to pouze volností doby, či návratu do experimentální doby ala první republika a Štýrský s Toyen, nebo menší zájem o klasickou literaturu, vetšinou znechucený povinnou četbou, či spíš celkovým nezájmem především mládeže o klasiku na úkor experimentů a rovin i v dnešní době lehce tabuizovaných…. Ať tak, či tak, sám jsem překvapen, kolik inspirativních, či jinak zajímavých ideií, či statí, čeká za dveřmi….
Nakolik se však dá dobře experimentovat s literaturou, natolik je to složitější s filmem. Účastnil jsem se shlédnutí nezávislého amerického snímku Pink flamengos, nož seznávám, že sem chvílema tupě civěl, stejně jak lidé na ulicích ve filmu, když se nechtěně účastníli natáčení. A zbytek sem pročuměl do zdi, při odvrácení zraku od obrazovky. Jedna z mála věcí, kterou bych nikomu nedoporučoval….Jiný americký snímek mě naopak i přes veškerou záměrnou naivitu a dětinskost notně pobavil. Napoleon Dynamite je sice jakýsi simplicius simplicissimus, ve filmů je však tolik dementů, že se tam rychle ztratí a divák čemuž přivykne a nakonec i odpustí…
Jak je u filmu výhoda jeho vypnutí, v divadle musíte buď zdrhnout, či usnout, pokud není představení dle vaších očekávání. Rozhodně bych nesázel na pas blind v podobě Sekretářek, leda že byste byla žena středních let a silně zklamaná, ostatním generacím to nic neřekne. Naopak takový Velký inkvizitor rozpumpuje diskuzi nejen v Průmyslovce mezi notoriky, ale i váženými občany města. Nesrmtelné téma volnosti a svobody na úkor jistot a podmanění. Takové nazávazné Shakespyré, pak pobaví na úrovni i nezasvěcené, a ti co tuší můžou předjímat….
Konečně nedá mi to ani s tou TíVí. Po asi půl roce jsem byl v Rudické putyce donucen spolu se squadrou čumět na státní program pro malé děti a jediné co jsme z toho seznali, že tvůrci musí zcela jistě výdatně drogovat a nedivím se, že přicházející generace budou jen tupě následovat krokům, které jim předšlapou jejich oblíbenci ze seriálů a hudebních produkcí určených masám. Koneckonců ani ta naše už neví v té změti možností co úplně chce, a to se přitom můžeme svobodně rozhodnout…
Nutno seznat, že po seanci v onom na počátku zmíněném obchodě s alternativními tituly mi bylo dopřáno odpůldní pokračovaní na Stránské (i přesto, že akce byla zrušena, což sem se dozvěděl až večer). Krom lezení totiž sešna chytla také druhou rovinu. Po té co jsem zopakoval dost různých problémů, dorazili totiž borci Rusáci a mě bylo dopřáno se tak nejen trápit lezením, ale i jejich jazykem, což sem nakonec po pár hodinách qitoval s povděkem, když sem si zvykl na tempo mluvy a nemusel přehnaně kombinovat s ájinou. Navíc mi borci pakazali něskolko bulderov a mně bylo nado vsje zdať… Kupodivu i večer nabral vcelku rychlý spád a sice, když se ukázal Pok se slečnou a bylo jasné, že skončíme ve Vieře… Aspoň z mého pohledu vše běželo rychleji než posledně a navíc nejlepším možným směrem… Poté co po nesčetných tancích jistá životem zkušenější žena odrecitovala jakés básně a zabředli sme spolu do konfrontačně-poučného hovoru, bylo učiněno zadobře i mysli poblouzněné onou všelidskou nemocí. Shodli sme se na bohémském životě, nož ona jakožto stará garda zůstala u klasického pojetí Villonovského, kdy v opilství se vše řeší násilím a výtržnictvím a já se přikláněl k mystičnu prokletých básníků. Zde mě však jako starší dostala, když sem byl seznán s tím, že ačkoliv Villon si liboval pouze ženami, tak jeho mladší bratři nepohrdli ani muži. Tu sem vzpoměl, že má pravdu (sem si jen stějně jak u maturity nevybavil esli měl cos Verlén s Bódlerem, nebo onen s Rimbódem), zavrávoral a snažil se seznat proč je lepší věnovat tanec kterés procházivší dívce jen a pouze(!), než Petříčkovi. Rozlučka s oním pesimistou a pak i jeho ženou, mě však přeci jen utvrdila v tom, žeš něco Villonovského ve mně zbylo po předcích také, a že v tomto zcela jistě nesdílím antický, či dekadentní přístup…. Každopádně vzhůru do pekel!. asu….
Žádné komentáře:
Okomentovat