Nemáme právo vyhnout se bojům, které nás čekají, a odejít tam, kde je jiní již vítězně zakončili… A co jako?
Docela se nám tu rozšířil takový nešvar. Jedni ze sebe dělaj geroje a druzí buď tiše závidí, či naopak první skupinku nekompromisně hážou na smetiště dějin. Ať tak, či tak měl bych k tomu pár poznámek... Vše tak pomyslně začalo (aspoň z mého pohledu) minulý rok pokusem o přelez projektu Haleluja! Bůh Ťa miluje! bez použití skob a Kubovým přelezem Devizového příslibu pouze za pomocí kolíku na jištění. Sám jsem pak obě taškařice určitým způsobem reflektoval (odkazy: Haleluja, Devizák). Rok s rokem pošel, a tak plynule navážu v konfrontaci s podobnými přelezy na další diskuzi.
Patřím spíš mezi lezce, keří fandí netradičním přelezům, přičemž se sám snažím nezůstávat pozadu. Rád experimentuji a sice hlavně proto, že mě to dostává do různých předem neodhadnutelných situací se kterýma se pak musím většinou hodně rychle vypořádat (kdysi dávno třeba se Švihákem Flash přelez jakés cesty se zavázanýma očima). Sem na druhou stranu taky požitkář a tedy tímto nepachtím jen po expresi podobnými přelezy, ale i vnitřní impresi. Toliko třeba mé osobní důvody, proč dělat věci jinak…. Ale k čemu ten povyk?
Arnaud v Black Beans
Začnu asi chronologicky: První koho sem tak podvědomě zaregistroval byl Beat Kammerlander se svým přelezem Princip Hoffnung 10/10+, kterou dokázal vylézt po vlastním a následně původně natlouklé nýty odstranil. Další byl Arnaud Petit s přelezem Black Beans 10, kterou podobně jako Beat přelez po vlastním, ale původní nýty ve stěně zanechal. Zatím posledním medializovaným výkřikem je přelez legendární cesty Chasin the trane 9 Heiko Queitschem, který očka v cestě samozřejmě zanechal….
Sám uznávám v případě takto secvičených cest pouze výkon na hranici vlastních možností. V tomto případě je posledně jmenovaný výkon ve frankenjurské klasice zbytečně zprofanovaný. Důvody proč tomu tak je, nechci moc polemizovat, ale spíš za tím vidím snahu o hodně peněz za málo muziky, pokud možno co nejrychleji a nejbezpečněji. Stručně sečtěno: nula bodů! V Beatově případě je naopak vidět delší časový úsek, kdy musel sám psychicky zesílit natolik, aby si na cestu troufl, byť jen AF. V jeho podání cesta za naplněním snu, a bod do deníčku.
Každopádně je kolem podobných výkonů velký rozruch. Lezci se buď bojí, že najednou budou k něčemu donuceni (lézt pouze po vlastním), na druhou stranu kolik podobných lidí by se do něčeho vážnějšího vůbec odvážilo? Pochybuji, že se budou pořádat nájezdy na Hradní spáru s vidinou pádu v klíčovém místě do digitálek pojištěných tkaničkou od bot. A kolik by se jich vůbec našlo na onen poměrně dostupný a zajistitelný Trane? Rozhodně bych se nebál, že by vůbec došlo k většímu ničení skály, než v případě obligatních TR nacvičování. Navíc s vidinou pádu do nejistého čoku se lezec víc hecne a radši minimalizuje pokusy pokud možno na přelezové. Nutno dodat, že dokud tam bórky budou, málokdo vůbec bude uvažovat o tom, že by to lezl bez nich…
Má to tedy smysl? Má nějaký smysl vylézt devítku po vlastním je-li někdo 10tkový lezec? Navíc v domovské oblasti, kdy má člověk cestu nachozenou? Pro naplnění určitých pohnutek daného lezce, to jistě nějaký smysl má, ale prosazovat tyto přelezy za nový trend a směr lezení mi příde trochu absurdní. K čemu by to bylo lepší? ... Tady se dostávám k etické otázce podobných výstupů. Dle mého názoru mají podobné cesty smysl pouze jsou-li od začátku lezeny po vlastním (i případné nacvičování), samozřejmě lezeny a priory bez oček v OS, či Flash stylu. Argument, že podobné věci patří do hor mi nepříjde úplně správný, spousta těžkých cest v horách se bez nýtů neobejde a vylézt je čistě po vlastním, by se mnohdy rovnalo frísólu.
Další věc, která mi příde přehnaná je název tohoto stylu, jako Grenpoint. Sám vnímám jako nejčistší styl pouze lezce a skálu, žádný lezky, lano, či mágo a samozřejmě OS styl (někdo by ještě diskutoval o lezcovích oblečcích, ale naked lezba by spadala už spíš do HippieGreenpointu….). Jako nesmysl vnímám předem připravený in-situ matroš a lezení alá Pinkpoint….
Beat v Princip Hoffnung
Zastavil bych se ještě u klasifikace podobných výstřelků. V naších vodách jsem si všim tendence hodnotit anglickým způsobem. Mě osobně nic moc neříká, a tak sám bych se přiklonil k lehce zavedenému Jasperovu ohodnocení, který má větší vypovídající hodnotu (je zde zahrnuta možnost jištění, možnost zranění při pádu a psychologický aspekt). Mnohdy by mi totiž dle anglánů nevycházela nebezpěčnost – Hradní spára 10-, která by šla i přes některá ale, dobře zajistit, by měla daleko vyšší ohodnocení, kvůli tomu, že je fyzicky náročná, ale naproti tomu, třeba Kocovina 6 i přes obrovský psychologický aspekt by byla někde hluboko pod Hradní… Přitom v Jasperovi by bylo jasno hned každému – Hradní spára E3 (dolní hranice) a Kocovina E5 (v případě vynechání štandu, klidně E6)… A to vůbec nezmiňuji nadstandartní cesty na písku, které často čekají i desítky let na opakování…
Závěrem bych tedy shrnul jak a co má smysl: vylézt cestu na hranici svých fyzických možností s pokud možno i zásadním psychickým aspektem, ale pouze jde-li o vnitřní pohnutku sílit mentálně, případně pro silný a intenzivní požitek za podpory přátel s kerýma pak můžete třeba popíjet v putyce. Pokud pak někdo podobný výkon uskuteční, myslím, že není špatné se o něm zmínit, ale rozhodně jej, včetně stylu, nijak nikomu nevnucovat. Toť můj názor!
Taže zklidnit vášně a hurá bušit, bychom výše zmíněné cesty vůbec vylezli někdy volně, choboti!
P.S: Samotného by mě zajímala jedna věc – jak vnímat již předem vyvázané digitálky, které nejdou při RP stylu z pozice moc vyvázat. Dále pak možnost slezání po založení části matroše.
JB je největší legenda Armwrestlingu (páce), je zapsán v Guinessovce jako nejlepší pákař všech dob. Prý zde určitě hrály roli predispozice po otci pákaři, ale JB byl proslulý zejména brilantní technikou, kterou válcoval hrubé siláky ale železnou vůlí v tréninku.
