Salve Walley aneb vysoká sázka

No dyž sem Šviháka poprosil o menší odstavec o Salvéčku, kerý sem chtěl "někdy" použít, netušil sem, že se toho zhostí s takovou bravurou. Úvodem mi taky sebral námět na úvahu kerou sem měl v plánu, ale vzheledem k tomu, že se vším naprosto souhlasím a sám bych to líp nenapsal, tak tedy čtětě, přemýšlějte a sázejte!!!

Nedávno jsme se s Asuáčem bavili o morálových cestách, jak k nim přistupujeme, proč je občas máme chuť lézt a hlavně co nám dávají. Asu se na tomto tenkém ledě pohybuje prakticky neustále, já na něj vstupuji zpravidla spíše přes zimu při lezení mixovém a hákování (to jen pro vysvětlení, aby za chvíli někdo neryl, co to tady plácám, když žádné morálovky nelezu).

No, zpět k jádru pudla. K čemu že jsme se tedy dobrali? Shodli jsme se prakticky ihned. Občas zkrátka je potřeba si takříkajíc ,,vsadit“, jít do určitého únosného objektivního rizika. V případě rozlámané skály věřit nejen sobě, ale i té skále, v případě špatného jištění uvěřit aspoň trošku i tomu jištění, v zimě uvěřit sněhu v lavinovém svahu a tak bych mohl pokračovat. V zimních mixech, hákovačkách a rozchrastech typu Kocovina je tahle ,,sázka“ nezbytností. Bez ní by člověk tyto cesty jednoduše nemohl lézt… V dnešní době se člověk snaží mít (a prakticky má) vše pod kontrolou, stále hledá absolutní jistotu, i lezení se vyvinulo tímto směrem. Důkazem jest, že sportovní lezení je zdaleka nejpopulárnější disciplínou. Co se ale stane, ztratí-li člověk tuto jistotu? Díky lezení je možné si to vyzkoušet. Vyzkoušet, jaké to je, když úplně vše pod kontrolou mít nemůžete, protože to jednoduše ani nejde. A jak ví každý, kdo si někdy na něco vsadil, je to vzrušující, a navíc toho můžete v případě výhry spoustu získat. Jde prostě o to si zvyknout a smířit se s faktem, že v určitých cestách jistota prostě neexistuje. 

O co se tedy hraje? Vyzkoušíte si ten jedinečný pocit, jaké to je nemít vše pod kontrolou. Jen v takových cestách můžete zažít tu obrovskou úlevu, že to dobře dopadlo a můžete se jít ožrat.  Prostě ucítíte život až v morku kostí. Ucítíte ho, znovu uchopíte a opět s ním nějak naložíte. Abstraktně řečeno, vyšlete sondu do vlastní duše. Přináší uvědomění si sebe sama, své hodnoty. Všední problémy a strasti se stanou malichernými, protože se naučíte vážit si sebe sama a svého okolí. Zjistíte, co je pro vás skutečně důležité. Budete zase o kousek blíž k přírodě, ucítíte k ní vděk, protože ten lokrovatej chyt vás zase zázračně udržel, lavina zas nespadla a i ta bouřka Vás skoro:o) minula. V neposlední řadě je to čistá euforie po přelezu, kterou stojí za to zažít. Je Vám to snad málo?

Hodně lidí, co si na tento způsob duševní očisty zvykli, už život bez ní ani nepovažují za plnohodnotný. Jak zaznělo v The Sharp End, radši 20 let tohoto, než 80 let nudy. No, těžko říct, jestli je to úvaha správná, nemůže říct asi nikdo na sto procent, ale něco na tom bude. Protože chvíle, kdy skutečně žijeme, přece jistě stojí za nějakou tu sázku.

OK, úvodník do problematiky máme, ať více či méně srozumitelný a pochopitelný. Chtěl bych se s Vámi totiž dnes krátce podělit o zážitky z jedné takovéto cesty. Tou cestou je hákovačka Salve Walley na Jáchymce, která snad nejvíce ze všech cest, co jsem v Krase lezl, vystihuje výše řečené. Stručně bych ji charakterizoval jako hrůznost, která jednou někoho zabije. Bohužel (nebo bohudík?) je totiž u ní nutné vsadit do banku poměrně mnoho. Prastaré nýtky s utrhanými očky, některé zpola povytažené ze skály, nedovolují žádnou chybu, jakékoliv větší zatížení některé z těchto rakovin by totiž s největší pravděpodobností skončilo velmi nebezpečným přistáním prvolezce až hluboko na zemi. A i když chybu neuděláte, stále je tady ta železná jistota, že jednou se to s někým vytrhá celé. Jen se čeká, kdy a komu se to stane…

Cesta se leze nejlépe na dvě délky, kdy první délka je právě tou vrcholně delikátní. Bohužel, při losu vyšla právě na mě. Krom výše zmíněných důvodů, proč takovou blbost lézt, nás táhlo také to, že bychom rádi s Márou přelezli všechny hákovačky v Krase, a u cest tohoto typu se nevyplatí čekat, rok od roku se stav nýtků zhoršuje. Navíc je to prostě legenda (prý se tam někdo zabil, ale nevím), nešlo tomu odolat.

Pod Jáchymku jsme přišli ještě ve veselé náladě, ale jakmile jsem začal nabírat výšku nad jediným dobrým nýtem, a jakmile jsem překonal hranici, odkud je to jasná zem (tak z deseti metrů), nálada byla v tahu. Fakt jsem se dost bál, a několikrát vážně uvažoval o tom, že se na to vyseru. Když se třeba v horách dost bojím, začínám si zpívat, jen tak, potichu, pro sebe. Po chvilce to na mě přišlo i tady. Jenže s dalšími a dalšími kroky přes snad stále horší nýtky jsem se dostal do nového stadia. Už jsem zpívat přestal, a několik nekonečných minut mlčel jako zařezaný, což u mě tedy zvykem skutečně nebýváJ. Po nějaké době jsem se dostal k nýtu, který neměl očko, ale ani dřík nešel obhodit čokem či repkou. Krve by se ve mně nedořezal. Naštěstí se zde naskytla první možnost založení vlastního jištění. Tutový čok šel založit po hodně dlouhém (pro mě ultramegadlouhém) nátahu z posledních příček žebříčků. Bohužel, z lezecké pozice není vidět, jak je vlastně založený. No, naštěstí byl založený dobře, protože ta spárka je fakt dobrá. Potom ještě krok přes frend za odštípený kámen (ale asi je to kompakt), hurá do nýtku s poloroztrženým očkem ze zinkového plechu (rozhodně nezatěžovat plnou váhou, ale vyšmelit nějak jinak!) a bylo to za mnou. Štand je tutová skoba a obří hodiny erárně provázané. Odměnou je ještě vrcholovka vložená u štandu hluboko v jeskyňce.

Závěrem bych ale přece jen upozornil, tohleto sázení má i svá úskalí. Když člověk sází příliš často a moc, stává se z něj gambler, a s nimi to obvykle nedopadá dobře. I sázet se musí střízlivě, a toto sázkařské opojení si dopřávat jen občas, v omezeném množství.

Spoustu štěstí při Vašich sázkách přeje Švihy.