Pan Rorejs, zastavení první

Každy člověk má někdy strach. Kdo ho nemá, je tak trochu blázen. Strach pomáhá člověku zůstat na živu a bez strachu by také člověk přišel o spoustu zážitků, život by jen tak proplynul kolem něj. Mít strach je dobré a já se bojím rád.

Riziko, to je potrava pro duši. Vybát se a fyzicky se vydat… Pak jsem hodný a docela příjemný člověk. Pak se všechno srovná, získá to správne proporce a já jsem zase normální. -mš- 

Minulý rok sme s Džávou přijeli na Blatiny, pač sme jako chtěli ukázat, že dyž se Brno neodváží za náma na naší první sešnu, tak se aspoň my ukážem v lepším světle. Na večírku se Pjótr jen tak mezi řečí s Vildou zmínil, že jako asi pudem druhý den na Rorejsy. Vilda má odhad a tak výstup, který ho první napadl, tipl i na nás. Zkonstatoval jen, že doufá, že ho nebude muset nikdy lézt….. My se pak s pokročilou hodinou začali přemisťovat do blízké putyky na vyhlášené Kadovánky a ňáký ten žúr. Toho se s bravurou zhostil Jarouš k.r. a během ¾ hodiny do nás nalil asi 12 těchto zlovod! Cesta k Rorejsům byla teda veselá. Horší však bylo probuzení s těžkou kocovinou. Plán je ale plán a tak si to „svištíme“ Klasikou do kopce (sám sem měl na druhém dost problémů a to sem to asi týden předtím lezl se dvěma děvčaty) na společný štand u malé jeskyňky. Koukám na Pjótra a tomu je jasné, že dnes těžko něco natáhnu a tak dává pokus on. U staré skoby, kerá se mu očividně nelíbí, to zkouší přebouchat, ale suše konstatuje, že se rači zabije v něčem pjekném, nebo na písku…..Holt proti gustu žádná a tak dolízáme jenom Klasiku a já pak ještě tu zatracenou opici vláčím v Diretce a Skoronáskoku…. 

                              že by paralela s královnou J.?

Dnes to vypadalo po večerní domluvě na Pýčinu, ale zatím co se vláčím do kopce na Kravák nad hlavou se rozjasňuje a tak nějak mě napadá, že ve Žlebech to marné nebude a možná by to chtělo pošimrat i nějakým vostřejším kořením. (Taky se říká do roka a do dne, a mě napadá, že..) Lehce opálený stařík nemá proti nápadu námitky a už pomalu taky tuší….Den je opravdu krásný, nejlíp na příjemně strávené zážitky s poddajnou slečnou…. ale to by už byla moc velká idyla, realita je trošku jinde. Parkujem u Macochy a zneužíváme lanovku, stěna Rorejsů se tak otevře v celé svojí kráse. Rozlez Klasikou, kde s hrůzou zjišťuji, že starý pard cestu ještě nelez a později se navíc dovídám, že další klasickou linku v podobě Policejní také ne!!!! (Poku několikrát navíc vytisknout leden a únor z kalendáře a zaslat nejlíp doporučeně na jeho adresu.)

Slunce se střídá s mraky a navíc i lekce profukuje, nad štandem se klimbe ve staré skobě šlinga a já už se pomalu sunu vzhůru, začátek si trochu pamatuju z Pjótrova pokusu a tak za chvíli už stepuju pod bouldrem. Člověk se asi musí poddat charakteru skály a až pak ho snad i nechá prostoupit. Chtěl bych si odsednout, ale skoba opravdu nebudí důvěru, a tak až po menším hecu a radě stařešiny se konečně vyhoupávám i nad ní. Kupodivu vše pevné a dokonce i s nohama. Dolézám na malou lištu a jen tak z nudy provazuji sice výrazné, ale o to víc důvěrunebudící hodiny a hledám kudy dál. Po dvaceti minutách začínám být zoufalý (navíc lýtka už mám zapálené z věčného přeslapování), chvíli uvažuji o vrtuly, ale pak konečně vysoko nade mnou spatřím skobu (až tam budete taky stát, tak je přímo nad váma, ale téměř dokonale splývá se skálou). Ještou kousek traverz a pak docela ladným pilířkem s vytečenými chyty, jak někde na jihu dolízám k ní. Tutovka jak chceš a rázem je sebevědomí výš. Dále lekhé, ale zarostlé a navíc v hlavě ochuzené o přemýšlením nad chyty, to začne šrotovat z jiné stránky. Přemýšlím nad výstupem a docházím k tomu, že Mauglí (a možná i jiní, keré neznám) museli mít vytříbený cit na výběr směru výstupu. Traverzovat v cestě o metr dál, skončil bych v rozchrastu, lezl-li bych před traverzem o metr výš, skončily by chyty. Navíc jsem udiven i drzostí s jakou onen borec podobné cesty vybouchal. Nikdy bych si netroufl podobnou cestu vylézt pouze s jednou zajišťovací skobou a druhou pouze k určení směru výstupu, hold stará škola, jiná liga, mohu jen tiše závidět a smekám! Respekt borci!!!