pátek 13. listopadu 2009

Pan Rorejs, zastavení první

Každy člověk má někdy strach. Kdo ho nemá, je tak trochu blázen. Strach pomáhá člověku zůstat na živu a bez strachu by také člověk přišel o spoustu zážitků, život by jen tak proplynul kolem něj. Mít strach je dobré a já se bojím rád.


Riziko, to je potrava pro duši. Vybát se a fyzicky se vydat… Pak jsem hodný a docela příjemný člověk. Pak se všechno srovná, získá to správne proporce a já jsem zase normální. -mš- 


Minulý rok sme s Džávou přijeli na Blatiny, pač sme jako chtěli ukázat, že dyž se Brno neodváží za náma na naší první sešnu, tak se aspoň my ukážem v lepším světle. Na večírku se Pjótr jen tak mezi řečí s Vildou zmínil, že jako asi pudem druhý den na Rorejsy. Vilda má odhad a tak výstup, který ho první napadl, tipl i na nás. Zkonstatoval jen, že doufá, že ho nebude muset nikdy lézt….. My se pak s pokročilou hodinou začali přemisťovat do blízké putyky na vyhlášené Kadovánky a ňáký ten žúr. Toho se s bravurou zhostil Jarouš k.r. a během ¾ hodiny do nás nalil asi 12 těchto zlovod! Cesta k Rorejsům byla teda veselá. Horší však bylo probuzení s těžkou kocovinou. Plán je ale plán a tak si to „svištíme“ Klasikou do kopce (sám sem měl na druhém dost problémů a to sem to asi týden předtím lezl se dvěma děvčaty) na společný štand u malé jeskyňky. Koukám na Pjótra a tomu je jasné, že dnes těžko něco natáhnu a tak dává pokus on. U staré skoby, kerá se mu očividně nelíbí, to zkouší přebouchat, ale suše konstatuje, že se rači zabije v něčem pjekném, nebo na písku…..Holt proti gustu žádná a tak dolízáme jenom Klasiku a já pak ještě tu zatracenou opici vláčím v Diretce a Skoronáskoku…. 


                              že by paralela s královnou J.?


Dnes to vypadalo po večerní domluvě na Pýčinu, ale zatím co se vláčím do kopce na Kravák nad hlavou se rozjasňuje a tak nějak mě napadá, že ve Žlebech to marné nebude a možná by to chtělo pošimrat i nějakým vostřejším kořením. (Taky se říká do roka a do dne, a mě napadá, že..) Lehce opálený stařík nemá proti nápadu námitky a už pomalu taky tuší….Den je opravdu krásný, nejlíp na příjemně strávené zážitky s poddajnou slečnou…. ale to by už byla moc velká idyla, realita je trošku jinde. Parkujem u Macochy a zneužíváme lanovku, stěna Rorejsů se tak otevře v celé svojí kráse. Rozlez Klasikou, kde s hrůzou zjišťuji, že starý pard cestu ještě nelez a později se navíc dovídám, že další klasickou linku v podobě Policejní také ne!!!! (Poku několikrát navíc vytisknout leden a únor z kalendáře a zaslat nejlíp doporučeně na jeho adresu.)


Slunce se střídá s mraky a navíc i lekce profukuje, nad štandem se klimbe ve staré skobě šlinga a já už se pomalu sunu vzhůru, začátek si trochu pamatuju z Pjótrova pokusu a tak za chvíli už stepuju pod bouldrem. Člověk se asi musí poddat charakteru skály a až pak ho snad i nechá prostoupit. Chtěl bych si odsednout, ale skoba opravdu nebudí důvěru, a tak až po menším hecu a radě stařešiny se konečně vyhoupávám i nad ní. Kupodivu vše pevné a dokonce i s nohama. Dolézám na malou lištu a jen tak z nudy provazuji sice výrazné, ale o to víc důvěrunebudící hodiny a hledám kudy dál. Po dvaceti minutách začínám být zoufalý (navíc lýtka už mám zapálené z věčného přeslapování), chvíli uvažuji o vrtuly, ale pak konečně vysoko nade mnou spatřím skobu (až tam budete taky stát, tak je přímo nad váma, ale téměř dokonale splývá se skálou). Ještou kousek traverz a pak docela ladným pilířkem s vytečenými chyty, jak někde na jihu dolízám k ní. Tutovka jak chceš a rázem je sebevědomí výš. Dále lekhé, ale zarostlé a navíc v hlavě ochuzené o přemýšlením nad chyty, to začne šrotovat z jiné stránky. Přemýšlím nad výstupem a docházím k tomu, že Mauglí (a možná i jiní, keré neznám) museli mít vytříbený cit na výběr směru výstupu. Traverzovat v cestě o metr dál, skončil bych v rozchrastu, lezl-li bych před traverzem o metr výš, skončily by chyty. Navíc jsem udiven i drzostí s jakou onen borec podobné cesty vybouchal. Nikdy bych si netroufl podobnou cestu vylézt pouze s jednou zajišťovací skobou a druhou pouze k určení směru výstupu, hold stará škola, jiná liga, mohu jen tiše závidět a smekám! Respekt borci!!!

 

5 komentářů:

  1. HEzké hezké. Sbíráš klenotky :) U Janka na webu jsem četl, že tu spodní skobu ohnul když ji opral "dvacítkou" ten co jsem teď zapomněl jak se jmenuje. Takže tutovka jak chceš:)
    A včera na baru staříci říkali, že dycky šli s Mauglím do Krasu a nakecali mu, že tudy a tudy lezl před 14 dnama borec a ať si to dá taky a tak Mauglí nalezl do nějakého šitu, pár hodin tam bojoval pak dolezl a že je to tak za IV.
    mára

    OdpovědětVymazat
  2. No tak nevím do té horní si to umím představit hodit dvacítku, ale do toho dolního účka bych si nerad i sedal, obzvláště, když vím jak po letech vypadají a že jsem jich v Krasu hezkých pár vyměnil a všechny vypadaly podobně a párkrát jsem je zlomil i pouhou rukou:-). Vlk

    OdpovědětVymazat
  3. tak to je ta finta! já kdybych nevěděl, že to de vylézt, tak bych tam umřel....psychicky dost pomůže, když víš, že to někdo před tebou udělal...navíc už aspoň víš, že je to tak nebo tak těžké a ten směr tomu dost podřizuješ (třeba klíčový traverz v Kocce bych jako prvovýstup určitě byz nýtu neudělal), navíc mě fascinuje, že vždy trefí přesně do největší slabiny stěny, v jezábu se ti nabízí dva koutky, jeden hezčí (ale potom falešný) a jeden hnusný a vlastně vedle něj pak pěkný pilířek, kerým by tě ani nenapadlo lézt, pokud bys tam neviděl jištění...v kocce zase se vybízí tři traverzy a tím kterým deš,tak zpočátku působí jako největší nesmysl, nevím esli to je okem, citem, nebo fakt jen hecem, ale díky těmto cestám může další opakovatel nasát opravdu jedinečnou atmosféru a zažít pocity, keré ani ten na druhém konci už nepostřehne, škoda, že takových cest není víc, třeba by pak bylo i víc vyrovnanějších nebo zajimavějších lidí, keří by tě zase o něco obohatili, jsem opravdu rád, že i v dnešním světě (v blízkosti civilizace) může člověk natrefit na divokost....upřímně si teď myslím, že rozchrast cesta (ted nemyslím Jezáb, ten je pevný, docela) dáva lezci, mnohem silnější zážitek, musí se nejen soustředit na pohyby, ale sladit se i se skálou samotnou...dyž ji přeběhneš, tak z cesty skoro nic nemáš, ale dyž tam bojuješ, tak si na ni setsakra vzpomeneš....prostě to je jak s milováním, dyž se poddáš a je to souznění, tak z toho máš silnější památku (vlastně oba), než dyž na to "deš", jen kvůli tomu aby ses vybil z tělesné potřeby....shrnuto: takové cesty i přes objektivní nebezpečí vřele doporučuji všem, keří si chtějí vychutnati ten pocit...(jo ale není to tak snadné, příprava na takové cesty není jen v hlavě, ale hlavně v ....)asu

    OdpovědětVymazat
  4. Pekne Asu, dobre to kompletujes. Musim ocenit chut a odvahu se do tech cest pustit, kdyz ani nemas takovou silovou prevahu jako Stoupa.
    Petricek

    OdpovědětVymazat
  5. o převahu nejde, mauglí mohl volně lézt tak kolem sedmičky, taže sedmičkový lezec podobné cesty může zopakovat....asu

    OdpovědětVymazat