Fištróni na skalách

Modrá obloha, na sonci pomalu pětatřicet, co víc si v úterý odpo přát. Se starým šizuňkem se potkávám na Bajerovi. Skála je chladná a tak slibuje aspoň dobré tření. Chyba lávky! Pokoušíme Dumpíkovic Hranku, ale ne a ne se odlepit z oblin kolem prvního, Čajík dáva v šanc svou piskařskou čest, ale není mu to nic platné, a já? Su rád že vůbec trefím matku…Na sjem plus dobrý vtip, ale možná si jen někdo spletl čísla…Pokračujem k Podzimní, mému věčnému projektu, zvládám už o krok víc než za poslední dva roky, ale třetí krok je zas nad mé síly. Šizuňk to jen suše přechčije svou silou…. No nic aspoň hodit atempt v Slavnostech, keré sou nehorázně okartáčované.

S drátěným kartáčem si vytřete prdel, ale neberte jej na vápno!

Vše vcelku vymýšlíme, ale doskok do madla je v té kose unreal. Tak to začíná vypadat na pořádné fiasko. Tedy přesun buď k Jelenovi, nebo výš na Poslední. Ukecávám borca pulkem kohlu a už vzlínáme vzhůru. Dobrá volba! Slunko, žádná kosa a kvaky, co víc si dva fištróni můžou přát!

Vzpomínka... - dárek pro děvčata nucené lézt v údolí Říčky.

Zatímco já pokoukávám po Poslední, Mr. Té už koumá jak by šla lízt plotna vlevo. A vskutku, ne že by jen šla, ale sám nemám nic proti tomu a pomáhám s vystižením prstokladu. Lezení pjekně bosky, bez mága, a abychom nepohoršovali okolní hmyz, tak rači né uplně nazí. Nakonec ještě zjištění, že máme skoro stejné treny a nezávislí pozorovatel by si mohl myslet že sme dvě buzny….No ale k věci, cesta ladná, neoklouzaná, z lehčích a vůbec jedna z nej na Bajerce, gdo nezkusil, nepochopí! Cestu věnujeme Františku Wolfovi.

Přestaňe slintat na monitor a taky si ji holky běžte vylézt.

A že nevíte gdo to je? Tedy: František se narodil v Olmȕtzu nějaký ten pátek zpátky, vystudoval klasicky univerzitu a začal se věnovat své oblíbené trigonometrii. Na základě jeho výpočtů a měření in situ byla poprvé změřena hloubka Macochy s přesností na +/- 2cm. Při sestupu na dno dokonce použil dřevěného klínu, kerý je dodnes patrný v pravé části hlavní stěny vedle malé jeskyňky. (Proč neslaňoval o stromy, není jasné.) Dále zaměřil v okolí několik významných kót a to nejen od Adriatiku, ale i od Baltu. Měl tři syny: Herberta, Vladimíra a Kryšpína. Nejstarší šel v otcových šlépějích, prostředního strhl alkohol a hazardní hry (prý vymyslel dekadentní hru čertovy růžky, na které promrhal mnoho peněz svého otce) a nejmladší umřel v 13 letech po té co ho Vladimír prodal jako fackovacího panáka svým kumpánům. Toliko k historii….

Výlezový bouldřík pošimrá morálek.

Po této zhovadilosti ve Vzpomínce sme ještě zabejčili v oné Poslední, kde ten starý práskač z vůle boží vymyslel parádni fintu, kerá dělá cestu opravdu lezitelnou. Po zkušenosti z rpéčka, tak přichází na řadu sóličko, kde Čaj opět, aby mě vystrašil padá z posledního kroku. To se ale holobrádkovi nepovedlo a s naprostým stračenovským přehledem vybíhám jak ta laň nahoru do lesíka. Čaj pak neváhá a smlaskne nejen Poslední, ale i vedlejší Stěnku, kde mu do lesíka pomůže francouzský styl přes řeťaz…Taže paráda, z načatého fiaska parádni záležitost, kerá končí až někdy mým odchodem z čajovny v podkroví jednoho z baráků v Mariánském údolí…..

Asu s Otcem a Matkou.

Další den Sloup, navíc i s Jarkem, takže pohoda zaručena. Plácání na Matce, kerá svým chladným postojem k naším končetinám, nám několikrát dá pokouřit. My se však nebojíme a nakonec i přes zmrzlé konečky pracek všici vybíháme ňákej Madrid po Janzenových prstýncích, no prostě na klid (já až pak na histeráka v madlech, pač sem nevěděl, esli je držím, nebo už nemám prsty…hold asi su slabší šálek čaje…)ča!

Madrid vede v levé části fotky- skvělá, technická cesta.