Tysfjord klatre detox

Hvem ikke styre, dette ikke hjelp.

Pjótr sice začal mlet cosi o tom, že nejel 3000 km kvůli nějakýmu kvaku, co se tváří jak z krasu, ale vlastně nebylo zbytí. Jemu nezbývalo než Go to Hell a my ostatní vyučení z karsu sme mohli posílat jeden onsajt za druhým...Jojo to byl Trondheim s „proslaveným“ Hellem a nám se loudíl na tvářích občasný úsměv, člověk by ani nečekal, že jeden z posledních....

Pjótr se blíží na štand ukázkovou širočinou

Po vcelku příjemném dnu valíme dál, stavíme jen tak ledabyle base camp a vlastně hned pokračujem dál na Lofoty, kde prej bývá lepší počás. Těžko říct. Kolem druhé ráno pomalu prostupujem suť a křoviny, keré nás vyvedou na vrchol jakéhosi pilíře. Nevím co je to za módu, ale Pjótr vyfotil pouze topo stěny, ale to jak se dostat k lezení, nechal punkonáhodě....Je asi půlnoc, Petr ještě pro klid duše zachytává kouř a formuje z něj obstojné ruličky, ze kterých po rozbalení zbude fajnový tabák a papírky, keré v Olšanech jistě ocení....Ale pak už hurá na věc. Kupodivu první slézá Koněv a docela mete, rajbák nevypadá zadax, ale je si jistej, tak není co řešit. Petr jen běží a za chvíli mužu opatrně začít i já. Hlaďuňky nejsou moje parketa a tak váhám, komínem to ale de snadno. Na trávnaté polici je sotva něco slyšet, ale sme už zkušení, tak se domluvíme.

Petr a širočina

Pjótr s Kohefem sou opět sakra rychlý a já tak kompenzuji jejich rychlost aspoň jistotou, převísek na křeč seshybuji a spárokomín doslova sešukám, pak už jen pohoda a štand....Dostávám sviňu a rovnou pokračuji, občas zastrčím frenda (přece jen traverz a aby se Petr nemusel bát) a za chvíli už v rozverné náladě s Kubíkem kecáme na štandu a očekáváme Pjótra....Po obligátním spřeházení lan pokračuji a sice kolmou širočinou. Občas jedovatě jeknu, ale jakmile se spára položí doslova běžím... To Koněf má opravdu respekt a rači pomocí prusíku a mého lana sestupuje až vlastně ke mně....Pjótrovi to přeci jen trvá dýl, ale šestka „padák“ frend je jistota a s tou pomalu sezlínává k nám....Mezitím si Kohef vylívá srdce a vlastně ho i chápu. Proč to vlastně všechno děláme??? Stojí ta onanie vlastně za to?? Sonce už nabývá na intenzitě, ale chlad a vítr je všude. Co nás sem vůbec vede. Šukačka širočinou mi připomíná Starou cestu na Věž tří meltů, a to rozhodně nepatří k mým příjemným zážítkům, nevím....Člověk se asi musí občas kousnout, nebo si něco dokázat, gdoví. Někdo to aspoň dělá pro pivo, ale to nás dole nečeká....

už budu brzo na zemi! (než sem stratil bójku)

Petr už je u nás a vzápětí bleskurychle dosahuje pevné země. Koněf zafuní, ale je tam taky....Mě to zas trvá, navíc nevím jak překonat střechu a bójka, kerou mi Krá s Pirem dali do cesty pro štěstí mi více zavazí než pomáhá....Trochu křečí a su dole, paráda aspoň ňáka stěnka v tom hnuso počasí.....

Den ale pokračuje a my aspoň zevlíme na místních kvacích. Tentokrát sice jen tradiční lezení, ale o to víc technické a sme rádi, že vůbec ňákou 6plusku slezem. Petr se navíc rozhod testovat založené mikrofrendy a občas (i s vědomím případné země v případě vyrvání) si prostě skočí. Nejdřív pořádně zatíží frend, pak udělá ladný skok, kerý ho vynese vzhůru tak tři metry nad jištění a pak v klidu sleze a frenda vytáhne....šikovný klučina......

stačí flustnout...

Pak dlouho nic, počasí nepřeje....Nakonec ale zvítězí hec. Dem si porenčovat aspoň slanění a další den tak na klid můžem vystoupit na vrchol Eidetinu, aspoň pro mě první hora co mi padla do oka. Paráda, je osm ráno a my si přejem na vrcholu štěstí. Není to špatné, v podstatě takový rituál. Nálada je parádní, ale sotva slezem do stěny, vše se obrací....Vrcholové travnaté police a rampy nejsou příjemné, navíc sou pěkně mokré. Čim níž ,tím je to horší. Dokonce začíná pršet. Jó dybychom vzali skoby, to bychom se vrátili, ale takhle? Nezbýva jiná než pokračovat dolů...Jednu délku už borci nevydrží a pomáhaj si prusíky a lany, vůbec se jim nedivím, škoda jen, že já si nepomůžu. V hladké plotně dokonce jednou odskakuji, ale potom co zjistím, že frend by držel, tak ho vemu a pokračuji převislými drny (v hladké plotně k borcům).

a bude hůř! (pire a pjotr)

Pire je už pěkně nasraný, ale zatím se ovládá, přece jen rok a půl nelez a teď toto. Nož ale technika se nezapomíná!...Pak střídavě s Petrem bojujem o každý metr a vlastně kromě kanální širočiny už nic ekstra zákeřného nepotkáváme. Nevýhodou širočin je to, že bágl musí ze zad dolů, další nevýhodou je, že pokud má ta sviňa stejnou velikost jak spára, tak se parádně seká a pokud je navíc širočina mokrá a hluboká tak kromě pozitiva sprchy získáte opravdu parádní odór, kerý jinde než ve stoce nepotkáte. Prostě takové požitkové lezení! Pire s klením slézá ke mně na štand a při dlouhém čekání na Petra (kerému se povedlo vysvobodit šestku frenda, se kterým sem marně zápasil) to psychicky nezvládá. Vzhledem k tomu, že sám hledám vnitřní útěchu, se ho snažím aspoň ledabyle ukonejšit. Počasí taky pomáhá a kolem druhé, jedné ráno dokonce začíná svítit do stěny světlo a přestává pršet. Dál zas zdržuji hlavně já, ale Petrův šestka frend mi v širočinách vydatně asistuje.

už jen slézt ten mokrý dach...

Slunce přibývá a čím sme blíž zemi, tím se lepší i nálada. Mokrý střechopřevis s již obligátní širočinou, je pak již jen hračka a kolem osmé po 12hodinových útrapách stojíme v položené plotně a laškujem. Sotva sejdem dolů akorát přijíždí Koněf a můžem do Basu, prostě paráda.

Eidetin a naše "parádní" linka

Ono to vlastně skoro vždy dobře končí, než? Pak ještě další noc jeden krátký questík, kde se s Petrem výdatně bavíme a to už to rači balíme a přes Švédy se v čím dál lepší náladě vracíme nejdřív do Liberce a pak do Jesu.

jeden den bylo aj takhle....

Je pravda, že za těch x dnů žrasa a matroše výrazně přibilo, ale vše se tak akorát do auta vleze a domu na klid taky dojedem....Jojo ať žije pohoda!!

co sme si dovezli od Norů

co ten pán vlastně chtěl říct??