Neovize

Ej, hora, zelená hora, ktože ma do tej horičky volá? Volá ma, volá, frajerka moja, príď večer do nás, sama som doma. A ja neprídem, nie je mi vôľa, kým nenapasiem vraného koňa. Koňa napasiem, drevo doveziem, už ťa ja, milá, už ťa ja, milá, veru neveznem.To mi napsal Stoupa, žeš jako bych měl přebrousit pikle a sehnat pár šroubů, pač má jako ňákou vizi. Mě bylo jasné, že vizírem si přemažu mysl a pak snáť, ňák ten Supervisor předupkám…. Počás byl však proti a tak místo v Gasteinu, končíme na Brnčále a navíc se silným Stračiatelou a dost zmateným Pětříčkem. Z toho si minimálně první den tropíme legraci, pač není schopen vracet údery zpět, pak se ale vzpamatoval a my ho tak mohli zvolit maximálně lowlandrem výpravy.

Petříček stoupá do Kotla pod Weberovku

V dolině je sice kosa, ale pod Kežmarákem hic jak chceš. Je jasné, že Bocek letos ani nenaznačí, že tama kdysi přetékal led, a tak je zubařina jasnou volbou. Petříček se Stračenem sice netrefí nástup Anabáze, ale zato vylezou Nas nedoběgať, navíc v nej stylu. Pro Stračenu je to ke všemu první držení piklů, první M5 a rovnou i první onsajt. Je vidět, že borec má skill a že o něm ještě uslyšíme! Mezitím my se Stoupou dupem do kotla vedle a sice na Šavli. (Bernýho přelez i s fotama, z kerých sem si dvě pučil, popsán zde: http://www.vsk.vutbr.cz/vertical/index.php/hory/47-tatry/201-silvestr-2004). Je pravda, žeš sem něco podobného natrénoval na Holštýně ňáky pátek zpátky a tak první délka nakonec i přes třes nohou a malomocnost rukou klape. V choďáku ke štandu, pak ani nemůžu zvednout ruce a su tak rád, že kumpán je trpělivý. Nachcalo mi jako bych si dal strop Rajčete tam a zpět třikrát a v kuse. Přitom to byla jen mírně položená spárka a tlouk sem jen jednu jedničku…

Mates v nástupu Šavle (Bernýho archiv)

Štand v lokru působí na pohled esteticky a tak věřím v Stoupovu schopnost levitace jak při dobírání, tak při jeho nepříjemném odlezu ze štandu. Chvílema je sice skřípotu maček víc než dost, ale aspoň se ho vnitřně snažím přehlušit jakous písní…. Těžkosti délky jsou až v závěru, kdy borec překonává převísek pod dalším stanovištěm. Nakonec vše na klid drží a OS je doma. Já tolik levitovat neumím a tak padám v prvních těžkostech, závěrečný převis, pak s výdatnou pomocí jističe hákuju a se tmou su u něj. Nahodit fix a hurá na chatu, regenerovat při pivě….

Druhý den ještě za tmy vyrážíme a první paprsky v protějších stěnách užíváme při snídani pod fixem. Po následném rozehřátí žumaringem se borec pouští do na pohled ladné trhliny v koutku jakés staré A3-ky. Jo, zdání klame, pikle nikde nejdou a tak přicházej na řadu jedničky a to rovnou celá řada. Po pár „horkých“ chvílích je trhlina vyskobována a tak nezbývá, než lézt volně. Je to pohledově delikátní lezení na tření v rajbuňkoglazuře a vzpírání v koutě, závěrečný převis pak i na pikle…. Vytloukat jedničky z pozice moc nechcu a tak volím pomoc pana J. a vzlínám k Stoupovi vzhůru. Poslední jedničce se moc nechce, ale po nechtěné fligně s piklem a proti fyzikálním zákonům nakonec vypadává a já su podctěn rozplácnutím se o protější stěnu. Takhle už mi nic nebrání a rychle postupuji vzhůru. Štand u čtyř nýtů, do kerých bych si max. sedl po 60m v Macoše, nevypadá dobře, navíc ční-li nad vámi vysoustružený komín přecházející v širočinu, kerý nápadně připomíná nějakou Starou cestu na nejednu Ádrvěž. Jistě by pod popisem podobné cesty bylo dopsáno Milan Rusý, klasa IV – V a v lepší případě by ste potkali jeden kruh. Tady však píšou V+ A4 a v dálce je vidět dva ani zdaleke ne lesklé nýty…

klíčový spárokomín (Bernýho archiv)

Stoupa skřípe komínem a já se v jednu chvíli přistihuji jak koukám na věžku pod sebou a přemýšlím nad tím zda až štand při případném pádu nevydrží, budu mít dost času skočit z druhé strany věžky a esli se lano vůbec zachytí. To už ale zrzek tluče tutový icehook do jakéhosdrnu a je jasné, že by zvládl udržet celou partu horníků fárajících na šichtu. Lezecky trochu přihořívá kolem nýtů, ale promyšlené tahy nohama na odtlak v plotně, problém vyřeší. Za chvíli slyším: Štand! a můžu zas vzhůru. Dyž si představím, že uběhlo jen 25 minut a mnoho borců, zde stravilo tři i více hodin, musím jen krouti hlavou. V dnešním světě se hold vše musí zrychlovat…. Následuje krátká délka přes převísek, ale je tak parádně vyskobovaná, že kromě Stoupova hraní si s lokry nedochází k žádné proluce a už se můžem soustředit na poslední lezení do topového sedýlka. Musím uznat, že vytrvalostně to už nedávám a tak na dvou místech odlehčím rukou, ale nutno seznat, že délka to je krásná a rozhodně ne nepříjemná….

Zleva Nedoběgať, Weberovka, Šavle

Nepříjemnosti přichází až při slanění, kdy se hned v úvodu seká lano a po prohraném střihnutí se musím se žumarem podívat vzhůru. Odsed do erární jedničky 150 metrů nad dolinou nepůsobí na můj břich příjemně, ale vzhledem k tomu, že píšu tuto stať, byla to jen mylná a zcela jistě zbytečná představa mé mysli… Po drobných zádrhelech nakonec lano padá a my už v klidu mužem opustit naší štaci a pokračovat na žúr na chatu….

Jen dodám, že kromě třetí délky, byla cesta vylezena stylem OS (3.délka PP – 2. pokus) a sice za M7 a čas potřebný na volný přelez je 8-12 hodin, dle zkušeností lezců a podmínek ve stěně. Hodí se asi sedm jedniček do třetí délky a jinak běžná výbava do podobných cest. Lehčí délky jsou spíš vytrvalostní. Těžší víc technické a je opravdu dobré umět prácovat s nohama na tření. Dobré ledové podmínky můžou některé pasáže ulehčit. Rozhodně zajímavá výzva k přelezu této kdys legendární hákuvky pro moderní nabušence s ostny a hroty.

No a zatímco my takto prošavlovali náš quest, Strač a Petr kaňoningovali ve Weberovce. Navíc klíčovou délku lezli přímo, čímž si borci nejdřív vysloužili výsměch, nož poté Stračes i pochvalu nejen u spolulezce, ale vlastně u nás všech a jinak než oslovit ho Pane Bože je po této události nepřijatelné! Večer ještě menší setkání s Jankem Čechem, o němž se až v pozdních hodinách dovídáme, že frísólo vylez Pochylého plotny a Total free jazz v jihu Kežmaráku a to jen s mádžem a sicherhajzkou, aby náhodou smyčku z pytlýku nepoužil na záchranu, či odpočinek. Zajímavé byly i storky z Tobogánu v Kežmaráku a vůbec spousta dalších věcí keré do nás ti Košičani nasolili…..

začátek Weberovky

Třetí den již teploty překročili několik stupňů nad nulou a bylo jasné, žeš kromě dryboulderingu nemá nic cenu. Stračes nám ukázal, že to s pikly umí líp než my, co je už pár let v rukou držíme a jediné štestí bylo, že na něj doléhala únava, jinak by přelez i Stoupu a Tilak by s ním musel rozvázat smlouvu. Bouldry byly jak technické, tak i prochsprostě silové a věřím, že dělat podobné kroky, byť jen pět metrů nad jištěním, se asi se zlou v hlavě potážu. Závěrečný bouldr nakonec vygradoval až v M9 a krom Stoupova přelezu se dalších opáček nedočkal. Musím se ale sám pochválit, že s jedním odsedem by to šlo. Nož na druhou stranu dodávám, že sem měl víc štěstí, než umění rukou a ve stěně bych byl rád, že to můžu aspoň ňák háknout… Celkově sem zjistil, že technicky je třeba se dost zdokonalovat a s tou vytrvalostí, to taky není žadná hitparáda….

Tak brou a bruste pikle na Šavli!

P.S.: Pátek až neděle se koná v Jesu drytool sešna v Podzámčí a Branné, fšici ste zváni, přespání možné u nás doma. Dvě až tři cáry sou zařízené, definitivní domluva ve čtvrtek v Podnebí.