Via Cassin

Vždy jsem přivedl domů každého, kdo šel kolem a nikdy neztratil přítele na laně. -rc-

Uplynulo výročí narození Riccarda Cassina a takž bych vzpomněl jeho odkazu aspoň drobným návratem k pár jeho cestám, keréž sem měl tu čest si doposud vylézt.

Mr. Riccardo v 78 letech na Bádile (upgr. by Ondra)

První z nich byl průstup SV stěnou Piz Badile v Bergellu. Lez sem s Márou a Šviháky v obležení spousty dalších dvojek. Stěna to je krásná a doufám, že se někdy podívám i do peprnějších cest vůkol. Samotná cesta sleduje jakés takés poruchy stěny a je mnohdy dobré vědět, kde začít traverzovat, jinak skončíte v převisech, či hladkých nicplotnách.

Pičo Bádile před usnutím

Nástup dnes v době bezledové ohrožuje takové menší ledové pole, ale při nástupu v ranních hodinách snad nic nehrozí… Lehkým Rebauffovým zářezem se rychle dostáváme do ploten, kudy občas může téct voda. Plotny nějak vyvedou na výraznou polici ve středu stěny pod klíčový kout. Tento je dobré lézt pouze do poloviny a pak odbočit vpravo do zážezů, keré pak skrz další moře ploten vyvedou lezčíky do dalšího kouta, později komína. My sme měli to štěstí, že nám v něm tekl po intenzivních deštích potok, taže žába ve vodě držela na lukcus! Navíc pjekně zatýkalo do rukávů a tudíž schladila se i ramena.

Mára v Rebauffově zářezu

Komín později vypadá jak Weberovka (teda je podobně hnusný) a pak je velice záhodné vytraverzovat vlevo mimo hlavní kout, kerý vás jinak zavede do pekel. Vzhledem k tomu, že sme s Márou měli pouze dvě třetiny topa a tudíž nám chyběla ta část s vykričníky, žeš komínem nee, okusili sme zač je toho loket. Naštěstí po asi dvou délkách nám nejen došlo, ale i došlo, žeš tudy cesty nevede. Chladná hlava sice moc nebyla, ale touha po odpočinku nás nakonec donutil ztraverznout a na hřebenu pak i dohnat Šviháky s celým topem. Celkově je cesta ladný klasický výstup, nož věřím, že v stěně je mrtě hezčích. (ten tvrdohlavý chobot Ricarrdo to ještě vyběh k 50. výročí prvovýstupu v sedmdesátiosmi dvakrát v jednom týdnu a navíc ve stejném čase jak my – 10 hodinách, čímž nás samozřejmě pjekně nasral!)

sur la top

Výhodou je možnost přespat na vrcholu v bivakboudě, kde se cítíte jak v pohodlí milenčina klína, na noc stačí opravdu jen zanechaná deka… Ačkoliv Cassinovi ve stěně umřeli na vyčerpání dva borci, my málem pošli při sestupu. Obejít celé Zpičo bádile dalo nakonec zabrat více než samotný výstup. Vzpomínám, jak sem už jen pár desítek metrů před stanem dostával halušky a nakonec se tak musel zklidnit ňákými soft prášky. Další den byl kupodivu restday….

Nechste Cassin mi byl souzen s Pjótrem. Po rozlezu v Comicim sme usoudil, že na Cimu Ovest prubnem buď Veverky, nebo Riccarda. Po pár společných délkách před traverzem však bylo jasno! Veverky vypadaly dokopce moc a mi tak rači traverzovali klasikem.

na Západní Čimu

Údajně osummínusová délka byla tak o tři stupně lehčí a navíc vyšla na mě, taže sem měl za chvíli klid. Další klíčová delka už však byl jiný oříšek. Pjótr šak zabojoval a já nakonec měl problém bouldr vůbec háknout. …

po první traverzu

Nož nej je až třetí traverz, v dnešním podání spíš ferata, kerá končí na štandu v úžasné expozici ve skobě a starém nýtu. Potom co na štand doběh i Pjótr a my se ve vzduchu roztočili, borec začal halekat a užívat si adrenalinu, zatímco já měl v rozvyklaném nýtu blití na pokraji…Poslední traverz je tak trochu sestup a tak na druháka rači volím kyvadlo, pakž už ale vše začne ladně stoupat a člověk užije i vertikál.

Pjotr před třetím traverzem

Dostala nás ještě jedna šestková délka, kerou sem za boha nemohl dát. Nakonec zvítězil háking stail a vyšla-li by délka na Petra, myslím, žeš sme tam dodnes, pač do chytu pomalu nedosáh ani po výdatné pomoci lanem. Parádní byl i následující štand ve shnilé repce v digitálách a skobě podepsané Cassinem v jakéms starém klínu, to se pak jen člověk nadech a modlil, ať borec moc nesedá (ve spřewodu psali, žeš sou na štandech bóry, ale ty byly akorát vytlouklé a díry zamázlé, nu což…). Po traverzu vodopádem, už sme nic špatného nepotkali a tak po asi 11 hodinách končíme na rampě…

před sestupem na rampě

O dost odvážnější výstup, místy né úplně jistou skálou, ale jinak na cajk, háček se pro jistotu hodí, skoby leda na štand.

Zatím poslední túrou, kerou sem absolvoval byl Cassin na Piccolissimu s Hilfákem. Je pravda, že sme chtěli lézt Žlutou hranu, ale jistá shoda okolností nás nahnala o pár metrů vedle.

Málěnkaja Čima

To sme si to až do druhé délky v klidu lezli a pak na nás volaj z chodníčku jiní Češi, že esli sme nechtěli Žlutku, a to my, že jako jo a že už lezem. To zas nedalo jim, a že prej sme o stěnu vedle. Nož my na to, že topo sedí, a oni zas že sme čuráci, pač to je jinej Kasin, no a to už nám argumenty nezbyli a že teda Cassin, jako Cassin a žeš to teda dolezem tadyhle a že sere pes…

Pjótr v rádoby rozchrastu

Pak sme opravdu ze štandů koukali, žeš naproti je nějak víc lidí a žeš to asi bude ta Žlutka, nož což, někdy se nepovede…. Cesta celkově vypadá jako rorejsovský rozmrdochrast, ale kupodivu vše drží. Klíč byl aspoň pro mě dost chaotickej, taže sem si OS pjekně posral, ale jinak sme si to s Hilfem užili a až na docela debilní slanění roklí, kde furt lítaj šutry bylo vše na cajk…

ňáci borci bojují v Žlutce

Sám su ještě zvědaff na Cassinovo Torre Trieste a Grand Jorasses, třebaž se někdy poštěstí, a třeba klapne i Žlutka…. Každopádně borec, byl fakt BOREC, zato respekt! Věřím, že jeho cesty se ještě dlouho budou lézt s uznáním. Tak Ciao Riccardo!!! A dík za ladné linky!