úterý 30. listopadu 2010

Chřtán ďáblův

Tak jak sem dnes dokázal vařit studentům z vody sem musel nad sebou žasnout, a proto abych udělal i něco nechobotského, tak se pokusím o následující stať….

Za necelé dva měsíce se blíží 40. výročí průstupu Klenbou Macochy, a tak přikládám něco málo z té dávné histórie:

Vše začalo v roce 1963, kdy se do Klenby pustili Hýsek a Pavelka za pomoci zkušeného „Pavouka“ Pavla Pochylého. V té době Pavoukovy technické výstupy patřily k tomu nejtěžšímu, co v Evropě bylo (i z hlediska „čištějšího“ užívání technických pomůcek). Cesta na památku Ilji Špitálského jížnímy plotnamy Kežmaráku, dlouho patřila k nezopakovatelným. Náročná byla i třeba Superka na Kazalnicu Mengusovskou. Doba byla technickému lezení nakloněná, borec v žebříčkách uměl a tak nebylo divu, že při pobývání v Brně, se v nejedné z náštěv Karsu (Stará Saxi, Pádová na Hřebenáč) nepokusil i o napohled jasný quest, navíc s vidinou extrémní cesty světového formátu. Po třech délkách však díky fyzicky náročné „práci“ pří nýtování dlouhých pasáží bez elektrické vrtačky nechali směru a nějaký ten pátek se nic nedělo…

Klenba (f. M. Nežerka - Bluesite)

Než se opět našla ta pravá osobnost, která by dala charakter cestě, už začali hákovačky pomalu ustupovat z lezecké scény. Ne však zcela, a tak až o osm let později, přesně 17. ledna 1971, se sešla na dně propasti ta správna squadra – Vladimír Pípal (Fery, či Fernandel), Leopold Páleníček (Polda), Jiří Unger (Pytlík) a Hanka Myslivcová (Hája), která zajišťovala zásobování jídlem a spojení pomocí vysílaček. Tito se však navíc vybavili elektrickou vrtačkou a pomalu se pustili do práce. Ten samí den opět dorazila i Pavoukova skupina a začalo být dusno. Vcelku nekompromisním způsobem vypli přívod od elektrické vrtačky a vynutili si diskuzi na téma, zda je použití elektrické vrtačky přípustné a zda je fér vlézt do rozdělané cesty.

Otázka rozdělaného projektu je v Karsu problém dodnes, osm let je sice dost, ale údajně se toleruje i dvacet let (choboti!)…Otázka elektrické vrtačky pak byla řešena v konfrontaci s Italem Cesarem Maestrim, který tuto využíval nejen při výstupech v Dolomitech, ale i na dodnes nechvalně proslavené cestě Compressor route (nekonečná diskuze, jak nad původním nýtovým žebřem a použítí agregátu ve stěně, tak nad dodáním (odstraněním) nýtů Davidovi Lamovi, při pokusu o volný přelez).

Výsledkem bylo, že Feryho skupina na druhém štandu odbočila doprava podél přirozené linie a přímý směr nechali k dispozici skupině Pavoukově. O čtyři dny později, kdy se původně předpokládalo, že bude výstup dokončen, se od skupiny odpojil Pytlík a zbývající pak výstup dokončili až po dalších třech dnech, tedy 23. ledna 1971, kdy po napojení se do Plškovy cesty vytraverzovali k dolnímu můstku. Vznikla tak cesta Klenba, která ve své době jistě neměla aspoň v Evropě obdoby.

Druhý přelez se povedl bratrům Pavlovi a Rostislavovi Fadrným (Karolci) ve velice rychlém stylu.

Jarouš v nástupu Příklepu (f. J. Bednařík - Summitguide)

Třetí přelez pak 14 dní po prvovýstupu uskutečnil Jan Krch (Drobek) s Janem Přikrylem (Žanek Kouřil) během už pohých 11 hodin. Drobek (mohli ste ho navíc potkat na Mejcupu) výstup popisuje takto: Na Klenbu sme se připravovali dlouho, ale nikdo v nás neměl tolik hecu, aby se do toho pustil. A ačkoliv nám nebylo souzeno lézt v roli prvolezců, přesto to bylo krásné. První délku šel Honza. Pár těžkých kroků…a najednou stojí vedle mne. Vytržené klíny dávají tušit, že nejde o žádnou procházku (dodnes nepříjemné přelézání po frendech s možnosti se rozplácnout o ocelové lano ochranné konstrukce). Dvojitý pád v nástupu sice schladí naší bojovnost, ale přesto pomalu postupujem dál. Podél řady starých nýtů (dnes naprosto vyhnilých, používaj se pouze zbytky rivet, či plíšků na obhoz stopperů) pokračuji na druhé stanoviště. Každým krokem narůstá úžasná expozice, která nás bude provázet po celý výstup. Další délka opět připadá na mého spolulezce. Její začátek vypadá velmi tězce. Volným lezením (!) dosahuje Honza dalších skob (myslím, že už vesměs vypadané). Oddechuji si, až když jich má pár zapnutých a obdivuji se v duchu Poldovi, který měl tu „čest“ přelézt tento úsek jako první. Mezitím ke mně přilézá první z další dvojice (Bajer s druhem). Po krátkém dohadování slaňují. Pomalý počáteční postup zaviněný dvěma Honzovými pády by měl za následek to, že by museli strávit noc v závěsných sítích, což není zrovna nejpříjemnější. Budeme rádi, když alespoň my dolezem do večera do jeskyňky, kde při prvovýstupu spal Polda.

Štestí nám přálo. Do bivaku jsme dolezli sice již po tmě, ale můžeme po 11 hodinách lezení a houpání se v žebříčkách zase sedět… Hlavní část klenby je za námi a tak usínáme celkem spokojeně. Ráno nás poslední délka dovedla na Plškovu cestu, po které sme vytraverzovali na dolní můstek.

Dodává: Mnoho lidí tuto cestu odsuzuje pro její nesmyslnost, pro použití elektrické vrtačky při prvovýstupu atd. Lezení je však jistým způsobem objevování: a proč by tedy nebylo správné vylézt něco, co patří k dominantním útvarům propasti Macocha. Otázka elektriky je sice sporná, ale myslím, že pro tuto cestu by neměly platit obecné zásady. Vždyť délka lezení v Klenbě odpovídá téměř délce Korosadowicze na Žlutku. No a zkuste lézt tak dlouhou túru v převisu a vrtat nýty ručně. Diskuse o tomto problému bude jistě hodně dlouhá, ale každý oponent této nové cesty by si ji měl napřed sám přelézt. Byl by asi překvapen!

ňákej chobot z Jesu v 7. délce Sítí (f. M. Nežerka - Bluesite)

Dodnes má Klenba oproti jiným cestám docela málo přelezu a rozhodně nepatří k nejlehčím! O volný přelez se pokušel i Stoupa, ale druhá délka kolem nýtovaného žebřu jevila asi desítkové obtíže a zkoušet podobnou cestu je opravdu náročné, obvzvlášť leze-li se pouze v zimě, kdy bývá suchá.

Již o rok později se Fery s Karolkem, Mauglím a jeho sestrou Žížalou opět pustili do Pekelného jícnu a vzhledem, že si opět vzali elektrickou vrtačku, byla diskuze již jistě vyřešena…. Myslím, že k této cestě – Elektrický strop se pak váže drobná historka o tom, jak jim nakonec agregát spadl do jezírka a již nebyl k nalezení…. Ale co tam vlastně za tu dobu skončilo věcí a lidí….

A co se týká Pavoukova projektu, byl dolezen až Pawlem Weisserem a Pavlem Brychem v 80. letech a dnes patří k nejoblíbenějším a nejsnažším výstupům Klenbou s názvem Pavoučí sítě

Poslední starý projekt pak byl Pytlíkův, nebo Karolkův (teď nevím, ale myslím, že první jmenovaný) v pravé části, ale po vypadnutí s klínem někde v počátcích cestu už nedokončil. To si vzal na starost až v novém miléniu opět Pawel s Ricardem a vznikla tak moderní hákuvka Dlouhá noc…. Ale to už sme se posunuli z prehistorii zcela jinam, taže šmitec!

Příjemné zážitky nejen v panu M. a poklidnou zimu přeje Asu.

6 komentářů:

  1. Michal je Nežerka. S krátkým ;) Jinak borci... super blog... čtu i když už nelezu ;)
    Arny

    OdpovědětSmazat
  2. Zdařec veliký Asu,
    potěšil jsem se touhle historií lezení Klenby Macochy a přes moji osobní znalost (očividné svědectví) lezení v Klenbě v 70. letech nemám žádných vážných dodatků či výhrad. Snad jen pár gramatických -- hrubky i/y :-)) K názvosloví bych chtěl dodat, že originálně a správně se macošská klenba jmenuje Pekelný jícen resp. klenba Pekelného jícnu. Komín v klenbě se nazývá prostě Komín, popř. Komín v klenbě Pekelného jícnu.
    Asu, můžeš mi, prosím, napsat plnou adresu na váš blog (Čajův a Asuův deníček), ve formě www.atakdále, abych referenci k tomuto článku mohl vložit do manuskriptu tištěné formy práce Gregor-Pipal-Pokorný, Historie a vývoj horolezectví v MK ?
    Díky a zdraví Celda :-))

    OdpovědětSmazat
  3. štonibuď opraveno, ale češtinář fuckt nejsu.... a.

    OdpovědětSmazat
  4. Když jsme to tenkrát s Žankem lezli, tak až do bivaku jsme byli přesvědčení, že se jedná o první přelezení. Až v té bivakovací jeskyňce jsme našli zápis bratrů Karolků o jejich úspěchu. Oni to vylezli v týdnu po prvovýstupu a my až o víkendu.
    Komické na tom bylo, že se celou dobu našich příprav a našeho lezení na nás díval mladej Karolko a ani necek - potvora jedna!
    Honza Krch

    OdpovědětSmazat
  5. Pavouk tehdy, (17. ledna 1971) nekompromisně vytrhl prodlužovačku ze zásuvky 220V na dně Macochy. Reklamoval vedle "vlezení do cizí cesty" také tu pomoc zvenku v podobě prodlužovaček elektrické vrtačky. V následující rušné diskusi v bufetu u vstupu jsem mu namítal, že by ta vrtačka mohla být bateriová. Co v takovém případě? To Pavel - Pavouk vyloučil jako hloupost. No, časy se od té doby změnily a rovněž tak pohled na použití elektřiny při lezení. Dnes to nemusí být agregáty o nichž je zmínka v dalším popisu. Stačí rezervní baterie po kapsách.Nedávno jsem viděl bateriové vrtačky v akci jak v Krasu, tak na Pálavě. Dlužno ještě pro mladé generace lezců zmínit to, proč Pavouk svoje vynikající výstupy jako tento osobně nedokončil. Krátce po popisované události nedobrovolně setrval několik roků v chládku a potom znovu poté, když mírnou úpravou kopie platebního příkazu "financoval" aklimatizační zájezd repremančaftu před expedicí na Everest. Návrat z Leopoldova absolvoval jako mluvčí fóra chovanců tamního ústavu. Pepa Sedlák

    OdpovědětSmazat