Jai Guru Dev

Než ozářilo sonce v čtvrteční ráno mou tvář, četl jsem, ještě ne úplně s plným vědomím, vzkaz: mily a skvely bhikkhu, stezka filosofu a osvicenych jest jiste vedena pres mista moudrosti, jako jsou Nebesa a Viera, avsak netreba ji kraceti kazdym dnem, ba ani tydnem. minuly tyden jsem na stezce moudrosti setrval drahny cas, pricemz tyden tento jest zasvecen zdokonalovani tela, by bylo dosahnuto idealni jednoty duse a tela, povestna to καλοκαγαθία. at ty se vsak rozhodnes tak ci onak, rozhodnuti to jiste bude spravne a v myslenkach svych setrvam s tebou... v dokonale ucte J… Myšlenka spojení východní moudrosti a antického ideálu je dosti inspirativní a tedy i já, sic svojsky, rozděluji den na dvě části, bych opravdu posíli dnem tělo a nocí mysl a potěšil bych neknečnost své duše….

Pak už jako obvykle vypluli sme do vod, kde ani ne před měsícem Stračes zkrotil Phar Lapa a kde na mě bylo, bych-by jako správny chobot, vrátil úder, co nejstylověji a sice Sloňákem… Když by vanul vítr od skal, nelapil bych jistě nic nebo v nejlepším případě jen něco málo, protože takový vítr nezná lítost a křídla jeho by byla černá a v ústrety by mi vzdouval sílou neurvatelné, provlhlé chyty. Ale naštěstí vanul vítr z polí, a tak mohl jsem pečlivě ozbrojen Moonovy zaklínadly zatínat své chabé svaly a znovu a znovu nahazovat sítě. Až jednou opravdu jsem byl blízko polapení, nož kolečka zlihala a já za strašného proklínání mohl tak akorát bojovat nanovo. Nečekaným protestpokusem sem i přes druhotné selhání nohou, jak Ježíš na kříži, vypružením zad zradu udolal a kořist již nepustil.

Nejen mořské proudy jsou nevyzpytatelné, a tak v chabém světlu dne končíme nejdřív ještě na Lidomorně a podvečerem už šlapeme stezku na Špilberk. Vše svědčí tomu, že jsme vybrali dobře a tak se obracíme nejdřív k Východu. Z Východu totiž přichází všechna moudrost a i my zabředli do úvah. A stejně jako při pohledu do zrcadla moudrosti, protože není jiného Boha, než ono zrcadlo, hleděli sme dlouze na všudypřítomné Brno, které ten večer zrcadlilo vše, co je na nebi a na zemi a jen naše tváře se nezrcadlili, protože při oněch pohledech jsme zjistili, že už moudří jsme. Kolem bylo navíc mnoho dalších zrcadel, ale to byly jen zrcadla domněnek. Jedině to město pod našíma nohama, bylo to jediné, které odráželo pochyby a ti, kdož v tu chvíli hleděli s námi, zvěděli pravdu také, nic totiž nebylo před nikým skryto.

Pak nezbývalo, než udělat něco neslýchaného, ale na tom už nezáleží, co jsme udělali, důležité je, že jsme popošli, obrátili se tváří k Jihu a stoupajíc vydali jsme se touto cestou… Z Jihu přichází všechno drahocenné. A i my hleděli na spln měsíce, jako na nějaký klenot a uvažovali, což i nám je nejdražší. A co zůstává časem stejně drahocené a neklesá na ceně. Někdo by křičel, žeš tělesná láska je nestoudná a nestoudné a špatné jsou pohanské bytosti, jimž Bůh trpí, aby se potulovaly po jeho světě. Zlořečeni byli by faunové z lesních končin, zlořečeni byli by mořští pěvci, kteří v nočním čase, pokoušejí se odlákat od poviností, ťukajíc na okno a smějíc se, šeptem vyprávějící do uší o svých hazardních radovánkách, svádějící všemi svody a neustále se pošklebujíc. Pro ty zatracence prý není ani nebe ani pekla, ni v nebi ni v pekle nevelebili by totiž toho, kdož je stvořil…. No my seznali, že tito zatracenci jsou obdařeni tím nejdražším a neskvostnějším a sic svou svobodou těla i ducha a odproštěností se od všednosti lidských problémů.

Pak sme udělali opět něco neslýchaného, ale na tom už nezáleží, co jsem udělali, důležité je, že naše tváře sme nechali ozařovat tím mohutným měsícem a vydali se směrem k Západu, kde chtěli sme se nabažit veškeré krásy, která od tama pochází. A já Stračatelovi vyprávěl jak jen v takové dny může se bezvěrec odprostit od své duše. Chvilku jsem mlčel a v té suché barvě měsíčního svitu mi bledým obličejem jen na okamžik přeletěl výraz hrůzy. Pak jsem z čela odhrnul vlasy a s podivným úsměvem zahovořil k druhovi a vyprávěl o tom, že to co lidé považují za stín těla, že to není stín těla, ale tělo duše. A postavil-li by se zády k onomu mohutnému měsíci a od obrysu chodidel odříznul by svůj stín, kterýž je tělem jeho duše, nožíkem se zelenou střenkou, a požádal svou duši, aby ho opustila, tak by jej opustila. Možná by to vše znělo jako rouhání, no co dělat, když se mysl stkví v nekonečnosti universa se snahou uchopit každou nitku, kteráž se objeví.

Pak sme ještě párkrát popošli a seznali spoustu fomulí a mouder minulých i právě uchopených, ale to už přicházela hodina deváta a my tak pomalu sestupovali za již rozjařenou osádkou na to místo, které nebylo vzdáleno víc než pár minut z pod toho Brněnského hradu… A oni tam již postávali jako staří námořníci, popíjeli dvojí víno, každé jiné barvy, chmelené nápoje a jedli ječný obložený chléb, nebo-li panini, jak tu pochoutku v oněch místech nazývají, a jak tam tak seděli a vesele si povídali, objevila se čas od času i jakás dívka a ta byla všem pro potěšení. Byla snad jak milovaná, že se k ní musel člověk vracet? Na světě je přeci mnoho větších krásek než byla ona. Třeba jak ta tanečnice ze S., která tančí po způsobu všelikých ptáků a zvířat. Nožky si natíra henou a v rukou držívá měděné zvonečky. Směje se při tanci a ten její smích zní tak jasně jako smích vody... Nož jaképak trápení nad hříšnými skutky a pomyšleními? Cožpak chutná jídla nejsou stvořena pro jedlíky?

Nocí sme pak v hojné squadře pokročili i na další zábavu a tam se vířili v kole rychleji a rychleji, až měl člověk dojem, že se mu země prudce točí pod nohama, mozek se už mátl a kamkoli se kdo stočil v tanci, neustále bylo slyšet smích a povyk, a tak popadali sme děvčata v pase a divoce je roztáčeli a roztáčeli, tak že mohl každou chvíli kdos shlédnout šarlatové podpatky jejich střevíčků…. Pak ale jako když utne, vše skončilo a každý se dopotácel do své postele, aby i další den mohl užívat co nejplnějšími doušky!

Poznámka pod čarou:

Děkuji Sinkovi a Čajovi za geniální aptgrejd bodyšotu. Martině za poštovního holuba. Mistru W. za inspiraci. A všem zúčastněným jak za čtvrteční rutiku, tak i za páteční Sloupský večírek. Nož mám obavy, že ni třetího dne nebude vynechána procházka Stezskou filosofů, sic v Hobitovi, ale Eiger se neptá a nečeká, a je tedy nutné tužit vůli i mysl!

Jo a proč po nás chtěli ti floydi občanky??