pátek 14. ledna 2011

Óda na slast

Byl-li by Bůh, neřek by nic. A i ten kajícně vzhlížejíc, seznal by, že dobrý může být i líc.

V úterý sice proběhl tříhodinový bouldering se Stračesem, nož poté co se probudil po regenerační části dne i on v mé posteli a v portmonce nebylo víc než 23 ká, seznal jsem, že si dávám restday, ale navíc s ideou vše opět napravit.... A tak čtvrtkem praktikuji třífázový tréning těla i ducha. Hned po ránu, nám počas nedovolil ni vyjet v Kars a tudíž s mistrem tečky končíme v područí Moonovy fáze na lištách Kotelny. V podvečer něco z vytrvalosti Leontýnových koleček, kde se dozvídám tajemství Pělikání krásy a nakonec pak i nejdůležitější a sic regenerační Janisova fáze v podobě postupky ve smyslu Neby, Skla a Viery (nutné dodržení pořadí). Musím seznat, že účinek této dvacetihodinovky není blahodárny, nož člověk se aspoň necítí podlomený. A co jsem tedy zvěděl? (chtěl jsem vybrat na základě pěti hustě popsaných cárů papíru a jednoho účtu za telefón, nož přečetl jsem pouze pár řádku, zbytek tak došel nenaplnění):

To mě guru povzbudil, že je to dar boží a že tedy vypiju více než si myslím, A tak jsem vypili další máz oranžového piva, máz plný krůpejí sražené páry. A já tušil, že Janis by rád do mne vlil ne jeden, nož klidně dalších pět půllitrů, a víc, jen kdybych pil a vše vypil a kompanie tak zřela, jak k opilství jsem náchylný, ač mladý, a tím jsem byl nade vším, ať jsem dělal, co jsem dělal, vždycky jsem se ptal napřed sám sebe, a vždycky jsem přikývl, a to moje vnitřní přikývnutí, ten pokyn mého učitele, který byl tady někde u srdce ve mně, to přitakání mi ihned přešlo do krve a moje ruka se natáhla a s chutí jsem pil, s takovou chutí, že se pak všichni koukali na mne, jak s chutí načínám další a další sklenici.

Optal jsem se tedy Martiny, kdo je boss, a ona hrajíc dle scénaře opravdu neodpověděla správně, a jen gdoví, zda by mělo pak vůbec smysl v této nevinné hře, v tom plácání na slepo, v té snůšce několika frází pokračovat, když k samotnému zhmotnění idee ještě nedošlo, jelikož stále nenalezl se jedinec, kterýšto by obětoval svou čest a svou tvář vystavil potutelnému posměchu, no i skryté závisti těch, jež nenašli v sobě onu sílu, která by je, byť jen na chvíli zlomila a oni se poddali prchlavému okamžiku a zajistili si tak věčnou slávu….

A tak jsem se díval po té squadře téměř lezců, kteří propadli tomu démonovi, kteří již nevedli debatu na vysoké úrovni, ale spíš jen ze setrvačnosti pohlíželi a žvatlali a jako vždycky, když se dívám na podobná stvoření, dostal jsem žízeň, jazyk se mi lepil na patro a místo slin jsem měl v puse jen takové cigaretové papírky, zdvihl jsem sklenici a polekal se, půllitr mi vystřelil vzhůru, myslel jsem, že ještě bude těžký pivem, ale byl lehounký, protože pivo už jsem vypil, nepohledná slečna se však jen usmála a vzala ode mne prázdnou sklenici a nemusela ani chodit do spilky, pouze došla k výčepu a já jsem věděl, že mi natočí pivo na jeden zátah, takovou hladinku mi udělá, možná mi do půlky natočí ležák a dotočí Radegastem, takové pivo je něco, co vyvolá pochvalné mručení celého těla a podpoří nekonečnou symfonii chuťových pohárků, v kerých se hořkost rozleží a je pak i příjemně nasládlá…

A to guru ještě vyprávěl proč jsou na klosetech jen modré diody světla, a že to má pouze sociální důvod a nikolivě to nezabrání usnutí opilců, či squatterů, no a že pouze by lidé nehýzdili své žíly jehlami, v tom modrém světle ji prý ztěžka naleznou, a to náčelník, kterýšto již měl tou dobou místo mozku akvarijní rybičku fugu, se rozhod, že tam půjde meditovat, no ačkoliv to bylo pouze a jenom na něm, nakonec náš kroužek bezbranných, divokých tupců neopustil a my mohli pokročit do Viery a pustit si hity naších srdcí a rozmlouvat nejen o ničem, ale i zvěčňovat kreativními nápady svá těla, nebo již realizované nadále zdokonalovat.

A tak jsem opět nasál a zvolna, zadržujíc touhu do sebe přelít celý obsah, pomaličku a sladce jsem loktal ten světlý ležák, pil jsem pomaličky a něžně, jako bych si hrál s děvčetem, kteréš si chci vychutnat v letní podvečer tam někde za pivovarem, na mezích mezi žity v dály s hrájící tesknou písní, a se zavřenýma očima a s chvěním a třesem bych zadržoval touhu a stupňoval napětí, s hlavou lehce zakloněnou bych vychutnával ony nezapomenutelné okamžiky, stejně jako pořádný lok dobře řízlého piva.

Prý že nemá cenu pít! Mne však nezbývá než s kumpány po večerech bdít. A tak bychom pili a pili až do poslední kapky a pak zahodili bychom sklenice, radostně říhli, zapalovači se pokoušeli o sotva viditelné jiskry, všichni se smáli, přikyvovali a nakonec opět přivoněli k pěně dalšího zlatého nápoje a zpívali: Ještě mi není dáno…

5 komentářů:

  1. Janisova fáze :-))) Asu ty ted hrabes?

    OdpovědětSmazat
  2. diky za kerky
    janis

    OdpovědětSmazat
  3. já hrabu odjakživa aspoň co se týká psaní, nebo myslels něco jiného???
    janisu já tobě taky, hlavně za tu jedinečnost, drhnul sem to do večera!
    asu

    OdpovědětSmazat
  4. Až teraz som sa prebral z delíria... ľutujem maloverných, ktorí nás v ten večer predčasne opustili. Zároveň im však tak trochu závidím. Bol to však kúzelne spontánny a neopakovaľný večer...

    OdpovědětSmazat