Óda na slast

Byl-li by Bůh, neřek by nic. A i ten kajícně vzhlížejíc, seznal by, že dobrý může být i líc.

V úterý sice proběhl tříhodinový bouldering se Stračesem, nož poté co se probudil po regenerační části dne i on v mé posteli a v portmonce nebylo víc než 23 ká, seznal jsem, že si dávám restday, ale navíc s ideou vše opět napravit.... A tak čtvrtkem praktikuji třífázový tréning těla i ducha. Hned po ránu, nám počas nedovolil ni vyjet v Kars a tudíž s mistrem tečky končíme v područí Moonovy fáze na lištách Kotelny. V podvečer něco z vytrvalosti Leontýnových koleček, kde se dozvídám tajemství Pělikání krásy a nakonec pak i nejdůležitější a sic regenerační Janisova fáze v podobě postupky ve smyslu Neby, Skla a Viery (nutné dodržení pořadí). Musím seznat, že účinek této dvacetihodinovky není blahodárny, nož člověk se aspoň necítí podlomený. A co jsem tedy zvěděl? (chtěl jsem vybrat na základě pěti hustě popsaných cárů papíru a jednoho účtu za telefón, nož přečetl jsem pouze pár řádku, zbytek tak došel nenaplnění):

To mě guru povzbudil, že je to dar boží a že tedy vypiju více než si myslím, A tak jsem vypili další máz oranžového piva, máz plný krůpejí sražené páry. A já tušil, že Janis by rád do mne vlil ne jeden, nož klidně dalších pět půllitrů, a víc, jen kdybych pil a vše vypil a kompanie tak zřela, jak k opilství jsem náchylný, ač mladý, a tím jsem byl nade vším, ať jsem dělal, co jsem dělal, vždycky jsem se ptal napřed sám sebe, a vždycky jsem přikývl, a to moje vnitřní přikývnutí, ten pokyn mého učitele, který byl tady někde u srdce ve mně, to přitakání mi ihned přešlo do krve a moje ruka se natáhla a s chutí jsem pil, s takovou chutí, že se pak všichni koukali na mne, jak s chutí načínám další a další sklenici.

Optal jsem se tedy Martiny, kdo je boss, a ona hrajíc dle scénaře opravdu neodpověděla správně, a jen gdoví, zda by mělo pak vůbec smysl v této nevinné hře, v tom plácání na slepo, v té snůšce několika frází pokračovat, když k samotnému zhmotnění idee ještě nedošlo, jelikož stále nenalezl se jedinec, kterýšto by obětoval svou čest a svou tvář vystavil potutelnému posměchu, no i skryté závisti těch, jež nenašli v sobě onu sílu, která by je, byť jen na chvíli zlomila a oni se poddali prchlavému okamžiku a zajistili si tak věčnou slávu….

A tak jsem se díval po té squadře téměř lezců, kteří propadli tomu démonovi, kteří již nevedli debatu na vysoké úrovni, ale spíš jen ze setrvačnosti pohlíželi a žvatlali a jako vždycky, když se dívám na podobná stvoření, dostal jsem žízeň, jazyk se mi lepil na patro a místo slin jsem měl v puse jen takové cigaretové papírky, zdvihl jsem sklenici a polekal se, půllitr mi vystřelil vzhůru, myslel jsem, že ještě bude těžký pivem, ale byl lehounký, protože pivo už jsem vypil, nepohledná slečna se však jen usmála a vzala ode mne prázdnou sklenici a nemusela ani chodit do spilky, pouze došla k výčepu a já jsem věděl, že mi natočí pivo na jeden zátah, takovou hladinku mi udělá, možná mi do půlky natočí ležák a dotočí Radegastem, takové pivo je něco, co vyvolá pochvalné mručení celého těla a podpoří nekonečnou symfonii chuťových pohárků, v kerých se hořkost rozleží a je pak i příjemně nasládlá…

A to guru ještě vyprávěl proč jsou na klosetech jen modré diody světla, a že to má pouze sociální důvod a nikolivě to nezabrání usnutí opilců, či squatterů, no a že pouze by lidé nehýzdili své žíly jehlami, v tom modrém světle ji prý ztěžka naleznou, a to náčelník, kterýšto již měl tou dobou místo mozku akvarijní rybičku fugu, se rozhod, že tam půjde meditovat, no ačkoliv to bylo pouze a jenom na něm, nakonec náš kroužek bezbranných, divokých tupců neopustil a my mohli pokročit do Viery a pustit si hity naších srdcí a rozmlouvat nejen o ničem, ale i zvěčňovat kreativními nápady svá těla, nebo již realizované nadále zdokonalovat.

A tak jsem opět nasál a zvolna, zadržujíc touhu do sebe přelít celý obsah, pomaličku a sladce jsem loktal ten světlý ležák, pil jsem pomaličky a něžně, jako bych si hrál s děvčetem, kteréš si chci vychutnat v letní podvečer tam někde za pivovarem, na mezích mezi žity v dály s hrájící tesknou písní, a se zavřenýma očima a s chvěním a třesem bych zadržoval touhu a stupňoval napětí, s hlavou lehce zakloněnou bych vychutnával ony nezapomenutelné okamžiky, stejně jako pořádný lok dobře řízlého piva.

Prý že nemá cenu pít! Mne však nezbývá než s kumpány po večerech bdít. A tak bychom pili a pili až do poslední kapky a pak zahodili bychom sklenice, radostně říhli, zapalovači se pokoušeli o sotva viditelné jiskry, všichni se smáli, přikyvovali a nakonec opět přivoněli k pěně dalšího zlatého nápoje a zpívali: Ještě mi není dáno…