Sonce v očah

Nebude-li pršet, nezmoknem, nezmoknem, nebude-li pršet nezmoknem!

Po jednom z předchozích dnů sem si tak trochu připadl jak ňáká pornstar. Místo toho abych po ránu naposled spatřil svůj xicht v žerkadlu při ranní očistě, se na mě můj obličej koukal z fotek na každé druhé stránce netu, a dyž ne, tak sem se dozvěděl jak moc můžu při lezbě řvát, či kolik dětí s kým čekám. Už jen s obavou sem očekávál ňáky mail se sponzoringem, abych si pak už nemohl ni žertem prohodit slovo s Vilémem a jeho nealko drinkem. Toto bylo celkem ubíjející vzhledem k tomu, že pičasí aspoň v Jesu bylo za poslední měsíc víc než na piču (pač nechcalo možná čtyři odpůldne za měsíc a jen dva dny bylo tak, že se dalo „něco“ dělat) a nad krkem se navíc houpal nůž v podobě státnic a tudíž žádná reálna možnost odreagování.

Asu despota??...... nechte mě ještě chvíííílku pííííít......

Příležitosti v podobě oněch dvou dnů se ale neodmítaj, a tak sem je aspoň využil k zevlení na místní žule. První výlet byl na Princovy skály u Žulové, což je menší masiv s vesměs kolmými stěnami u potoka na konci vesnice. Levá část je poměrně atraktivní pro mírně pokročilé lezce, pravá tak akorát pro bufeťáky, somry a alkáče. Výjimkou je pětimetrový převislý pás vyčnívající ze zeleně. To byl taky můj cíl. Už kdysi dávno s Pjótrem sme se pustili do túry se skobou proklatě vysoko nad zemí, ale dál než metr nad ní nás to nikdy nepustilo. Minulý rok sem ji aspoň vyměnil za bórek, ale ani vidina bezpečného pádu nikoho neposunula blíž vrcholu. Letos sem se už nasral a segře nezbívala jiná, než mě jít jistit a vlastně se konečně naučit i trochu chytat pády. Jeskyňářský sedák sice pro tuto činost není úplně vhodný, ale aspoň se dosáhlo kýženého úspěchu, já po letech přežil a segra se navíc naučila nejen chytat, ale zároveň i bleskově kosit okolní kopřivy….

levá část Princových skal

Podmínky u potoka a ještě ve vysoké vlhkosti nejsou nikdy ideální, ale jak se říká: Eiger se neptá, Eiger nečeká, tak sem se i já musel kousnout a trochu nahecovat. Celkově bych řekl, že cesta graduje, člověk je pořád v převise, jednou trochu spočne a nakonec ho čeká nepříjemný prstový bouldr se špatnýma nohama (a v tu chvíli již zvlhlýma prstama) a dyž už myslí, že má vyhráno, tak je potřeba opatrně přehoupnout tělo přes volný budr čnící v závěru stěny. Celkově je to ale příjemné povyražení. Doma sem zjistil, že co se týká žuly je to mé osobní zlepšení a po pár dnech, dyž sem se bavil s borcem, kerý měl cestu dělat, tak sem se dozvěděl, že ji vlastně nikdy nepřelezli a že tu čest sem měl až já. Problémy s názvy cest od autora projektu a prvopřelezce se zde neřeší a tak vás s klidným srdcem můžu pozvat na Ovidia, bouldrovou perlu v severské žule! Den sme pak ještě jednou novou cestou zakončili, ale nej může být jen jedna…..

Další možnost se provětrat sem měl až tento víkend a šel sem tak okusit bouldry na Žulovém vrchu. Celkově je tato oblast specifická, žula je na naše poměry víc jemnozrnější a hladší, místy evokuje se svým narůžovělým charakterem světoznámou žulu ze Šamorína. Byl sem tu už dvakrát a vždy jsem odcházel totálně zničen a naplněn pocitem dobře vykonané práce. V změti panelákových hran a futuristických projektu, tak možná pro Adama, je totiž těžké najít něco, co vlastně lézt de.

ještě o pár km severněji....

Ale když sme letos načali linky z lepčího soudku, bylo jasné, že vše je vlastně pouze otázkou progresu a cíleného týraní prstů. Ačkoliv sme tedy před pár týdny posouvali laťku hodně vysoko, po měsíci deštů, sem mohl, tak akorát se snažit zalamovat žiletky, naznačovat pohyby, vybíjet zlost, ale síla byla už ta tam…..Jako výmluvu pro sebe beru pouze to, že bylo dost vlhko a že bych po cestě na silnici nemoh najít osmasedmdesát káče v drobných…..

Vzhledem k tomu, že jako obvykle fota nemám a výstupy jsou tedy pouze výplodem mé fantazie, přikládám menší video s náznakem bouldrování v obtížích do 4Fb - http://www.stream.cz/video/479231-zulovy-vrch (na víc se před foťáky nezmůžem)….snad už lepší počasí a někdy ve skalách: čiá!! asu