O moderním pojetí dekadence

To že dnes každý jednoznačně preferuje krásné čisté cesty, kdy jediné co kazí charakter cesty sou nýty táhnoucí se jak jizva výstupovou trasou a místy bíle šmouhy po maggy je už samozřejmostí. Leze se jen na naprostou jistotu a sebemenší volný chyt budí hysterii. Byť jen stéblo trávy pak naprosté pohoršení nad estetikou cesty. Řekl bych, že takovým stylem se „lezci“ připravují o spoustu zážitků. Emoce jsou u lezení chápany už více méně jen v negativním smyslu, když musí lezec odsednout metr nad jištěním a chudák nemusel následující třímetrový pád přežít, navíc si přitom podřel koleno a rozedřel nové autdór oblečky za spoustu kefů……Naštěstí anglání, či ádraři se aspoň více méně drží tradice a fixní jištění dávaj jen v nezbytné míře, aby nepřeplnily krchovy.

Až úplně na konci seznam končí nemalým množstvím „cest“, které opravdu málokdy lze vůbec nazvat linkou. Bohužel mnohdy v této skupině skončí i cesty, které jsou nějak zajímavé, či pěkné (v dnešním slova smyslu), ale tam je poslalo dnešní konzumní lezení (především na čísla, či co nejsnazší skalpy, aby bylo na co balit miciny a dělat machry). To, že se původní duch lezení vytratil, je už bez pochyby. Občas se objeví nějaký výkřik do tmy, ale ten vyvolává pouze pochyby o psychickém zdraví jedince, či sklony k podivínství. Proč tomu tak je, viz výše. Kam tím směřuji? viz dále:

Zajímavý projekt v podobě Hnusu, tak trochu navozuje možnost si vlastně staré časy připomenout. Poznat skryté krásy a rozhodně, díky individuálnímu odhodlání, i možnost nahlédnout do hlouby své duše. Konec konců pak jde o tu legraci a štengrování, které posouvá vaše schopnosti dále. Sice zpětně zjišťuji, že polovina cest na seznamu být neměla, pač sou tak eliminovány ty víc pure, ale to je už jedno… Když sme s Pokem přelezli jednu drobnou dekadentní cestu ve Sloupu a Pok pak navíc napsal menší info článek (http://fotonec.blogspot.com/2010/04/cesta-kamaradu.html), gdosi si posteskl, že si podobnou cestu stejně nikdy nevyleze. V duchu sem se musel trochu smát, ale probudila se i lítost. Proč by měl strach, či přízemnost omezit vlastní vůli se do něčeho pustit, navíc pokud to je ještě hluboko pod maximem osobní lezitelnosti. Vše je jen otázkou pohodlnosti…..

Přikládám tak jeden autentický pohled na tu z cest, kterými se bude do budoucna více a více opovrhovat, ale v samotných průstupcích může zanechat hluboké zážitky. Takto to je i v případě Bernyho výstupu cestou Kamarádů ve Sloupu (http://www.stream.cz/video/481694-cesta-kamaradu-ve-sloupu), kterou se pokusil dolézt belgičan Pítrs, ale po výpadku na začátku traverzu a 8 metrovém pádů na zem, cestu dolézal estonec Maxim, jehož pohled na cestu je v závěru klipu…..Samozřejmě Pítrsovo znovunarození se muselo oslavit, a sic na Holštejně, a odtud je druhý klip (http://www.stream.cz/video/481703-berny-o-lezeni-v-karsu-a-hnusu), kde Berny vysvětluje, proč opět začal lézt v Karsu a kromě toho další klasické hospodské kecy…. Mnoho nevšedních zážitků a návrat k podstatě lezení přeje Asu.