MetoDicka - Motivace

Je to chvílema jak na houpačce a proto se vlastně není třeba čemuž divit… Docela ale zamrzí, když tak mimoděk pak kámoš řekne: už na to kašlu, nemám důvod proč v tom všem dál pokračovat. Někdy je sice dobré se otočit v půli cesty, ale k čemu je pak předchozí snaha, když nám v postupu dál brání většinou jen naše vědomí, které akorát nenachází motivacu. Je zvlaštní, že s většími možnostmi současného světa, klesá ve všeobecném měřítku i onen drajv, hec a touha po překonávání se. Užít si a rychle změnit lokál, by člověk co nejmíň přišel o „zbytečné“ sekundy prohýřené v nudě, či čekání.

Spíše pro lezbce s záchvěvy nejistoty.

Člověk vždy v sobě něco tutlá, snaží se to uchopit, někdy sám, jindy za pomoci kohos jiného. Málo lidí si aleš uvědomuje, žeš stačí udělat jen něco jinak a najednou dojde k rozčísnutí problému. Prostě nebránit se změně, kerá vás vesměs svede na novou cestu. Stejně jak gdysi mluvil Pjetříček, žeš v Jesu by neměl co lézt a že ho tam nedostanou ni párem volů. A heleďme se, nejen žeš už ty téměř polské roviny navštívil, ale hned plánuje i další výjezdy. Podobně i starý karsopard Vlkodav, nejenže shazoval bouldering jakož naprosto nepochopitelnou disciplínu, ale ani by si ve snu nepomyslil, žeš kdy své bolavé záda ohne do SDčka. Nož a už má, ta stará vojna, doma macatou bouldrmámu a je jasné, že cílem bude získat silné prsty! Proč žeš to vše? Borci pochopili, že sice sou přesvedčení, ale vlak nečeká a může uject. Zbytečné sou pak pózy a sebevědomé řečičky (P. by ztrácel v mixech víc než by chtěl a V. by na vysněné 10tky nemusel dosáhnout). Každopádně toto je světlejší příklad prozření, bohužel znám i takové, keří se spíš obrací v druhou stranu a může to dopadnout i takž, žeš lezky skončí na hřebíku, či hlava v rozlitém panáku, v soft případě pak ve věčném plácání v sedmách, beztak pečlivě nachozených na topinku…..

Čímž to, žeš člověk ztrácí motivaci?? Siž tím, žeš ta jde ruku v ruce s hecem a ten, pokud člověk nemá pevnou vůli k rozhodnutím, se nemusí dostávat. Je-li člověk odvislí na sobě samotném a řekněmě na další dvou třech kumpánech, často dochází k jakémus stereotypu a velice často nelze i přes společné úsilí překonat určitou mez, překročit hranici. Mně se osvědčilo se stýkat se spoustou různých lidí, keří mají i rozdílný přístup k samotnému lezení. Jsem řekněme dost flexibilní a dokážu se podřídit, nož jde-li o snahu o progres, musím si vybírat, či spíš hledat. Příjemní lidé, keří umocňují atmosféru a dokážou úpřímně hecovat, vedou mimoděk i vaše vnitřní úsilí dál. Toto se mi líbí na části Brněnské squadry lezbců (za sebe beru Jarka, Čajíka), v keré se teď tak ňák z dlouhé chvíle mezi večírky poflakuji. Nejenžeš lezem podobně, co do výkonu, ale máme chuť vše táhnout dál. I přes odlišnou techniku a předpoklady se štengrujem dál, a dyž někdo něco prolomí a vyleze, tak je jasné, žeš ten druhej na to má též. (zas si vemu do huby Pjetříčka – Cože? Asu to vylez? Tak to musím dát též…. – a ono jakoby se stalo!) Navíc soutěže v podobě Hnusa a teď připravovaných RP hitů, ukazují i tak trochu směr rozvoje mimo hlavní proud nastolený v minulosti. Tak nějak dochází k prolamování ledů, získavání ostruh a řekněme i určitého bezrespektu (toho zdravého). Tady se o5 vrátím z5 k úvodním pasážím: Snaha něco pozměnit a navíc se štengrovat dodala jistou motivaci. Proto abych však daný quest zvládl musím něco potrénovat ať už hlavou, třebaž na morálovku (srovnat si v hlavě zda už mám na Haleluju!), či fyzicky, třeba sílu v prstech (dýl s Burilem, než se pustím opět do Epity musím vylézt nejdřív Sloňák a helemes, prsty už drží, z výmrdu je lezitelnost a čeká se na vhodnou podmínku). Rázem tu je vlastně několikerá motivace, nejenžeš se zlepšit a dostat se k vysněným cestám, ale navíc ze štengru ukázat druhým, žeš to de a tím třebaž inspirovat i ty, keří se ještě neodhodlali, či nepřesvědčili hlavu, žeš změníli-li postoj, či přístup, můžou být také za vodou... Sem rád, žeš v tomto ohledu sme se šizuňgem, právě kůli hecu rozčísli téměř vše cos se dalo. Navíc ke všemu sme přišli poměrně snadno, až sme málem s hrůzou konstatovali, jak lehce lze slíznout smetanu!.... Dále se mi líbilo odprostění se od pohledu na čísla, devět nebo deset… je to vylezené, tak to musí jít. Najednou mi vše přišlo snažší! (Klingoš si kůli tomu musel zrušit deníček, bychom ho nepředběhli rychleji, než by bylo záhodno)…

Odprostění se od určitých předsudků pomáhá opravdu hodně, člověk se jakoby zbavuje závaží. Vzpomínám si jaxem v mladých létech prostě naběhl do skal bez spřewoda, vybral si linky, vylez a večer čeknul co to bylo zač. Kolikrát sem byl překvapen, že sem vylez cestu ve svém maximu a přitom ji měl bezprostředně po přelezu za tři krát lehčí…. Kolikrát z důvodu odpoutání se od stereotypu zkouším věci jinak, experimentuji, často to je sice slepá ulička, ale aspoň mám vědomí toho, kudy to nevede. A v konečne důsledku to jen podporuje vědomí toho, že se jinak držím správné cesty.

Co se týka hecu jako takového, je to snad jasné. Musí tam být Někdo, kdož ve vás dokáže probudit onu touhu to dokázat. Opět si vzpomínám na Jarka, jak sme asi půl hoďky vymýšleli naši první 9-ku, pak to Jarek střeli prvním ostrým a já i přes absolutní fyzickou nemožnost, ale neuvěřitelně před přelezem díky atmosféře srovnán, to vylez aniž bych měl z topinky spojeny všechny kroky….Pro mně chvílema nepochopitelné, ale jen je vidět což hec dokáže….Vzpomenu ještě nedávný Hilfův hec o Rybu, do kerého bych se rozumově pustil až řekněme za další dva tři roky. Vědomí sázky teď, však nějak vnitřně nutí z člověka vydat maximum, navíc je-li za tím i pytel srandy!

Mrzí mě však, že je pořád dost lezbců (pro mě dost takových, na kerých mi záleží), keří se nedokážou odpoutat od stereotypu, či ztrácejí naději a motivaci jako takovou. Je mi jasné, že né každý žije lezením, tak jako my, ale přesto, dyž sem tomu už spoustu času obětoval, pročž bych toho nevyužil. S partou brých kámošů, nejenžeš člověk zažije spoustu šílených prožitků, ale squěle se i fyzický vydá, prostě je spokojen! Dělá-li někdo tento sport (a ostatně kerýkoliv sport) jen protoč, aby tupě a bezdůvodně zhuntoval tělo, pak ho tak nějak lituju. Omezí se o krásnou četvjortu dimenzi a jako by jen bez duše proplouval životem samotným. Někdy seznávám, žeš pes bude zakopán jinde, ztráta motivace je jen jakous omluvou za vzrůstající lenost daného jedince a ztrátu chuti dále se tužiti. V případě ujetého vlaku je pak vše jasné….

S podivem mi však je nemožnost najít si motivaci jako takovou. V tomto případě opravdu doporučuji se začlenit do KČT a na dlouhých pochodech, třebaž čelavěk na něco dojde!

Nož tedy souhrně: Je to snadné! 1. Zkusit věci jinak (zbavit se strachu, to zkusit) 2. Najít si důvod proč vlastně (může se i vyvýjet, tak nebýt zaskočen) 3. Začlenit se do dobré party lidí (třeba dojdi za Čajaldínem a pozvi ho na panáka, nadhoď pár lichotek a pak se vnuť) 4. Nechat se poddat nejen atmosféře, nož i lidem (pokud cítíš, žeš si dobře zvolil – třeba s takovým Jarkem, nad tím člověk ani nemusí přemýšlet) 5. No a pakž si jen užívej a lez!!!

Spoustu příjemných nepřízemních zážitků v novém hávitu nadcházejícího góda Vám fšem přeje mameluk asu…